Žoldákova zpověď

-Už týden bez žoldu a dva dny bez jídla. Kdybych si včera nechytil tu malou vypelichanou krysu, tak bych byl asi už mrtvej hlady. Vypadala děsivě, až mi jí bylo chudáka líto. Možná proto, že jsme na tom byli oba stejně. Oba stejně špinavý, zubožení a hladoví, ale vona to už má alespoň za sebou, co já vim, třeba se dostala do krysího nebe. Moc masa jsem na ní nenašel a půlku jsem dal stejně kamarádovi, ale i to málo pomohlo.
-Život žoldáka je někdy fakt krutej. Trčím tu v nějaký skoro neznámý zemičce, která se odmítá podrobit silnějšímu a dělá potíže. K mojí smůle jsem zrovna na tý slabší a blbý straně. Zběhnutím bych si už asi moc nepomoh. Ty verlonský už jsou tak rozzuřený z našeho odolávání, že by mě okamžitě zabili, jen co bych se přiblížil.

-Přišli rozkazy. Nepřítel usoudil, že dnešní mlhu využije pro své účely a začal se odhodlaně přibližovat k našemu ležení. Celkem ochotně se stavím na nohy a házím na sebe kroužkovou košili a starou rezavou helmu. To neustálý čekání na nějakou akci mě začínalo dost unavovat. Kopnu do kámoše ať se taky probudí. Karl nejdřív drsně zakleje, ale pak se taky zvedá.
-Verloni se k nám prý ženou od jihu a velitel usoudil, že nejlepší bude poslat jim vstříc jeden pěší pluk následován lučištníkama. Jo, že já se nenaučil pořádně střílet. Mohl bych tak být od nich co nejdál a v lehký zbroji by se mi pak dobře zdrhalo. Z mlhy už se vynořili první jejich pěšáci, takže za chvilku tu máme první salvu šípů. To mi zas takový starosti nedělá. Štít mám vážně dobrej, taky jsem si ho poctivě štípnul jednomu tlustýmu padlýmu. Přidávám do kroku a už si vybírám první oběti.

-Jako malej jsem chtěl bejt urostlej princ, co pro zájem nádhernejch dan jezdí po královských turnajích a na hřbětě svého věrného oře sráží vaz, nebo sem tam i nějakou tu hlavu, svých soupěřům. Měl bych nádhernou zbroj, pořádnýho koně a spoustu přeříznutých ženských na kontě. Dokonce jsem s kvůli tomu dal k družině jednoho takovýho princátka. Jo to jsem byl ještě mladej a blbej.
-Po pár letech jsem pochopil, že princem stejně nikdy nebudu a nechal se najmout do armády. Ani už si nevzpomínám proti komu jsme to vlastně tehdy bojovali. Vím jen, že byli takový menší, měli nazelenalou kůži a divný voblečení. Jo a máchali kolem sebe velkejma jednobřitejma sekerama a byla s nima docela potíž. Ale zas za to bylo dost peněz, takže jsem si mohl koupit helmu a skoro novou kroužkovku.

-A je to tu. Nebem se nese nezaměnitelný hvizd letících šípů. Nastavuju štít a schovám se za něj. Smrtonostný déšť začne nepravidelně bubnovat po okolních dřevech. Vedle mě se ozve hlasité zachrčení. Ohlídnu se právě včas, abych viděl, jak se k zemi kácí jeden co to schytal přímo do oka. Jo neměl koukat nahoru. Raz, dva, tři, buší mi dál do štítu. Po chvilce to konečně přestane. Rychle se vyřítím vstříc běžícím vojákům, ať už jsem u nich než vystřelí další salvu.
-Při běhu nade mnou prozsviští první várka od našich. Sakra, sejmulo to jednoho z těch, který jsem si vyhlídnul. Škoda, vypadal, že by s ním mohla být zábava. Házím štít na záda a beru do rukou svou památnou sekeru. Rozhodnu se koho dřív a s řevem se vrhám proti prvním nepřátelům. Obratně uskakuju jeho meči a rozpřahuju se mu na hlavu. Ha, ha nestih uskočit, takže máme prvního. Dokonce se mi zdálo, že se ta odseklá hlava na mě ještě zašklebila než odlétla někam do vřavy.
-To už za zády slyším známý Karlův řev a musím se nahlas zasmát. Teď to totiž teprve začne. Jako parádně secvičená dvojka děláme mezi těmahle pěšáčkama docela velkej zmatek. Je vidět, že jsou to spíš obyčejný chlapy co museli na vojnu a ne zkušený válečníci. Tím líp pro nás.

