Jonap Isabella - Zrcadlo duše

Kapitola 37. Zrcadlo duše

Ti dva ministerští vyšetřovatelé byli vážně zajímaví.
První z nich byl už starší. Bylo poznat, že má ledacos za sebou. S Brumbálem se znali a byl to právě on, kdo mi přišel z nich poněkud vřelejší. Druhý muž byl poměrně mladý. Plný elánu a zájmu pro věc, přesto stále plně pod vlivem ministerstva. Byl útočný a nenechal ani nitku suchou.
Tvrdí chlapíci, hledající pravdu.
Pán zla, jak mu titulovali smrtijedi, byl opět na vzestupu a nejednoho mudlu a kouzelníka už to stálo život. Nemohla jsem jim vyčítat dravčí hrubost, se kterou se do mne pustili.
Záludně a rychle pokládali otázky, stejně tak jako se mě snažili zastrašit, nebo naopak vzbudit dojem důvěry.
Byla jsem ještě pořád v šoku, ale něco uvnitř mě se opět chytlo vlády. Neměla jsem co skrývat, ale nehodlala jsem se jim vydat na pospas, aby mne převrátili vzhůru nohama a ještě hledali neexistující spojení.
Obdivovala jsem je, ale po čase jsem se opět obrnila valy nitrobrany.
Snape a Brumbál to vycítili podvědomě a co jsem mohla posoudit, nevadilo jim to.
Bystrozoři nehodlali použít nitrozpyt a na veritasérum, tedy sérum pravdy, neměli ještě povolení. Nicméně i tak pátrali a nenechávali kámen na kameni.
„Proč jste se přestěhovali do Anglie?“ ptali se střídavě a velmi tvrdě.
„Otec..“ zamrazilo mne při tom oslovení, „zde dostal práci.“
„Byl ve styku se Smrtijedy už tenkrát?“
„Ne.“ Vědomí se bránilo jeho strohosti, obdivovalo ji, ale přesto si zachovávalo jisté obrany. Nehodlala jsem se jim naservírovat. Nic jsem neudělala a za nic jsem nemohla.
„Víte to jistě? Mluvili před vámi rodiče o Pánovi zla?“
Vztek!
„Nevím to jistě, protože mě do toho netahali. Nebyla jsem doma, jen o prázdninách!“
„Kontaktoval někdy Pán zla i vás?“ tím oslovením se mne snažil nachytat.
„Ne.“ Má strohost.
„Jaké máte sympatie k této straně?“
Vztekle jsem si ho prohlédla. Teď mě vážně vytočil. Sevřela jsem ruce v pěst. „Až někoho z nich potkám, dozvíte se to jako první!“
„Co tím myslíte?“
„Jestli kdy budu mít to štěstí..-,“ zarazila jsem se. A zhluboka se nadechla.
Nechtěla jsem, aby to znělo výhružně. Tak jsem se silou vůle přinutila ke klidu.
„Rodiče jsem moc neznala. Většinu času byli pryč a já byla ve škole. V Krásnohůlkách a pak tady. Zabili je a ani jsem nevěděla, že měli v plánu se připojit k Němu. Nepřidám se k vrahovi.“
Oba se na sebe podívali a pak přikývli.
„Vaše matka s vámi trávila čas?“
„Ne, pane. Pokud to musíte vědět. Moji rodiče ctili zásady aristokracie. Vychovali mne a živili, ale tím jejich zájem končil. Neměli jsme žádný vztah.“
„Vy je nenávidíte?“ zeptal se po chvíli a bedlivě si mne prohlédl.
Zamyslela jsem se.
„Ne, to ne. Někdy jsem nechápala, proč se chovali tak…chladně. A nebo ty jejich tresty. Ale já..asi jsem je milovala.“ Mluvila jsem zase tiše. „Ano, měla jsem je moc ráda. Oni mě vychovali. Jsem…byla jsem přeci jejich.“
Bystrozor stojící kousek za mnou, schválně za zády, si odkašlal.
„To neznamená, že jste je nemohla nenávidět.“
Další vlna vzteku.
