Wlion: Záře jednorožce

Historie

Zemi Lohoth založili čtyři elementálové: země, ohně, vody a vzduchu.
Všichni doufali že Lohoth bude země klidu a míru, ale věděli, že na zemi nebudou věčně a tak vytvořili magické sochy, do kterých se mohli po svém zániku převtělit, pokud byla ta socha ve svém živlu.
Než však opustili zemi, vytvořili jednoho velmi mocného a velmi silného démona na zemi.
Byl to Urmel. Stvořen z obrovských sil elementálů.
Od té chvíle elementálové ztrácely na síle, až na konec zanikli.
Po 200 letech, přijeli na Lohoth obrové, kteří se usídlili v Obřích horách. Hned po nich, přijeli ze severu elfové a ti se usídlili v lese Elvesir. 50 let vládl mezi obry a elfy mír. Nakonec se stalo, že obři začali kácet stromy v Elvesiru, aby měli dřevo na zimu. Elfové se s nimi chtěli domluvit, ale nikdo z jejich poslů se z Obřích hor nevrátil. O dalších 50 let na zem připluli z východu lidé, kteří obydlili celý Lohoth. O 10 let později přijeli trpaslíci a vytvořili podzemní říši Yorin. Hned v jejich stopách připluli Kentauři a založili nedaleko Yorinu město Búúr. Dlouho v Lohothu vládl klid, zem se zcivilizovala, až na severovýchod. Tam se shromažďovala zloba a chamtivost všech bytostí Lohothu. Když se zloba dostatečně nashromáždila, vytvořila se Propast do Temnot, odkud vylezl jako parazit Velsir-démon zla.
Velsir si ohraničil svou zem a dal jí jméno Wael. Tam si budoval své vojsko Hurzarů – pekelných démonů. Lohothem se začala šířit vlna strachu. Elfové a lidé vybudovali kolem Waelu šest spojeneckých měst, která měla chránit zemi před Velsirovým vojskem. 5 let spojenecká města udržovala hurzary od ostatních měst, ale nakonec 2, 3 a 4 města podlehla.
Lidé museli probudit Urmela a elementály, aby měli nějakou šanci proti Velsirovi.
Lidé, Elfové a Trpaslíci se však nedali jen tak zastrašit a postavili se Hurzarům.
Bitva byla krvavá, ale přece jen hurzary porazili. Zbytek vojska došel až k Velsirovi, který byl u Propasti do Temnot. Velsir byl příliš mocný a porazil skoro celé vojsko. Zbytek utekl.
Jediní, kdo zůstali byli Urmel, bojovník Timark a čaroděj Tist. První souboj provedl Urmel.
Urmel bojoval dlouho ale nakonec ho Velsir zahnal zpátky do Osvických hor. Tist byl nejmocnější mág v Lohothu. Boj byl tak silný až rval zničené stromy nasáté zlobou ven i s kořeny. Oba byli velmi unavení. Tist byl už starý a nedokázal se Velsirovi ubránit. Nakonec ho Velsir spálil.Timark, jediný člověk, který stál proti Velsirovi, se rozběhl s mečem napřaženým k úderu rovnou k Velsirovi. Velsir byl unaven z boje proti Tistovi a neměl už dost energie na útěk, ani na žádné kouzlo. Timark mu zasadil ránu do žeber a Velsir skončil v Propasti do Temnot, odkud přišel. Celý Lohoth jásal že Velsir není, avšak do hlavního města přišel prorok. Šel rovnou za králem a pravil mu: „Jednou sem, na místo, kde právě stojím já, přijde skoro dospělý chlapec. Bude to váš Vyvolený a bude vás varovat před starým nebezpečím.“ Lohoth věděl, nebo si to alespoň myslel, že prorok mluví o Velsirovi.
A tak nechali Elfové a lidé znovu postavit šest spojeneckých měst. 70 let byl klid a mír a prorokova slova byla časem zapomenuta.

Pochod lesem

Je svěží a krásný den, Wlion právě vylezl ze svého stanu. Je v lese Torminal a má namířeno do města Seafal, za svojí matkou.
Zabalil si věci, složil stan a vydal se na cestu. Zbývá mu už jeden a půl dne než dorazí do města. Předevčírem slavil své šestnácté narozeniny a tak se těší na svoji oslavu. Před sebou má potok, čistý a průzračný. Wlion se posadil napil se a umyl si obličej. Voda byla chladná a Wliona osvěžila. Než odešel od potoka,vytáhl z batohu kus chleba a sušeného masa, aby posnídal. Chvilku seděl u potoka a poslouchal šumění vody, zpěv ptáků, šustění listů na stromech. A jak se tak zaposlouchal uslyšel výkřiky bitvy a zvuky ocele. Wlion vylezl na nejbližší strom, aby mohl vidět co se děje. Chvíli poslouchal ale za nedlouho zvuky ustaly. Wlion se rozhlížel aby něco zahlédl div si nevykroutil krk. Pak ho to přestalo bavit a chtěl slézt ze stromu. Ale najednou se pod jeho stromem objevili dva urostlí rytíři v plátovém brnění a v rukou obouruční meče. Wlion rychle slezl ze stromu a začal na ně křičet. „Hej počkejte!“ bojovníci se otočily, připraveni na další boj. Když viděli že je to Wlion, spustili své meče.
„Co se tady stalo, slyšel jsem výkřiky.“ řekl Wlion. Prví rytíř k němu přistoupil blíž a pošeptal mu, že to skoro Wlion neslyšel. „Hurzarové jsou tady, všude, vem nohy na ramena a zmiz!Na vezmi si to!“ a podal Wlionovi svou stříbrnou dýku. „Musíme jít, je to tady nebezpečné.“ Řekl ten druhý bojovník, zlitý od černé krve hurzarů. První bojovník si ho nevšímal a dál mluvil k Wlionovi. „Zmiz odsud!“ řekl bojovník a rozběhl se do lesa, následován druhým bojovníkem.
Wlion stál na místě,v ruce držel dýku. Několik sekund mu trvalo, než si uvědomil, co mu bojovník říkal. „Cože? Hurzarové? Tady? Jak se sem mohly dostat?“ a rozběhl se na sever. Uběhl asi 600 metrů, byl celý udýchaný a zpocený. Musel se na okamžik zastavit, aby nabral sílu. Když byl připraven rozběhnou se, před ním se objevili dva hurzarové.
Hurzarové jsou pekelná stvoření z podsvětí, vypadají jako temně zbarvené postavy člověka s krvavenýma očima. Vypadalo to že právě bojovali. Byli selí od krve a udýchaní. Zavál severní vítr a Wlion ucítil zápach, který vycházel z hurzarů, kteří se k němu blížily. Wlion vytáhl dýku, kterou dostal od bojovníka. Hurzarové se jen zasmáli. Jeden řekl něco tomu druhému a znovu se rozesmáli. Pak se oba rozeběhli s meči připravenými k úderu. Wliona začala nesnesitelně bolet hlava, že se na okamžik zhroutil na zem a svíjel se v bolestech. Když ležel na zemi, pěknou chvíli bylo mu divné že ho ještě hurzarové nerozsekali na kousky a otevřel oči. Viděl před sebou jen brnění a meče hurzarů.Wlion byl celý vyjevený. Ale neztratil duchapřítomnost a rozběhl se na sever, aby byl už z lesa pryč.
„To musel být určitě nějaký mág, nějaký hodně silný mág.“ Říkal si Wlion při běhu. Když Wlion byl konečně z lesa venku, začalo se stmívat. Rozhodl se rozložit stan a rozdělat malý oheň, kdyby poblíž byli hurzarové aby si ho nevšimli. Wlion se rozhodl sedět u ohně až do půl noci a přemýšlel co to bylo v Torminalu. „Kdo zabil ty hurzary a jako se vlastně mohly dostat do Torminalu?“ chvilku ještě seděl u ohně, ale nakonec šel spát.

Seafal

Ráno, když se Wlion vzbudil, vylezl ze stanu a přeběhl mu mráz po zádech. Ráno bylo studené a byla mlha přes kterou nebylo vidět nic. Wlion si v duchu říkal, že ta mlha mu akorát pomůže skrýt před hurzary. Ale bál se jít.
Chvíli zůstal sedět ve stanu a doufal, že mlha brzy ustoupí. Zatím se nasnídal. Měl jen málo zásob a tak se nechtěl nijak zdržovat.
Mlha ustoupila a Wlion si zabalil věci a stan, hodil si batoh přes záda a vydal se na cestu.
Šel celé odpoledne, než uviděl první obrysy domů v Seafalu. Byl nesmírně rád že dorazil.
Když si představil své dobrodružství v Torminalu a kdyby se nestalo to co se stalo, udělalo se mu mdlo.
V dáli už viděl svůj dům. Zazářili mu oči a rozběhl se k němu.
U třetího domu u náměstí, se zastavil a vešel dovnitř. Zastihl svoji matku jak uklízí nádobí.
„Jsem doma.“ zavolal Wlion a vešel do kuchyně.
„Ahoj tak co, jaké to bylo v Lokrgal? zeptala se ho matka. Wlionova matka se jmenovala Dariena.
„Dobrý.“ Řekl Wlion.
„Víš co se mi stalo v Torminalu?“
„Ne. Co se ti stalo?“ zeptala se Dariena
Wlion jí do pozdního večera vše vyprávěl. Při vyprávění Wlionovi neuniklo když vyslovil slovo „hurzar“, že se Dariena otřepala.
Když skončil Dariena dýchala velmi rychle, objala Wliona.
„Jsi už skoro dospělí muž,mohl bys jít do Mclan a upozornit stráže nebo i krále.“ Navrhla Dariena a nespouštěla z Wliona oči.
„Já? Mě by ani nevpustili na královský pozemek a jestli ano, tak mě nebudou brát vážně.“
Dariena se zamyslela. „Máš ještě tu dýku co ti dal ten bojovník?“
„Ano mám ale...“ Dariena mu skočila do řeči aby nemohl nic namítnout.
„Tak vidíš,jestli tam bude ten bojovník tak ti dá za pravdu, pokud se nevrátil, tak by ti měli věřit.“
Wlion jen přikyvoval. Chvíli bylo v kuchyňce ticho, dokud zase nepromluvila Dariena.
„Máš ještě čas, tak tě nebudu rušit, jo a všechno nejlepší.“ a dala Wlionovi pusu a měšec.
Wlion ho vzal a odešel ven,aby se mohl podívat do všech krámků co v Seafalu jsou.
Nakonec se zastavil u hospody a vešel do ní. V hospodě bylo velmi rušno. Když vešel uviděl jeden houf lidí, jak obklopuje tlustého muže,který sedí na dvou židlí a pořád to bylo málo.
Wlion se k houfu přiblížil a naslouchal co tlustý muž říká.
„...No víte, já jsem ze 4 spojeneckého města a říká se že hurzarové našli tajný průkop, kterým se můžou dostat do Lohothu a hurzarové se změnili, někdo je vede.“
Kolem stolu se všichni rozkřičeli a hádali se. Po chvíli tlustý muž zase promluvil, všichni utichli a napjatě poslouchali. „Myslíme si že z Propasti do temnot vylezl obávaný démon, který do něj spadl před více než sedmdesáti lety.“ Tlustý chlap se odmlčel a zhluboka se napil piva.
„Čím je ten démon nebezpečný?“ zeptal se muž, který měl na obočí jizvu.
„Jak jsem řekl, ten démon ovládá hurzary a pro ty kteří nevědí jak hurzar vypadá, že pochází z podsvětí, je to jako plaz který má i podobu člověka, zuby má dlouhé ostré jako dýky elfů a jdou mu plameny z očí. Tenhle démon ovládá zvláštní druh magie, kterou mágové pojmenovali Démonická magie. Mágové se pokoušeli přivolat démonické kouzlo, ale ten kdo se o to pokusil zemřel. Nikdo neví jakým způsobem, to je záhada.“ Chvíli bylo ticho,ani sklenička nikde necinkla, nikdo ani nezakašlal.
„To jsou kecy!“ Zařval chlap v otrhaných šatech na celou hospodu.Wliona to zajímalo a tak se protlačil davem k tlustému muži. Když všichni ztichli Wlion začal říkat, co se stalo v lese Torminal, jen vynechal ty dva hurzary a to záhadné zmizení. Když Wlion domluvil, tak se to kolem stolu začalo zase hádat a na Wliona začali padat otázky. Řev zase utichl když promluvil tlustý muž. „Vidíte, další důkaz, hurzarové se dostali ven z Waelu, dlouhou dobu se o to pokoušeli, něco se děje.“
Wlion ještě chvíli poslouchal tlustého muže a nakonec odešel domů.
Doma měl klid na přemýšlení.Vešel do svého pokoje, který nebyl moc velký, měl tam jen postel,malý stůl a skříň na věci. „Jak rychle se dostanu do Mclan?“ říkal si Wlion v duchu než usnul.

Neúspěšná cesta

Ráno, když se Wlion probudil, zůstal ještě se zavřenýma očima a přemýšlel, jak by se mohl vykroutit z cesty do Mclanu. Bál se a věděl že je pro celý Lohoth bezvýznamný, ale přeci ho něco neznámého do Mclanu táhlo.
Vstal časně ráno, šel do kuchyně aby si vzal něco k snědku a překvapilo ho, že má na stole svůj batoh a složený stan. Vyšel před dům aby si vychutnal svěží ráno.
Obloha byla na západu tmavá jako noc a na východě právě vycházelo slunce. Byla to náramná podívaná a Wlion z toho nemohl spustit oči, dokud nepřišla Dariena.
„Sbalila jsem ti věci.“ řekla.
Wlion se podíval znovu na západ. „Jak se rychle dostanu do Mclanu?“
„Musíš jít kolem jezera Moc a měl bys tam být tak za dva, tři dny.“
„To bude zábava.“ řekl Wlion nevesele.
Dariena se pousmála. „Mám tě ráda,buď na sebe opatrný.“ dala Wlionovi pusu a objala ho.
„Tak jdi.“ popohnala ho Dariena.
Wlion se na ni podíval, zamával a odešel.
Šel do večera a nakonec se utábořil nedaleko jezera Moc.
Ta noc byla tmavá.Tak tmavá, že Wlion nezahlédl ani stromy v nedalekém lese Torminal, a to měl velmi dobrý zrak.
Nakonec zalezl do svého stanu a stěží usnul.
Ráno, když Wlion vyšel ze stanu, podíval se na nebe.
„Tak odhaduji že je kolem osmé, dneska jsem si přispal.“ pak se podíval na levou stranu a na pravou, vyvalil oči, když asi dvacet metrů od něj, stálo nějaké stvoření, které vypadalo jako kůň.Bylo celé černé a hřívu mělo stříbrnou jako měsíční světlo.
Wlion si nejdřív myslel že je to sen nebo iluze a tak zavřel oči. Když je znova otevřel, nic tam nebylo. Wlion si zabalil věci a celou dobu nad tím přemýšlel. Když šel po cestě, kterou chodí obchodníci, tak se kochal krásnou krajinou. Byl kus od jezera Moc a v dálce viděl Osvické hory, o kterých se vypráví mnoho legend. Toho dne došel až skoro do Mclanu, ale měl jen málo peněz a bylo mu je líto utrácet hned. Rozestavil stan a vlezl si pod deku. Dnes byl Wlion mnohem klidnější, když věděl že je skoro před hlavním městem a že to všude hlídají stráže.
Ráno, hned po probuzení vyletěl velkou rychlostí ze stanu a hleděl do dálek, jestli uvidí to zvláštní zvíře, kterým byl okouzlen a jako by něm ta bytost něco nechala.Wlion věděl že ta bytost musí mít magické schopnosti.
Teď na chvilku zapomněl na záhadnou bytost a šel rovnou k branám Mclanu.
Wlion vešel do města, byl uchvácen, protože žil v malé vesnici a sem tam v Lokrgal.
Šel na tržnici, svůj měšec si vzal radši do rukou, aby mu ho někdo neukradl.
Pokračoval pořád rovně k hradbám velké budovy o které Wlion usoudil, že je to sídlo krále.
U vchodu na královské pozemky byl velký rytíř.Wlion k němu došel a rytíř promluvil hlubokým hlasem.
„Co si přeješ občane?“
Wlion se lekl když k němu promluvil. „Jdu za králem, vyřídit mu situaci co se děje v jihovýchodní části Lohothu.“
Rytíř si ho zkoumavě prohlédl. „Lituji, ale tohle není dostatečný důvod abys mohl obtěžovat krále.“
Wlion stál zhrouceně před rytířem. „Dobrá, jdu mu říct novinky o hurzarech v lese Torminal.“
Bylo chvíli vidět jak se rytíř těchto slov lekl. Chvíli bylo ticho.
„jak jsem řekl, nemůžete projít, ale pro vaši informaci. Království poslalo do lesa Torminal oddíl, aby tento les prozkoumal a teď odejděte!“ řekl rytíř a vstoupil mu do cesty.
Wlion byl naštvaný a rozzuřený. „Nu co, zkusím to zítra nebo pozítří, až tam bude stát někdo jiný, a ne tenhleten blb.Teď musím najít hospodu.“ říkal si v duchu.
Zeptal se několika lidí, kde je tady hospoda.Bloudil pár minut, ale nakonec jí našel.
Hospoda byla zakouřená.Stálo tam osm dlouhých stolů a na konci uličky byl pult u kterého stál barman.Wlion došel k barmanovi, měl krátké vlasy a zpocený obličej.
„Dobrý den.“ řekl slušně Wlion. Barman na něj pohlédl koutkem oka, vzal půllitr a začal čepovat pivo.
„Co chceš.“ řekl lhostejným způsobem barman.
V tu chvíli měl Wlion chuť odejít a najít si jiný nocleh, ale upustil od toho nápadu, protože nechtěl bloudit po celém městě.
„Chci si najmout pokoj.“ řekl
Barman nechal čepování, a upřel na Wliona své hnědé oči.
„Dobrá, bude to pět stříbrných.“zasmál se, protože si myslel, že tak mladý kluk nebude mít peníze, ale když mu Wlion na pult položil zlaťák,protože neměl stříbrný, barman jen vyvalil oči.
„Budete si přát ještě něco, můžeme vám nabídnout snídani do pokoje?“ zeptal se najednou zdvořile.
Wlion zavrtěl hlavou, vzal si klíč od pokoje a na chvilku si šel sednout ke stolu.
Chvíli se rozhlížel a uviděl muže v brnění, který má stejný erb na brnění jako ten rytíř, který stál u brány. Chvíli ho pozoroval a poslouchal co říká. „Já jsem slyšel že Kentauři opouštějí Búúr a šli cestou do Zonhu.“ Wlion čekal až od rytíře odejdou všichni zvědavci, aby si s ním mohl promluvit. Čekal kolem hodiny,protože mluvil o novinkách z Lohothu. Nakonec když dořekl vše co věděl, všichni zvědavci odešli. Teď nastala Wlionova chvíle. Postavil se a pomalím krokem se blížil k muži.
„Promiňte ale..já..já jsem přišel ze Seafalu, abych řekl předstoupil před krále, abych mu řekl o situaci na severovýchodě.“
Muž vykulil oči a řekl: „Tak to řekni mě a já posoudím, jestli k němu můžeš nebo ne, protože před krále nemůže někdo jen tak, kdy se mu zlíbí, mimochodem já jsem Sir Thomas.“
Wlion mu řekl vše, co se stalo, až na nějaké věci, které si chtěl popřípadě nechat pro krále.
Sir Thomas na něho hleděl, jako rytíř před branami.
„Dobrá. Zítra ráno mám hlídku před branami, přijď a já tě pustím a dovedu ke králi.
Ještě chvíli si povídali, ale hostinec se pomalu vyprázdnil, odešel i Sir Thomas. A Wlion odešel do svého pokoje, kde spokojeně usnul.

