Soumrak Čarodějů - 1.

I přes to, že bylo ještě odpoledne, v lesích u hranic hlavního města Tongorského království, Portan, bylo temno. Temno, které skrývalo nejen nebezpečí číhající podél cest, ale také věci mnohem strašnější přímo v srdci lesů. Velitel královského vojska, Daffel Hanut, se však těchto věcí neobával. Vzhledem k tomu, že celá jeho malá družina putovala už bez odpočinku dva dny, rozkázal, aby si dali všichni pauzu. Zprvu s ním někteří vojáci bojácně nesouhlasili, neboť se obávali nebezpečí číhajícího v lese, avšak únava a hlad je zmohli natolik, že po chvíli své protesty vzdali. I koně, na nichž družina putovala, vděčně přijali velitelovo rozhodnutí, a jen čekali, až je vojáci napojí a dají jim alespoň trochu ovsa. Přes to, že velitel Daffel neměl rád, když někdo proti jeho rozkazu oponoval, našli se někteří odvážlivci, kteří své protesty nevzdali ani poté, co jiní už dávno spali.
„Pane, je to přece jen moudré? Ulehnout takhle v lese? Je zde spousta divoké zvěře a divoké kmeny. Jestliže na nás někdo z nich přijde, nemusí to dopadnout dobře.“ protestoval jeden z nich. Daffel se rozčílil a chytil mladého vojáka pod krkem.
„Copak jste tak zbabělí, aby jste se báli pár lesních králíků a nějakých hloupých usmrkanců, říkajících si divoké kmeny?“ptal se. Avšak když se mu nedostalo záporné odpovědi, kterou očekával, rozhodl stanovit hlídky.
„Vy dva,“ukázal na tázajícího se mladíka a jeho společníka. „Budete vzhůru a budete hlídat okolí lesa na severu. Buďte však v dostatečné blízkosti, aby jste viděli světlo našeho ohně.“ rozkázal a vyslal dva vojáky na hlídku. Poté se otočil a prohlédl si celou svou družinu. Sledoval jednoho po druhém, aby zpozoroval, kteří dva jsou nejméně unavení. Když si všiml dvojice vojáků, kteří se vesele usmívali jakýmsi historkám jejich třetího kolegy, rozhodl se, že to budou oni dva.
„Addete, Svene, Pojďte sem.“ Jakmile si oba vojáci uvědomili, že je chce jejich velitel nechat na stráži, úsměvy jim z tváří zmizely a jen velice neochotně došli k Daffelovi.
„Budete hlídat západní část lesa. Nebo ty poseroutkové neusnou.“řekl a sám si lehl vedle ohně. Trvalo jen okamžik, než ho přemohla únava a donutila ho usnout stejně tvrdě, jako zbytek jeho družiny.

Nastalo ráno.Velitel Daffel se probudil první z celé družiny, neboť za ta léta v královském vojsku si odvykl spát dlouho. Ovšem jeho vojáci také nezaháleli a probouzeli se, sic jeden po druhém, stejně brzy jako jejich velitel. Daffel se rozhlédl a všiml si, že celá čtveřice, co měla být na hlídce, chybí. Zavolal si tedy k sobě dva vojáky, kteří byli vzhůru mezi prvními.
„Vy dva jděte na západ a najděte Addeta a Svena.“ Rozkázal a sám se zahleděl na sever. Bylo to po cestě do království a proto za zbylými dvěma vojáky nevyslal další. Určitě spí někde u stromu. Říkal si v duchu Daffel a prohlédl si zbytek vojska.
„No tak dělejte. Nemáme na vaše radí snídaně čas, už ať jste v sedlech!“ křikl, když už byli všichni vzhůru a sám se vyhoupl do sedla svého černého hřebce. Otočil se sním na západ a sledoval čtveřici vojáků v čele s mladým Svenem, jak spěchají ke svým koním.
„Neříkal jsem vám snad, aby jste se na hlídkách střídali?“ ptal se jich, když už byli blíž.