Tentokrát jsem to už nevydržela. Prudce jsem se zvedla a otočila se přímo na něj.
Něco v mých očích i tohoto drsného muže donutilo couvnout.
To už musel být pohled.
„Jestliže začnu někoho nenávidět, nestrávím u něj šestnáct let. Možná jsem si přála utéct a prostě zmizet. Ale já je milovala! Nezapomínám na to, komu vděčím za život!“ ani jsem nepostřehla to, že jsem křičela.
„Lily.“ Oslovil mě Brumbál.
On věděl jak mě zkrotit. Tak jsem zavřela oči a ještě jednou se zhluboka nadechla. Když jsem je zase otevřela, už jsem byla klidná. Bystrozor už také vypadal, že se s tím vyrovnal.
Trochu mne to překvapilo, ale možná tuhle reakci už nečekal.
„Omlouvám se, pane.“ Řekla jsem do ticha. Byl to klidný a vyrovnaný hlas. I když nitro tomu neodpovídalo.
Přikývl a pokynul mi, abych si zase sedla.
Když jsem tak učinila, pokračoval druhý starší bystrozor už poněkud jemněji.
„Všimla jste si něčeho? Nějakých náznaků, nebo snad podivných věcí, když jste byla doma?“
„Ne pane.“ Zamyslela jsem se. „Vůbec nic.“ Pípla jsem pro změnu.
„Kontaktoval někdo vás?“ zeptal se přímo bystrozor, sedící vedle mne.
Podívala jsem se mu do očí.
„Když řeknu že ne, uvěříte mi?“ nemrkala jsem.
Chvíli mlčel a jakoby přemýšlel. Nakonec souhlasně kývnul. Jen málo a zběžně.
„Víme o vás, že jste se o Vánocích zasnoubila. Je to pravda? Jaký máte vztah ke svému snoubenci? A nakonec, co na to říkali vaši rodiče?“
Poprvé jsem sklopila hlavu. To bylo ošidné téma.
Snape mě probodával černýma očima a skoro jakoby čekal na odpověď. Brumbál a McGonagallová mlčeli a nechali je dělat svou práci. Ačkoliv jak jsem postřehla, moc se jim to nelíbilo.
„To byl jejich nápad. Nevěděla jsem, že to chtějí udělat.“ Přiznala jsem.
„Vy jste to nevěděla?“ podivil se muž, který mi stále stál za zády. Do té doby přecházel po místnosti, ale teď se zarazil.
„Ehm..mhm…ne, pane.“ Cítila jsem lehký ruměnec na tváři. „Nevěděla.“
„Aha, takže to bylo domluvené.“ Zkonstatoval.
„Nevím. Oni…oni mi to pouze řekli jako hotovou věc. Nevěděla jsem to. A pak…to rodiče.“ Pokusila jsem se vysvětlit. Moc mi to nešlo.
Znovu mě bodlo u srdce. To bylo tím oslovením. Vždyť jsem jim nikdy nemohla říct matko, nebo otče. To by nepřipustili.
„Souhlasila jste?“
Mlčela jsem. Nechtěla jsem odpovědět. Tolik jsem se styděla říct tu pravdu. Přiznat to, nemohla jsem. Tolik to bolelo.
Bystrozor znovu naléhal.
„Musíte se na to všechno ptát? Vždyť to ví teprve chvíli.“ Pokoušela se mne zastat Minerva.
„Bohužel paní profesorko, je to naše práce. Musíme to prošetřit.“ Tentokrát v tom už bylo poznat trochu soucitu.
Když se pak otočil zase ke mne, mluvil měkčeji, ale důrazně.
„Slečno?“
„Musela jsem.“ Řekla jsem konečně. „Přinutili mně.“
V místnosti na chvíli zavládlo ticho. Všechny pohledy byly soustředěny právě ne mně.
„Přinutili?“ zeptal se opět ten za mnou.
„Jak?“ vyhrkl druhý.
Prsty jsem se dotkla spánku a zjistila, že se mi zase nepatrně chvěje ruka. Raději jsem tedy sevřela opěradlo. Ani tohle gesto jim neušlo.
