Jonap Isabella - Je to v rodině

Anotace: Opět přikývla a pak se zadívala na svou ruku. „Ale pořád nechápu, proč já? Vždyť nikdo další u nás v rodině to neuměl.“ Zeptala se. Brumbál se na ni podíval skrz své půlměsíčkové brýle. „Řekl vám váš otec někdy víc o rodině? O svých příbuzných?“

Kapitola 44. Je to v rodině

Joe a Remus se přenesli pomocí letaxové sítě na další místo. Byl to jeden z opuštěných domů, na východní části pobřeží. Řád jej používal jako „přestupní“ stanoviště, aby jejich cesta nebyla tak snadno vysledovatelná.
Společně prošli ještě třemi takovými domy a nakonec se dopravili úspěšně přes kanál.
Remus ji musel celou dobu podpírat a nebo ji pomáhat, protože byla vysílená z magie, kterou předtím uvolnila. Její zranění bylo sice stabilní, ale nijak dobré.
Nakonec se z posledního místa přemístili.
Tady už to bylo bezpečnější.
Domek, který pro ně byl přichystán stál poblíž nevelkého městečka. Příhodně ležícího jen pár mil od Paříže.
Blanca a Max už je čekali, vzali je ihned dovnitř. Brumbál jim dal vědět a jen v rychlosti vysvětlil, že se stalo něco vážného a posílá Joe a Remuse k nim. Nevěděli tedy nic bližšího, přesto oba neváhali a přispěchali tam, jak nejrychleji to šlo.
Remus byl v pořádku, z krátkého boje neutrpěl žádné zranění. Jedinou starost jim tedy dělala ona. Tak zatímco je její vlkodlačí přítel seznamoval zběžně se situací, Blanca ji usadila do jednoho z potrhaných křesel.
Vyhrnula jí rukáv a sykla.
Bylo to těžké.
Ruku měla poraněnou z boku, jenže po celé délce předloktí, až mírně za loket.
Byla zčernalá a studená. Navíc neměla normální barvu, chvíli se báli, že by mohlo dojít k otravě, ale naštěstí se to ukázalo, jako milná domněnka.
Max se dal do práce a i když byl jen mudlovský student medicíny, pomohlo to.
Vyčistili jí ránu a Blanca připravila potřebný lektvar. Uvařila ho na jistotu v polorozpadlém ohništi.
Pak jí to obvázali a zavěsili tak, aby ji to bolelo jen co nejmíň.
„Tak co se tedy stalo?“ zeptala se konečně její kamarádka a přisedla si k ní na zem.
Max ji podal polštář, který ona vděčně přijala. Bříško už se jí zvětšovalo a dítě poklidně rostlo.
„Byla to moje chyba.“ Začala vysvětlovat Joe. „Nevím co se to stalo, nějak jsem dokázala použít sílu, aniž bych čarovala s hůlkou. A pak, když jsem to ukončovala se to nějak zvrtlo.“
Remus souhlasně přikývl.
„Nemohla jsi tomu zabránit. Asi by se to stalo tak jako tak, ale vzhledem k tomu, že jsi takovou moc využila poprvé je vlastně zázrak, že to byla jenom ruka.“
„Copak bude mít takovou schopnost pořád?“ zeptal se Max. Moc se mu to nezamlouvalo.
„To bohužel nevím, je jen málo kouzelníků, kteří to dokážou.“
„Stejně nechápu, co tam dělali. Vždyť nesmí přeci opouštět hrad.“ Řekla zase Blanca.
„Byla to zkouška.“ Vysvětlila zmijozelačka.
„Tssh, zkouška, vždyť to jsou ještě děti. Kdo ví, jak to mohlo skončit. Vůbec je neměli brát ven.“ Chytla se za bříško a jemně ho pohladila. „Jo to tak nebezpečné.“
Max si stoupl za ní a sevřel její rameno. Bylo to milé gesto.
„Kdo ví,“ řekla prostě dívka. Protože toto téma bylo záhadné a nikdo neznal odpovědi, rozhodli se ho opustit a zabývat se praktickými věcmi.
Navíc Brumbál přeci Joe slíbil, že za ni zajde a o všem si spolu promluví.