„Omlouvám se, pane,“začal Sven. „Ale usnuli jsme ještě než jsme se stihli vystřídat.“ Vymlouval se a už byl také v sedle svého mladého hnědáka. Daffel věděl, že ti dva jsou sice nováčci, ale velice nadaní a proto je měl v nemalé oblibě.
„Dobrá, vyrážíme! Vezměte někdo těm dvěma hlupákům jejich koně. Aby nás nezdržovali, tím, že si pro ně poběží, až je najdeme někde spící pod stromem.“ Zavelel a celá družina v čele s Daffelem a jeho dvěma mladými oblíbenci vyrazila směrem ke městu Portan. Jeli pomalu, aby náhodou hlídku neminuli, avšak když na ně narazili, věděli, že i kdyby jeli rychle,tak by si jich všimli. Oba dva totiž leželi uprostřed cesty. Avšak nespali, byli mrtví.
Vojáci měli rozpáraná břicha, všechny důležité tekutiny jim vytékali na cestu společně s potoky krve. Podle stop bylo i poznat, že se mladší z nich před smrtí pozvracel. Daffel okamžitě seskočil z koně a přiběhl k oběma tělům. Vystrašené výrazy obou dvou naznačovali, že jejich smrt byla víc než strašlivá. Daffel jim zamáčkl oči, aby se do nich nemusel koukat a aby zakryl tu beznaděj a děs, který v nich měli napsaný.
„Všichni dolů z koní a rozhlédněte se po okolí. Ten nebo to co je zabilo může být ještě někde poblíž. A někdo mi sem pojďte pomoc.“ Křikl a všichni vojáci začali reagovat. Addet a Sven se rozhodl pomoci mu s těly. Každý vzal jedno, a pomalu je položili na koně obou zemřelých. Nepříčetný velitel vytáhl meč s pochvy u boku a sám vyrazil do lesa od cesty, aby se porozhlédl po nějakých stopách, když na něj zavolal jeden z vojáků na druhé straně.
„Pane, něco jsem našel.“ Křikl a celá družina se k němu seběhla. I Daffel netrpělivě přiběhl k novému nálezu. To co spatřil ho zděsilo. Přímo před všemi vojáky sedělo malé děvče. Mělo dlouhé rudé vlasy, tmavší pleť a oči jí zářili plamenem nenávisti a strachu zároveň. Podle jejích malých pigmentových znameních na tvářích všichni poznali, že je z divokého kmene Partijců, žijícího v těchto lesích. To na ní však nebylo tak děsivé, jako skutečnost, že měla celé malé ručky a drobná ústa o krve.
„Vojáku, nesnažte se mi namluvit, že naše dva vojáky zabil tenhle prcek.“ Usmál se zoufale Daffel, neboť věděl, že je to velmi pravděpodobné.
„To jen dokazuje, jak je kmen Partijců strašlivý a nebezpečný.“poznamenal Sven. Velitel se neudržel a chytl dívku za kus hadru, kterému se už ani nedalo říkat oděv. Po té jí silou odtáhl ke dvěma tělům na koních.
„Koukni! To jsi udělala, že jo? Za to tě čeká stejný osud, je ti to jasný?!“ křičel na ni rozčíleně. Dívka byla velice mladá, než aby pochopila, že ti dva jsou mrtví. V domnění, že oba spí, k nim natáhla ruku a několikrát do nich šťouchla prstem ve snaze je probudit. Velitel královské družiny však nabyl dojmu, že se mu dívka vysmívá a vztekem ji udeřil do tváře.
„Nesahej na ně ty zrůdo!“ křikl a hodil ji na zem. „Svažte ji a dejte ji na koně. Odvezeme ji do města.“ Rozkázal a všichni stále udiveni z toho, co právě viděli, nasedli, zatímco Addet dívku svázal a vzal ji na svého koně. Vězeňkyni se očividně pouta z provazu nelíbila a tak se je mermomocí snažila překousat, avšak provaz to byl příliš tlustý, než aby odolal malým zoubkům dítěte. A tak se hold Partijské děvče muselo smířit se svým osudem.