Před králem

Wlion si ráno přivstal, aby se připravil na rozhovor s králem. Měl velkou trému a nemohl déle čekat, jinak by napětím prasknul. Než vykročil z hospody, rozloučil se s barmanem, a vyrazil k hradbám.
Na ulici bylo ticho. Wlion neslyšel nic, než své kroky a sem tam zahlédl nějakou vránu sedící na věži hradu.Šel takhle pár minut, než došel k bráně. Když už byl u brány, uviděl postavu v plátovém brnění a s obouručním mečem v ruce.
„Identifikuj se občane a řekni proč chceš vejít do našeho království.“ poručil.
„To jsem já.“ řekl vystrašeně Wlion.
„Wlione?...Dobrá, tak pojď, už jsem to králi nahlásil.“
Wlionovi se udělalo špatně od žaludku a měl pocit že právě omdlí.
Sir Thomas vedl Wliona přes krásnou zahradu, Wlion cítil vůně různých cizokrajných květin.
„Tohle je Namiana. Je to kytka kterou nám před více než sto lety darovali elfové, bylo jich samozřejmě víc, ale tyto květiny jsou závislé na dobrém vzduchu a když zuřila válka proti hurzarům, všechny, až na tuto květinu zemřely, tato kytka je jedno z největších chloub našeho království, je jich málo na Lohothu.
Pokračovali dál, vešli do obrovských dveří, do kterých by se vešel i obr.
Šli dlouhou chodbou a po pravé straně byly obrazy králů a šlechticů.
„Tohle je Tist. O něm už jsi určitě slyšel.Tento mág zeslabil obávaného démona Velsira, nakonec ho ale Velsir zabil.“ Udělali pár metrů a zastavili se u dalšího obrazu.
„Tohle je Timark, ten shodil Velsira zpátky do Propasti do Temnot. Timark je můj praděd.“ To Wliona vyvedlo z míry a s vykulenýma očima a otevřenou pusou koukal na Sira Thomase.
Pak beze slova šli ke zlatě rámovaným dveřím, které se sami otevřeli.
První vešel Sir Thomas a hned po něm Wlion. Octl se ve velké místnosti, kde uprostřed byl dlouhý, bíle prostřený stůl a na konci byli tři schody na kterých byl postaven trůn a na něm seděl král, který si povídal s malým mužem, vlevo od něj a s vysokým starým mužem na druhé straně.
Když vešli, pánové se otočili, napřímili a podívali se na Wliona. Zvlášť vysoký starý muž z něj nezpustil oči. Když Wlion viděl, jak Sir Thomas kleká, napodobil ho.
„Králi, jak jsem včera řekl, zde je Wlion ze Seafalu, který vám přišel říct zprávu.“ začal Sir Thomas a upřeně se díval na krále.
„Děkuji.“ a otočil hlavu na Wliona. „Povstaň.“ Wlion vstal s očima zabodnutýma do země.
„Tak jakou zprávu jsi mi chtěl říct? Sir Thomas naznačoval, ale neřekl mi obsah celé tvé zprávy.“
Wlion byl v rozpacích a byl rád když vůbec otevřel pusu. Nakonec se vzpamatoval a vylíčil všechno do podrobností.
„Máš nějaký důkaz, že tam ti hurzarové byli?“
Wlion popřemýšlel a vzpomněl si na Darienina slova.S úsměvem si sundal batoh a vyndal dýku, kterou mu dal bojovník v lese Torminal.
Sir Thomas přišel k Wlionovi a s dovolením si dýku půjčil.
„To je dýka Sira Arana, byl vyslán do lesa Torminal se svým bratrem Bronem. Před několika dny se u mě měli hlásit. Nevím co se stalo, byli vždycky přesní, možná...“ v tu chvíli ho přerušil král.
„Řekni mi ještě jednou, jak jsi k té dýce přišel.“
Z Wliona odcházel pocit napětí a stresu a začal vyprávět své zážitky z lesa. Když řekl, co se stalo, když ho napadli dva hurzarové, viděl jak vysoký starý muž vykulil oči.
„Co si o tom myslíte Mendele?“ zeptal se král vysokého muže.
„Mě to přijde docela pravdivé, až na to, že ti dva hurzarové jen tak zmizeli. A teď mě omluvte, musím se podívat na nějaké staré svitky.“ řekl Mendel a odkráčel zadními dveřmi ven z místnosti.
Wlion ještě dodal, že muž ze 4. města mluvil o démonovi který to všechno vede.
„To by mluvil jedině o....“ V tu chvíli na krále pohlédl malý muž a Sir Thomas.
„...To je jedno.Démon, který nejde zabít žádnou obyčejnou zbraní, jen magií nebo kouzelnou zbraní.Nikdy nikdo se mu nedostal tak blízko, aby ho mohl zabít.“ náhle pohlédl na Sira Thomase a rychle dodal. „Až na Timarka, ale ten démona shodil do propasti a navíc měl obyčejný meč.“
V tu chvíli se dveře otevřely a vešel Mendel se svitkem v ruce, šel rovnou ke králi. Před ním se zastavil a roztáhl svitek.Z králova obličeje se vytratil úsměv a díval se na svitek a na Wliona zároveň.
„Kolik ti je?“ zeptal se Mendel.
Nedávno mi bylo šestnáct.“ řekl Wlion
Malý muž, Mendel a král se na sebe podívali.
Wlion jen slyšel jediné slovo. „Vyvolený.“
Wlion nevěděl co to znamená a tak tomu nevěnoval velkou pozornost.
Mendel k němu přistoupil a řekl: „Musíš s námi tady chvíli zůstat, pošleme rytíře za tvojí rodinou do Seafalu, že se tady chvilku zdržíš a teď pojď za mnou.“ Wlion se uklonil králi a Siru Thomasovi a následoval Mendela.

Proroctví

Mendel se zastavil v malé místnosti. Otočil se k Wlionovi a podíval se na něj.
„Tak, teď ti musím něco říct. Před sedmdesáti lety po válce s.... Velsirem, k nám do království přišel prorok a řekl nám, že se objeví ten, kdo nás bude varovat před starým nebezpečím. Sám si to přečti.

Jednou sem, na místo, kde právě stojím já, přijde skoro dospělý chlapec, bude to váš Vyvolený a bude vás varovat před starým nebezpečím.

Wlion vytřeštil oči na svitek, nebyl ani schopen slova.
„To..to jsem..j..já“ zeptal se váhavě Wlion.
Mendel se zamyslel. „No, skoro dospělí, a tobě je šestnáct let, to by odpovídalo. Další věc. Bude vás varovat před starým nebezpečím, a ty jsi nás varoval.“
Wlion koukal do Mendelovích očí a hltal každé jeho slovo. Pak si svitek přečetl ještě jednou.
„A co ten Vyvolený?“
„ To se dozvíme později, tak teď mě poslouchej.Podstoupíš výcvik,půjdeš do města Kipran a tam mě najdeš. Už dávno jsme se shodli že Vyvolený bude mág a bojovník dohromady. Více ti vysvětlím v Kipranu. Vyjdi ještě dnes, je teprve ráno.“ nakázal Mendel a zmizel dřív než Wlion mohl říct nějakou námitku.
„Proč bych měl jít do Kipranu? Aby ze mě byl bojovník?“ říkal si Wlion.
„Aby jsi nás všechny zachránil před starým zlem.“ odpověděl známý hlas.
Wlion se otočil a za ním stál Sir Thomas, který se na něho smál.
„Budeš muset jít za králem Reitavem a požádat ho o jídlo a ochranu.“
„Nechci ochranu, dojdu tam sám. Ale proč nechtěl jít se mnou?“
„Protože Mendel je nejmocnější mág téhle doby.“ odpověděl Sir Thomas
„Dobrá, já tedy vyjdu, ale nejdříve potřebuji zásoby. Kolik dnů je to do Kipranu?“
„Asi den a půl na koni den.“
Wlion se Sirem Thomasem šly požádat krále o zásoby. Ten mu je dal. Wlion byl připraven na odchod.
Když odcházel podíval se na největší město, v jakém kdy byl.
„Tak zase na cestách.“ řekl humorně sám pro sebe.
Ten den Wlion došel za polovinu Osvických hor. Bylo už šero a začala být zima.
Wlion si postavil stan, rozdělal oheň a navečeřel se. Po jídle pozoroval hvězdy a když byla půl noc, hodil poslední větvičky do ohně a šel spát.

Direon

Ráno bylo stejné jako vždycky, Wlion se probudil časně ráno a chvíli hleděl do stropu svého stanu, až nakonec se zvednul a oblékl se. Oblečen vylezl ze stanu a zůstal stát na místě jako by pohlédl medúze rovnou do očí. Před ním stál znovu černý přízrak, kterýho už viděl.
Pomalu se přibližoval k přízraku, ale ten se vzdaloval.
Wlion se ho pokusil uklidnit hlasem. Zdálo se, že to z části pomohlo, protože se zvíře přestalo vzdalovat a místo toho pohazovalo hlavou, jako by chtělo něco říct.
Wlion se k tvoru přiblížil na pět metrů a všiml si že měl na čele něco jako roh, který byl nejspíš uříznut.
Wlion se zvířete dotknul prsty a čekal že zvíře couvne o několik metrů dál.
To zůstalo stát, a Wlion se ho dotknul celou dlaní.
V tu chvíli se Wlionovi zatmělo před očima.po chvilce se Wlion octl na nějaké mýtině. Připadal si vyšší, a nemohl ovládat nohy ani ruce.Když si to uvědomil, zjistil že vůbec ruce nemá, že místo nich má další par nohou. Pak mu to došlo. „Vždyť já jsem v tom stvoření.“ uvědomil si Wlion ohromen tím, co se právě stalo.
Přízrak šel kolem jezera Evident, ale v té době bylo mnohem větší. „To musí být minulost toho stvoření,co když...“ Ale svoji poslední myšlenku už nedomyslel, protože z úkrytu na něj zaútočili nějací barbaři. Wlion byl zděšen asi tak, jako v té době to zvíře a uslyšel od barbara jediné zřetelné slovo: „Bolverův jednorožec.“
Než si stačil něco Wlion domyslet, ucítil bolest na hlavě a zatmělo se mu před očima.
Wlion se pobudil v červeném stanu plného zlatého nádobí a beden.
Podíval se na jeden zlatý talíř, doufaje že už je zpět ve vlastním těle, ale nebylo tomu tak.
Postavil se a po chvíli zase přišli barbaři. Mluvili zvláštním jazykem kterému Wlion nerozuměl. Barbaři se dívali na Wliona. Postřehl to, podíval se taky na svůj odraz, zaměřil se na hlavu, protože se mu na ni barbaři dívali pořád. Viděl svou koňskou hlavu a taky stříbrný roh,který mu normálně chybí.
V tu chvíli se barbaři začali přibližovat, dva ho chytili a povalili na zem. Třetí vzal malou pilku a skoro u čela, mu uřízli stříbrný roh. Byla to bolestivá muka a Wlion se divil, jak může být člověk tak bezohledný.
Najednou se začal čas zrychlovat a Wlion se přesunul na paseku, kterou už poznal. Bylo to u jezera Moc a v dálce viděl malý stan. Wlion byl zvědavý co mu chce zvíře ukázat a přemýšlel co by tam mohlo být. Najednou se jeho čtyři nohy začali pohybovat tím směrem. Jak se tak přibližoval, stan mu byl povědomý.A v tu chvíli, odtud vykoukl Wlion.
Čas se zase zrychlil a přenesl se za polovinu Osvických hor a Wlion zase viděl svůj stan.
Znovu se zrychlil čas na vteřinku, zrovna ve chvíli, kdy se Wlion dotýkal zvířete. Cítil svoje prsty a pak i dlaň a něco jako by ho vtáhlo zpátky do vlastního těla.
A jako by ho odstrčila tlaková vlna, vylítl do vzduchu a spadnul na zem, dva metry od místa kde stál. Postavil se, podíval se na zvíře. Měl z něho strach, ale i přes to se k němu znovu přiblížil.
„Bát se mě nemusíš, cítím z tebe pach dobra.“ ozvalo se cosi ve Wlionovo hlavě.
„K..Kdo je to, ukaž se!“ zeptal se Wlion
„Já, stojí před tebou.“
Když si to Wlion uvědomil, stál s otevřenou pusou a koukal na tvora.
„Jestli mi chceš něco říct, tak si to mysli a já to uslyším, mluvím k tobě přes své myšlenky.Ukázal jsem ti svoji minulost, aby jsi mi mohl věřit a spojit se semnou.“
„Spojil se? Já se s tebou spojil? Jak?“
„Tím že jsi byl mnou, vzal sis něco ze mě a já zase z tebe.Časem to poznáš.“
„Co to má znamenat. To jako budu mít stříbrné vlasy, třeba? A ty jsi teda ten Bolverův jednorožec.“
„Můj stvořitel mi říkal Direon ale já s ním nikdy nepromluvil. O jednorožcích jsi už nejspíš slyšel. Můj stvořitel Bolver, byl ve své době mocný mág a rád dělal experimenty, byl to blázen. Jako malý jsem býval obyčejný jednorožec ale Bolver mě chytil, vzal do své laboratoře,kde dělal experimenty, čaroval a říkal různé kouzelné formule a na konci experimentu mě bodnul a kápnul malou kapičku krve, z černého draka, a od té doby jsem tohle Bolverův jednorožec.“ domluvil Direon
„A co zamýšlíš teď? Mohl by ses ke mě přidat mám za úkol...“ dál to Wlion nedořekl protože mu Direon skočil do řeči.
„Vím co máš za úkol, a rád ti pomůžu i když teď už nemáš na vybranou. A konec vyptávání. Musíme za tvým mistrem.“
Wliona to naštvalo, ale nedal se jen tak odbýt.Cestou mu dával nějaké otázky, ale Direon mu neodpověděl. Tak to Wlion po chvíli vzdal.
Vrtalo mu hlavou, co se s ním stane po spojení s Direonem. Chvíli nad tím přemýšlel a přišel na to, že Direon je velmi magická bytost a že nejspíš ani on sám neví jaké má schopnosti.