„Tady teď budeme?“ zeptala se unaveně.
„Ano, zařizovali jsme to velmi narychlo a dlouho to tu bylo neobydlené. Je to ale naprosto bezpečné a nikdo z Řádu sem nepřijde. Prakticky je toto místo k nenalezení. Brumbál se ještě postaral o to, aby vás nikdo nehledal.“
„Nás?“ zeptala se a váhavě se zadívala na Remuse.
„Budu tady s tebou.“ Vysvětlil ji.
„Ale to nejde,“ zaprotestovala, „máš svůj život a pak, já to přeci zvládnu. Se mnou nemusíte ztrácet čas, je určitě potřeba spoustu jiných věcí.“
Lupin i její přátele jen zavrtěli hlavou, nebo něco zamumlali.
„Budeme s tebou.“ Řekla její kamarádka a usmála se. Max přikývl.
„Nejsi na obtíž.“ Zopakoval vlkodlak slova, která ještě nedávno použila sama Joe.
„Tak dobře.“ Souhlasila unaveně.
Ostatní si všimli její ospalosti a navrhli ji, aby si šla odpočinout.
Domek byl dvoupatrový, ale protože tu už několik let nikdo nežil, byl zamořený všelijakou havětí. Nejbezpečnější místo byl v tuto chvíli gauč ve vedlejším pokoji. I ten Joe s vděčností přijala a schoulila se do něj.
Z druhé místnosti k ní ještě doléhaly hlasy, jak se přátelé domlouvali a pak usnula.
Mezitím se ve vedlejším pokoji Remus a ostatní umluvili, že je budou navštěvovat jen někdy, aby nebudili pozornost. Navíc Joe stejně nejspíš prospí několik příštích dní, takže by to bylo v celku zbytečné. Nehledě na pokročilí stav Blanciina těhotenství a zádrhel v podobě Maxova „motáctví“.
Remus se tedy s jejími přáteli rozloučil a když se přesvědčil, že prozatím tu mají vše, co budou potřebovat, vyprovodil je ke krbu.
Když zmizeli, dal se do práce. Nemohl stihnout připravit celý dům, ale alespoň trochu to tu odčarovat mohl. Nařídil myším, aby si našli jiné místo a důstojně se vypořádal i s párkem netopýrů.
Pak přišla na řadu ale horší věc. Ložnice.
Jak brzy poznal, dřív tento domek obývali kouzelníci a tak se zde vyskytovali nesčetní bubáci, běhnice a další malé potvory. Čaroval rychle a svižně, ne nadarmo byl tím nejlepším učitelem Obrany proti černé magii, kterého kdy Bradavice měli.
Když alespoň takto provizorně připravil k užívání dva pokoje, vrhl se ještě na kuchyň. Zbytek nechá na později. Joe mu jistě ráda pomůže a bude to alespoň příjemné rozptýlení.
Brumbál přišel kolem půl desáté večer. Našel Remuse, jak připravuje lehkou, ale vydatnou večeři, krátce mu sdělil, že musí mluvit s Lily a pak, podle jeho rady odešel do vedlejšího pokoje, kde ji našel pořád ještě spící, s ovázanou rukou.
Stingwe byl u ní.
Spokojeně zavrtěl ocasem a prohlédl si ho karmínovýma očima.Alespoň on už byl po večeři. Tyhle malé kouzelnické, záškodné potvůrky mu také docela chutnaly.
Brumbál si sedl do křesla a čekal.
Joe spala ještě asi půl hodiny. Pak se pomalu pohnula. Otevřela oči a posadila se.
„Pane profesore.“ Přivítala ho.
Mile se usmál.
„Jsem rád, že jste si odpočinula. Musíme si teď promluvit.“
„Ano pane.“ Přikývla a trochu napjatě si ho prohlížela. Byla zvědavá a přesto očekávala s jakýmsi tušením, co se bude dít.