-Při první bitvě s těma zelenejma, si mě vyhlídnul nás současnej velitel Gern. Říkal tehdy, že prý mám talent a jestli nechci k nim. Patřili mezi žoldáckou elitu a platili jim velký peníze. Vůbec jsem se nerozmýšlel a hned mu na to kejvnul, i když jsem věděl, jak tvrdou maj disciplínu. Vedl jsem si dobře, když nebudu počítat to, jak mě na jednom tréninku Gern málem zabil. Ovšem v životě už jsem se vylízal z horších věcí.
-Třeba to jak se mě v nějakym městečku na severu pokusilo okrást pět chlapů. Nějak se dozvěděli, že mám u sebe plnej měšec a rozhodli se, že pro jednoho je toho až moc. Nejdřív jsem hrál vystrašenýho a jen co ztratili ostražitost se na ně vrhnul. Sejmul jsem tři a ty další dva vzali radši do zaječích. Když jsem se vrátil zpátky k veliteli, celej pochroumanej a pořezanej a se všema prachama, tak se nejdřív děsně rozesmál. Pak mi dokonce ještě něco přidal, prý bonus za tu rvačku, sebral pár dalších chlapů a šli najít ty dva uprchlý lapky. Sice mi nikdy pořádně neřekl co s nima udělali, ale jak ho znám, tak hezký to rozhodně nebylo.

-K sakru. Ty vojáčci jsou sice skoro neškodný, jenže když jich člověk zabije dvacet, vyřítí se jich na něj dalších třicet. I Karl je už z toho docela unavenej. Pozná se to na něm podle pomalejších pohybů a naštvanýho vobličeje. Můžeme bojovat už asi tak hodinu a půl a na straně verlonskejch to skoro není vidět. Kolik jich tu tak může bejt? Zato naše strana bojiště už je docela prořídlá a moc velkou radost z toho fakt nemám. Znamená to, že dneska půjdu spát až někdy k ránu.
-Naznačuju Karlovi, ať se trochu stáhnem a odpočinem si. Kývne na znamení souhlasu a rychle zarazí svůj meč jednomu z vojáků do průzoru jeho starožitné helmičky. Když jej vytáhne,ukáže se rudá pěna a mrtvé tělo se s komickým bubláním kácí k zemi. Jeho druh o něj zakopne, ztratí rovnováhu a padá mým směrem. Stačí když jen nastavím meč a počkám. Ten jeho vyděšenej pohled plnej poznání o nevyhnutelný smrti byl vážně dobrej. O chvilku pozdějc už konečně ustupujeme a jdeme pro trochu vody, nebo i něco silnějšího.

-Jak již jsem řekl, patřil jsme k nejobávanějším a nejlepším žoldneřům široko daleko. Zprávy o našich bojích se šířili daleko před námi. Většina vladařů a různejch šlechticů a ouředníků s náma nechtěli mít nic společnýho a okázale nás ignorovali. Jenže hned jak se jim v zemi objevil nějakej problém, tak u nás okamžitě byli s upřímným (nebo spíš zděšeným) prosíkem. Samosebou, že podpořeným nejednou bednou plnou zlaťáků.
-Jo to byli časy. Táhli jsme od města k městu. Sem tam si někde zabojovali, občas pochovali a uctili naše padlé a přibrali další chlapy do tlupy. Gern nás neustále nutil do náročných tréninků a nácvikům boje s všemožnejma a sem tam snad i nemožnejma zbraněma (třeba takovej kotlík a další podobný krámy), ale byla sranda.