Bledá jako stěna jsem nakonec jen mávla roztřesenou rukou.
„Musíme to vědět. Jak vás donutili? A jaký byl váš celkový vztah, mluvila jste o trestech.“
Polkla jsem na prázdno.
Vyděšeně jsem se zadívala na Brumbála, ten ale nic neudělal. Musela jsem odpovědět.
„Mučili mě.“ Pípla jsem. A pak potlačila silnou vlnu nevole, zlosti a strašného zármutku.
Podívala jsem se na Snapea, který mi nevědomky dodával klid, ale tentokrát mě trochu vyděsil. Díval se tak chladně, on byl vážně naštvaný!
Proč by se ale měl na ně zlobit? Tohle se dělalo ve všech čistokrevných rodinách. Když mu došlo, že se dívám na něj, zamaskoval to.
Odvrátila jsem pohled. Měla jsem najednou v hlavě zmatek. Vytlačila ho další otázka.
„Jak vás mučili?“
Znovu jsem nedokázala najít řeč. Přemýšlela jsem, ale nešlo to.
„Já…nedokážu to vysvětlit. Oni..prostě…Ukážu vám to.“ Řekla jsem už zcela vážně.
Oba bystrozoři si vyměnili pohled plný obdivu a zároveň nevěřícnosti.
„Ale je to nebezpečné.“
Smutně jsem se usmála.
„Ne tolik, jak si myslíte.“
Sice to nechápali, ale nakonec souhlasili. Udělali si poznámku do záznamu o tomto neobvyklém prostředku vyšetřování, ale nijak mi nebránili.
Když Minerva, nebo oni ještě váhali a nechtěli mi to dovolit, řekla jsem, že jediný důkaz který mám, jsou moje vzpomínky. Nemůžu o tom mluvit a nedokážu jim odpovědět, ale mohu jim to ukázat.
Souhlasili.
Brumbál také svolil a rozhodl se, že celou situaci bude řídit on. Jako zodpovědná osoba a navíc, jako zástupce rodičů po dobu mého studia.
Příprava nebyla složitá, ale bylo potřeba abych mu dokonale věřila a navíc, musela jsem vypnout svou nitrobranu, která mi pomáhala to překonat.
Nakonec jsem se tedy uvolnila a podle jeho rady zavřela oči.
Myslela jsem jen na to, co jsem jim chtěla ukázat a i na to, co všechno uvidí. Ale to nebylo podstatné. Když jsem byla v klidu a volně dýchala a tak jak se říká se jen „vznášela“ v prostoru, skolila jsem bariéry.
Pronikly ke mne pocity. Uklidnila jsem je a zase zhluboka dýchala.
Pak jsem kývla a Brumbál ke mne přistoupil. Hůlkou se dotkl mého spánku.
Hlava se mi zatočila a já měla najednou v sobě prázdno.
Ale tak velké!
Zamumlal nějaké kouzlo a pak přešel k zrcadlu, které mezitím přinesla Minerva z druhého konce místnosti. Zakouzlila jej a nyní se vznášelo nad Brumbálovým stolem.
Smutek mě opět dostihl. Já jen přihlížela.
Pak Brumbál vložil mé myšlenky a vzpomínky do zrcadla složitým kouzlem. Ještě pak několikrát mávl hůlkou a nakonec řekl, že je vše připraveno.
Bystrozoři a celá společnost s napětím hleděli na hladký povrch.
Já se dívat nemohla. Věděla jsem, co tam bude.
Vyplňovalo mne prázdno a chlad.
Bolest.
Už zase…
Klidný zevnějšek zrcadla se změnil. Najednou se rozptýlil obraz místnosti a obrazy mé duše se všem objevily.
Bylo to strašné. Skutečné a přesné.
Jako bych viděla část svého života z jiného pohledu. To přeci nemohlo být o mně.
Viděla jsem nejdřív malou holčičku. Zvídavou a veselou s velkýma hnědýma očima. Stála u velkého stolu a dívala se na chladnou ženu. Snídala na zahradě. Byl to ve Francii, protože jsem poznala tu krajinu a náš dům v pozadí. Ale ta holčička byla jiná. Bezelstná a nechápající.