„Už jsem měl možnost promluvit si s profesorem Lupinem, vysvětlil mi, jak vás našel a také všechno, co viděl. Ale já bych to teď potřeboval slyšet od vás.“
Povzbudivě se ji zadíval do hnědých očí. Chvíli přemýšlela a uvažovala, jak vlastně formulovat to, co po ni chtěl. Pak to vysvětlila. Popsala mu, celou tu scénu od chvíle, kdy vtrhla na mýtinu a také to, jak bojovala s Belatrix.
Jak ji potom dostala na kolena. Když se dostala k tomu, že ji provokovala a ona se bránila, zarazila se. Nevěděla, co se to vlastně stalo a tak to řekla upřímně a prostě.
„Cítila jsem velký vztek, byla to jako vlna, která se probudila někde uvnitř mě a postupně mě celu strhla sebou. Věděla jsem přesně co dělám, ale v tu chvíli ani nevím, jestli jsem to ovládala. Cítila jsem zlost, ale zároveň chlad, tak strašnou zimu a led. Bylo to, jako bych stála uprostřed zimní krajiny a přitom jen jako z nějakého obrazu, či snu.“
Brumbál mlčel a upřeně ji pozoroval.
„Děkuji, že jste mi to pověděla. Vím, že to nebylo snadné.“
Přikývla, byla zvědavá, co ji k tomu poví on.
„Tato schopnost je velmi vzácná Joe, obvykle se vyskytuje jen u čistokrevných rodů, ale jsou i výjimky. Pravděpodobně se předává v rodové linii a je možné, že to bylo dědičné.“
„Ale moji rodiče takové schopnosti neměli.“ Bránila se.
„Je to nanejvýš podivné, ale jak už jsem řekl, je to vyjímečná vlastnost. Není třeba se toho brát a nebylo by moudré se tomu bránit. Ve vašem případě to uvolnily emoce. Je tedy dost pravděpodobné, že v příštích dnech by mohla být vaše magie poněkud citlivá.“
Albus se opět odmlčel a počkal, dokud si nebyl jist, že to celé pochopila.
„Časem přijdete na to, jak tuto sílu cíleně ovládat a jak ji vyvolat. Ještě to ale potrvá. Nakonec se stane vaší druhou přirozeností. Ale Joe, musíte si uvědomit, že tato síla slouží jen k tomu, aby vás chránila. Používejte ji jen ve zvláštních případech, je to vzácný dar.“
Opět přikývla a pak se zadívala na svou ruku.
„Ale pořád nechápu, proč já? Vždyť nikdo další u nás v rodině to neuměl.“ Zeptala se.
Brumbál se na ni podíval skrz své půlměsíčkové brýle. „Řekl vám váš otec někdy víc o rodině? O svých příbuzných?“
„Ne pane. Nikdy o nich nemluvil.“ Zavrtěla hlavou.
Jeho modré oči se na chvíli zablýskly. Pak velmi opatrně pokračoval.
„Když váš otec nastoupil do Bradavic, Moudrý klobouk ho bez váhání zařadil do Zmijozelu. Jak se později ukázalo, měl přesné vlastnosti, které tato kolej preferovala. Ale jen málo lidí už si vzpomene na jeho bratra.“ Vyčkal.
„Bratra?“ zalapala po dechu. „Můj otec má bratra? A kde je teď? Jak to, že o něm nevím?“
„Je mrtvý.“ Řekl ředitel prostě. „Zemřel před třinácti lety.“
„Ahh.“ Povzdechla si smutně Joe.
„Byl to velmi šikovný a nadaný student. Klobouk ho zařadil ho Havraspáru a tak jako svůj bratr ve své koleji vynikal. I když byl každý trochu jiný.“
Pak to Joe napadlo. „Je tedy možné, že bych snad mohla mít ty vlastnosti po něm?“
Brumbál spokojeně kývnul.
„Ani to není vyloučené. Je tu ta šance, ale dokud se o tom nepřesvědčíme, nebylo by moudré dělat nějaké závěry.“
Přikývla a s dychtivostí čekala. „Jak to tedy mám udělat?“
Albus se opět usmál. „Pokud budete chtít, rád vám pomůžu pátrat. Ale napřed se budete muset uzdravit. Nějaký čas to jistě potrvá, ale až budete připravená, vydáme se po stopách vašeho strýce.“
„Ale kdy?“ zeptala se.
