Lovili jsme draka, část 2

Broderick Todd padal. Nevěděl to jistě, neboť měl pevně zavřené oči a bál se je otevřít, ale cítil jak kolem něj víří vzduch, a co bylo hlavní, nemohl nahmatat žádnou pevnou zem. A tak jen padal, točil se ve vzduchu a užíval si tu neobvyklou volnost. A zároveň se bál, že tam někde pod ním je zem a on dopadne. Když už si začal myslet, že to takhle bude navěky, i přes zavřená víčka viděl drobounké záblesky světla.Byly jich stovky, možná i tisíce. Zářily jasnou stříbrnou září, a jak Broderickovi došlo, pomalu se zvětšovaly. Několikrát se zhluboka nadechl, a pak otevřel oči. Byl v naprosté tmě. Otáčel se kolem dokola, ale až na ty světla nic neviděl. Padal temnotou. A zářivé tečky se blížili. Byli pod ním rozesety jako pampelišky na letní louce. A pak náhle Broderick padal kolem nich. Zářily na všechny strany a Broderickovi došlo, že to nejspíše budou hvězdy. Otočil se a padal po zádech, a díval se vzhůru na tu nádheru. Ale náhle dopadl na zem.

Tělem mu prošla nesnesitelná bolest. Přes slzy, které mu zakrývaly výhled, uviděl zářivě modré oči. I když ten pohled Brodericka potěšil, zaskučel bolestí a chytil se za bok. Mona Harrisonová mu něco říkala, viděl ji jak pohybuje ústy, ale nic neslyšel. Paměť mu ožila a on si vzpomněl na hordy skřetů a mrtvé muže. Svoje mrtvé muže. Chtěl se posadit, ale bolest ho ochromila. Výraz ve tváři kněžky Světla mu napověděl, že nejlepší bude pouze dál ležet.
Minutu po minutě, hodinu po hodině, Broderick pomalu přicházel k sobě. Naznačil kněžce, že už se může posadit a jakoby z dálky, začal slabě slyšet okolní zvuky. Mona mu dala napít vody.
„Kolik?“ zasípěl.
Kněžčin výraz potemněl u očí se jí objevilo pár slz. Broderick si teprve teď všiml, že její roucho je potřísněné krví. Lidskou krví. Ona se samozřejmě musela starat o raněné a dát mrtvým poslední požehnání.
„Šest. Šest mužů.“
Trvalo několik vteřin, než tohle číslo Broderick zaregistroval a jeho poraněná mysl vstřebala. Šest mužů, jeho mužů, vojáků, o které se měl starat, na které někde čekaly rodiny, děti, družky. Na které budou čekat, vyhlížet je, do okamžiku, než jim jakýsi voják nepřijde sdělit, že jejich syn, druh, či otec zahynul statečně při plnění úkolu, své povinnosti. A za to všechno může velitel, dojde jim. Broderick Todd. Nechal naše muže zemřít. Nevrátí nám je domů…
„Udělal jsi cos mohl, nebyla to tvoje vina.“ Zaslechl Monin hlas, zatímco se mu z očí řinuly slzy a jeho mysl byla týrána výčitkami.
„Teď by si měl být rád, že jsi vůbec přežil. Měl jsi hlubokou ránu v boku a šeredné zranění hlavy.“
Broderick neodpovídal, ale kývl hlavou na znamení díků.
„Zbytek družiny je na průzkumu, a taky jsme vyslali posla aby přivedl posily.“ Ale to Broderick vybuchl.
„Zbláznili jste se? Nebudu už dál riskovat život svých mužů, ne s armádou skřetů okolo! Tahle mise skončila, vracíme se než zemřeme všichni!“
Kněžka se zarazila a hleděla na Brodericka upřeným pohledem. Vypadalo to, že hledá slova.
„Na tenhle druh rozhovoru, potřebuješ víc sil. Probereme to až se vrátí zbytek.“ řekla.