Kipran

Cesta trvala několik hodin a Wlion usnul Direonovi na hřbetě.
„Hej Wlione, vzbuď se, jsme v Kipranu.“
Wlionovi chvíli trvalo než se úplně probral.
„Co? Jo. Díky.“ poděkoval Wlion a zívnul.
„Doufám že jsi mi neposlintal hřívu?“ řekl s humorem Direon.
„Cože? Ty jsi teda o mě myslíš věci.“
„Jenom jsem žertoval.“
Vjeli do vysoké brány a dostali se na kamenný chodník, který vedl do centra města.
„Tak a teď jsme v koncích, Mendel mi neřekl kde se sejdeme a jestli ano, tak jsem to zapomněl.“
Direon mu na to neodpověděl, protože Mendela viděl skoro pár metrů před sebou.
„Jak Mendel vypadá?“ zeptal se schválně Direon.
Vysoký muž, naposledy měl na sobě černofialový hábit a má dlouhé šedé vousy. Proč se ptáš?“
„Co by sis beze mě počal, stojí támhle.“ otočil hlavou k Mendelovi.
„Já ho viděl, jen jsem chtěl vědět jestli máš dobrý zrak.“ poškádlil ho Wlion.
Direon mu na to nic neřekl, jenom vesele zařehtal a začal cupitat k Mendelovi.
Ani když byli od něj několik metrů Mendel si ho nevšiml.
„Pane tak jsem tady.“ řekl trochu víc nahlas Wlion.
„Ách, Wlione čekal jsem tě trochu později a mě...“ Mendel stál jako socha a díval se na Direona.
„Děje se něco, pane?“
„Měli bychom Mendela odvést, není určitě jediný, kdo o mě už slyšel.“ řekl Direon
„Máš pravdu, ale kam? Zkusím ho ještě nějak vzpamatovat.“
Wlion vypadal vyděšeně, ale nakonec Mendel sám promluvil.
„Musíme jít ke mě domů, tam si v klidu promluvíme.“
„Ale já..“
„Dost otázek, teď musíme rychle pryč.“
Šli rychle a Wliona překvapilo jak může takhle starý muž, chodit tak svižně.
Po chvíli byli u jedno patrového domku.Byl celý bílý a světle modrý, okna byla kulatá s hnědě natřenými trámy.
Mendel šel na zahrádku a sedl si na lavičku.
„Posaď se Wlione. A teď mi řekni, jak jsi přišel k tomu koni?“ a nespouštěl Direona z očí.
„Kůň? Promiň ale mohl by jsi říct svému mistrovi, že slovo kůň, je pro nás jednorožce urážka?“
Wlion Mendelovi řekl vzkaz od Direona. Mendel se postavil, uklonil se a omluvil.
„Tak povídej jak jsi k němu přišel.“
Wlion mu to celé převyprávěl a Mendel z něj celou tu dobu nespouštěl oči a ani jednou mu neskočil do řeči.
Když Wlion skončil, Mendel byl chvíli zticha.
„Wlione tohle je dar. Tady vidíš že to proroctví nelhalo. Tohle by se ti za normálních okolností nestalo. A vy jste se spojili že?“
„Ano. Já tomu moc nerozumím, nevím co to přesně znamená.“
„Spojení dokáží jen velmi mocné kouzelné bytosti. A znamená to, že se vaše duše na okamžik vyměnili a ty sis vzal něco z ..“ tady se Mendel zastavil, protože nevěděl jak má Direona slovit.
„Jmenuje se Direon.“ napověděl Wlion
„Aha, tak ty, sis vzal něco z Direona a on si vzal něco z tebe.“ Mendel se na chvilku odmlčel.
Wlion přemýšlel, co by si tak Direon mohl z něho vzít.
Pak Mendel zase promluvil.
„Teď jste vázáni silným a věčným poutem. Jak zatím spolu vycházíte.“
„No je to vtipálek, ale dokáže být i vážný.“ řekl Wlion s úsměvem a po očku se podíval na Direona.
„Já ti dám vtipálka. Až na mě budeš příště sedět, tak tě vyklopím.“
„Připadá mi, že ho znám celý život.“ řekl Wlion
„Ano, ukázal ti celý svůj život, i když jsi viděl pouze pár jeho kapitol, a ty jsi zase ukázal svoji minulost jemu, takže on k tobě cítí to samé co ty k němu. A vypadá to, že máme kus práce za sebou. Při spojení sis vzal nějaké magické schopnosti. Všichni, kdo se spojili měli větší magické schopnosti, a lepší fyzickou zdatnost.“
„Musím to říct králi Reitavovi.“ řekl Mendel a vstal.
„Ne! Zastav ho Wlione, z toho muže nemám moc dobrý pocit.“ řekl Direon
„Pane, byli bychom rádi kdyby se o tom dozvěděl jen Sir Thomas.“
„Výborně, spolupráce by vám šla na jedničku, právě o tohle mi šlo. Jdu to říct tedy Siru Thomasovi.“ A viděli jak Mendel jde do svého domku.
„Jak mu to chce říct není náhodou Sir Thomas v Mclanu?“ zajímal se Wlion
„To nevím, ale vždyť je to jeden z nejmocnějších mágů.“ odpověděl Direon.
Ještě chvilku si povídali, až nakonec zase přišel Mendel.
„Tak Sir Thomas sem přijede. Tak do dvou dnů bude tady. A teď pojď, měl bych tě na začátek, abys ochutnal magii, naučit kouzlo které se používá, když si nechceš vyčerpat moc energie, nebo naopak, když jí máš málo.
„Energie?“ zeptal se Wlion udiveně.
„Energie, já jsem ti zapomněl říct základní podmínku pro kouzlení. Každý má nějakou energii, využíváš ji při běhání nebo při souboji, a teď také ke kouzlení. Když už energii mít nebudeš a vyvoláš nějaké kouzlo, můžou se stát dvě věci. Za prvé kouzlo se ti nevyvolá, a za druhé,vyvolá ale můžeš zemřít.“ Wliona to zděsilo.
„Wlione jsi při smyslech?“ zeptal se Mendel s úsměvem na tváři.
„Co?..Jo jo.“
„Dobře.Postav se sem. Vidíš támhle ten terč?“
„Ano“ řekl překvapeně Wlion a pohlédl na bílé kolečko asi deset metrů od něj.
„Dobře, tak se dívej.“ Mendel se odmlčel.
„Juta“
Mendel zčervenal v očích, nastavil pravou ruku a z ní vyletěla růžově fialová malá koule, která trefila terč přesně do středu.
„Tak takhle vypadá magická střela, teď to skus ty. Postav se sem. Ano tam jako já.“
„Jdi na to a nedělej mi ostudu.“ povzbudil ho Direon.
„Musíš se na to kouzlo soustředit a nechat ho aby tě pohltilo. Soustřeď se a až budeš cítit nárůst energie v těle, vyslov Juta.“
Wlion se soustředil. Stál tam pár minut a nic. Žádný nárůst energie nepocítil a tak štěkl
„Džuta“
„Nee..ne džuta ale Juta a řekni, ty jsi nic necítil? Vyděl jsem to na tobě.“
„Zkus se pořádně nadechnout a mysli na to kouzlo a pak ho vyslov.“ řekl Direon
„Tak to zkus znova.“ přikázal Mendel a odešel od něj pár metrů.
Wlion se soustředil a v hlavě si pořád opakoval „Juta, Juta.“
Najednou pocítil zvláštní pocit. Na nic nečekal a zakřičel.
„Juta“
Z ruky mu vyletěla malá plamená koule, která letěla obrovskou rychlostí, na protější zeď.
Wlion se zapotácel a málem spadnul.
„Pěkně provedeno, vsadil bych se, že teď cítíš menší únavu.“
Wlion jenom zatřepal hlavou.
„Pěkné kouzlo, ale měl bys cvičit míření, málem jsi trefil mě.“ řekl s humorem Direon a vesele si odfrkl.
„Dobrá, zítra to zkusíš znova.“
Wlion dostal k večeři zeleninovou polévku a krajíc chleba.
„Ví to moje matka, že jsem tady“ zeptal se Wlion starostně Mendela.
„Ano, byl jsem tam osobně když jsi vyjížděl z Mclanu. Ale neřekl jsem jí, že jsi Vyvolený.“
Wlion se podíval z okna, aby viděl na Direona. Přistihl ho jak se zrovna pase na blízké louce. Lidé který by ho viděli, si budou myslet že je to obyčejný kůň.
„Dobrou chuť.“ řekl Wlion když Direon zvedal hlavu.
„Tobě taky.“ odpověděl Direon.
„Jak má vypadat dnešní noc?“ zeptal se najednou Wlion když měl Mendel v puse lžíci.
Mendela tahle otázka zaskočila a zaskočila mu i polévka.
Když Mendel přestal kašlat odpověděl.
„Ehm..jako vždycky, nevypadá to že bude pršet, neměla by být ani moc velká zima. Bojíš se o Direona?“
„No tak trochu.“ řekl Wlion
„O něj se bát nemusíš, tady v Kipranu nejsou zloději a nic zlého, ani žádný hurzar
by se sem nedostal. Mám tady prázdnou stáj po mém koni, který mi už dávno zemřel, může být tam.“
Ještě než šel Wlion spát, odvedl Direona do stáje, chvíli tam seděli a povídali si. A když se Wlionovi zavírali oči, odešel do svého pokoje.
„Dobrou noc. Direone.“
„Dobrou“ popřáli si oba dva a usnuli.

Znamení Života

Direon, když ráno vstal, byl vyprahlý žízní a tak se šel napít z koryta. Chvilku pozoroval východ slunce a když ho to omrzelo, odešel na pastvu a trochu se proběhnut. Pásl se skoro do snídaně a rozzlobilo ho, že Wlion ještě spí.
„Vstávej, už je ráno, vstávej, ospalče.“
Wlion leknutím nadskočil a praštil se hlavou o poličku s knihami.
„Dobré ráno, jak ses vyspal?“
„Dobře. Na tom seně se spí velmi dobře a co ty?“
„Já ani moc ne, jenom se cítím pořád unaveně a nějak divně. Myslíš, že za to může to včerejší kouzlo?“ zeptal se Wlion.
Direon se na chvilku odmlčel.
„Možná, já opravdu nevím, zeptej se pak mistra Mendela.“
„To udělám, počkej, já půjdu za tebou ven.“
Wlion vyběhl jenom v kalhotách ven za Direonem, chvilku spolu běhali, chvilku si povídali. Nakonec se vrátili zpátky k bílému domu s kulatými okny.
Wlion viděl, jak Mendel snídá a když ho spatřil, tak se usmál.
„Dobré ráno, Wlione, jak jsi se vyspal?“
„Dobré, nevím, jestli je to od spánku ,ale cítím se divně, ne unaveně, ale divně. Myslíte, že to je následek toho kouzla?“
„To nebude tím kouzlem. Nevím čím to je, ale určitě ne tím kouzlem. Jestli se dneska na to necítíš, tak můžeme hodinu vynechat.“ A pohlédl Wlionovi do očí.
„Ne, chci pokračovat ve výuce.“
„Nu, dobrá,. Mám něco, co ti může dobře posloužit.“
Mendel vyndal z kapsy malý zlatý řetízek s přívěskem, který se podobal koni.
„Co to je?“ zeptal se Wlion a prohlížel řetízek.
„Začnu takhle...abych to nezapomněl, jestli jsi opravdu vyvolený, který nás má zachránit, tak si Sir Thomas a já myslíme, že by jsi byl lepší bojovník a ne kouzelník. Mohl by jsi být bojovník a mág dohromady. Ale naučím tě jen polovinu kouzel co znám. Záleží na tobě, čím chceš být.“
Wlion byl dlouhou chvíli tiše.
„Rozmysli si pořádně, ale bojovník a mág to nemusí být zle. Já bych bral tohle. Přemýšlej, mág je hodně zranitelný , ale hodně silný. Bojovník je hodně silný a také méně zranitelný, ale co když k tobě přiběhne několik Hurzarů? Tam ti jeden meč moc nepomůže co?“
„Máš pravdu, asi bude nejlepší, když budu půl na půl.“
„Direon a já si myslíme, že nejlepší bude být od každého něco.
„Výborně. Zítra by měl dorazit Sir Thomas. A teď k tomu řetízku. Bude ti dodávat nepatrné množství energie. Na, vezmi si ho a nikdy ho neodkládej.“
Wlion si ho pověsil na krk. Direon k němu přišel a zblízka na něj pohlédl.
Pak si slovo vzal zase Mendel.
„Teď musím pro něco do města. Můžeš jít se mnou, ale nedoporučoval bych brát Direona. Přitahoval by na sebe moc velkou pozornost, a to by nebylo pro začátek dobré.
„Nevadilo by ti, kdybych šel s Mendelem?“ Ptal se Wlion.
„Vůbec ne, ale dávej na sebe pozor!“
„Dobře a ty se moc nikde netoulej!“
Mendel si zabalil věci a odešli do města. Po cestě bylo ticho, až Wlion promluvil.
„Mistře?“
„Co potřebuješ, Wlione?“
„Chci se zeptat, jestli Direon ví, jaké má magické schopnosti.“
Mendel chvíli přemýšlel.
„Tak přibližně to ví, je to velmi chytrá bytost.“
„A ohledně toho Vyvoleného, jste si jistý, že jsem to já? Přijde mi divné, že jsem žil jako obyčejný kluk. A teď se učím kouzla...“ Wlion se zastavil před koncem věty, protože viděl, jak se Mendel směje.
„Tak Wlione. Je to téměř jisté, že jsi to ty, tedy pokud nejsi náhodou velmi nadaný podvodník. Přemýšlej. Říkal jsi, že v lese Torminal na tebe zaútočili dva hurzarové a oni najednou zmizeli. Pak jsi potkal Direona a on se s tebou spojit. To by s obyčejným člověkem žádná kouzelná bytost neudělala a včera ta kouzelná střela. Tu taky nedokáže udělat kdejaký farmář nebo hospodský. Proto si myslíme, že jsi to zrovna ty. Věřím, že máš pochybnosti, ale ty hoď za hlavu.“
Už byli skoro před městem, když Mendel znova promluvil.
„Víš, proč vlastně jdeme do města?“
„Ne, mistře. Proč?“
„Jdeme pro zbraň. S čím by jsi chtěl bojovat? Meč, sekera, kyj?“ A takhle dával Wlionovi vybrat ze všech různých zbraní.
Wlion litoval, že s ním není Direon, který by mu určitě pomohl.
„Já nevím, až tam budeme tak se rozmyslím.“
Když byli ve městě, Mendel držel Wliona za rameno aby mu někam nezmizel.
Jak se Wlion díval, nikde moc obyčejných občanů až na pár prodejců s ovocem a zeleninou.
Mendel ho vzal do obchodu se zbraněmi.
Když vešli, byly všude rozvěšeny různé štíty od nelevnějších dřevěných až po nejdražší kouzelné.
Prodavač přistoupil k Mendelovi. Vypadalo to, že se dobře znají, protože se poplácávali po zádech a něco si tiše povídali, až prodavač vyvalil oči a koukal na Wliona.
Wlionovi bylo jasné, co mu Mendel řekl, ale nakonec si uvědomil že tohle zažije ještě mnohokrát a odešel na druhou stranu, prohlédnout si meče.
Stály tam meče od každého druhu několik, krátké , dlouhé, meče bastardy a také obouruční meče. Tam Wlionovi padnul do oka jeden, který měl rukojeť ze stříbra a u prostřed byla vykována hlava koně.Čepel byla bílá jako sníh a když na ní zasvítilo slunce, jeho záře oslepovala.
„Tenhle, ten meč, to je to s čím bych chtěl bojovat.“ Řekl nadšeně Wlion, vzal ho a přinesl k Mendelovi. Byl až překvapen jak je meč lehký. Mendel jej od něj vzal, prohlédl a ukázal prodavači.
„Hmm, máš velmi dobrý vkus Wlione, tohle je Abitýrský meč,vykovali ho elfové v Elvesiru, proto je tak lehký. A ostrý je jako břitva, co jako břitva jako tisíc břitev, a navíc byl vykován také pomocí bílé magie.“ Pak se prodavač předklonil a zašeptal Wlionovi do ucha: „Jestli jsi ten Vyvolený, tak se ti bude hodit. Hurzarové jsou stvořeni černou magií a tak až budou proti tobě stát, budou podstatně slabší.“ Pak se zase napřímil a povídal nahlas:
„Aspoň jsem to tak slyšel od kupce, který mi ho prodal.“
„Ten meč je drahý.“ řekl Mendel.
„Prodavač na něj pohlédl a bylo vidět že přemýšlí.
„No že jsi to ty, tak ti ho dám za poloviční cenu.“ Mendel se pod vousy zasmál,koupil meč i s pochvou a odešli.
„Tak Wlione, to bychom měli za sebou, teď musíme počkat na Sira Thomase a můžeš začít cvičit, jak ti je? Od toho rána vypadáš normálně.“
Wlion se soustředil na svoje myšlenky.
„Něco se ve mě od rána mění, ale ještě nevím co to je.“
Wlion se podíval Mendelelovi do tváře a viděl že si starý mág dělá starosti.
Když konečně došli k Mendelovu domku, hned Wlion navázal spojení s Direonem.
„To už jste zpátky? Počkejte, hned jsem u vás.“ Direon ukončil spojení a za chvilku byl u Wliona.
„Šli jsme pro mou zbraň, cestou se mě Mendel ptal jakou zbraň chci, až v obchodě jsem se rozhodl.“ A ukázal Direonovi meč.
„Cítím z něho dobro a čistotu,myslím že sis vybral dobře, vidíš už se o sebe můžeš skoro sám starat.“
Celý den se Wlion díval na svůj noví meč a povídal si s Direonem, večer chvilku ještě trénoval s Mendelem magickou střelu.
Než šly spát popřáli si s Direonem dobrou noc.
Wlion s dobrým pocitem usnul.
Po půl noci sebou začal škubat, až se probudil a posadil se na postel. Byl celý propocený a měl žízeň. Boleli ho všechny svaly, pravé rameno začalo Wliona nesnesitelně pálit, jako když si lehne na rozpálená kamna. Podíval se na rameno a viděl žlutou záři, jak se formuje do nějakého obrazce. Když záře dosáhla určitého místa, začalo ho rameno pálit mnohem víc. Wlion se musel zakousnout do polštáře, aby nevzbudil Direona a Mendela. Světlo na rameni osvítilo celou protější zeď, až nakonec zhaslo a nechalo po sobě černou stopu v podobě toho obrazce, který tam byl. Obrazec vypadal jako slunce v letním čase, které bylo při plné síle. Rameno už Wliona nepálilo tolik, ale boleli ho všechny svaly v těle. Zpocen a omráčen bolestí padnul na záda a ztratil vědomí.