„Později.“ Řekl jednoduše.
Umírnila tedy svoji dychtivost. „Ale jak to uděláme? Když už nežije?“
„To nechte zatím na mne.“
Přikývla.
„Tak dobrá.“

Když Brumbál odešel a ujistil se, že mají všechno potřebné, zasedli Remus a Joe k večeři. Byla vyhladovělá a i když ji nešlo pořádně se najíst díky obvazu a bolesti, velmi si pochutnala. Nakonec si ještě letmo prohlédla zbytek domu a pak se odebrala do připraveného pokoje.
Aniž by se zatěžovala něčím dalším padla na postel a opět usnula.
Remus ji o něco později s úsměvem přikryl dekou a zavřel za sebou dveře.
Také odešel spát.

Rodina, která se už před třinácti lety přestěhovala do toho domku, právě chytala vše potřebné k nové stavbě.
Chtěli přidat pár nových pokojů a zútulnit tak ještě víc tento staroanglický skvost.
Některé starší věci vynosili před dům společně ještě s kusy nábytku a některých zašlých portrétů a fotografií.
Otec se synem pracovali vzadu na zahradě a postarší žena urovnávala obsah krabic.
Tu a tam vytáhle nějaká obrázek, nebo krabičku a prohlédla si ji.
Tak nerada se zbavovala některých věcí, ale musela.
Právě měla v ruce jeden z obrázků, který zde byl ještě po původních majitelích. Byl na něm mladý pár, který se šťastně usmívá.
Nikdy se nedokázala přimět ho vyhodit, vždy ji v tom něco bránilo. Její svědomí ji vždy našeptávalo ať to nedělá. A tak si zvykla mít ji v obývacím pokoji, jenže kam by ji dala teď? Už pro to nebylo místo. Jen se smutkem ji odložila zase zpět.
„Dobrý den přeji.“ Pozdravil ji někdo.
Trochu se lekla, ale v zápětí se usmála. Byl to rozhodně podivný člověk.
Jaké měl dlouhé vlasy a vousy, vždy´t oni vypadají jako stříbrné.
„Dobrý,“ opětovala mu to vřele. „Na procházce?“ zeptala se.
Přikývl. Pak pohledem sklouzl na všechny ty krabice.
„Vypadá to, že jste se přistěhovali.“
Trochu se podivila, ale pak to jen přešla. Vždyť tu už žijí takovou věčnost. Ale zato jeho tady nikdy neviděla. Přeci by si pamatovala podivného muže v kanárkovém saku a modrých kalhotách.
„Ale kdepak, jen budeme přestavovat.“
Zářivě se usmál a pak podotkl, že podle těch krabic by usoudil, že snad dům změnil nájemníka.
„Vůbec ne,“ jala se vysvětlovat. Z nějakého popudu tomu muži věřila a co víc, klidně s ním hovořila. „My tady už bydlíme třináct let. Je to už jako věčnost, kdo by si to kdy pomyslel. A tady ty krabice? Jen třídám staré fotografie. Je mi vždy líto je vyhodit.“
Brumbál souhlasně přikývl. „Jistě je těžké loučit se se vzpomínkami.“
Žena se měkce usmála a podívala se opět na fotografii, kterou si prohlížela naposledy.
„To ano, tuhle jsem měla nejraději, víte zbyla tu ještě po předchozích majitelích. Neměla jsem to srdce ji vyhodit, ale teď, nemohu si ji už nechat.“ Řekla smutně.
Přistoupil blíž a prohlédl si nabízený obrázek.
Muž a žena.
On byl černovlasý, silný a s trochu nesmělým úsměvem, přesto působil vážně. Na svou ženu se díval s láskou a něhou. Ona zase byla štíhlá, vyšší brunetka. Měla dlouhé, hnědé vlasy, sahající ji až po pas, lehce zvlněné a ty její oči…
Byla to neskutečná podoba, vždyť jakoby se díval na Joe, ale v o něco starším vydání. Byly si tak podobné. Tak stejné a tak zvláštně krásné.
„Líbí se vám?“ řekla ta žena s úsměvem.