„Tady není co probírat.“
„Jak jsem řekla. Vodu tu máš, a tady máš chleba a trochu sýra, až budeš moct, tak to sněz. Budu někde okolo.“

Den přešel v odpoledne a družina seděla okolo kotlíku s jídlem. Vrátili se z průzkumu okolí a sdělovali si novinky. Pro Brodericka však byla největší novinka jejich nový společník. Ještě nikoho takového v životě neviděl. Byl vysoký, oblečený v lovecké výzbroji, jak se zdálo podle nejnovější módy, dlouhé černé vlasy měl spletené do copu, tohle všechno na něm bylo normální, ale zbytek Brodericka mátl. Bylo na něm něco veskrze lidského. Měl eleganci přirozenou elfské rase, ušlechtilé rysy, stejně tak i špičaté uši a ty zvláštní elfí oči, a nic na tom neměnil fakt, že jedno bylo šedé a druhé namodralé. Pak tu však bylo pár rysů, jenž se k elfovi nehodily, zarostlá tvář, kterou hyzdila dlouhá jizva přes pravé oko až k bradě, žluté zuby a také jakýsi znuděný a pohrdavý pohled, jakým na všechny hleděl. Podle všeho to byl půl-elf. Brodericka o tom přesvědčovali i pohrdavé pohledy ostatních elfů. Půl-elf mu byl představen jako Oril Ballard, lovec. A podle všeho stopoval ty skřety a ty ho přivedli až k nim. A když slyšel o drakovi, beze slov se k nim přidal.
Teď však už lačně spořádal svoji porci jídla, a hladově hleděl na Broderickovu misku, která byla stále plná. Brode mu ji podal a Oril mu poděkoval ušklíbnutím.
„Takže, pane veliteli,“ začal čaroděj Devlin Sherman, „Zřejmě by jste byl rád seznámen se situací.“
Broderick přikývl.
„V okolí jsem nenašli již žádné živé skřety, máme se na pozoru i před jejich špehy, ale nemůžu vám zaručit, že na nás jakmile zapadne slunce zase nezaútočí.“
„V tomhle můžu být nápomocný,“ ozval se druhý čaroděj Gavin Atkinson, „jak sem už ostatním říkal, studoval sem chování a zvyky skřetů při studiu na čarodějné akademii, a podle všeho, by je ta noční porážka měl přinejmenším pořádně vystrašit. Řekl bych, že se jich dnes v noci nemusíme obávat. Ale to se píše v knihách, zaručit vám to nemůžu.“
„Kousek odtud jsme našli jeskyně,“ pokračoval Devlin, „řekl bych, že je to v téhle době nejlepší obranné řešení. Nemá to sice žádný zadní vchod, ale s pomocí kněžky bychom se tam měli ubránit.“
„Nemůžu zaručit, že se mi to kouzlo opět povede,“ řekla Mona Harrisonová, „ani nevíte, jak moc mě vyčerpalo.“
„Přesto by však i jeho menší varianta byla velkou pomocí, drahá kněžko.“
Všichni souhlasně zamručeli. Bylo vidět, že jejich respekt k Moně značně vzrostl.
„Můžu pokračovat, veliteli Todde? Vyslali jsme magickou zprávu, s žádostí o další posily. Odpověď byla sice takřka nezřetelná, ale to že už vyrážejí ,jsem slyšel. Zatím můžeme pokračovat, oni nás dohoní. Přespíme v té jeskyni a poté vyrazíme dál…“
„Až na to, že mí muži už dál nepůjdou.“ přerušil ho Broderick.
Ve společnosti zavládlo ticho a všichni, až na Orila, který dál nerušeně jedl, zíraly nevěřícně na velitele Todda.
„Ale…ale, my musíme splnit náš úkol, veliteli.“ Řekl zcela zaskočený Devlin Sherman.
„Toho jsem si vědom,“ řekl Broderick, „Klidně si v tom pokračujte, ale já už neohrozím žádného svého muže. Počkejte si na posily a jděte s nimi. Ale s mojí rotou už nepočítejte.“
Kapitán Hamiltonová si odkašlala a hleděla na Brodericka kamenným pohledem.
