O Wilkornovi - Starý přítel

(263 nového letopočtu)

Karin se procházela městem a sledovala cvrkot okolo sebe. Měla ráda jaro, zima pomalu ustupovala a zemi začalo ovívat teplo.
,,Ahoj Karin, tak co prcek?“křikla na ní z okna jednoho z domů přítelkyně Clarisa. Karin se na ní usmála a pohladila si neznatelně vyvalené bříško.,,Včera jsem cítila první kopání.“
,,To je bezva. To ti moc přeju. Pozdravuj Eseka.“mávla na ní Clarisa.
,,Budu.“přikývla Karin a pokračovala dál městem.

Její život se za poslední roky pěkně od základu změnil. Jako dítě, když vyrůstala ve Vilosu si vždycky představovala, jak v něm bude žít až do konci života. Potká nějakého hodného muže a založí s ním rodina. V pubertě často přemýšlela, že by tímto mužem mohl být její kamarád Wilkorn. Spolu si vždycky rozuměli, ale vždy jen jako kamarádi a ani jeden z nich to nechtěl ničit.
Jenže Wilkorn to tenkrát zničil. Odjel pryč, zničehonic prostě zmizel. A Karin se ty dny trápila jako nikdy před tím. Sedávala za vesnicí a pozorovala nedaleký les a přemýšlela o tom, jak to bude s jejím životem dál. Ty dny za ní často chodil jeden místní chlapec a Karin s ním po čase začala chodit. Jenže on jí později opustil a ona se tak trápila ještě víc. Vždy budila pocit, že je to dívka bez potíží a bez problémů, ale každý má občas špatné období.
Ale teď si Karin připadala šťastná. Měla hodného manžela , kterého milovala a čekala s ním dítě. Měli se dobře, dobrá pracovní místa i dům. A Karin neviděla jediný důvod, proč by se neměla s ostatními dělit o své štěstí. Vždy když procházela Obchodní ulicí, potkala zde sedícího zarostlého žebráka se svěšenou hlavou s hliníkovou miskou před sebou. Vždy mu tam hodila jeden stříbrňák a doufala, že ho muž nepropije. Žebrák vždy lehce pokývl hlavou a zamumlal poděkování. Karin si vždy říkala, že by muži ráda pomohla, ale zase si byla vědoma toho, že to klidně může být nějaký vyvrhel společnosti, nebo tak někdo. Alespoň se mu snažila pomoci penězi. Takhle ho obdarovávala už skoro rok.

Válka mezi Merijským královstvím a královstvím Adiran skončila v zimě roku 262, tedy rok poté co začala. Naštěstí král Joles II.sám dospěl k rozumu a vyhlásil příměří a jako omluvu za své chyby poslal Leonovi II. truhlu zlata, aby pomocí ní vyspravil škody, které díky několika bojům utrpěl. Všichni věděli , že válka byla zbytečná a neopodstatněná. Ale naštěstí již skončila. Jedinou ranou po ní zůstali mrtví muži a ženy.

Karin vešla do svého domku a začala pomalu připravovat oběd. Po chvíli přišel Esek a políbil ji na tvář.
,,Mám tě pozdravovat od Clarisi.“vyřídila Karin vzkaz.
,,To jsem rád. Jak se cítíš? Co bříško?“zeptal se Esek.
,,Dneska jsem nic necítila, ale řekla bych, že je vše v pořádku.“
Esek se usmál a posadil ke stolu. Prohrábl si černé vlasy a uhladil vousy.,,Mám hlad jako vlk.“
,,Už se to nese.“usmála se Karin a začala muži servírovat polévku.,,Dobrou chuť.“

Karin často vzpomínala na ty dny, kdy ona a ostatní obyvatelé Vilosu byli nuceni opustit svůj domov. Šla tenkrát s Redamem a ještě pár dalšími lidmi do jakéhosi města na severu Merijského království. Ona a její rodiče poté pokračovali dál až přes hranice. Usadili se zde, v Adiranu v malém městě Dasat a ona zde potkala Eseka. Po roce se vzali začali spolu žít. Karininy rodiče z toho měli velikou radost a rádi dopřáli své dceři soukromí. Po hrůzách, které Karin musela prožít začala znovu spokojeně žít.