Právě se rozhodla matku obejmout, ale měla špinavé ruce od toho, jak si hrála. Umazala jí šaty a ještě při tom zakopla, takže spadla. Vyděšeně se dívala, jak její matka zuří a jak jí pak vrazila dvě facky. Dívala se velkýma očima a nechápala, proč nemůže matku obejmout. Nechápala, že šaty a zevnějšek je důležitější než láska.
Pak viděla sebe, jak jí přišel dopis. Věděla že je čarodějka a měla právě také pěkně sedřená záda od biče, který použil její otec. Kouzlit se učila už doma pod jeho vedením. Nechtěl, aby mu dělala ostudu a jí se to nevedlo. Byl až moc tvrdý.
Srdce se jí sevřelo. Vnímala obrazy, které ostatní doslova hltali a mlčky shlíželi. Byly tak strašné a reálné.
Hlava se jí zase zatočila, všechno přicházelo v divném sledu, ale ostatní je viděli postupně.
Spatřila před sebou znovu tu strašnou scénu, kdy použila tajně krb a byla přistižena. Viděla pak Maxe a Blancu, jak se objímají a pláčou, když od nich odchází.
Otec jí rákoskou práskal přes ruce a nutil jí u večeře vše rozkrájet na malé kousky.
Svíjela se v křečích, zatímco jí oba mučili a viděla své vlastní skelné oči, které se na ní dívaly ze zrcadla. Nikdy by nevěřila, že to je ona.
Pak tu bylo to zasnoubení.
Scházela ze schodů, vypadala nádherně. Malfoyovi k ní přišli a pak jí otec napůl dovlekl, napůl dostrkal do salonku.
Upadla pod jeho ranou a z tvářejí stékala krev. Odřely jí o jeho manžety s velkým diamantem.
Další mučení a kletby, které se nepromíjejí.
Marared jí objímala na terase a ona jen zavrtěla hlavou, když se jí zeptala, jestli miluje svého snoubence.
Lucius ji drží za ruku a obdivuje její prsten. Ona mu chladně odpovídá.
Rodiče jí píšou, že jedou do Francie. Není hodná je doprovázet. Nesmí jim na oči, dokud nebude schopna stát se dcerou, kterou chtějí.
Dopis. Sova a přítelův spěšný vzkaz. Její rodiče jsou mrtví.

Slzy jí stekly po tváři.
Neplakala, jen je nechala. Mlčela a jen si zoufala.
Obrazy skončily.
Muži, jež ji vyslýchali a ostatní přítomní chvíli stáli a nehýbali se. Možná čekali hodně, ale tohle určitě ne. Viděli její zničený život, plný bolesti a ztrát.
„Oni byli aristokrati.“ Vysvětlila sotva zřetelně.
Pozornost všech se zase přesunula k ní.
Po tváři jí stekly dvě slzy. Smutné oči, jen o něco starší byly jiné. Víc plné emocí.
Dívala se nepřítomně na zem a vlastně už nevnímala své okolí naplno.
„Chtěli jste to vidět. Víc nemám.“ Řekla ještě odevzdaně.
Bystrozoři se opět pohnuli a oba jakoby si nevěděli rady.
Brumbál k ní konejšivě přistoupil a pohladil jí po tmavých vlasech. Hedvábně se leskly a byly příjemné jako samet.
„To je v pořádku.“
Přikývla a dodala si poslední zbytek odvahy.
Vrátil jí myšlenky zpět, ačkoliv obrazy, které viděli ostatní, zůstaly ještě uvnitř zrcadla. Vyprchají z něho až později.
Narovnala se a zase obnovila nitrobranu, ta jí pomáhala.
Stále jí sledovali a ona díky tomu nedokázala zapomenout.
Brumbál si nakonec odkašlal, tím upoutal pozornost bystrozorů. Krátce se domluvili, že sepíší hlášení, to mu pak pošlou jako kopii. Ale že ona je mimo podezření.