„Jste si vědom toho, pane veliteli, že chcete porušit přímý rozkaz?“
„Zcela jasně, kapitáne.“
„Pak se to již bude týkat pouze vojenského soudu.“
„Ale copak vy si neuvědomujete, že tenhle úkol musíme splnit?“ řekl čaroděj Devlin.
„Právě teď, když tu mluvíme, tak ten drak může klidně pustošit další vesnice.“ Přidala se elfka.
„Nevinní umírají, neříkal jste svým mužům, včera, že ho musíte zastavit? Že je to vaše povinnost? Zachránit další životy?“ Připomněla mu Lena Hamiltonová.
„Ale já nechci ztratit už žádného muže!“
„A vesničané mohou zemřít?“
„Ale…“
„Ticho. Po včerejšku jsem o vás měl dobré mínění, nechtějte abych si ho pokazil.“ řekl Devlin, „Ti skřeti nás překvapili, byli jsme nepřipravení. To už se ale nestane. Víme, že tam jsou, ubráníme se. A přesně takhle zaútočíme na toho draka. On nás nebude čekat. Zaskočíme ho a zničíme. A už žádný z vašich muž nepřijde o život.“
„To neříkejte mě ale jim.“
„A taky jim to řekneme. Jestli nebudou chtít pokračovat, počkáme na posily a poté vyrazíme. Souhlasíte?“
Dlouho bylo ticho ale nakonec Broderick přikývl.
„Ale pouze jestli budou souhlasit všichni.“
„Platí.“

Broderick nebyl ani moc překvapený, když celá jeho posádka jednohlasně souhlasila, že půjdou dál. Oni mi věří, pomyslel si. Věří mi, že je nevedu na smrt, že se vrátí domů. Věří mi, ale nevědí jak moc je můžu zklamat, a pak už to zpět vrátit nepůjde.
Narychlo, ale se všemi poctami, pohřbili padlé muže a spálili skřety, aby pach jejich mršin nepřivábil nebezpečné dravce. Nebo draka. A poté se vydali k jeskyni.
„Je to jen pár kilometrů daleko,“ řekl Gavin. „A kousek od jeskyně jsem zahlédl takový malý vodopád, jestli se budeš chtít třeba umýt…“ Broderick si všiml, že všichni ostatní jsou celí zašpinění od popela, či krve, ale pouze Gavin byl téměř bez poskvrnky. Chtěl se ho na to zeptat, ale pak si vzpomněl, že ho nikde neviděl při skřetím útoku. Ale čaroděj odešel z jeho dosahu, a tak si řekl, že to nechá na potom. Určitě jen bojoval někde, kde ho neviděl. Ale taky neviděl žádné blesky.
Jeskyně byla celkem prostorná, ve tvaru L. Nesahala moc daleko dozadu a byla dokonalým přírodním útočištěm. Broderick se divil, že ji nevyužil nikdo před nimi, i když tam byly náznaky zřejmě medvědího osídlení. Byly stanoveny hlídky a Broderick ke své radosti zjistil, že ji měl s Monou, a své neradosti s Gavinem. Když si na něj vzpomněl, zaposlouchal se do hukotu padající vody, to musel být ten vodopád, o kterém mluvil. Byla by hloupost chodit tam sám, a tak si vzal dva muže na hlídku. Několik set metrů daleko padala voda asi ze čtyřmetrového útesu do malého jezírka. Obklopen malými keři a duby, vypadal vodopád takřka idylicky. Což bylo v naprostém rozporu s Broderikovou myslí. Nechal své hlídače dostatečně daleko, aby mohl být sám, ale aby mu přišli v čas na případnou pomoc.