Jednoho dne šla Karin opět po Obchodní ulici a chystala si již stříbrňák, když zjistila, že žebrák tu není. To se ještě nestalo. Rozhlédla se okolo sebe, ale nikoho neviděla. Rozeběhla se ulicí a nakukovala do vedlejších uliček. Musel tu někde být, něco se mu mohlo stát, říkala si.
Když náhle v jedné z úzkých uliček zahlédla ležící postavu. Ihned k ní přiběhla a bylo jí jasné, že to je on. Žebrák ležel na břiše, po tváři mu tekla krev a byl celý špinavý.
,,Co se vám stalo?“křikla Karin a začala pomáhat žebrákovi na nohy. Ten nejdřív nereagoval, ale nakonec začal spolupracovat a postavil se. Karin nebyla moc silná, ale muž byl pohublí. Silně páchl, ale i tak ho Karin podpírala. Necítila z něj žádný alkohol, tudíž to nevypadalo, že by si ublížil v opilosti.
,,Zmlátili vás?“zeptala se a mířila s ním ke svému domu. Lidé se po nich ohlíželi, ale jí to bylo jedno.
Muž neodpovídal a jen se sunul společně Karin k jejímu domu.

Pomohla mu posadit se na židli, před tím mu však sundala špinavý kabát. ,,Ošetřím vám to.“řekla a došla pro nějaké obvazy a malou lahvičku. Lahvičku odzátkovala a trochu jejího obsahu nakapala na obvaz. Ten poté přiložila na žebrákovu tvář. Necukl sebou.
,,Kdo vám to udělal?“zeptala se.
,,Nějací výrostci. Ukradli mi všechny peníze, které jsem si šetřil.“odpověděl smutně muž a poté prvně za ty dlouhé měsíce, kdy mu Karin házela do mističky stříbrňák, na ni pohlédl. A Karin úplně ztuhla. Žebrák se však vzápětí zvedl. ,,Musím jít! Děkuji za ošetření.“
,,Počkejte. Vykoupete se u nás a učešete.“naléhala paní domu. Viděla v té tváři něco známého. Ale nemohla si vzpomenout na to co. Když v tu chvíli jí to došlo. ,,Otočte se a podívejte se na mě!“přikázala.
,,Ne, já musím jít.“řekl žebrák a už se natahoval po klice, když za sebou zaslechl cvaknutí. Poznal ten zvuk. Byl to zvuk natahované kuše.
,,Nenechám vás odejít, dokud se mi znovu neukážete!“řekla přesvědčivě. Žebrák si povzdechl a otočil se. Karin zalapala po dechu, opravdu je to on.
,,Wilkorne!“pronesla nevěřícně.

Wilkorn seděl u stolu a držel v ruce hrnek horkého čaje. Nedíval se vůbec na Karin a jen sledoval ten horký nápoj. ,,Nemohl jsem s tím žít. Ihned poté co jsem zjistil, že je to Redam, chtěl jsem zemřít. Místo toho jsem však zapadl do nejbližší hospody a zpil se do němoty. A potom…potom jsem vyrazil pryč z toho města. Koleeha prohlásili za mrtvého. Nevymýšlel jsem si však další jméno. Stal se ze mě tulák, později, když jsem došel sem do Dasatu, žebrák.“Wilkorn se cítil nejtrapněji ve svém životě, když mluvil o svých posledních letech se svojí nejlepší přítelkyní z dětství.
,,Je to zvláštní, že jsi mi pokaždé dávala ten stříbrňák a já ani netušil, že jsi to ty. Měl bych ti poděkovat.“
Karin jen ztěží věřila všem hrůzám, které jí tu Wil vyprávěl. Zabil Redama. A poté se z něj stal ubohý žebrák.
,,Osud nás poslal k sobě. Měla jsem ti pomoci už dřív. Měla jsem takový pocit, že bych měla. Lituji toho, že…“
,,Ne, ty ničeho nelituj. Děkuji ti za pomoc, v té uličce jsem mohl dopadnou hůř. Nebýt tebe. A také ti musím poděkovat za šaty a za koupel.“poděkoval Wilkorn a pohladil si nyní hladkou tvář. Vlasy měl již krátce zastřižené.
Karin se usmála.,,Nemáš zač. Je těžké vypořádat se s tím co tě potkalo. Prožil jsi až moc hrůz. To já si nemohu stěžovat. Mám manžela, dítě, rodiče. Ty nevíš, kde jsou tvoji rodiče?“
,,Ne. Ale nechci je vidět. Nechci jim působit bolest, až je znovu opustím a možná se nevrátím.“
,,Ale proč by jsi je opouštěl?“zeptala se Karin.
,,Protože musím ještě ukončit jeden život. S Lorkasem svedeme v zimě za dva roky souboj. Kdo přežije, vyhraje.“
Karin si povzdechla. ,,Nechci tě přemlouvat, ale co když zemřeš ty. Nechceš raději zůstat zde, s námi…“
,,Ne. Musím se pomstít. Kvůli Sáře a dítěti, i kvůli Vilosu a všem jeho obyvatelům. Lorkas může za všechno špatné co potkalo mě, i Vilos.“pronesl Wilkorn a v očích měl výraz, který Karin vyděsil.