Nová síla

Když se Wlion probudil kolem půl desáté, chytil se za hlavu, a soustředil na své tělo. Nic ho nebolelo, nic nepálilo.
„Byl to sen?“ Povídal si sám pro sebe.
Byl skoro přesvědčen, že to sen byl, pak si vzpomněl na pálení na pravém rameni, šel k zrcadlu, natočil se, aby tam mohl vidět. Zůstal stát a díval se na černé znamení, které měl na rameni.
„Co to..je?“ Přiblížil se k zrcadlu.
„Slunce?“ A šahal na znamení, které vypadalo, jako by jej měl od narození.
Rychle se oblékl a šel to ukázat Direonovi, který byl na louce, kam chodil každý den se proběhnout.
Wlion mu vylíčil co se té noci stalo.
„To je divné. Bohužel já jsem ještě s žádným člověkem necestoval a nebyl jsem s nim tak dlouho jako s tebou. Nepočítám Bolvera, musíš to říct Mendelovi, ale nejdřív mi ukaž to, co máš na tom rameni.
Wlion si sundal tričko a ukázal Direonovi znak na rameni.
„Co na to říkáš?“
„To je můj znak, málem bych na něj úplně zapomněl. Víš, každý jednorožec se narodí se svým znakem. Máme ho na svém rohu který mě právě uřízli ti barbaři. Pojď musíme to říct Mendelovi.“
Mendel na znak chvíli koukal a přemýšlel.
„Ano, jestli je to Direonův znak, tak tady máš důkaz že jste se spojili. Ty sis vzal něco z Direona a on z tebe. A myslím si že vaše proměna je hotova.“
„Ale co vy si mohl Direon ze mě vzít?“
„To ti poví jedině on sám.“ Rychle pověděl Mendel, jako by tuhle otázku čekal.
„Co sis ze mě vzal při spojení?“ Zeptal se Wlion.
„Jen jedinou věc. A to je důvěra, kterou jsem už neměl k lidem, od té doby co mě zajali ti barbaři.Tvé vzpomínky mi ukázali že na světě jsou i dobří lidé, kterých se nemusím bát. A proto jsi mě viděl u toho jezera.
Náhle Mendel, Wlion a Direon uslyšeli cupitání kopyt a zanedlouho uviděli bílého koně, a na něm Sira Thomase.
„Thomasi, čekal jsem tě až k obědu.“ Uvítal ho Mendel a rozpařil ruce, aby mohl obejmout svého starého přítele.
„Ahoj Wlione, tak ty máš nového přítele?“ V tu chvíli vylezl zpoza rohu Direon a elegantně se prošel kolem Sira Thomase. Vál vítr a tak Direonova hříva vála.
Ještě chvíli se Sir Thomas díval na Direona.
„Páni, vypadá jako ta nejtemnější noc. A hříva jako nejčistější stříbro. Když se to spojí jde z toho strach.
„Wlione? můžeš ho prosím tě pozdravit?“ Požádal Direon
„Sire Thomasi? Direon tě zdraví a je rád že tě poznává.“
Sir Thomas kouknul na Direona, jak kroutí hlavou k souhlasu.“
„On mluví?“ Zeptal se Sir Thomas nevěřícně.
„Může s ním mluvit pouze Wlion, protože při spojení došlo ke spojení duší a díky tomu si můžou povídat.“ Vysvětloval Mendel.
„Aha, taky tě rád poznávám.“ řekl Sir Thomas
V tu chvíli se otočil zpět k Wlionovi.
„Jen co se najíme, můžeme jít do výcviku se zbraní. Máš zbraň?“
„Ano, obouruční meč.“ A šel pro něj do svého pokoje.
Sir Thomas vypadal znovu překvapeně, když slyšel že Wlion-kluk, má obouruční meč.
Po chvíli Wlion přiběhl ven a ukázal Thomasovi Abityrský meč.
„Páni, skvělá práce, elfové vždycky uměli kovat zbraně.“ Obdivoval meč Sir Thomas.
Po jídle zase všichni vyšli ven a Sir Thomas začal vyučovat Wliona, jak se správně meč drží.
Když ho chtěl naučit pár obranných pozic, skočil jim do toho Mendel.
„Copak chceš bojovat s ostrými zbraněmi? Můžeš mu ublížit, nechte to na mě.
Mendel si vzal do ruky jedné ruky Thomasův meč a vyslovil kouzlo:
„Starusfalt dřevěný meč“
V druhé ruce se objevil ten samí meč, ale byl ze dřeva.
To samé udělal i s Wlionovím mečem.
„Tak Wlione, postav se takhle, tělem šikmo a čelem ke mě. Tak teď na tebe zaútočím a ty se pokusíš útok vykrýt.“
Thomasovi ruce byly rychlé a silné,Thomas nejdřív zaútočil na bok. Tu ránu Wlion vykryl, ale v zápětí dostal ránu do hlavy.
„Musíš se více hýbat, teď zase útočíš ty, já se budu bránit.“ Wlion vyběhl kupředu a sekl dřevěným mečem Thomasovi po hlavě. Ten však útok hravě odrazil a uhodil Wliona do břicha.
Když to viděl Direon, zlostně si odfrkl.
„Děláš to špatně. Musíš běhat a nenechat mě zaútočit, tak to zkus znova.“
Wlion jeho rady uposlechl, rozběhl se a byl o poznání rychlejší než kdy jindy.
Sir Thomas nevěřícně koukal, když dostal ránu přes záda.
„Co to bylo? Vždyť jsi rychlejší, než běžící kůň.“
„To je nejspíš další věc, co se u Wliona změnila, při spojení s Direonem.“ Vysvětloval Mendel a díval se na ty dva.
Ještě chvíli bojovali. Wlion měl sice hodně modřin, ale cítil , že má pořád více energie než Sir Thomas, který byl celý udýchaný a spíše se o meč opíral.
„Dobrá Wlione, někdy příště, jsem utahán jako kotě.“
„Půjdu se ještě proběhnout. Řekl s úsměvem Wlion a naznačil Direonovi aby šel s ním.
„Pojď si dát závody, támhle k tomu stromu jo?“
A ukázal na strom, který byl asi dvě stě metrů daleko.
„Tak dobrá, nemáš šanci Wlione, roznesu tě na kopytech a to doslova.“ Zastrašoval ho Direon
„Tři, dva, jedna, teď.“
„Wlion měl lepší start a běžel jako vítr, ale Direon ho po kousíčkách doháněl. Běželi tak rychle, že z dálky vypadali jako dvě černé čáry.
„Já ti říkal že vyhraji.“ Chválil se Direon
„Měl jsi štěstí, tak pojď půjdeme spát.“
Odvedl Direona do stáje.
„A kde bude spát Thomasův kůň?“ Ptal se Direon
„Myslím že říkal že rád spí venku.“
„Tak to tedy ne, sice koně v lásce nemám, ale nenechám ho spát venku, když je tady místa dost. Přiveď ho prosím.“ Rozzuřil se Direon.
Tak Wlion přivedl i Thomasovo koně, popřál Direonovi dobrou noc a odešel spát i on.

Věštba

Wlion s Mendelem a Sirem Thomasem cvičili dva měsíce, a Wlion se zlepšoval a zlepšoval. Wlion se změnil k nepoznání, díky schopnostem které mu daroval Direon, viděl v noci lépe než kde jaký člověk, síla v pažích se mu o mnoho zvětšila. Vlasy měl dlouhé až k ramenům a oči se mu změnili do hnědé až černé.
„Wlione!“ Zakřičel Mendel z verandy.
„Pojď sem prosím, musím ti říct plán na zítřek.“
Wlion přišel jak Mendel chtěl a tázavě se na něj podíval.
„Zítra pojedeme do Elvesiru, musím si tam promluvit s královnou elfů.“
Wlionovi se rozzářili oči, nikdy v životě neviděl elfa a teď pojede rovnou do jejich lesa, kam moc lidi nesmí.
„Co tam budu dělat?“
„Ty můžeš navštívit kouzelnickou školu pro nadané žáky, naučí tě tam nová kouzla. Co na to říkáš?“
„Dobrý a jak se tam dostaneme, pojedeme na koních? Zašeptal Wlion aby ho Direon neslyšel., protože nemá rád když mu někdo říká kůň.
„Jistě. Pojedeme nejspíš tři dny, tak se připrav. Tady máš sedlo a uzdu na Direona.“
„A co vy? Vždyť nemáte koně.“
„To je v pořádku, zítra ráno si jednoho pořídím.“
„Ach ano, ještě něco Wlione, naučím tě nějaké nové kouzlo, aby jsi udělal dobrý dojem, pojď si sem sednout.“
Wlion si šel sednout na lavičku. Když se usadil Mendel spustil.
„Tak myslím, že jsem ti ještě neřekl o kouzlech Niíůn?“
„Ne mistře. Copak to je?“
„Kouzla Niíůn používali na Lohothu andělé. Tyto kouzla jsou pouze čtyři a používají je pouze mágové, kteří jsou na straně dobra.
Niíůn Tóft, tohle kouzlo vyvolá andělské brnění, které tě chrání, Niíůn Nifta kouzlo podobné Juta, ale je mnohem silnější.Je to Andělská střela. Niíůn Arvent, kouzlo které andělé používali, když sestupovali na zem, aby odehnali nebo rovnou zničili zlo které na ně číhá, je to Andělské světlo. Jako poslední je Niíůn Clomósa, je to jako obyčejný štít, ale je u toho kouzla jisté že nepropustí žádné zlé kouzlo, říká se mu Andělský štít.“ Domluvil Mendel a zadíval se někam si do dálky.
„Páni, mohu si jedno dneska vyzkoušet?“ žadonil se Wlion.
„Dobrá, můžeš zkusit nejdříve Niíůn Nifta, a nezapomeň, kouzla Niíůn používej jen proti zlu, ubírají dost energie a byla by hloupost je používat proti obyčejný šarvátce.“
Mendel vstal a šel k velké zdi.
„Tam stůj jak stojíš, napni obě ruce a vyslov Niíůn Nifta.“
Wlionovi už netrvalo tak dlouho jako dříve se soustředit a tak za chvilinku vyslovil.
„Niíůn Nifta“
Wlionovi zbělali dlaně a začala se mu v nich tvarovat jaká si kometa, která záhy vyletěla Wlionovi z rukou a ve vteřině narazila na protější zeď, kde udělala velkou černou skvrnu.
„Výborná práce Wlione, takovouhle střelu jsem už dlouho neviděl.“
„Nestalo se ti nic? Slyšel jsem ránu.“ Starostlivě se zeptal Direon
„Buď v klidu, jen mě Mendel naučil kouzla Niíůn.“
„Kouzla Niíůn jo?Tady vidíš jak ti věří.“
„Co tím myslíš jak mi věří?“ Ptal se Wlion nechápavě
„Kouzla Niíůn jsou velmi mocná, těžká a velmi stará kouzla, které nedokáže kdejaký mág.“
Toho dne si Wlion ještě zabojoval se Sirem Thomasem a brzo večer odešel spát.
Ráno, když se Wlion probudil, šel se podívat do malé kuchyňky jestli nenajde Mendela nebo Sira Thomase.
Když nebyli v domě,nahlédl do stájí, jestli nejsou náhodou tam.
„Dobré ráno, není u tebe Sir Thomas nebo Mendel?“ Vyzvídal Wlion
„Dobré, je tady jen Sir Thomas, Mendel odešel pro svého koně.“
Wlion šel tedy do stájí za Sirem Thomasem.
Ahoj Wlione. Už máš sbaleno? Vyjíždíme za chvíli.“ Upozornil ho Sir Thomas začal česat koně.
„Koukej, jako toho koně hezky pečuje, taky by se mi líbilo, aby mě takhle někdo rozmazloval. řekl Direon.
„Ještě ty začínej.“ Okřikl ho Wlion.
„A nebo víš co? Já se hned Vrátím.“
Po minutě se Wlion vrátil s novým sedlem a uzdou od Mendela.
„Co to má znamenat?“ Ptal se Direon a prohlížel si sedlo.
„Tohle nosit nebudu, nejsem přece kůň.“
„Tak. Buď si tohle vezmeš nebo nebude žádný česání, navíc pojedeme do lesa za elfama a nechci mít otlačený zadek a vytrhat ti všechnu hřívu.“ Nepáral se s ním Wlion.
„Tak jo, že jsi to ty, s tou hřívou jsi mě dostal, a kdy bude to česání?“ souhlasil.
„Sire Thomasi?“
„Ano. a přestal česat svého koně a otočil se.
„Já jsem se s Direonem domluvil, že když on si vezme sedlo a uzdu a já ho budu česat, mohl bys mi ukázat jak se češe jednorožec?“ A mrknul na Direona.
Sir Thomas dal Wlionovi druhý kartáč a ukazoval mu jak se správně češe jednorožec.
„Dobře Wlione, nahoru, dolu a nebo můžeš do kolečka.
„Můžeš trochu přitlačit a víc do leva, něco mě tam svědí.“ Wlion úplně cítil jak si to Direon vychutnává a tak pokračoval, dokud se nevrátil Mendel.
„Tak pánové co na něj říkáte?“ A ukázal na svého koně.
Kůň byl bílý od hlavy až po ocas.
Direon se na koně podíval.
„Prostě kůň.“ Řekl Wlionovi a ten musel potlačit smích.
Když byli se vším hotovi, zamkli dům a vyrazili.
„Za jak dlouho tam budem?“ Ptal se Direon a zastřihla ušima.
„Prý tak za tři dny.“
„Za tři dny? Já bych tam byl za jeden den.“ Konstatoval Direon
Co s tím naděláš? Sami se tam asi nedostaneme, budeme muset jít jejich tempem.“
Celé tři dny učil Mendel Wliona zvyky elfů a nutil ho opakovat všechna kouzla jaká znal, i Sir Thomas bojoval s Wlionem kdykoli se zastavily.
Když už byli před Elvesirem, Mendel přikázal aby všichni slezli z koní a jednorožce. Pře lesem čekali několik minut než k nim seskočil z nejbližšího stromu mladý elf.
Vítejte, má paní mi říkala že přijdete, prosím následujte mě.“ Celou dobu nikdo neřekl ani slovo. Když přešli přes hustou křovinu Wlion uviděl Elfské město, které bylo nad jeho hlavou.
„Páni, to je krása.“ Vdechnul Wlion.
V dutinách stromu byla dvířka a před nimi malé mosty, které byli zavěšený po celém okolí aby mohl kdokoli jít na určité místo.A všiml si že v korunách stromu jsou okna a dveře a vypadalo to že tam bydlí elfové.
„Wlione, já a Thomas jdeme za paní lesa, trochu se tu porozhlédni ale neztrať se.“
Wlionovi přišlo divné že nemůže jít s nimi ale nakonec o tom přestal přemíšlet.
V dálce uviděl modrý dým.
Wlion nepřemýšlel a šel za ním. Modrý dým vyvolávala jakási studna a vedle ní byly zapíchnuty čtyři symboly. Wlion si všimnul že, že jeden vypadá jako znamení které má na rameni.
Zčista jasna přistála na Wlionově hlavě čísi ruka.Hbitě se otočil a sáhl po meči, ale když viděl že to je elf, meč pustil z ruky.
„Promiň, já tě nechtěla vylekat, ty jsi ten o kom se říká že je vyvolený?“
Wlion dělal co mohl aby se nezačal červenat.
„Říká se to.“ Odpověděl Wlion s pýchou.
„Takže ty jsi Wlion, moc ráda tě poznávám. Já jsem Nearti, učím nadanou mládež novým kouzlům a jsem také věstkyně. Pojď za mnou.“
Wlion ji následoval, ale rychle se spojil s Direonem.
„Direone, mohl by jsi jít za mnou? Je tady nějaká elfka. Myslím že není při smyslech.“
Za okamžik byl u něj a pozoroval Wliona a Nearti.
„O tom už jsem také slyšela že se s tebou spojil Bolverův kříženec. To nebyl zrovna moc dobrý nápad.“ povídala Nearti.
„Co tím chce to Špičatý ucho říct?“ cítil se dotčeně Direon.
„Víte co? Nechte si ty rady pro sebe, ano?“ Napomenul ji Wlion.
Nearti jako by to nevyvedlo z míry a dál se usmívala.
„No dobrá, nic jsem neřekla, teď se postav a koukej do vody, poví ti něco.“
Wlion se postavil, naklonil se a koukal.
Modrá voda jakoby zbělala a pak zčernala. Wlion se viděl jak klečí na zemi a nad ním nějaké stvoření, které se připravuje ke smrtelnému úderu. V tu chvíli voda zase zmodrala. Wlion si myslel že je konec ale v hlavě mu začalo cosi mluvit.:

„Až budeš na prahu smrti, chytni letící meč,
A to co bude dál, je už na tobě.“

Hlas domluvil, než Wlion odešel od Nearti, slíbili jí, že bude čekat u velkého dubu ve středu města. Wlion řekl vše Direonovi, který jen nevěřícně stříhal ušima.