Ještě jednou jí popřáli soustrast, ačkoliv jim ta slova podivně vázla na rtech. McGonagallová je šla vyprovodit. Tolik chtěla Joe něco říct, ale nevěděla co. Byla ve zmijozelu a ti se přeci citům a emocím vyhýbají, nechtěla jí ještě ztěžovat situaci.
I tak už si toho prožila dost.
Snape se s podivným výrazem konečně odpoutal od zrcadla. Nedíval se na ni, ale nejspíš přemýšlel. Pak se přeci jen vytrhl ze svého světa myšlenek. Dokonale se ovládal.
„Dnes můžete přespat na ošetřovně. Bude to pohodlnější.“

Zamrkala jsem, někdo na mne mluvil, probrala jsem se ze své nicoty.
„Myslím, že potřebuji nějaké věci. Stejně jsem tam sama.“ Zamumlala jsem k zemi.
Brumbál přikývl a pak mě doprovodil ke dveřím.
„Bude lepší, když si odpočinete.“
„Ano, pane profesore.“ Řekla jsem automaticky.
„Pošleme vám dolu jídlo a zítra můžete odcestovat. Zařídím vše potřebné na cestu.“ Ujistil mě ještě Brumbál a pak už jsem odešla.
Snape už víc nepromluvil a já ani vlastně nechtěla. Co by mi měl vlastně říct?
Nejspíš mě nenáviděl. Viděl přeci moje dětství a pak to všechno.
Musel mnou opovrhovat. Zklamala jsem ho.
Nebyla jsem dost Zmijozel.
Co mě vlastně mrzelo víc?
Raději to zaspat…

Snape na chvíli osaměl v Brumbálově pracovně.
Museli toho ještě hodně probrat a zařídit. Ředitel ho požádal, aby na něj počkal. Mezitím vyřizoval ještě nějaké věci ohledně zítřka a pak také došel do kuchyně, aby se osobně postaral o jídlo pro Joe.
Měl v hlavě tolik myšlenek.
Vztek a lítost. Porozumění a ještě něco jiného, co si zatím nepřiznával.
Nechápal, jak mohla přežít těch šestnáct let. Zlobil se na její rodiče a na to všechno, co si musela prožít. Vždyť tohle si nezasloužila.
A to je ještě hájila!
Zrcadlo se stále vznášelo nad psacím stolem a zatím jen odráželo dění v místnosti. Její vzpomínky pomalu vyprchávaly.
Dotkl se ho špičkou hůlky a vyslovil inkantaci.
Musel to vidět znovu.
Nemohl to pochopit. Jak je mohla mít ráda? Nebyla jako oni, to už poznal.
Tak zrcadlo znovu oživilo minulost a Severus Snape viděl všechno.
Nyní tam toho bylo víc, než co viděli prve.
Viděl v jejích vzpomínkách i sebe.
Jejich první setkání na narozeninové oslavě, kde byl jako špeh.
Její zařazení ten večer, kdy přijela do Bradavic a přátelství s malým Alexem. Trochu ho to překvapilo, ale myslel si to už dřív.
Pak viděl sebe, jak na ní křičí, když ho smetla na zem místo nosorožce.
První plavbu přes jezero.
Dracovu tvář, když oznamovali zasnoubení a nakonec i ples ve Walesu.
To všechno se ještě prolínalo s hrozivými obrazy mučení a častých ran.
Nakonec ji uviděl v nějaké koupelně, nebo snad na záchodech? Byla tam ještě s někým a měla sebou knihu. Byl v ní popis toho, jak se zbavit vlivu „snubních“ prstenů. Pochopil už kam zmizely jeho kameny, když ona a ještě Hermiona, což byl další šok, vhodily určené množství do skoro dokončeného lektvaru.
Lucius si prohlíží její ruku a je vzteky bez sebe.
Vidění zmizelo a vzpomínky vyprchaly…
Zaklel a zároveň se cítil bezmocně.
Tolik věcí se změnilo. Velmi litoval toho, co se jí stalo, protože je měla i přes to všechno ráda. Možná to nechápal, ale věděl, co znamená rodina. Přesto se zlobil na ně, že ji ubližovali.
Lily.