O Wilkornovi - Starý slib

(264 nového letopočtu)

Byl jsem si vědom toho, že již za chvíli budu blízko hlavního města Merijského království, Mohudu. A kousek od něj je místo, kde se do dvou let utkám s Lorkasem. U vchodu do Doupěte.
Poslední rok jsem žil jako vandrák a bezdomovec, dokud mě z toho nevysvobodila Karin. Byl bych jí za to vděčný, kdybych ještě nějaké city a emoce pociťoval. Poslední měsíce jsem myslel jen na jedno. Na pomstu.
Změnil jsem se. A věděl jsem o tom. Ale nechtěl jsem se měnit zase zpátky. Bude jednodušší bojovat s pocitem, že nemůžu nic ztratit. Nechtěl bych znovu zažít ten hrozný pocit, jako v den mé svatby. A pokaždé když jsem si na tento den vzpomněl, měl jsem chuť držet Lorkasovu utnutou hlavu ve své ruce.

Několik posledních dní jsem měl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Až asi po týdnu se mi ono stvoření postavilo do cesty. Byl to sněhopes Firak.
,,Kam míříš, Koleehu?“zeptal se mě jakoby nic.
,,Jmenuji se Wilkorn. Koleeh bylo mé krycí jméno. Nyní se nebojím toho, že mě někdo zajme, takže mi říkej Wilkorne. A jedu zpátky ke svému domovu, abych zde splnil jeden svůj slib.“řekl jsem.,,Ale co tu děláš ty, tak daleko od domova?“
Sněhopes několikrát zadýchal.,,Sleduji tvé kroky, Wilkorne.“
,,To je od tebe hezké, příteli, ale to nemusíš.“usmál jsem se. Vzápětí jsem myslel, že má Firak skutečný záchvat, prudce dýchal, tedy , smál se, až příliš dlouho.,,Že prý nemusím.“odhalil špičaté zuby.
,,Nechciti brát iluze, člověče, ale beze mě by jsi byl dávno mrtvý.“
Teď jsem se zasmál já.,,Co tím chceš říct?“
,,Začalo to, když jsem tě našel ve sněhu a odnesl tě do naší jeskyně.“
,,Ano to máš vlastně pravdu, za to jsem ti také vděčný.“
,,Já vím. Poté tě jednou v noci málem sežrala lesní bestie. To jsem tě také zachránil, z toho mám tuhle jizvu.“řekl a zvedl přední levou packu. Na jednom místě mu nerostly chlupy a všiml jsem si červené tlusté linky. ,,Poté , když jsi zabil ve válce svého přítele, jsi se opil a usnul ve sněhu před městem. Nebýt mě, zmrznul by jsi. A kdybych od tebe neodehnal ty holomky, co tě zmlátili, když jsi byl žebrákem, zemřel by jsi znovu.“
Nemohl jsem tomu uvěřit. Firak mě celou dlouhou dobu sledoval a pomáhal mi.,,Ale proč ses mi neukázal?“
,,Nechtěl jsem, abys jsi věděl jak jsi bezmocný. Ale teď se ti musím ukázat. Nesmíš bojovat s tím elfem. Zabije tě.“
Zavrtěl jsem hlavou.,,Jsem ti vděčný za vše co jsi udělal, ale tohle není tvá věc.“
Firak se však nakrčil a vycenil zuby.,,Nezachraňoval jsem ti život proto, abys o něj později vlastní vinou přišel.“
Uklidnil jsem koně, který se Firakova postoje trochu polekal. ,,Je mi líto, ale tomuhle nemůžeš rozumět.“
,,Beze mě by jsi tu teď nebyl, človíčku.“
,,Ale jsem tady! A to je moje poslání, zabít Lorkase. Ty jsi byl jen nástroj osudu, jak mě k tomuto souboji dostat. Děkuji ti, ale teď musím jít.“řekl jsem a pobídl koně k chůzi.
,,Jak myslíš, Wilkorne. Tentokrát ti již nepomůžu. A uvidíš, jak skončíš.“

Dialog s Firakem mi pěkně zamotal hlavu. Je to skutečně pravda? Opravdu mi celá ta léta dýchal na záda a sledoval mě, jen aby mě ochránil. Pokud ano, byl to ten neušlechtilejší tvor jakého jsem znal. Skoro mě i zamrzelo, že se možná namáhal zbytečně.

Lorkas se vrátil domů. Milora již měla hotový oběd. Všimla si, že je Lorkas poslední dny nějaký nervózní, ale nechtěl jí říct proč.
,,Kde jsi byl tak dlouho?“zeptala se.
,,Musel jsem ještě něco zařídit. Děkuji za oběd.“odpověděl a usedl ke stolu.
,,A co jsi musel zařídit?“nedala mu pokoj Milora.
,,Něco ohledně práce. To není podstatné. Je to dobré.“ohodnotil dušený pokrm.
,,Jsi poslední dny nějaký napnutý.“nechtěla měnit téma Milora.
,,To se ti zdá miláčku.“chlácholil ji.
,,To kvůli Wilkornovi?“
Lorkas se zakuckal , až mu do očí vyhrkly slzy.,,To mi nedělej! Máme se sejít až za necelé dva roky, proč bych byl nervózní už teď?“
,,Tak proč ti tak zaskočilo?“
,,Nevím. Dlouho jsme o něm nemluvili, tak mě to překvapilo.“
,,Řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že miláčku?“
,,Samozřejmě.“pohlédl na Miloru láskyplně Lorkas.
Milora věděla, že Lorkas je ve Slunné spokojen. Lidé je zde přijali bez předsudků a i přes pověsti o temných elfech se k nim chovali velmi hezky. Ale i přesto se Miloře zdálo, že jejího manžela něco trápí.