Elfský les

Bylo odpoledne a Wlion čekal na Nearti přesně tam kde se měli sejít. Nearti přišla skoro na vteřinu přesně. Tak Wlione v támhle v té koruně stromu je naše třída, docela klidná třída.“ Ukázala Nearti na vysoký strom.
„A jak se tam dostanu?“ ptal se Wlion a z vížky se mu dělali závratě.
„Po schodech.“ Ukázala na strom který měl v sobě schody.
Wlion a Nearti vylezli až nahoru, Wlion byl celý udýchaný a zpocený, zato elfka byla plná energie.
„Tak pojď už na mě čekají.“
První vešla Nearti.
„Třído, dnes k nám přišla opravdu vzácná návštěva, zavítal k nám sám Vyvolený.“
Wlionovi se udělalo zle a chtěl utéct.
Vešel do dveří a celá třída ho pozorovala, jak jde k Nearti.
„Wlione, posaď se vedle Aleii.“ Nearti ukázala na dívku s blonďatými vlasy dlouhé až k ramenům a se zelenými oči, které k jejím vlasům krásně ladili..Wlion si všiml že má i jiné uši než ostatní elfové.
Jak si sedal, nemohl si nevšimnout jak po něm všichni koukají.
Wlion měl trému a pro útěchu se chtěl spojit s Direonem a povídat si s ním, aby nemyslel na to, kde právě je.Nakonec od toho nápadu upustil protože by bylo směšné, kdyby nedával pozor a Nearti se ho na něco zeptá a on nebude vědět která bije.“
„Dnes vás naučím kouzlo odvrácení, tyto kouzla odvrátí kouzlo, které vyvolá někdo proti vám, ale může se stát, že kouzlo bude velmi silné a tak vaše odvrácení nebude působit.“
„Eminio. Postav se a proveď proti mě nějaké kouzlo.“
Eminia chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla pro zmrazující kouzlo.
„Urhentrea“ Na Nearti vyletěl modrý paprsek.
„Viké so“ Paprsek se odrazil zpátky na Eminii.
Emina nebyla tak rychlá aby mohla paprsek zneškodnit a tak jí kouzlo trefilo. Stála na místě jako socha a při dotyku byla chladná.
Nearti k ní přistoupila šáhla jí na čelo a pronesla:
„Thember“
Eminia zase obživla, poděkovala a posadila se.
Wlion jen zíral.
„Tak ona jí zmrazí, a ta Eminia jí ještě poděkuje. Asi je to tady normální.“ říkal si.
„Tak tady jste viděli odrážecí kouzlo, Viké so, teď se rozdělte po dvou a postavte se proti sobě. „Wlione! Na tebe to platí taky, mistr Mendel chtěl, abych tě něčemu přiučila.“
Wlion přikývl a hledal někoho do dvojice. Z nenadáni k němu přistoupila mladá blonďatá elfka Aleia.
„Nechceš jít se mnou? Taky nemám dvojici.“ A koukala svýma zelenýma očima na Wliona.
„Tak dobrá, ale šetři mě.“ Řekl Wlion a zvedl se ze židle.
„Co? ty šetři mě. Paní Nearti říkala že tě učí samotný Mendel.“
„Tak třído, jeden z vás použije kouzlo, ale proboha ne, že někdo z vás použije moc silné kouzlo, aby to nedopadlo jako minule, když Svandor vyletěl z okna.“ Celá třída se zasmála, jenom Wlion se zděsil.
„Tak do toho, tři, dva, jedna teď“Celou třídou začali létat kouzla a hlasy.
Wlion se rozmýšlel jaké kouzlo použít.
„Juta“ Z Wlionovy ruky vylétla červená střela, která mířila rovnou na Aleiu.
Wlion měl strach, že střela bude příliš rychlá a že Aleia ji nestihne odrazit.“
„Viké so“ Odrazila střelu Aleia zpátky na Wliona. Ten byl naštěstí při smyslech.
„Clomósa“ Wlion kolem sebe utvořil světle modrou kouli která střelu zničila, hned jak do ní vrazila.
Teď zase obráceně, tři, dva, jedna...“
„Equafo!“ Vyřkla Aleia a z ruky jí vyletěl šedý paprsek.
„Viké so“
Šedý paprsek se odrazil zpátky na Aleiu, která nebyla schopna kouzlo zneškodnit. Spadla na zem a nehýbala se. Wlion byl vyděšen, protože neznal kouzlo jaké na něj použila. Nearti přiběhla k ležící Aleie a šáhla jí na čelo. Pak se otočila na Wliona.
„Jaké kouzlo použila?“
„Ně..něco jako Eguafo“ Koktal Wlion
Nearti se usmála.
„Thember“
V tu chvíli se Aleia probrala a posadila.
„Je ti dobře?“ Zeptala se Nearti.
Aleia jen přikývla. Když hodina skončila Wlion se rozloučil s celou třídou a odešel dál zkoumat les. Wlion byl na palouce a říkal Direonovi své zážitky s elfy. Pak Wlion nechal Direona a zašel zase do lesa. Najednou z čista jasna před něj skočila Aleia.
„Ahoj, co děláš?“ Ptala se Aleia a ve tvářích se červenala.
„Nic, mistr Mendel říkal ať trénuji s mečem, ale nemám kde.“
„Jde vidět že jsi v našem lese poprvé, máme tady vlastní tréninkové hřiště a kovárnu, pojď se mnou.“ Přikázala Aleia a vedla Wliona přes les.
„Emm, ty nejsi elf že? Všiml jsem si tvých jiných uší.“ Začal po chvíli Wlion.
Aleia se pousmála, zastavila a otočila.
„Ne, já jsem půlelf, můj otec je člověk a matka elf.“
„A proto se s tebou nikdo moc ze třídy nebaví?“
„Proto.“ A šlo na Aleie vidět,že se jí tohle téma moc nelíbí, a proto ho změnila.
„Kde máš Bolverova křížence.“
Takhle Direona neoslovuj. Když tak je to Bolverův jednorožec.“ A Aleia hned pochopila, že tohle téma se nelíbí zase Wlionovi a tak se dál neptala.
Wlionovi připadalo to ticho trapné a tak navázal na rozhovor.
„Je na palouce.“
„Direone, mohl by jsi jít za mnou?“
Po chvíli byli u kovárny. Na rozdíl od elfských domů byla na zemi a nebyl to strom ale obyčejný kamenný dům.
„Kde máš meč?“ Zeptala se Aleia.
„Direon mi ho nese.“ a jak to dořekl za ním se objevil černý jednorožec bez rohu.
Wlion k němu došel, pohladil po hlavě a vzal si meč.
„Tak pojď.“ Pospíchala na něho Aleia.
Když vešli, Wlion ucítil ten pach kovu a pálícího se dřeva.
„Kdo je to?“ Uslyšel Wlion z kouta domu. Za okamžik uviděl velkého svalnatého elfa.
„Ahoj Urbanuzi.“ Pozdravila ho Aleia a hned po ní i Wlion.
„Ahoj, to je překvapení, Aleio, koho jsi nám sem přivedla? V..Vždyť, nejsi ty Vyvolený?“ A pak Urbanuz otočil hlavu na Direona.
„ A tohle je určitě...“
„Urbanuzi, Wlion ti přišel ukázat svoji zbraň, jestli nepotřebuje opravit.“ Skočila mu do řeči Aleia, aby neřekl to, co Wliona rozčiluje nejvíc, „Bolverův kříženec.“
„Nu dobře, pojď s tím ven, ať se můžu pořádně podívat.
Venku když se Urbanuz posadil, Wlion vytasil meč a podal mu svůj meč.
„Páni, na ten si pamatuji, to je Abitýrský meč, je to jedno z mích nejlepších děl, jaké jsem kdy udělal. Můžu ti zaručit, že ten ti někdy zachrání život.“ Povídal Urbanuz a těkal očima na meč a na Wliona.
„Na, vem si ho, ten nebude potřebovat nabrousit, ten zůstane tak ostrý jako je teď na věky.“ Podal Wlionovi meč. Chvilku si Wlion s Urbanuzem povídali, ale Aleia na Wliona spěchala že musí jít trénovat. Vedla ho přes elfské město a přes louky, když nakonec došli k velké ploše, na které trénovali bojovníci s meči a sekerami a za nimi stříleli luky.
„Wlione! Kde proboha jsi? Už jsem chtěl za tebou někoho poslat.“
„Sir Thomas?“ Wlion se divil že není s Mendelem.
„No tak pojď, všichni už na tebe čekají.“
„J.jak všichni?“ Wlion měl v očích panický pohled.
„No, bojovníci, někteří tě i vyzvali na zápas.“
Sir Thomas postavil Wliona vedle sebe. Když ho uviděli bojovníci, přestali bojovat a šli za Wlionem a Sirem Thomasem. Wlion se chvilku seznamoval, ale když Siru Thomasovi došla trpělivost, strčil ho do arény.
„Teď Wlione, budeš bojovat proti tamtomu elfovi, ale podotýkám, jen bojovat, žádná kouzla.“ varoval ho Sir Thomas.
Když se Wlion podíval na elfa, říkal si že už prohrál.
„Tak dámy a pánové, boj začíná právě teď.“
Hned jak někdo řekl teď, Wlion a elf se proti sobě rozběhli a veprostřed arény se střetli meči. Wlion používal své nejlepší triky, aby upoutal diváky a hlavně aby vyhrál, ale elf všechny jeho triky a kombinace lehce odvracel. Elf toho měl už asi dost a tak přešel do útoku on. Wlion se ubránil prvním třem útokům ale pak už měl meč pod krkem.
Když boj skončil Sir Thomas ho pokáral za nějaké chyby kterých se v souboji dopustil a nechal ho odpočinout, protože ho tentokrát vyzvala elfka.
Před bojem k němu přišla Aleia.
„Tahle elfka se jmenuje Kefiona, je to jedna z nejlepších bojovnic z elfů a nevěří na vyvoleného, tak jí ukaž že jsi Vyvolený.“
Když Wlion vešel do arény Kefiona na něj promluvila.
„Jestli chceš, můžeme v boji používat kouzla, ale nesmíš vyvolávat kouzla Niíůn.“ Vypadalo to jakoby se ho ptala a znělo to jako přikázání. Wlion jen přikývl hlavou.
„Tři, dva, jedna, teď.“ Ozval se někdo, aby boj zahájil.
Wlion začal opatrně, protože nevěděl co od elfky má očekávat a tak raději šel do obranné pozice.
Zato Kefiona si věřila a rozběhla se proti Wlionovi s napřaženým mečem. Když byla pár metrů od Wliona, natáhl ruku.
„Vengar“
Kefionu srazila tlaková vlna a odhodila jí zpátky na místo kde stála.
Wlion viděl jak je Kefiona rozzuřená.
„Stuflida“
Vedle Wliona vybouchla zem. Wlion tohle kouzlo prováděl s Mendelem, ale že ho někdo použije v aréně proti němu? To nečekal.
„Juta“
„Mue na“
Na Kefionu letěla magická střela a zelený paprsek. Wlion na sobě cítil nepatrné ztráty energie.
„Ourystasůa“
Kefionino kouzlo pohltilo magickou střelu.
„Viké so“
A zelenou střelu odvrátila.
„Tefen“
Kefiona zmizela Wlionovi z očí a všem okolo také. Wlion chvíli hledal kde by mohla být.
„Wlione pozor!“ vykřikla Aleia
Wlion se rychle otočil, viděl za sebou Kefionu připravenou k útoku. Wlion nebyl připravený a rychlí na to aby mohl jejímu útoku zabránit. A tak ho sekla do levé ruky.
Wlion vykřikl bolestí a reflexivně Kefionu odkopl. Ta spadla na zem, tenhle boj se přestal Wlionovi líbit.
„Wlione, myslím že něco není v pořádku.“ Řekl podivně Direon.
„Niíůn Tóft“
„Niíůn Clomósa“ Řekl Wlion pro jistotu, a viděl jak se hbitě Kefiona zvedá ze země.
„Řekla jsem bez kouzel Niíůn. Já je nepoužívám, nebo snad ano?“ Křičela Kefiona.
„Ty ani nemůžeš.“ Vyjekl na ni Wlion
Kefiona na něj vyvalila oči.
„Steritipis.“ Zahřměla Kefiona a z rukou jí vylétli dva červené blesky, které vrazili rovnou do Wliona, který spadnul na zem.
Díky kouzlu Niíůn které použil, ho kouzlo nezranilo jen vyrazilo dech.
„Hefít“ Další kouzlo které Kefiona vyvolala proti Wlionovi. Ten byl dva metry nad zemí a nemohl nic dělat.
Bojovníci vedle sebe, kteří viděli tento zápas chtěli něco podniknout, ale jako by byli z kamene a jen mohly přihlížet, jak chce Kefiona Wliona zabít.
Ve Wlionovo hlavě začalo cosi promlouvat, Wlion věděl že to není Direon, protože měl jiný hlas než tohle.
„Erasteron,řekni Erasteron, Erasteron.“
„ERASTERON“ Wlion zbělal, a všechno kolem něj taky. Všiml si že Kefionino kouzlo pominulo a tak natáhl ruku. Z ní vytrysklo stejně bílé světlo jako je nyní on. Světlo zasáhlo přesně Kefionu do hrudi. Ta děsivě zakřičela a zmizela. Když Wlionovo kouzlo pominulo, Wlion spadl na kolena a oddechoval. K němu přiběhli všichni, co by li svědky této události.
„Všichni jděte od něj!“ Rozkazoval Sir Thomas.
Wliona zase začalo pálit pravé rameno, podíval se na něj a viděl jak jeho slunce jasně září žlutou barvou.
„Wlione pojď musíme zmizet, je tady moc lidí. Řekl Sir Thomas.
„Kam chcete jít?“ Ptala se Aleia.
„Slečno teď nás nechte mi musíme opravdu jít.“ Odbyl ji Sir Thomas
„Wlion může jít semnou ke mě domů, tam mu bude lépe než pod stromy, nemyslíte?“
Sir Thomas se zamyslel a tázavě pohlédl na Wliona, ten jen přikývl.
Když Sir Thomas odešel pryč, nejspíš to říct Mendelovi, Aleia přistoupila ke klečícímu Wlionovi.
„Ukaž tvoji ruku.“ Řekla Aleia a opatrně ji vzala do svých rukou.
Jeho ruka se třásla a byla celá od krve.
„Mendedic“ Ruka byla zase jako nová.
„Pojď pomůžu ti na Direona a odvezu tě ke mě domu.“
Když Wlion sedal na Direona slyšel jak říká“
„Záře jednorožce“
Wlion nepochopil to, co mu Direon říká a v sedle ztratil vědomí.