Voda byla takřka průzračná a osvěžující (ledová). Broderick se vysvlékl ze své uniformy a pomalu vklouzl pod vodu. Hladina okolo něj zčernala, jak se z něj smýval popel a skřetí krev. Počkal až pomalý proud odplaví všechnu špínu a poté se podíval na svůj odraz na vodě. Nejvíce ho zaujala boule na čele. Velká jako jablko. Pousmál se, že si ji nevšiml dřív. Nahmatal na svém levém boku dlouhou jizvu. Tudy pronikla skřetí čepel. Měl štěstí, že ho Mona zachránila. Ale jiným už pomoci nešlo. Konečně, když byl sám, mohly se naplno projevit jeho emoce. Obličej se mu stáhl bolestí a z očí mu začaly téct slzy. Doplaval až k vodopádu, kde nechal svoji bolest spláchnout padající vodou.
Za pár minut si byl schopen vyprat uniformu a čekal spolu s ní na to až uschne. Přesně v okamžiku, kdy si natahoval kalhoty uslyšel kroky. Byla to Mona.
„Jaká je voda?“
„Ledová, ale ujde to.“
„A můžu doufat, že mi tu ponecháš tu tvoji stráž, Brodericku?“
„Od toho tu jsou. A přátelé mi říkají Brode.“
„Dobře Brode, tak si už sbal věci a běž, ať se můžu svléknout.“
Broderick se zazubil a spěšně odkráčel. Strážím poručil, ať se ani nehnou a ať je ani nenapadne jí špehovat. Ale cestou potkal Orila.
„Kam jdeš? Kněžka se teď koupe.“ zeptal se ho.
„Já vím.“ Řekl svým chraplavým hlasem. „Jdeš se koukat taky?“
Broderick otevřel pusu v protestu, ale když ho žádný nenapadl, tak jen pokrčil rameny a šel s Orilem. Vyšplhali na malý sráz nad jezírkem, kde měli dokonalý výhled. Chvíli jen tak mlčky leželi a kochali se pohledem. Nahá kněžka už se omyla od popela a krve a tak ji viděli v celé její kráse.
„Má hezčí tělo, než holky z nevěstince u Rosemary, v hlavním městě.“ poznamenal Oril.
„To byl teda kompliment.“ řekl Broderick, aniž by odtrhl pohled od Mony.
„Mezi váma dvěma něco je?“
„Ne, proč?“
„Ale, všimnul sem si jak se na sebe koukáte.“
„Ona na mě kouká?“
„Když se na ni nekoukáš ty.“
„Aha, dík.“
„Takže je volná…zkusíme jestli odolá šarmu půl-elfa.“
„Hej. Teď si říkal, že po mě kouká. To nemůžeš.“
„Jen kouká. Když nejseš schopnej udělat nic víc, tak uvolni místo dalšímu.“
„Jestli ti to nedošlo, tak jsme na válečný výpravě. Mam jiný starosti.“
„Taky můžeš kdykoliv zemřít, aniž bys něco řekl.“
„Šest mých mužů zemřelo. Myslim že se necítím na to, abych začal ještě lichotit kněžce.“
„Ale sledovat ji nahou můžeš…“
„To je tvoje vina.“
„Ale nestěžuješ si.“
„Je to totiž poslední věc za posledních pár týdnů, co mi zvedla náladu.“
„Nejen náladu…Tví muži nezemřeli kvůli tobě. Nemůžeš si to klást za vinu. Můžeš být rád, že proti takové přesile jich bylo jen šest.“
„Ale já nejsem rád. Nebyl bych rád i kdyby to byl jen jeden.“
„Má fakt krásný tělo. Měli by sme jít. Už se jde oblíknout. Počkáme ještě až vyleze z vody…tak, paráda…mizíme.“
„Co? Co ty to seš za člověka, nejdřív tu mluvíš o smrti mých mužů, a teď tu básníš o jejím těle.“
„Nejsem člověk. A básně nemám rád.“
„Já jo. A to je ten problém. Dřív sem měl na mysli pořád nějaké verše…ale teď už nic…jen skřeti, mí muži a drak.“
„Že by si prodělal nějaký vývoj, pane veliteli? Hele povíme si to potom. Támhle jsem zahlídnul srnu. Přinesu večeři.“ A Oril vytáhl z boty dlouhou dýku, potichu jako duch vběhl mezi stromy a zanechal Brodericka samotného, zmateného, naštvaného a lehce pobaveného.