Král Thendeas II. seděl pohodlně v jednom ze svých křesel a užíval si pozdní snídani, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře jeho komnaty. Vladař se trochu upravil a otočil se ke dveřím.
„Vstupte.“vyzval nově příchozího. Těžké dveře se otevřely a do místnosti vstoupil starý shrbený komorník. Král, vidě, že návštěva není nijak důležitá, se opět otočil ke své nedojedené snídani.
„Co se děje, Mondyasi?“ zeptal se služebníka.
„Omlouvám se, že vyrušuji pane. Ale vrátila se královská družina.“ Oznámil panovníkovi jeho sluha.
„Jaká družina?“ zeptal se překvapeně Thendeas zabývající se smaženými vajíčky.
„Ta, jež jste ráčil vyslat do sousedního království, na prosbu tamějšího vládce, pane.“poznamenal komorník, překvapen z panovníkovi nevědomosti.
„Už si vzpomínám.“ zajásal lehce mladý král a vypil poslední pohár vína. Mondyas luskl prsty a hned do místnosti vstoupily dvě mladé služebné, aby odklidili již prázdné nádobí.
„Vyřiď veliteli družiny,“řekl Thendeas. „Že ho přijmu v Královské síni.“ Na ta slova se komorník otočil a pomalu se vydal předat vzkaz rozčílenému Daffelovi, zatímco sám král se vydal převléci se, do své královské róby.

Chatrné dveře krčmy „U černého kocoura“ se otevřely a dovnitř vešel nenápadně vypadající mladík. Odhrnul si z obličeje tmavě hnědé vlasy, které mu vždy svou délkou překáželi ve výhledu a rozhlédl se po krčmě. Chvíli přejížděl svýma jiskřivě modrýma očima po místnosti, až uviděl prázdný stůl. Okamžitě k němu zamířil a usadil se zády k východu. Chvíli jen seděl a hleděl do prázdna, když si k němu přisedl postarší muž. Dříve černé vlasy mu nyní svítili šedivou barvou a oči, které byli vždy jasné, dávno ztratili svůj lesk.
„Rád tě opět vidím, Moette.“ Pozdravil nově příchozí.
„Já tebe taky, Scase.“odpověděl mladík a podal příteli ruku na pozdrav. Když se i Scase usadil oba muži si objednali piti, aby uhasili již dlouhotrvající žízeň. Trvalo jen malý okamžik, než se u jejich stolu objevila mladá dcera výčepního v zástěře a položila jim na stůl dva plné korbely místního moku, kterému se říkalo "Měsíční zázrak", neboť údajně chutnal nejlépe na celém širém světe.
„Co nového ve městě?" zeptal se Moette, když dívka opět odešla. Scase se napil lahodného moku a otřel si staré šedivé vousy.
"Představ si, že odsoudili jednu malou Partijku za vraždu dvou mužů z královské armády." zasmál se nahlas.
"Cože? Jak by mohla Partijka jen tak napadnou lidi? Jsou to přece samotáři a sporům se raději vyhýbají." podivil se Moette.
"Víš brachu, jindy bych ti řekl, že ta dívka byla asi příliš mladá, na to, aby pochopila, co provedla. Ale dnes se ti musím přiznat, že jsem jí trochu k jejímu činu dopomohl." zasmál se ještě jednou Scase a znovu se dlouze napil.
"A proč si to udělal? Myslel jsem, že s těmihle hloupostmi jsme již skončili." napomenul svého druha mladík.
"Nojo, nečekal jsem, že na ty mladíčky narazím, a když už byla ta dívenka po ruce... docela jsem se pobavil." odpověděl nevzrušeně Scase.