-Je tu jejich jízda. Dostali se nám do zad. Velitel tohohle vojska je asi úplnej blbec, když to dopustil. Vznikl tu strašný zmatek. nahání nás do jakéhosi sevření a nutí ustupovat k tomu malému hrádečku kde máme tábor. Gern se ten hukot snaží přehlušit a řve na nás svoje rozkazy, které jsou úplně jiné než od toho vyšňořeného panáka na koni. Shromáždili jsme se skoro všichni a dostali jsme rozkaz vzít to napříč jedním křídlem pěšáků a vpadnout na ty nepřátelský koňáky zezadu, jak oni před chvilku nám. Tohle fakt čekat nebudou.
-Bez odmlouvání plníme vše co nám náš velitel řekl. Domácího generála se asi zmocnila hrůza, když vidí, jak si první z nás začínají prosekávat cestu davem. Začal se na svý herce točit dokola a zmateně křičel něco na Gerna. Ten mu však jen ukázal nějaký gesto na prstech a přestal si ho všímat. ,,Tak dělejte chlapy.“ Křičel. Kývnu na Karla a začínáme si vytvářet vlastní prostor mezi verlonskejma.

-To jsem ještě neříkal. Před pár lety jsem se dovopravdy zamiloval a dokonce se chtěl i usadit, mít nějakou farmu, hodnou ženskou a kupu dětí. Potkal jsem ji v takový podhorský vesnici. Myslím, že se to tam jmenovalo Podohora. Ta holka byla vážně moc hezká a stejně tak hezký měla i jméno, Isabela. Takový vznešený. Zbláznil jsem se do ní tak, že jsem poprvý ženský donesl kytku a neočekával, že na to večer vlítnem.
-Kluci si ze mě nejdřív dělali blázny, ale pak se ukázalo, že Isabela vůbec není proti a já už si začal malovat, jak tam s ní zůstanu. Peněz jsem měl dost, tak akorát na postavení nějaký hezký chajdy a ještě by zbylo něco do začátků. Dokonce i Gern se nechal slyšet, že když budu chtít, tak mě klidně propustí z bandy. Fakt jsem se na novej život těšil. Jenže pak přišel její táta s nějakým nóbl chlápkem, že prej mu už dceru slíbil za ženu a ať jí dám pokoj.Kdyby mě tenkrát Karl nezadržel, tak bych je voba zabil. No a pak jsme vodtáhli jinam.

-Tak se podařilo. Prorazili jsme si cestu a nečekaně napadli jízdní pluk. Čekalo na nás dost nepříjemný překvápko. Jsou nějak moc silný a je jich víc než s čím jsme počítali. Pomalu ale jistě nás zatlačují původním směrem k tomu zatracenýmu hradu. Jestli se dostaneme až tam, tak nás tam sevřou ze všech stran a máme po srandě. K sakru jeden jezdec se rozjel přímo na nás. Hlasitě řvu na Karla ať se odtamtud rychle klidí. Coto sakra ten blb dělá? Snad si nemyslí, že sám sejme rozjetýho chlapa na koni.
-Kurva. Von ho zabil. Zabil Karla. Vždyť mu nedal skoro žádnou šanci. Vyrazil proti němu a rozseknul mu hlavu na dvě půle, tak, že mu skoro vypadnul mozek. Řvu bolestí a chci se na něj vrhout, Karl byl jedinej pořádnej kámoš, kterýho jsme kdy měl. Všechny svaly se mi napínaj k akci. Když v tom mě někdo veme surově za rameno. ,,Ty blázne.“ Řve Gern. ,,Karl už to má za sebou. Chceš taky tak skončit?“ Nevím co odpovědět. ,,Tak pojď se mnou, musíme ke hradu.“ Ještě jednou se rychle vohlídnu na Karlovu mrtvolu, ale pod kopytama koní z něj zůstala už jen pěkně zkrvavená fašírka.