Wilkorn zůstal u Karin a jejího manžela Eseka. Nejdříve měl pocit že obtěžuje, ale nakonec zjistil, že oba jsou velmi pohostinní a obětaví. Wilkorn se před nimi přestal cítit jako zločinec, což byl po třech letech úplně nový pocit. Jaro se přehouplo v léto, to v podzim a když byla zima věděl Wilkorn, že to je poslední roční období, které tráví u své staré přítelkyně a jejího manžela.

Esek i Jack, syn Karin a Eseka, dávno spali. Karin a Wilkorn ještě seděli ve světnici a u slabého světla, které vydávala malá svíčka na stole, si povídali.
,,Moc ti přeji Karin, co se ti všechno děje. Máš hodného manžela a krásné dítě. Až vyroste, bude vám hodně nápomocný.“
,,To určitě. Jen mě mrzí, že nikdy nepozná, jakožto veliký kluk svého kmotra.“
,,Možná pozná. Pokud porazím Lorkase, vrátím se sem co nejdříve.“
,,A pokud ne?“zeptala se Karin a bylo slyšet, že začíná plakat.
,,Pokud se nevrátím rok poté, co se utkám s Lorkasem, nečekej již na mě.“
,,A proč vlastně odjíždíš takhle brzy? Vždyť se s ním máš utkat až za dva roky. Co budeš mezitím dělat.?
,,Za tu dobu, kdy jsem žebral , jsem zakrněl. Musím se opět rozcvičit, musím se připravit a musím se znovu naučit koncentrovat. Bude to trvat dlouho zase se do toho dostat. Navíc si chci prohlédnout to místo, kde se utkáme. Nevím co Lorkas teď dělá a nechci aby měl vůči mě nějakou výhodu.“
,,Možná tě porazí i bez výhody.“vzlykla Karin a otřela si oči.
,,Jednoho dne přeci musí dobro zvítězit nad zlem. Jeden den se musí dostat ke slovu spravedlnost. Lorkas musí zemřít.“řekl pevně Wilkorn.
,,Mám o tebe strach. Jsme přátelé již od dětství. Nechci abys zemřel.“
,,Nezemřu.“

Wilkorn seděl na koni, kterého mu obstaral Esek a zamával celé rodině, která se o něj ty měsíce starala. Roztál poslední sníh a Wilkorn se tak mohl vydat na cestu.,,Děkuji vám za všechno.“křikl ještě za svými hostiteli a odjel.

Karin se schoulila Esekovi do náruče.,,Doufám, že se vrátí. Mám ho moc ráda, víš?“
,,Vím. Ale nedělej si zbytečné naděje miláčku, Wilkorn je zaslepen pomstou, a takoví jsou mnohdy zaslepeni i vůči svému okolí.“
Karin popotáhla. ,,Přála bych si, aby všichni obyvatelé Vilosu žili šťastně a spokojeně. Ale popravdě, sobecky jsem alespoň šťastná, že jsem spokojená já. Jsem ráda, že jsem tě potkala, Eseku.“
,,Také jsem šťastný. A teď pojď, půjdeme domů. Třeba se Wilkorn přeci jen vrátí.“