"Takže tu dívku popraví proto, že si ty měl dlouhý den a že ses chtěl jen trochu pobavit?" Moette byl chováním svého přítele rozzuřen.
"Klid mladíčku, bude ještě týden vyset v kleci na náměstí. Své popravy se nedočká, pojde hladem." zasmál se bezcitně Scase a vyprázdnil svůj korbel.
"Scase," ztišil svůj hlas Moette. "Jsme mágové. Měli bychom uchovávat moudrost a předávat ji po staletí dále a ne se chovat jako nějací divoši."
"Takové časy jsou již dávno pryč. Skončili, když nás království a celý svět uvrhli v nemilost a my jsme byli odkázáni jen sami na sebe. Kdy si konečně uvědomíš, že vznešená stará magie už je pryč. Nyní slouží naše kouzla pouze k našemu přežití." rozčílil se Scase.
"Ano, a jak ti k přežití přispěla vražda těch mladých vojáků, k čemu ti přispěje smrt té nevinné dívky?" Oba muži se probodávali nenávistnými pohledy. Oběma se chvěly ruce a toužily po tom, aby mohly ukázat kolik magie se v nich skrývá. Oba dva se již hodlali vyzvat druhého na souboj, když tu se u jejich stolu objevila mladá dcera výčepního.
"Dáte si ještě?" zeptala se s naivním úsměvem. Zatímco Moette odmítl Scase si nechal přinést další Měsíční zázrak.
"Nebyla v tom, ale úplně nevinně." pokračoval v rozhovoru Scase, krátce po té co se napil z nového korbelu. "Její ruce byly od krve, ne moje." zasmál se.
"S tebou se vážně nedá jednat!" křikl Moette a prudce se zvedl. "Promluvíme si, až si uvědomíš, jakou hloupost si udělal." Na ta slova odešel z krčmy a nechal veselého mága samotného.

Těžké dveře do Královské síně se před Daffelem otevřely. Velitel královského vojska musel potlačit všechen vztek a se vztyčenou hlavou vešel do místnosti. Král Thendeas II. ho vítal sedě na královském trůně s úsměvem, který mu však zamrzl, když zjistil, že velitel nejde sám. Za zády mu totiž kráčeli dva jeho vojáci a v rukou do místnosti vtáhli malé děvče. Thendeas povstal.
"Co to má znamenat?" zeptal se vážně. Daffel se otočil ke svým strážím a ty, na jeho rozkaz, hodily dívku na zem před krále. Král, vidě, že je dívka od krve, trochu ustoupil. "Požaduji vysvětlení, Daffele." Velitel se mírně poklonil.
"Pane, tato malá zrůda zavraždila dva z mých vojáků." odpověděl stručně. Král se zasmál.
"Nesnažte se mi namluvit, že taková holčička byla schopna zabít dva statné muže." Úsměv se mu však z tváře ztratil, když viděl, že Daffel nijak nežertuje.
"Nenechte se zmást jejím roztomilým vzhledem, vaše milosti, je to krvežíznivá bestie, stejně jako ostatní z jejího kmene." Král si dívenku dlouze prohlédl a poté se v klidu obrátil k odchodu.
"Bude o hlavu kratší!" rozkázal. "Na týden ji za trest dejte do klece, aby se jí mohli všichni vysmát." rozkázal a odešel. Daffel se na znamení díků poklonil ještě hlouběji a poté i se strážemi a malou divoškou odešel.