Mohudu jsem se raději obloukem vyhnul. Nechtěl jsem aby mě někdo náhodou poznal. Nebál jsem se již královských stráží, ale nerad bych budil pozornost. Chvíli jsem uvažoval o tom,jestli se zastavím za Mifusem v Tolce, ale nakonec jsem se rozhodl, že se nebudu rozptylovat. Už bylo léto, když jsem dorazil do Vilosu. Tedy spíše do jeho ostatků. Karin mi všechno vyprávěla a já se toho pohledu obával. Všechno bylo spálené. Do základů.
Hostinec, kde jsem měl svatební hostinu, kostel, náš dům, Redamův domov, Karinin domov. Vše bylo spálené. Chtěl jsem jít na hřbitov, ale na náměstí jsem si všiml vyvýšené zeminy. Na ní ležel plochý kámen z kostrbatě vyrytým nápisem:,,Zde leží Lorgasa. Silná a statečná žena.“ Prudce jsem zavrtěl hlavou, abych zahnal vzpomínky, které se mi draly do mysli. Tohle byla Milořina práce. Kde je asi Miloře konec, pomyslel jsem si.
Pokračoval jsem na hřbitov a zastavil se u Sářina hrobu. ,,Pomstím tě, lásko moje.“pronesl jsem a při odchodu jsem si všiml dalšího hrobu. Hrobu Redamova otce. Byl pohřben ve stejný den, jako má manželka. Poprosil jsem Redamova otce o odpuštění za to, že jsem zabil jeho syna a odešel pryč. S ohořelých trámů , kterých nebylo dost ani z celého Vilosu, jsem si během dne postavil malý, provizorní přístřešek, abych měl kde spát. Díky dekám, které mi zabalila Karin, jsem si vytvořil postel a přes prkna položil tlustší deky, aby mi do ,,domku“ zatékalo co nejméně. Takhle jsem se chystal žít skoro dva roky, přečkat zde zimu a poté ještě jednu půlku zimy. Doufal jsem, že pobyt zde, mě dostatečně zocelí.

Každý den jsem cvičil s mečem. Každý den jsem ohýbal své tělo, trápil ho dalekými běhy, prudkými pohyby a zátěžovými zkouškami. Denně jsem chodil lovit do lesa, abych měl co jíst, ale někdy jsem se musel spokojit jen s lesními bobulemi. Denně jsem rozjímal a sžíval jsem se s okolím, s prostředím, s tokem vzduchu. Chtěl jsem se stát naprosto vyrovnaným a nezaujatým člověkem. Dobře jsem věděl, že mi pomstychtivost může zaslepit mozek. Často se mé myšlenky ubíraly jiným směrem, než jsem chtěl, ale po chvíli jsem je opět zaplašil a soustředil se na rozjímání.

Občas se mi zastesklo po Firakově přítomnosti, ale to jen kvůli tomu, že by mě v noci zahříval, nebo mi pomáhal s lovením. Zima totiž přišla až příliš rychle. A já se v noci klepal zimou, někdy jsem raději běhal , abych se zahřál a poté si v lese udělal oheň. Vlastně, poté co napadl sníh jsem se do lesa přestěhoval. Ze stromů zde sálalo teplo a tak jsem se zde cítil lépe než v dřevěné chatrči, ve které jsem trávil čas poslední měsíce.
Už jenom rok. Už jenom rok a všechno skončí. Přestanu cvičit, přestanu se takhle trápit, přestanu na všechno myslet. Budu zas volný a nebudu muset na nic čekat. Tahle myšlenka mě držela při životě.

Lorkas seděl v ložnici a sledoval plameny plápolající v krbu. Milora přišla k němu a podala mu šálek horké kávy.
,,Za rok o tebe budu mít příšerný strach.“řekla.
,,Neboj. Vrátím se. A poté spolu začneme naplno žít.“Lorkas ji objal okolo ramen.
,,Budu chtít jet s tebou.“
,,Zakážu ti to.“
,,Budu tě sledovat tajně.“
,,Ztratím se ti a ty poté budeš bloudit v lese.“
Milora se pousmála.,,Dobrá, tak na tebe počkám tady. Ale slib mi, že se určitě vrátíš. Chci abys ho zabil. Protože pokud opravdu přijde, bude to znamenat, že nemyslí na nic jiného než na pomstu a takový člověk nemá nárok na život. Jistě, ublížil jsi mu, ale on také není nevinný. A pokud mu tohle všechno nedojde, pokud bude stále toužit po tvé smrti, chci, abys ho zabil.“
Lorkas si povzdechl.,,Myslím že přijde.“a zakoukal se dlouze do ohně. On věděl, že přijde. Ale své ženě to říkat nechtěl. ,,Porazím ho a vrátím se k tobě.“slíbil jí.

Firak seděl v lese a pozoroval spícího Wilkorna. Myšlenky se mu honily jeho zvířecí hlavou jako o závod. Měl sledovat Wilkorna. Musel ho sledovat. A musel ho chránit. Ale nebyly v tom žádné čestné úmysly. Ačkoliv, jeho pán si celou situaci rozmyslel a přeje si, aby se Wilkornův postoj změnil.
Firak nemohl dělat nic jiného, než člověka chránit. Alespoň do té doby, než vše skončí. Alespoň do té doby, než Wilkorn zemře.