Ale při hlídce, kterou měl společně s Monou a Gavinem, přesně od půlnoci už se nebavil vůbec. Pojídal zbytky z lahodné zvěřiny, jenž ulovil Oril a přesně věděl, že Gavin na chvíli nezavře pusu.
„Tedy, vůbec nevím kde se vzaly ty zvěsti, že draci jsou inteligentní tvorové.“ řekl. „Na akademii jsem je důkladně studoval a musím říct, že to není vůbec pravda. Někdo si dokonce myslí, že draci umí mluvit. Ha! Píší o tom i knihy a nevěřili by jste jak se prý prodávají. Ale každý přece ví, že draci nemluví, ani mluvit nemohou, jen řvou. A řvou proto, že jsou to tupá zvířata, mají mozek velký asi jako kůň. Žijí jen proto, aby žrali. Jsou hnaní pudy a instinkty. Ha ha. A oni si myslí, že jsou to myslící tvorové, koho taková, s prominutím, blbost mohla jen napadnout. A ještě, že si je někdo může ochočit. Nesmysl. Je známých jen pár lidí co měli draka a například na něm létaly. Všichni to byli velcí čarodějové nebo nekromanceři, či démoni, jenž si podrobili jejich mysl. Ha. Dobrovolně by žádný drak na sebe jezdce nevzal. Dřív by ho sežral. Ha. Opravdu nevím, kde se tyhle nesmysly vzaly. Totiž lidé si myslí,…“
Co si lidé myslí, už se Mona s Broderickem nikdy nedozvěděli. Gavina přerušilo náhlé zapraskání větviček a zvuk běhu. Všichni tři byli ihned v pozoru. Brode s nataženým lukem, Mona, jíž lehce zářily ruce a Gavin, co třeštil oči do tmy. Kroky se blížily a do jeskyně náhle vběhl nějaký mladík. Jeho výraz značil velké překvapení a stačil jen tlumeně vykřiknout než ho Broderick zpacifikoval. Ostatní byli ihned vzhůru a v mžiku na něj mířily napnuté luky a pár mečů. Mladík jen vyjeveně koukal, oči rozšířené hrůzou.
„Dám ti ruku z úst, když mi slíbíš, že nebudeš křičet.“ řekl Broderick. Mladík slabě kývnul a dál zíral na ostatní. Zejména na elfy a Orila.
„Kdo jsi a co tu děláš?“ zeptal se ho zpříma Devlin. Pak mu musel dát slabou facku aby ho vůbec vnímal.
„J-jsem s-starostův syn, n-neubližuje mi.“
„My ti neublížíme. Jen nám řekni co tu děláš.“
„M-moje vesnice je v nebezpečí. Pomozte.“
„Co to povídáš. Jaká vesnice? Drak?“
„N-ne…banditi. Ono mě unesli a chtěli za mě výkupné, jinak prý zaútočí na vesnici, ráno. Ale můj otec n-nemá peníze, nezaplatí.“
„Jak to, že jsi tady?“
„J-já utekl jsem jim, a běžel sem. J-jako malý jsem si tu hrál. Chtěl jsem se tu schovat.“
„Nesledovali tě:“
„N-nevím.“
Broderick ukázal na několik mužů a ti vyběhli do tmy.
„P-prosím, pomozte nám. Zabijí nás všechny.“
„Jak je tvoje vesnice daleko?“
„Moc ne…kolem deseti kilometrů. Pomožte.“
Devlin se podíval na Brodericka. Ten zuřivě přemýšlel. Nemohou přece nechat vyplenit vesnici bandity. Ale nenechá ani jednoho svého muže zemřít.
„Kolik jich je, těch banditů?“
„Kolem třicítky.“
„Devline, “ řekl Broderick, „já, ani mí muži, do toho nepůjdeme bez pořádného plánu.“
„Kdy mají zaútočit, chlapče.“
„Za rozbřesku.“
„Pomůžeme vám, ale musíš nám říct všechno co víš. O vesnici, o banditech.“
Mladík přikývl, zatvářil se odhodlaně a řekl jim všechno.