-Po těch mejch nešťastnej námluvách jsme zas pokračovali v našem obvyklym životě. Cestovat a nechat se všemožně najímat. Z počátku jsem z toho byl fakt špatnej, ale při první větší práci jsem si zpravil chuť a hned zas bylo líp. Teda sem tam na ní myslim, to jo. Jestli je šťastná a tak, ale hned na to jsem si pořádně přihnul z korbele a byl klid.
-Dlouhou dobu běželo vše při starém. Jenže před měsíce, přišel Gern s tím, že musíme do takový malý zemičky jménem Bordenské království. Nám se to sice moc nezdálo, ale říkal, že se tu schyluje k velký bitce a zkušený chlapy, jako my budeme určitě zapotřebí. Nikdy jsem se ho na to nezeptal, ale měj jsem dojem, že tu jde o něco víc než jen o další práci a slušnej žold. Způsob jakým o té zemi mluvil byl totiž až moc vřelej. Žádnej s nás si netroufl něco namítnout a tak jsme se vydali směr Bordensko.

-Takže takhle tu asi skončíme. Sedíme s Gernem a posledníma pár chlapama opřeni o hradbu u toho zámečku a docela klidně sledujeme postup Vernonů. Je jasný, že se už vodtud nedostaneme. Ve velitelových očích jsem si všimnul něčeho co vypadá jako pravá a nefalšovaná slza. Kdo by to byl do něj řek.
-Všimnul si mě. Nesouhlasně třese hlavou. ,,Já neřvu kvůli tomu, že tu nejspíš chcípnem, ale kvůli tomu co se pak s touhle zemí stane.“ Konečně mi do dochází. ,,Ty jsi vodtud, že jo?“ ,,No jo.“ Zašklebí se a lehce pokyne jedním směrem. ,Támhle za tím kopcem jsem se narodil.“ Jeden z chlapů vytáhne dýmku a začne do ní cpát poslední tabák. Zazubí se a povídá. ,,Přece jim ho tu nenechám, chcete taky chlapy?“
-Děsivé lidské výkřiky jsou čím dál blíž. Gern si povzdechne. ,,Za chvilku je tu máme.“ Vyskočí na nohy a pomalu se připravuje k boji. ,,Chlapy víte o si myslím? Že o nás jednou budou psát legendy. Jak u zdi hradu Slunek padli stateční obránci až do posledního muže při obraně své země.“ ,,No ale my přece nejsme vodtud.“ Namítnu. ,,To je přece jedno.“ Zasměje se velitel a je na něm vidět touha po posledním boji. ,,Nikdo nebude vyprávět o tom, že jsme byli cizí žoldáci.“
-Dám se to hlasitého smíchu a následuju jeho příkladu. Ostatní už se taky ozbrojujou. ,,Tak jdem na to. Budeme slavný a nesmrtelný.“ Všichni se dáme do smíchu, který přejde do šíleného řevu. Přibližující se vojáky to dost vyděsí a zastaví se. Naposledy na sebe pokývneme a bok po boku vyrážíme na poslední tanec se smrtí.

-Toho roku, došlo u královského hrádku Slunec k rozhodující bitvě o osud malého Bordenského království. Armáda Verlonských měla početní převahu čtyři na jednoho. I tak se však bordenští byli hrdině jako lvi až do samého konce. Po tomto boji padl na malé královstvíčko na dlouhá staletí temný stín jeho uchvatitelů, avšak po pětistech letech se nakonec domohlo své nezávislosti.
-Každý bordenčan i přes tehdejší prohranou bitvu, s hrdostí a pýchou vzpomíná na své předky, kteří se na nechvalně proslaveném kopci odmítli vzdát nepřátelům a raději padli až do posledního muže. Za to jim patří naše uznání a mají své pevné místo mezi hrdiny naší země.

Krelonova učebnice dějepisectví str 43.