Tragická zpráva

„Co? Kde to jsem?“ Wlion se posadil
„Jsi u mě doma.“ Uslyšel, a otočil se na druhou stranu. Na kraji postele seděla Aleia a ustaraně pozorovala Wliona.
„Už je ti dobře?“ Zeptala se a podala mu misku s pitím. Wlion se hluboce napil a otřel si pusu.
„Co se stalo? Pamatuji si že mě Kefiona sekla mečem do ruky.“ a podíval se na ni. Nic tam však nebylo, tázavě se podíval na Aleiu.
„Vždyť víš. Porazil jsi Kefionu a to doslova, přidala se na stranu toho démona Velsira.“ To poslední slovo radši Aleia zašeptala.
Wlion si vzpomněl na zvláštní kouzlo které vyvolal.
„Co to bylo za kouzlo které jsem vyvolal?“ zeptal se
„Nevím tohle kouzlo neznám, a ani jsem nepostřehla že jsi něco říkal. A mluvila jsem s mistrem Mendelem, za chvíli by tady měl být.“
„A kde je Direon?“ Zeptal se Wlion a v duchu se s ním spojil.
„Ach to jsem si oddychl, že jsi v pořádku.“ Odfrknul si Direon
„Pamatuješ si co se mi stalo?“
„Ano, nebo si to aspoň myslím, to co jsi vyvolal vyla záře jednorožce, kdyby jsi mi ji nepřipomněl tak na ni zapomenu. Je to velmi silné kouzlo, které můžou provádět jen jednorožci.“
„Tak jak jsem ho tedy mohl použít?“ Divil se Wlion
„Wlione ty už nejsi jen člověk, od té doby co jsem se s tebou spojil.Ty máš ve svém nitru jak člověka tak i jednorožce. A koukni se na své vlasy myslím že ti to sluší.“ Wlion vycítil že se při poslední větě Direon pobavil.
„Aleio? Nemáš tady někde zrcátko?“
Aleia beze slůvka odběhla a za okamžik se vrátila se zrcátkem v ruce. Podala ho Wlionovi, ten se podíval na své vlasy. Připadali mu normální, ale když se kouknul ke kořínkům uviděl stejně stříbrné vlasy jako je Direonova hříva.
„Sluší ti to.“ Pousmála se Aleia.
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Mendel se Sirem Thomasem v zádech.
„Wlione! Jsem rád že jsi na živu, slyšel jsem jak jsi porazil Kefionu ona byla na straně zla, to už asi víš. A víš co bylo to tvé triumfální kouzlo které jsi použil nakonec?“
Wlion jen přikývl.
„No tak to bylo..aha.“ V to si Mendel že to Wlion ví.
„Tak Wlione budeme muset jít, počkáme na tebe dole.“ Řekl Sir Thomas a odešel spolu s Mendelem ven.
„Wlione, jsem ráda že jsem tě poznala a doufám že se ještě někdy uvidíme.“ Aleia podala Wlionovi ruku. Wlion ji stisknul a v zápětí dostal polibek na tvář.
Wlion s Mendelem a Sirem Thomasem jeli zase tři dny. Wlion viděl na Mendelovi že ho něco trápí.
„Mistře co se děje? Celou cestu vypadáte špatně?“
Mendel byl chvíli zticha, ale nakonec promluvil.
„Nemá cenu to déle utajovat, dřív nebo později bys na to přišel. Hurzarové zaútočili na jižní část Lohothu, všechna města jsou zničená. Wlione, je mi to líto, zajedeme tam zítra.“
Ale Wlion nechtěl čekat a tak popohnal Direona. Ten běžel obrovskou rychlostí, tak velkou že za chvíli byl nedaleko Seafalu. Direon zastavil a díval se na černý kouř který vycházel z města. Wlion když to viděl měl slzy v očích, ale nebrečel, protože měl zároveň i vztek a ztěžka oddechoval. Direon se rozběhl k městu. Ve městě Wlion vytáhl svůj meč a držel ho v pravé ruce. Tam kde byl jeho dům byla jen černá shořelá budova. Wlion vykopl dveře, a vběhl do kuchyně. Všechno bylo spálené a zničené, běhal do všech pokojů, jestli náhodou neuvidí svoji matku v jednom z nich. Svoji matku nenašel a nenašel ani nic cenného, a tak raději odešel. Ale jak vyšel ven viděl jak proti němu stojí hurzar. Hurzar se na Wliona díval červeně ohnivýma očima a něco si říkal. Když ho Wlion viděl, měl ještě větší vztek, jak se něco takového mohlo dotknout jeho matky.
Hurzar zaútočil na Wliona, ten jeho ránu odrazil mečem a všimnul si, že koní hlava na meči bíle září. Jak se hurzarova zbraň dotkla Abityrského meče, tak se rozpadla v hurzarovích rukou. Hurzar vycítil nebezpečí a tak vzal nohy na ramena.
„Hefít“ Hurzar visel ve vzduchu.
Wlion k němu přistoupil a díval se mu do očí.
„Zektara“ A Hurzar vykřikl bolestí. Wlion si nedomyslel, že ten Hurzar tady nemůže byt sám
„Vhelembr“ Z ruky mu vyletěl tmavě modrý blesk, který zasáhl hurzara přímo do hlavy a spálil ho.Wlion rychle doběhl k Direonovi a stejnou rychlostí jakou odběhly se zase vraceli k Mendelovu domu.

První Hrozba

Wlon celé dny vysedával ve svém pokoji a jeho myšlenky byly pořád v Seafalu. Direon byl s Wlionem duševně spojen a utěšoval ho, i když mu to nebylo nic platné.
Mendel byl na své zahrádce a obdivoval květiny, když k němu přicupital malý človíček.
„Dobrý den Mistře, není tady Sir Thomas?“ Zablekotal malý udýchaný človíček.
„Není, včera odjel do Mclan.“
„A sakra, tak to vyřídím aspoň vám. Tak vojáci z druhého společenského města, měli značné problémy s hurzary a myslíme si, že na nás Velsir shromažďuje vojsko, proto se obracíme na vás, jestli by jste nemohl najít další spojence.“
Mendel chvíli přemýšlel.
„Ano, vyřiď králi, že vzkaz byl dodán, a o to se postarám já.“
malý mužíček zase odcupital a Mendel odešel ze zahrádky rovnou do Wlionovo pokoje.
„Wlione!“ Vykřikl Mendel a otevřel dveře. Wlion ležel na posteli a oči měl červené jako by zrovna brečel, vlasy už měl stříbrné až do poloviny.
„No tak, seber se už přeci. Mám pro tebe úkol. Musíme sehnat nějaké spojence do boje, protože náš pan král není schopen to udělat.“ A viděl jak se Wlion trochu pousmál.
„Zítra vyjíždíš ano?“ zeptal se Mendel
Wlion přikývl a sednul si.
„Dobře Wlione, nejdříve bych jel do země Búúr, kde jsou kentauři, a pak do Yorinu, tam jsou zase trpaslíci, ale nenech se zmást musíš dlouho klepat na tu skálu.“ ukázal prstem na kresbu skály.
„Tak já ještě něco zařídím a ty si zatím sbal věci.“ a odešel.
Druhý den se Wlion sebral a odjel na Direonovi, nejdříve před hradby Kipranu, protože mu Mendel řekl, že tam na něj někdo čeká.
U brány Kipranu Wlion z dálky zahlédl postavičku, jak se k němu blíží.
„Ahoj Wlione.“ hned Wlion poznal že to je Aleia z elfského lesa.
„Ahoj Aleio, co ty tady děláš?“ A poprvé byl šťastný od té doby co viděl Seafal zničený.
„Mendel chtěl abych ti jela na pomoc s nějakou prací ..a..a říkal mi o té události v Seafalu.“
Wlion se nechtěl bavit o Seafalu ani i jeho matce, a tak vyrazil na dlouhou cestu.
Cesta trvala několik dní a každý večer se Wlion s Aleiou se zlepšovali v kouzlení a i v boji.
Když byli nedaleko od města Búúr, slezli z koně a jednorožce a šli rovnou po vyšlapané cestě.
„Wlione?“ zašeptala Aleia, Wlion otočil hlavou.
„Co?“
„Máš strach? Mě se klepou nohy.“ potichu se zasmála.
„Tak se koukni na moje ruce.“ A ukázal jí klepající se ruce.
Viděli velkou paseku a na ní plno kentaurů, na druhém konci viděli jeskyni, kde nejspíš sídlel náčelník kentaurů.
„Dávej pozor Wlione, Kentauři můžou být pěkný potvory.“ upozornil ho Direon.
Odvážně se vydali přes louku a jak se na ni ukázali, pomalu k nim přicházelo několik kentaurů.
Wlion slyšel jak se Aleia potichu nabádá ke klidu.
„Pro jistotu si připrav nějaké kouzlo.“ povídal Direon
„Res Luck“ zašeptal Wlion. Aleia na něj pohlédla. Wlion jí naznačil ať udělá to samé.
To už u nich bylo pět kentaurů.
„Co pohledáváte v našem městě?“ ptal se kentaur a ve slunci se jeho hnědá srst zaleskla.
Wlion na sucho polkl.
„Já budu mluvit pouze s vaším náčelníkem.“ řekl odvážně Wlion.
Kentaur se na Liona pohrdavě podíval, chvilku bylo slyšet jen vítr a funění všech pěti kentaurů.
„Budiž.“ řekl kentaur a ostatní obešli Wliona a Aleiu.
Když došli až k jeskyni, Wlion viděl že je hrozně hluboká a u prostřed vchodu do jeskyně, stál velký kentaur, větší než ostatní. Měl bílou srst a v ruce držel fialovou hůl.
„Co vy tu pohledáváte, tady je lidem vstup zakázán.“ řekl Kentaur a jeho hlas se rozléhal po celé louce. Ostatní kentauři se šli podívat co se děje. Kentaur, který je přivedl k náčelníkovi si něco potichu mumlal.
„Jsme vyslanci u Kipranu a přišli jsme, protože hledáme spojence proti blížící se armádě hurzarů.“ řekl Wlion a díval se kentaurovi do tváře.
Náčelník vypadal jako by mu nějaká válka nedělala starosti a nebo musel o ní vědět.
Pak kentaur, který si před chvilkou něco mumlal, přišel k náčelníkovi a něco mu pošeptal.
Z jeskyně se ozval jakýsi křik několika bytostí.
„Co to tam máte?“ zeptala se Aleia a ukázala na jeskyni.
„Nic co by vás mělo obtěžovat.“ usmál se náčelník.
Wlion otočil hlavou a viděl jak se kruh kolem nich umenšuje.
„Něco není v pořádku, udělej něco Wlione.“
Wlione se podíval na Aleiu, ta mu pohled oplatila a Wlion viděl že má strach.
„Niíůn Arvent“ zahřměl z nenadání Wlion a kolem něj se udělal kruh zářícího světla.
Viděl, jak se nějaká část kentaurů rozutekla.
„Vhelembr“ vykřikla Aleia a blesk zasáhl kentaura který se k nim z dálky blížil.
Wlionovo kouzlo skončilo a kentauři se vracely k nim.
„Bojovníci vypořádejte se s nimi, v nejlepším je zabijte a hlavy pošleme do Kipranu.“ zachechtal se náčelník.
„Stuflida“ vyjekl Wlion a tam kde bylo nejvíce kentaurů vybouchla zem. Kentauři na tom místě vyletěli do vzduchu a když spadly na zem zlomili si nohy nebo i vaz.
Aleia zahlídla další chumel kentaurů.
„Uberno bist“ A z rukou jí vyletěla velká ohnivá koule a když zasáhla cíl, tak plameny zasáhly všechny kolem.
Nakonec zbylo jen pár kentaurů s kterýma si poradila Aleia a na Wliona zbyl samotný náčelník. Wlion chtěl něco říct, ale náčelník na něj vyvolal kouzlo.
„Steritipis“ na Wliona vyletěl červený blesk.
„Ourystasůa“ Wlion kouzlo zneškodnil
„Juta“
„Stuflida“
„Mue na“ Wlion vyslal na náčelníka plno kouzel, ale ten jen nastavil svou hůl a kouzla zničil.
„Co to je?“ divil se
„Wlione tady ti kouzla nepomohou musíš jinak.“
Wlion hned věděl jak, rychle se rozhlídl a hledal Direona. Ten byl od něj pěknou dálku, Wlion už nechtěl plýtvat energií, protože už ji dost využil, ale neměl na vybranou.
„Starusfalt Abityrský meč“ v ruce se Wlionovi ukázal jeho obouruční meč.
Rozběhl se proti náčelníkovi a seknul mu po hlavě. Wlion si myslel že když bude chtít ránu vykrýt svoji holý, že se zlomí. Ale hůl byla jako z ocele, vydržela ránu mečem a kentaur byl tak rychlí že Wlionovi zasadil ránu do hlavy.
Wlion se rychle vzpamatoval a začal na náčelníka útočit. Wlion takhle pokračoval pěknou chvíli, Wlion najednou zrychlil a náčelník sotva dokázal odvracet údery. Wlion vyskočil dva metry vysoko udělal přemet, a dopadl kentaurovi na záda a useknul mu hlavu.
„Hefít“ ozvalo se někde za Wlionem.
Wlion vysel ve vzduchu a pokoušel se z kouzla vyprostit. Myslel si že je konec, když uviděl kentaura jak se na něj řítí s mečem napřaženým k poslednímu úderu. Když už byl pár metrů od něj, skočil mu do cesty Direon.
Direon na kentaura vyvolával zvláštní černý paprsek, ale vypadalo to, že kentaura moc neoslabuje, ale Direon chtěl upoutat jeho pozornost, a to se mu také podařilo.
Kouzlo které drželo Wliona nad zemí pominulo.
„Doufám, že mi s ním pomůžeš a jestli ne a přežiju, tak tě kopnu do zadku.“ pohrozil Direon
Wlion sebral ze země svůj meč.
„Amful“ kentaura v mžiku zasáhla paprsek, který ho svalil na zem. A když se postavil uviděl spálenou kůži, na své hrudi.
Wlion se rozběhl, skočil , a kentaura probodl.
Kentaurovo tělo se svalilo na zem. Kentauři kteří přežil radši vzali nohy na ramena a utíkali kamsi z města Búúr.
„Kam myslíš že utíkají?“ zeptala se Aleia Wliona.
„Asi do Waelu za Velsirem, říct mu co se stalo.“ odpověděl
Wlion si vzpomněl na výkřiky v jeskyni a tak vešel. V jeskyni byla hrozná tma.
„Suón“ A ruka mu začala žlutě zářit.
Na konci jeskyně, Wlion viděl dřevěné dveře které otevřel. Do nosu ho uhodil pach potu, vydýchaného vzduchu a moči. Wlion uviděl ležet na zemi pět lidí.
„Kdo jste?“ když to Wlion řekl, uviděl jak se muži s hrůzou koukají na něj a plazí se k druhé stěně.
„Ty.. Ty nejsi k..kentaur?“ A všichni si oddychli.
„Co se stalo?“ zeptal se Wlion
„Nej.. nejdřív nám přines vodu.“ a ukázal prstem na východ z cely.
Wlion se porozhlédl a za dveřmi viděl kbelík plný něčeho černého, vzal ho a donesl ho mužům. Ti se napily a posadili.
„Mi jsme sem přišli jako dobrodruzi, kteří chodí po celém Lohothu a sepisují knížky o různých rasách a kulturách, ale kentauři spolupracovali Velsirem a mi jsme prý měli být dar pro něj...“
Wlion vyslechl jejich příběh, postavil se a řekl: „Tak, teď jste volní, můžete jít.“
Muži poděkovali a rozběhli se pryč z jeskyně.
Když Wlion odešel, uviděl jak Aleia na něho pohlíží tázavým pohledem.
Oba nasedli na své oře a vydali se do Yorinu.
Yorin nebyl tak daleko od města Búúr a tak tam byli za chvilku.
„Tak tady je prý Yorin.“ Wlion se podíval na obrovskou skálu a pak na mapu.
Aleia jako by ho nevnímala, vzala kámen a zabušila s ním do skály. Čekali několik minut ale nic se nedělo.
„To nechápu, prý se musí zabušit kamenem.“
„třeba to neslyšely.“ Odpověděl Wlion a rozhlédl se po okolí.
„Nistor kem.“ Wlion ukázal na kamen, který byl velký jako on sám. Ten se nadzvedl a udeřil do skály.
Zase čekali, ale ne tak dlouho jako před tím.
„Co se to tady u rezavých vousů děje?“ Z díry ve skále, vykoukl malý trpaslík.
„Jsme vyslanci z Kipranu a hledáme spojence proti blížící se armádě hurzarů.“
Trpaslí k se začal tahat za plnovous.
„Hmm, pojďte za mnou, zavedu vás za naším králem.
Ve skále se utvořil tunel, kterým Wlion a Aleia vešli.
Šly za trpaslíkem který je vedl do středu Yorinu.
„Tak, teď se držte za mnou a nikde se nezastavujte. Lidé k nám už moc nechodí a o elfech ani nemluvě.“ podíval se na Aleiu.
Trpaslík je provedl dalšími chodbami a nakonec přišli do velké temné haly, která měla na každé straně dvě lampy a uprostřed byl velmi dlouhý stůl. Na konci stolu seděl další trpaslík.
„Králi Agfrione. Zavítali k nám lidé z povrchu.“
Král udělal gesto rukou, aby je přivedl.
Wlion a Aleia šli první a za nimi šel Direon. Aleinin kůň stál u dveří a pozoroval nervózně halu.
Král se na ně podíval. „To jste nemohly zabouchat na skálu trochu opatrněji? Celý Yorin si myslel, že na nás někdo útočí.“ pokáral je Agfrion.
„My..my jsme klepali ale nikdo nás neslyšel.“ Obhajoval se Wlion a podíval se na Aleiu.
„No necháme toho, proč jste přišly?“
Potřebujeme pomoc v Kipranu, blíží se k nám vojsko hurzarů a nás je málo, abychom je mohly zastavit.“ začal Wlion.
Trpaslík se opřel o křeslo, hodil si nohu přes nohu, dal si ruce za hlavu a těkal očima na Wliona a Aleiu.
„Noo, já myslím, že bychom se mohly trochu zúčastnit. Ale nic není zadarmo..“ Wlion jakoby měl na jazyku smrtící kouzlo, které by Agfriona usmrtilo.
„CO? JESTLI NÁS HURZAROVÉ PORAZÍ A BUDOU VÁS DOBÝVAT. PAK VÁM NĚJAKÉ PENÍZE BUDO K NIČEMU!“ Zahřměl Wlion až se lampy na zdech zatřásly.
V tu chvíli král Agfrion skočil na křeslo, aby se mohl Wlionovi dívat přímo do očí.
„ TAK, DÁVEJ SI POZOR NA JAZYK MLADÍKU, NEBO TI HO NECHÁM VYŘÍZNOT, A KDYŽ JSME MY POTŘEBOVALI POMOCT OD LIDÍ, TAK JSME SE JI NEDOČKALI A NÁŠ KMEN MÁLEM ZANIKL. A PO TOM TVÉM VÝSTUPU SI TO POŘÁDNĚ ROZMYSLÍM.“
Když zavládlo v hale opět ticho, Wlion a Agfrion si koukali do očí jako dva nesmiřitelní nepřátelé. Nakonec Wlion uhnul Agfrionovu pohledu.
„J..já se omlouvám, to jsem nevěděl. omluvil se Wlion.
„Dobrá svůj vzkaz ji vyřídil a teď vás Tailin odvede do pokoje kde můžete přespat.“
Zase přiběhl malý trpaslík a rychle všechny tři četně Aleinina koně, vyvedl z haly.
Tailin je odvedl do další chodby a zavedl je do dveří které byly vytvořeny hlavně pro hosty, protože byly velké, aby mohl projít člověk. V místnosti byli dvě postele, které byly každá na jiné straně. Direona odvedli do velkých stájí. A celou dobu byl s Wlionem ve spojení.
Ten den si Aleia a Wlion došli do horké vody, odpočinout si od velmi náročného dne.