Přikývl a podávala jí ji zpět. „Nechce si ji prosím,“ požádala ho, „já bych ji zde už nemohla mít, ale zničit tento kousek minulosti mi přijde podivné. Vezměte si ji.“
„děkuji.“ Řekl jednoduše Brumbál a dal se ní ještě do řeči. Nenápadně se vyptával a poslouchal. Jak se ukázalo, pamatovala si toho mnoho a tak mu mohla hodně sdělit. Mluvila také o tom páru, který tu žil předtím.
Nakonec to završila tím, že vytáhla z papírové krabice malou hrací skříňku a opět mu ji podala.
„A to je ta druhá a poslední věc, co jsme si po nich nechali. Je asi rozbitá, protože nejde otevřít.“
A tak po chvíli rozhovoru vyzískal brumbál i tuto připomínku. Nakonec se s ženou rozloučil a vydal se pryč. Bylo to podmětné setkání. Fotografie v rukách ho o tom jen ujistila.
Musí zjistit víc.

A tak Joe podle rady přátel několik dalších dní odpočívala.
Dobře a hodně spala a také jedla. Ruka se jí hojila a tak netrvalo dlouho a zase byla při síle.
Spolu s Remusem se dali do „znovu očišťování“ domu. Začali nahoře a postupovali směrem dolů.
Každý den zvládli jednu místnost, ale ne vždy to bylo jednoduché. Všude se schovávaly další nástrahy a tak měl Stingwe nejen bohatý jídelníček, ale i zábavu. Byl to vynikající lovec.
Když bylo hotovo, sedávali spolu v obývacím pokoji, kde u ohniště rozmlouvali.
Ukázalo se, že toho mají hodně společné.
Jednou zase tak řešili nejsnadnější způsob jak se zbavit další potvory, co zamořovala sklep. Byla to remisová specializace, protože takové tvory on měl nejraději. Byli mazaní a útočili promyšleně. Zneškodnění chvíli trvalo, ale bylo definitivní.
„Chtěla bych někdy vědět tolik co ty.“ Protáhla se dívka a pohodlně se opřela do křesla.
„Jsi vážně dobrý kouzelník Remusi.“
Byla to pochvala, která cíleně potěšila.
„Na tom nic není, jde ti to dobře.“ Opětoval po chvíli on.
Mávla nepatrně rukou a pohladila kočkodlaka, který se jí uvelebil na klíně s přeplněným bříškem a vrněl. „To není to samé, Blocklehurst nás nic nového nenaučil. Je to pitomec.“
„Joe.“ Napomenul ji znaveně.
„Je to pravda,“ bránila se, „vždyť jeho bubák se proměnil ve slepici!“
Chvíli se ji nevěřícně prohlížel a pak, aniž by to chtěl udělat se dal do smíchu.
„Nechápu proč ho profesor Brumbál vůbec přijímal.“ Stěžovala si trpce.
„Albus má své důvody a určitě to neudělal bezmyšlenkovitě.“
„Možná,“ připustila, „ale všichni tvrdí, že o to místa už léta usiluje Snape. Podle mě by to byla daleko lepší volba než on.“
Remus se náhle zatvářil podivně. „Ano, Severus měl vždy skvělé vlohy pro černou magii.“
To naprosto upoutalo její pozornost.
„Jak to myslíš?“ zeptala se nejistě.
Remus pochopil, že to mohlo vyznít divně, hlavně když mluvil s někým, kdo z části opovrhoval tímto druhem magie.
Nakonec jen odevzdaně kývl hlavou. „On toho vážně ví hodně. Nerad to přiznávám, ale možná i víc, než já sám.“
Přikývla a dychtivě mu naslouchala. Úplně zapomněla drbat Stingweho za ušima.
„Takže k tomu má blízko?“ zeptala se sotva popadajíc dech.
„Je to Zmijozel.“ Řekl prostě. Tomu porozuměla. Vždyť i ona sama byla taková.
„Spousta lidí to zavrhuje, ale faktem je, že i černá magie může posloužit k dobrým věcem.“ Řekl zamyšleně a moudře.
Joe bezmyšlenkovitě pohladila kočkodlaka.
Takže on je vážně Zmijozel.