Klec, kam měla být dívka umístěna, byla vyrobena již dlouho před tím, než na trůn nastoupil Thendeas II. Byla malých rozměrů, aby v ní vězněný člověk mohl pouze sedět, zavěšena uprostřed hlavního náměstí Portanu na dřevěné konstrukci ve výšce zhruba osmi stop. Do klece byli dáváni pouze lidé, obvinění z vážných prohřešku, jako byla vražda či velezrada. Avšak nečastěji byli v kleci nepřátelé z jiných království a také elfové. Elfové byly vznešené bytosti, avšak jakmile někdo vkročil do jejich lesů, změnili se v krvelačné nestvůry a bezcitně zabili i malé dítě. Proto, když se nějaký elf ukázal ve městě, byl okamžitě chycen a zavřen do klece. Jednoho dne ztratili elfové trpělivost a samotný elfský princ si byl stěžovat na hrubé zacházení s jeho druhy. Panovník Tongorského království se však hájil tím, že elfové narušují hranice Portanu a proto je smí takto trestat. A když se elfský princ chtěl dál přít, král prince ujistil, že nebude elfy zavírat do klece, když on nechá obchodníky, vojáky a ostatní obyvatele království volně procházet elfské lesy. Ten den se konala velká oslava, neboť byl po dlouhých letech uzavřen mír mezi lidmi a elfy Tongoru. Brzy však zavítaly do lesů divoké kmeny a celá historie se znovu opakovala. Avšak elfové se rozhodli nezasahovat do bojů mezi divochy a lidmi. A jelikož divoši, a obzvlášť Partijci, nikdy nenavštěvovali Portan, nikdy žádný z nich nebyl chycen.
Až do dne, kdy byla do klece strčena malá partijská dívenka. Chodci se u ní zastavovali a hleděli na ni s úžasem. Nikdo nevěděl, co je to děvče zač, dokud nebyl na dřevěnou konstrukci přivěšen malý pergamen, který vše vysvětloval.

„V kleci můžete vidět vražedkyni z kmene Partijců, žijících v našich lesích. Tato zrůda si bez milosti vzala život dvou mladých vojáků královské armády. Za to je odsouzena k trestu smrti, který bude vykonán přesně v poledne za sedm dní. Žádáme všechny obyvatele našeho města, aby divošku nekrmili, ani o ni jinak nepečovali. Pomáhání se trestá smrtí.“
Jakmile si Moette dočetl text, zvedl hlavu a podíval se na malou vystrašenou dívenku, která, když jeho pohled zpozorovala, ho probodla svýma plamennýma očima. Rudé vlasy jí zářily jako samotné slunce. V tu chvíli si Moette pomyslel, že by dívenka byla i docela hezká, nebýt úst i rukou, které měla stále ještě zamazané od zaschlé krve. Mladý mág se zasmál.
„Promiň, Scase, ale já stále ještě mám srdce.“ Řekl potichu. Poté zvedl pravou ruku a prsty namířil na řetěz, který držel klec. V mžiku se v jeho dlani objevil drobný plamen ohně, který přešel přes jeho namířené prsty a řetěz zasáhl. Celé náměstí se splašilo vidě, že mladík používá magii. Nejvíce vyděšená však byla dívka v kleci, se kterou se klec mohutně otřásla a začala prudce padat k zemi. Těsně před dopadem ji však Moette pomocí magie zastavil a poté pomalu zpustil na zem.
„Co to děláš?!“ křičel jakýsi obchodník na Moetta. Během okamžiku byli na místě stráže. Mladý kouzelník rychle silou vůle vytrhl několik železných tyčí, aby se mohla dívka protáhnout a utéci. Partijka ovšem vůbec netušila, co se děje. Seděla vystrašená v kleci a odmítala vyjít ven.
„Tak pojď!“ pobízel ji Moette a snažil se ji přesvědčit, aby šla s ním. Ovšem neuspěl a tak se musel natáhnout do malé klece a dívenku vzít do náručí. Byla lehounká. Na svou postavu až příliš. Avšak to bylo pro čaroděje jedině dobře. V tu chvíli už byl však obklíčen královským vojskem v čele s Daffelem.
„Vzdej se čaroději. Nemáš kudy a kam utéci.“ Křikl rozčílený velitel, avšak Moette jeho varování nedbal. Rychle sundal ze zad svou magickou hůl a silou s ní udeřil do země. Kolem Moetta se objevil zářiví kruh, který ho i s malou divoškou pohltil.