Zrada

Další den ráno všichni dostali snídani a rychle spěchali ven, aby byli co nejdál od Yorinu. Jeli celý den a několik mil za Mclanem se Wlion rozloučil s Aleiou, protože jela na sever zpátky do Elvesiru.
„Líbí se ti?“ zeptal se náhle Direon.
Wliona otázka zarazila.
„Co to říkáš? Možná trochu.“ odpověděl vyhýbavě Wlion a odtrhnul oči od odjíždějící Aleii a vyzval Direona k pochodu.
„Nic si nenalhávej, líbí se ti. Mám tě přečteného jako knihu.“
„No tak se mi líbí, ale to neznamená že se jí líbím i já.“ odpovídal tak už trochu rozčileně Wlion.
V debatě pokračovali celou cestu až do Kipranu. Díky Direonově rychlosti byli v Kipranu co by dup.
„Wlione! Už jsem si dělal starosti. Tak jaký byl tvůj první úkol?“ Ptal se s úsměvem Mendel.
Wlion mu pověděl vše co se stalo u kentaurů a i o trpaslících. Mendel jen seděl a soustředěně poslouchal, a nakonec dodal: „No, to co udělali kentauři se dalo čekat a trpaslíci, s těmi soucítím.“ Dodal smutně Mendel.
„Cože? Jak to, že s nimi soucítíte? A proč jste mě vyslal na takovou jízdu, když jste očekával, že na mě kentauři můžou zaútočit?“ Řekl jedním dechem Wlion.
Mendel chvíli přemýšlel jak mu to říct.
„Takže na tu jízdu jsem tě poslal, abys sis zkusil jaké to bude ve válce. To co se k nám blíží nejsou jen hurzarové ale také černokněžníci, ti bojují jinak, ty tě stáhnou do nicoty, kde ti nikdo nepomůže. Už jsi se s jedním setkal, ale nebyl zrovna silný, pamatuješ? Byla to Kefiona. A navíc jsi nebyl sám, byla s tebou ta půl elfská dívka a Direon. A jak jsem řekl, že s trpaslíky soucítím, znamená, že my jsme jim taky v jejich těžkých chvílích nešli na pomoc.“
„Jak jim lidé nepomohly a v čem?“ Zajímal se Wlion.
„Ještě dříve než se na Lohothu objevil Velsir, bojovali proti sobě dva národy. Trpaslíci a zvláštní druh bytostí, kteří si říkali Lizoitripé. Byli to zvětšené ještěrky, byly velmi rychlí, silní, inteligentní a rychle se množili a to málem zavinilo vyhubení všech trpaslíků v Lohothu. Bojovali spolu několik staletí, nakonec trpaslíci vyrazili spolu s elfy a lidmi do útoku. Celé Lizoitripské město bylo zničeno, bohužel všichni nebyli vyhubeni nebyli. Udělali si novou skrýš, kde přebývali a dělali si novou a větší armádu. První co chtěli dobýt byl Yorin, protože jim dělal dobrou skrýš před lidmi a elfy. A když se trpaslíci dozvěděli, že na ně útočí Lizoitripé bylo příliš pozdě. Roznesli po celém Lohothu zprávu že potřebují pomoct, přišli pouze elfové. A tich nebylo zrovna moc. Lizoitripé rozdrtili celou obranu Yorinu. Měli skoro vyhráno, ale elfové s tím nejspíš počítali a tak zavolali Urmela, bájného velmi mocného démona který je tady od vzniku Lohothu. S malou pomocí zničil Lizoitripi. Trpaslíci nechtěli udělat stejnou chybu jako a tak hledali po celém Lohothu jejich hnízdo. Když ho našli srovnali ho se zemí a udělali tam další město Yorin-Dow.“ Nastalo hrobové ticho, Mendel koukal kamsi do dálky a Wlion si v hlavě přehrával celý příběh.
„A to co jsi mi řekl by jsme měli říct Reitavovi.“
„To zase někam pojedeme? Chvíli bych si odpočinul.“ říkal unaveně Wlion.
„Ne. Tentokrát nepojedeme, tentokrát se přeneseme.“
„Přeneseme?“
Mendel vstal a naznačil Wlionovi aby šel za ním.
„Nejdříve řekni Direonovi, že jsi za chvilku zpátky, aby se o tebe nestrachoval.“
„Direone, budu chvilku pryč. Mendel a á se přeneseme do Mclanu.“
„Dobře, ale dávej na sebe pozor.“
„Dobrý, už jsem to vyřídil.“
„Dobrá, tak se postav sem do toho kruhu.“ Mendel ukázal na světle modrý kruh, ve tvaru spirály.
Chytil Wliona kolem ramen a něco zamumlal.
Kolem Wliona byla naprostá tma, vítr mu foukal do tváře takovou silou, že musel zavřít oči. Když vítr pominul Wlion oči otevřel a viděl že je v komnatě na hradě Mclanu.
„Wlione pojď za mnou.“ rozkázal Mendel a vyšel ze dveří.
Šly dlouhou tmavou chodbou.
„To je divné.“ mumlal si pod vousy Mendel.
„Co je divné?“ ptal se Wlion.
„Tady byli vždycky nějací sluhové.“ řekl Mendel a udělal krok vpřed.
Došli k červenozlatým vratům a když je otevřeli. Viděli plno mrtvých.
„Co se tady mohlo stát?“ řek překvapeně Wlion a šel k nejbližšímu mrtvému.
„Wlione stůj!“ křikl Mendel. Wlion se otočil na Mendela.
Ten natáhl ruku.
„Worhramte“
Z ruky Mendelovi vyletěl kulový blesk, který spálil člověka stojícího za Wlionem.
Muž spadl k zemi, celý černý a spálený, že nešlo rozeznat kdo to byl.
„Wlione pojď vedle mě a vykouzli na sebe štít.
„Clomósa“
„Myslím že budou na těch trámech u stropu. pošeptal Wlion Mendelovi.
„Je to možné, tak se připrav!“
„Uberno bist“
„Dvoráde“
vykřikli oba nastejno. Z trámů najednou spadlo několik dočerna obalených bojovníků, někteří padali bezvládně na zem. Někteří seskočily k Mendelovi a Wlionovi.
Wlion vytáhl svůj meč a držel ho v pravé ruce.
„Juta“ Wlionova střela mířila přesně na jednoho bojovníka, ale ten se včas uhnul.
Mendel používal kouzla, a nemusel říkat zaklínadlo, jednoho bojovníka usmrtil býlím paprskem a druhého odhodil na protější zeď.
Bojovník, který šel na Wliona, vytáhl z bočních kapes dvě dýky a rozběhl se proti němu. Wlion se také rozběhl a uprostřed místnosti se střetli. Bojovník byl velmi rychlí a Wlion měl potíže s vykrýváním. Wlion vyskočil do vzduchu a dopadl přesně za bojovníkova, ten nebyl na tento tah připraven a tak stá na místě. Wlion ho kopl do nohy, bojovník se svalil na zem o otočil se čelem ke stropu. Wlion k němu přiběhl a dal mu čepel meče pod hrdlo.
Mendel právě zničil posledního bojovníka, který se mu postavil na odpor. Pak přiběhl za Wlionem který stále klečel na bojovníkovy a hlídal ho aby neutekl.
„Tak teď mi řekni pro koho pracuješ.“ řval na něj Mendel.
Bojovník se zasmál a pliv mu do tváře.
„Invertan“ Od někud vylétl černý paprsek, který zasáhl bojovníka přímo do hlavy. –ten zařval bolestí a v tu ránu byl mrtev.
Oba se na ráz otočili a uviděli krále Reitava. S rukou napřaženou a s úsměvem na tváři.
„Equafo“ Vyjekl Wlion a na Reitava letěl šedý paprsek.
Reitav zmizel dřív než ho paprsek mohl zasáhnout.
„To byl přeci..“ řekl Wlion
„..král Reitav.“ dořekl Mendel.
„Vypadá to že se přidal na stranu Velsira.“ dodal Mendel.
„Měli bychom se jít podívat, jestli někdo nepřežil.“ Wlion se zvedl a šel se podívat na prvního ležícího člověka. když ho obrátil čelem k sobě uviděl malého sluhu, která stál vedle Reitava, když ho varoval před Velsirem.
„Zdá se , že Reitav nikomu neřekl co zamýšlí.“ řekl Wlion a nepouštěl oči z mrtvého sluhy. Náhle Mendel a Wlion uslyšeli šoupání něčím těžkým, ozývalo se to z červených dveří.
Ze dveří se vyplazil zraněný Sir Thomas. Jeho brnění bylo poničené od někoho kdo se pokoušel Sira Thomase probodnout. Mendel k němu rychle přiběhl a ránu vyléčil kouzlem.
„Musíme pryč.“ rozkázal Mendel.
Wlion vzal Sira Thomase podpaží a vlekl po chodbě zpátky k světle modré spirále.
Když se do ní všichni postavili, Mendel si zase něco zamumlal a v tu ránu se octli zase u Kipranu v Mendelovo domě.
„No konečně, kde jste byli tak dlouho?“ ptal se zvědavě Direon.
„Pojď se sám podívat.“
Direon byl zrovna ve stáji a tak dlouho netrvalo, a mezi dveřmi do domu se objevil černý jednorožec.
„Co..co se stalo, řekni mi to Wlione hned teď!“
Wlion řek Direonovi vše co si v tom zmatku zapamatoval.
„Na mě ten Reitav nedělal žádný dobrý dojem, vypadá to že to bude těžká bitva.“ řekl Direon
„Vypadá to tak. Takže proti nám už nebudou jen hurzarové a černokněžníci, ale i kentauři a teď i král a jeho vojsko.“
Chvíli si s Direonem povídali, ale Wlion si šel promluvit se Sirem Thomasem.
Sir Thomas právě popíjel nějaký lektvar, který mu dal Mendel.
„Takže bylo to takhle.“ začal vypravovat Sir Thomas, když viděl přicházet Wliona.
„Měl jsem zrovna po hlídce a tak jsem se šel natáhnout od svého pokoje. Nějak po půl noci nás probudil poplašní zvon, všichni jsme se shromáždili u trůnu, abychom ochránili krále. Ten však nepřišel a tak jsem vyslal dva bojovníky aby šli do jeho pokoje, mi ostatní jsme zatím chvíli čekali. Ze stropu na nás začali skákat nějací lidé. Pár mužů a já, jsme ustoupily do chodby, protože nás tam bylo mnoho a nemohly jsme se ani hnout. Byl to masakr, ti lidé zabyly mé muže jako by nic. Pak se nějaký vrhnul na mě, chvíli jsem se bránil, ale nakonec mě bodnul do břicha. Spadl jsem na zem a dělal mrtvého a to mě asi zachránilo. Ten muž mě nechal ležet, a odešel někam jinam. Na zemi jsem ztratil vědomí a když jsem se probral, uslyšel jsem vaše hlasy. Myslíte že krále zabili?“ ptal se Sir Thomas a pořád se díval do jednoho místa.
„Král je živí a zdraví.“ řekl Mendel.
„Opravdu? Díky bohu, aspoň naše snažení k něčemu bylo.“ oddychl si Sir Thomas.
„Ano, on totiž ten útok vedl. Když jsme zajali jednoho muže a vyslýchali ho, objevil se za námi a usmrtil ho temným kouzlem.“ dodal Wlion.
„Cože? To není možné, to by přece neudělal.“
„Zajímalo by mě co mu Velsir slíbili aby s ním spolupracoval.“ ptal se Wlion, i když odpověď znát ani nechtěl.
Ještě dlouho o tom mluvili ale nakonec je přemohla únava a uložili se ke spánku.