S prvními paprsky slunce na obloze se před branou vesnice Jedlová ves zastavil otrhaný muž na koni a začal bušit těžkým kladivem do brány.
„Jsme tady! Otevřete bránu a vydejte nám všechno zlato a cennosti!“ Když mu nikdo neodpovídal, silně písknul a z blízkého lesa vyšlo na dva tucty dalších, otrhaných a špinavých mužů, kteří nesli něco co vypadalo jako provizorní beranidlo.
„Ty smradi neotevíraj. Tak si otevřem sami.“ Muži se rozeběhli k bráně a beranidlo s praskotem dřeva uhodilo do brány. Ve stejnou chvíli kůň velitele banditů padl v křeči na zem. Velitel se sebral ze země a vztekle zařval. Nechápal co se děje. Pak si ale všiml šípu v koňském hrdle. Nechápavě se rozhlédl. Sprška šípů dopadla těsně vedle něho a jeho mužů. Ačkoli byl velitel prostý muž, bývalý dřevorubec, co se vzbouřil proti koruně a až na válku, již absolvoval jako obyčejný pěšák, neměl žádné vojenské zkušenost. Nenařídil svým mužům, ať se stáhnou do obranné formace, nebo prorazí rychle pryč. Ale to, že jsou v průšvihu poznal ihned. Nad branou se objevilo několik hlav ve vojenských helmách a mířilo na ně luky. Kolem nich v lese panoval značný ruch, a velitel usoudil, že jsou obklíčení. Nachytali je. Mezi stromy se objevil muž v uniformě královské armády a se znakem velitele. Jak se vycházející slunce odráželo od jeho plešaté hlavy působilo směšně, ale velitel banditů se ani trochu nesmál, protože na něj mířil lukem.
„Jsem Velitel 18. roty lučištníků Armády Rákosového ostrova. Právě na vás míří něco přes šedesát luků a to nemluvím o dvacítce kouzelníků.“ Jako na potvrzenou se ve stínu stromů začalo blýskat jako při bouřce.
„Okamžitě složte zbraně a budete ušetřeni. Jinak vás bez milosti pozabíjíme.“
„Zabijete nás ihned jak odhodíme zbraně!“ zařval velitel banditů.
„Ne! Budete spravedlivě souzeni a potrestáni. Podle zákona!“ odpověděl mu Broderick.
„Já znám ty vaše zákony! Raději smrt! DO BOJE CHLA…“
Toho se Broderick bál, jakmile velitel banditů zvedl kladivo, prostřelil mu krk šípem a ten jen padl s chroptěním na zem. O těch pár banditů, co šli po velitelově příkladu se postarali jiní lučištníci. Zbytek rozumně zahodil zbraně a dal ruce vzhůru.
„Spoutejte je.“ řekl Broderick.
Otevřeli se brány vesnice a vojáci za pomoci vesničanů odvedli bandity do sklepení radnice, kde je pevně svázali a nechali čekat na soud.
Starosta se radostně objímal se synem a chválil Brodericka.
„Ta vaše lest vyšla náramně. Opravdu si mysleli, že je vás víc a vzdali se. Toho jejich velitele jsem znal, pane Brodericku, nebyla ho škoda, byl to hrubián, a když umlátil svoji ženu, tak radši utekl z vesnice.“
„Byl bych radši, kdyby nedošlo k žádné smrti, pane starosto. Teď vás požádám o nějaké jídlo a vodu pro moji družinu, chvíli se zdržíme a potom půjdeme dál.“
„Ale jistě, s velkou radostí, mohu vám uspořádat i oslavu.“
„To nebude nutné. Máme naspěch.“
Starosta se radostně uklonil a odběhl shánět věci. Broderick se obrátil k družině a chtěl je pochválit. Ale všiml si Orilova zamračeného výrazu, zdálo se, že něčemu pečlivě naslouchá. Pak se naráz zatvářil vystrašeně. Broderick věděl proč. Jeho noční můra se dostala ze snů. Obloha se zatáhla a celou vesnici zakryl černý stín.