Vyvolený

Když se ráno Wlion probudil, přistihl Mendela a Sira Thomase jak se o něčem baví. Wlion se schoval za přivřené dveře a tiše naslouchal.
„...to je na něj moc nebezpečné, musíme tam poslat někoho jiného. A pochybuji, že by dokázal Urmela probudit.“ šeptal Mendel.
„To jistě, měli by jsme vypracovat nějaký plán, abychom se vůbec dokázali ubránit nájezdu hurzarů.“ povídal Sir Thomas a Wlion slyšel, jak klepe něčím železným do stolu.
„S tím ti nepomůžu, já mám plán jak se dostat k Velsirovi. Víš jak nás Wlion přišel varovat před hurzary v Torminalu?“
„Ano vzpomínám si.“ přitakal Sir Thomas.
„No, tak v lese je jejich chodba která vede rovnou do démonovy krypty.“
„To se vám nemůže povést, co když to Velsir čeká, a zavalí vás?“ odporoval Sir Thomas.“
„Měl by to stihnout, Velsir možná ví o Wlionovi jako vyvoleném, ale neví že se spojil s Direonem, a s ním tam budeme co by dup. A budeme s vámi chvíli na bojišti, odrážet útok hurzarů. Velsir má možná hodně vojsk, ale nemá jich dost, aby mohl útočit a zároveň se bránit. Protože jak vypukne válka, několik elfů také poletí do Waelu. Čistit Wlionovi cestu.“ řekl Mendel.
„Ale myslím, že se tam elfové vzduchem nedostanou, to asi Velsir předvídal a tak tam určitě udělal nějakou magickou hradbu. Kde teď vlastně jsou jeho vojska?“ ptal se Sir Thomas a s děsem na tvářích.
„třetí spojenecké město je zničeno, teď mají volný průchod do Kipranu, zítra nebo za dny jsou tady.“
„už se rozjeli poslové se zprávou, že potřebujeme pomoc v Kipranu?“ ptal se Sir Thomas.
„A kam se měli asi tak rozjet? Do Mclan? Rowlan, Lokrgalu? Jediný, kam jsme mohly byl Zohn, Sealon, Yorin a Elvesir. A tam už poslové byli a poslali nám všechna svá vojska a i dokonce se shromáždili lidé u okolních spojeneckých měst a odešli do Kipranu.“
Náhle se ozvalo šoupání židlí a Wlion hbitě odběhl ven, za Direonem.
„Ten plán se mi moc nelíbí, ale nemáme na vybranou, budu si muset pěkně chvátnout. Od Kipranu do Torminalu a pak do Waelu. konstatoval Direon.
„Wlione!“ ozval se Mendelův hlas.
Wlion vyskočil a šel za ním, následován Direonem.
„Volal jste mě mistře?“ zeptal se Wlion
„Ano. Máš před sebou poslední trénink a musím s tebou probrat naši strategii, jak porazit Velsira, pojď za mnou.“ ukázal Mendel a šel zpátky do domu.
Mendel si sednul na své křeslo a přikázal Wlionovi aby se také posadil.
„Takže co jsem to.. ah.. musíme si ještě něco zařídit v Kipranu, odpoledne tam zajedeme. To je jedna věc a teď ta druhá.“ Mendel se na chvilku odmlčel.
„Tak, zítra nebo pozítří vypukne bitva před Kipranem a já ti teď řeknu co budeš dělat.“ Wlion dělal překvapeného, aby Mendel nepoznal, že to pro něj není žádná novinka.
„Chvíli budeme na bojišti, ty se budeš držet vzadu, aby tě nějaký černokněžník, nestáhl do nicoty. Potom musíme do na Direona, měl by nás dva unést, a poběžíme do lesa Torminal, tam je průchod do Waelu. Wlione, kdyby se mi něco stalo, nebo kdybych v bitvě zemřel, tak jeď sám.“ Mendela překvapilo, že Wlion se na nic neptá a že mu nijak neodporuje.
„Je ti to jasné?“ skončil po několika minutách Mendel.
„Ano a chci se zeptat co budeme dnes dělat v Kipranu?“
„Jak jsem řekl. Dneska si můžeš naposledy prozkoušet své umění s mečem a já se tam musím s někým promluvit.
Odpoledne vyrazily. Wlion jel na Direonovi a Mendel vedle něj na svém koni. Když projížděli Kipranem, Wliona přivítal dav lidí vykřikujících: „To je Vyvolený!“. „Vyvolený nás zachrání!“
Nikde se nezastavuj a jeď pořád rovně až k tomu velkému domu!“ překřikoval Mendel dav a ukázal na velkou bytelnou budovu.
Když vjeli do brány, která ohraničila pozemek domu, Wlion uslyšel řinčení kovů a převážně mužské hlasy. Dveře se otevřeli a Wliona olepilo světlo které z budovy vycházelo. Wlion vjel s Direonem do kouta a rozhlížel se kolem. Pak vjel Mendel, který ze svého koně slezl a šel kamsi do prostřed budovy.
„Myslím že by jsi měl jít taky.“ řekl Direon
„Ale co ty? Nechci tě tu nechávat samotného.“
„Jen jdi, mám tady velmi dobrou společnost.“ řekl ironicky Direon a otočil hlavou na Mendelovu koni.
Wlion se usmál a šel za Mendelem.
Mendel si zrovna povídal s nějakým mužem ve stříbrný zbroji.
„Ahoj Wlione!“ řekl nahlas muž ve stříbrný zbroji, aby překřičel hlasy všech bojovníků a mágů v budově.
Muž ve stříbrný zbroji si zase začal povídat s Mendelem. Wlion tam nechtěl jen tak postávat a tak si šel prohlédnout budovu, kudy prošel, tak slyšel : „Hele to je Vyvolený.“
Wlion se zastavil před arénou, kde zrovna zápasily dva bojovníci. Jeden používal obouruční meč a ten druhý dvě válečné sekery. Boj trval chvíli, ale nakonec muž se sekerami vyhrál díky své rychlosti. Za okamžik do arény vešli další dva bojovníci. Wlion si sednul na lavičku a díval se jak bojují a chtěl okoukat nové pozice v souboji. Když už Wlion sledoval čtvrtý zápas, přisedla si k němu jaká si žena oděna v černé zbroji.
„Ahoj můžu si přisednu?“ zeptala se
Wlion přikývl
Žena si sedla, chvilku se dívala na souboj, ale pak zase na Wliona promluvila. „Ty jsi ten vyvolený že?“
Wlion otočil hlavou a podíval se na ni a na okamžik se zarazil. Žena měla hnědé oči a dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy.
„Mno, říká se to.“ odpověděl Wlion trochu opatrně, aby to nevyznělo jako by se vychloubal.
„A ty tomu věříš?“ zeptala se znovu a dál ho pozorovala.
„Nevím“ odpověděl vyhýbavě.
„Koukám tady na tebe už pěknou chvíli, asi se chceš něčemu přiučit?“
„Snad, ale zatím se tu neobjevil nikdo tak dobrý.“ řekl Wlion
„Tak já tě vyzývám. Ach promiň já jsem Ibrenia.“ A podala Wlionovi ruku.
„já zase Wlion.“ Chvilku bylo ticho ale Ibrenia se zase zeptala: „Říká se že s tebou cestuje Bolverův Kříženec, je to tak?“
„Wlion dostal vztek, ale dokázal se uklidnit. „Tak jmenuje se Direon, ne Bolverův Kříženec. A jestli to ještě jednou někdo řekne tak mu utrhnu hlavu. Ano je tady.“
„Direone, pojď se podívat, jak budu za chvilku zápasit.“
„Tak jo, ale kde jsi?“ Wlion mu popsal místo, kde právě sedí a za chvilku opravdu přišel černý kůň se stříbrnou hřívou a krátkou vyčnívající kostí na hlavě.
„Tak tady je Direon.“ řekl Ibrenii. Ta se podívala, jakoby viděla ducha.
„Můžu si ho pohladit?“ zeptala se
„Jen ať si sáhne.“ Povolil Direon
„Říkal že můžeš.“ Přetlumočil Wlion a všiml si že kolem Direona, Wliona a Ibrenii se udělal kruh.
„Říkal? Ty s ním mluvíš?“ koukala udiveně Ibrenia.
„Dorozumíváme se myšlenkami, on slyší moje a já jeho.“ vysvětlil Wlion
Ještě chvíli nechal Ibrenii pozorovat Direona.
„Nechtěla jsi mě náhodou vyzvat na souboj?“ popadl Ibrenii za rameno. Ta sebou trhla, jako by jí Wlion vytrhl z transu.
„Ach...ano můžeme jít.“ oba se zvedli a šli do arény.
„Budeme bojovat zbraněmi které si vybereš a také můžeš používat kouzla.“ Wlion přikývl.
„Tak tedy, tři, dva, jedna teď.“
„Wlion se rozběhl do prostřed arény, v ruce držel svůj obouruční meč. Uprostřed cvičiště vyskočil do vzduchu a letěl přímo na Ibrenii. Když byl jen pár kroků od ní, Ibrenia vykřikla: „Vengar“.
Wliona zasáhla jaká si tlaková vlna která ho odhodila do vzduchu, Wlion udělal ve vzduchu přemet a dopadl nohama na zem.
„Stór“ vyjekl Wlion. Na Ibenii letěl zpomalovací paprsek. Ta nastavila meč od které ho se paprsek odrazil pryč.
Ibrenia se rozběhla proti Wlionovi a on proti ní. Ibrenia se připravil k útoku a Wlion zase k obrané pozici.Jenže Ibrenia blafovala.
„Hundůr“ Wliona zasáhl paprsek modrého světla, který ho srazil na zem.
Bojovníci v budově, kteří se dívali na tento zápas byli velmi znepokojeni. Jeden dokonce vykřikl: „Ty nejsi vyvolený, koukni se jak bojuješ!“
„Vzpamatuj se Wlione! Ukaž jim, jak jsi bojoval proti Kefioně nebo jak jsi porazil kentaury. Takhle přeci nebojuješ.“ povzbuzoval ho Direon.
Pak Wlion uslyšel káraví hlas, který by raději neslyšel.
„Wlione! Jak to bojuješ! To co tady předvádíš, je na úrovni nováčka a ty jsi Vyvolený. S tímhle se chceš postavit Velsirovi?“ byl to Mendel.
„Dobře, když chcete vidět jak bojuji, máte to mít.“ řekl si Wlion pro sebe.
„Res Luck“
„Uberist“
„Juta“
„Vhelembr“ Wlion na sebe vyvolal dvě obranná kouzla a dvě útočná.
Ibrenia odrazila blesk a magická střela jí trefila rovnou do hrudi, Ibrenia spadla na zadek a lapala po dechu.
„Wlione. Teď se soustřeď a zavři oči, až uvidíš znamení které máš na rameni, tak je zase otevři! rychle mu poradil Direon.
Wlion udělal to, co mu Direon poradil. Ibrenia vstala ze země, a málem jí znovu porazil vítr, který se v budově udělal. Ibrenia viděla Wliona nepřipraveného a vyslala na něj kouzlo.
„Amful“ Na Wliona se řítil magický paprsek. Ale Wlion uviděl ve svém podvědomí své znamení, otevřel oči. Wlion zmizel a magický paprsek letěl dál, jakoby do ničeho nevrazil. Všichni v budově vyjekli úžasem. A hledali kde by Wlion mohl být. Ibrenia šla do středu arény a dívala se do všech rohů. Chvilku se nic nedělo a Ibrenia stála v aréně jako Y.
Ale po chvilce, když už jí to přestalo bavit, chtěla odejít pryč, ale ucítila ránu v zádech, která jí skoro povalila, kdyby se neopřela o svůj meč. Hbitě se otočila a uviděla Wliona s černýma očima a zašedlou pletí. Na nic nečekala.
„Juta“ a na Wliona letěla magická střela.
Wlion zase zmizel jako kouř. A magická střela letěla dál a narazila do bojovníka, která zápas pozoroval. Ibrenia poskakovala po aréně, aby ji Wlion nemohl zasáhnout kouzlem.
Ale Wlion byl velice rychlý, a tak Ibrenia dostala další ránu do boku, a tu už neustála.Ležela na zádech. Wlion k ní přistoupil a z očí mu vyletěli dva černě paprsky. Ibrenia však byla připravená a bleskům se jen taktak vyhnula. Vyskočila na nohy a sekla mečem. Ale Wlion už byl zase pryč. Netrvalo dlouho a objevil se přímo za Ibreniími zády.
„Urhentrea“ zahřměl. Ibrenia byla v tu ránu zmrazená.Wlion si jí obešel a dal jí svůj Abitýrský meč pod krk.V tu chvíli se Wlion proměnil do své normální podoby.
„Thember“ vyslovil. Ibrenia obživla a když viděla Wlionův meč na jejím krku, upustila svou zbraň, projev že je zápas u konce a že Wlion vyhrál.
Všichni v budově začali tleskat a vykřikovat: „Vyvolený nás zachrání.“ Wlion se podíval na Mendela a zjistil že se usmívá.
„Dobrý zápas. Vedl sis opravdu moc dobře, skoro jako já.“ říkal Direon
Wlion odešel od bojovníků a šel rovnou za Mendelem.
„Výborná práce Wlione. To co jsi udělal, bylo působivé.“ pochválil ho Mendel
Když Wlionovi pogratulovali všichni bojovníci, přišla za ním Ibrenia.
„Měla jsem strach, to co se z tebe stalo, nebylo žádné kouzlo že?“ ptala se ještě vystrašená Ibrenia.
„Ne nevím jak ti to popsat. Je to něco jako moje schopnost, kterou mám díky spojení s Direonem.“ oba se na Direona otočili.
„Jsi Vyvolený, tady jsi to všem ukázal, a doufáme že neselžeš. Musíš si uvědomit, že všechny životy celého Lohothu, jsou ve tvých rukou.“ a odešla z budovy.
Wlion ještě chvíli stál a přemýšlel nad Ibreniími slovy.
„Copak sis to nikdy neuvědomil? Selhat, by znamenalo katastrofu.“ Vyrušil ho z přemýšlení Direon
„Asi ano, budeme muset obětovat i život, pro záchranu Lohothu.“ V tu chvíli si Wlion uvědomil, jakou tíhu má na zádech, a odešel z budovy, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Byla už tma, jen nějací lidé s lampami porušily tmu, která zbarvovala celý Kipran do černa.
„Takovouhle noc jsem ještě nikdy neviděl.“ říkal Wlion Direonovi, který stál vedle něj.
„Tohle už není jen noc, ale tohle je i tmaví stín z Velsirova vojska, které bude co nevidět tady. Měli by jsme jít spát.“ rozkázal Direon a šel si lehnout na trávu, poblíž jedné opuštěné chatky. Wlionovi se spát nechtělo. Chtěl si vychutnat možná poslední noc, kterou na Lohothu zažije. Začal pozorovat hvězdy. Pomalu usínal na lavičce, ale z bdění ho probudilo dupání a výkřiky, které se rozeznívali po městě.
„Co se to děje? Už jsou tady?“ zpanikařil Direon, kterého dupání a výkřiky probudili a zpozorněl.
„Uklidni se, tohle nejsou hurzarové. Ale každopádně to prozkoumám.“ odpověděl Wlion.
„Počkej půjdu s tebou, může to být nebezpečné.“
Wlion a Direon šli rovnou za zvuky.
„Nevidím ani na krok.“ postěžoval si Direon
„Suón“ zašeptal Wlion. A začal světle svítit. Jako by byl jediná hořící svíčka v temnotě.
Byli už několik metrů za brány města, když za Wlionem a Direonem cosi zapraskalo. Oba se zastavily. Wlion se hbitě otočil.
„Urhentrea“ vykřikl Wlion a z druhé strany se ozval ženský hlas.
„Ourystasůa“ paprsek zmizel.
„Suón“ Wliona oslepilo světlo, když si jeho oči přivykli světlu, uviděl mladou Půlelfku.
„Ahoj Wlione. Čekala jsem lepší uvítání, abych řekla pravdu. Ahoj Direone.“ řekla s úsměvem.
„A..Aleio co ty tady děláš? Ahoj.“ Wlionovo oči se rozzářily.
„Měla jsem být ve Waelu s elfskými mágy. A chránit vás, až tam proniknete, ale naštěstí mě přeřadili sem. Je to sebevražda chodit do Waelu, ať jsi dobrý jakkoliv.“
V tu chvíli se Wlion zase zamyslel a koukal kamsi do země. Direon pohodil hlavou a čumákem se otřel Wlionovi o tvář.
„Ach..omlouvám se, takhle jsem to nemyslela. řekla Aleia.
„Ne! Máš pravdu, to nemůžu přežít.“
„Ale můžeš! Mluvila jsem o obyčejných lidech, ale ty nejsi obyčejný. Ty..Ty jsi kouzelná bytost Wlione! A navíc je s tebou Direon.“ Dodávala mu odvahu a sebejistotu.
Wlion jen přikývl a šel pomalým krokem zpátky do Kipranu. Když už byli před lavičkou, kde Wlion seděl, ticho porušila Aleia.
„W..Wlione?“
„Co?“ odpověděl Wlion a koukal stále do země.
„Chtěla bych si s tebou promluvit, ale o samotě.“
Wlion nemusel nic Direonovi říkat. Direon odešel zpátky na trávu kde byl dřív.
„Tak už jsme sami. Můžeš mluvit.“ řekl Wlion a podíval se Aleie do tváře.
„Je to těžké.“ Na chvíli se odmlčela, pak se zhluboka nadechla a promluvila.
„Jestli se z Waelu vrátíš a ty se vrátíš. Budu na tebe čekat. Z..zamilovala jsem se do tebe už v tu chvíli, když jsi bojoval s Kefionou. A od té doby na tebe pořád myslím.“
Wlion chtěl něco říct, ale Aleia ho nenechala.
„Vím že jsem Půlelf a ty člověk, ale na tom mi nesejde.“ řekla Aleia a dívala se přímo do Wlionovích očí, jako by mu chtěla číst myšlenky.
Wlion zase chtěl něco říct, ale někdo z dálky něco zavolal.
„Aleio, kde sakra jsi?“
„Už budu muset jít. Teď víš co k tobě cítím a později mi řekneš co ty ke mě.“ Aleia se pomalu přiblížila k Wlionovi, chytila ho za ramena, políbila ho a odběhla. Wlion stál na místě a díval se kamsi do tmy kam právě odběhla Aleia. Najednou se ze tmi vynořila obrovská armáda elfů a trpaslíků. Wlionovi bylo hned jasné co dělalo takový hluk. Bylo už pozdě a Wlion usínal ve stoje, tak raději odešel za Direonem a lehnul si vedle něho.

Bitva o Kipran

„POPLACH! POPLACH!“ ječela hlídka brzy ráno. Wlion se rychle probudil a divil se, že je skoro stejná tma, jako byla když šel spát.
„HURZAROVÉ JSOU TADY!“ ječela hlídka dál.
Všichni kdo zůstali v Kipranu, běželi před hradby, aby bránili jedno z poledních měst. Wlion sedl na Direona a běželi taky. Tam už stál Mendel a se zvýšeným hlasem nějakým kouzlem překřikoval ostatní.
„Elfové, lidé a trpaslíci, nyní musíme bojovat. Bojovat proti hroznému nepříteli. Ale nejdříve bych poprosil, abychom udělali trochu světla.“
„SUÓN“ ozvalo se. A na celé hradby města dopadlo skoro sluneční světlo. Vypadalo to, jako by bojovala temnota se světlem.
„Dnes nastává den, kdy porazíme zlo, jednou pro vždy. Dnes už bude Lohoth bezpečný...“ povídal Mendel dál.
Jak tak Mendel mluvil, Wlion se rozhlížel po okolí, všude byl někdo koho znal. Vedle něho stála Aleia, o několik řad za ním stála Nearti, učitelka v elfském lese, o kus dál byla bojovnice Ibrenia, a úplně vepředu stál Sir Thomas.
„...Den kdy se postavíme osudu, právě nastal!“ Domluvil Mendel a všichni začali bojovně křičet.
Huzarské vojsko bylo na dohled. Bylo jako mor, černé a roznášelo smrt. Wlion si všiml, že mezi nimi jsou i kentauři z města Búúr, a Obři z Obřích hor, černokněžníci, vycvičeni přímo od Velsira a vojsko krále Reitava.
Vojsko hurzarů se postavilo, chvíli bylo ticho, ale do toho se ozval zvuk bubnů, do kterých začali mlátit hurzarové. Potom se vojsko začalo přibližovat a když bylo necelých dvě stě metrů blízko. Mendel dal povel k útoku.
„Na ně, zničte je!“
Bojovníci běželi kupředu, lukostřelci začali střílet ohnivé šípy, mágové a Druidi vyvolávali různá kouzla. Wlion viděl jak Ibrenia vyběhla do houfu hurzarů, jednomu usekla hlavu a ostatní odhodila kouzlem. Wlion se chtěl taky zapojit do boje, ale Mendel mu přikázal, zůstat u hradeb, a sesílat kouzla. Wlion se zaměřil na veliký roj hurzarů a Reitavských bojovníků.Nechal aby jím prostoupila energie a vyslovil kouzlo: „Uberno bist“ do ohromného davu letěla ohnivá koule, která zasáhla svůj cíl.
Wlion zahlédl koutkem oka Sira Thomase jak bojuje s kentaurským válečníkem a černokněžníka, jak se k němu blíží.
Wlion už měl připravené kouzlo, ale uviděl v dálce Mendela, jak sesílá na černokněžníka kouzlo.
Wlion nemohl jen tak stát pod hradbou a dívat se, jak se před ním bojuje. Popohnal Direona kupředu. Direon udělal pár kroků vpřed a zastavil se.
„Jsi si jistý, že to tak chceš?“
„Ano, jdeme.“
Direon šel kupředu a Wlion za sebou zaslechl Alein hlas. „ Buď opatrný, Wlione!“
Wlion sekal mečem po hurzarech a všiml si že znak na jeho meči bíle září a jak se hurzarové pod jeho mečem rozpadají. Toho si všimnul i jeden černokněžník, který ho chtěl zničit.
Začal vyvolávat nějaké velmi silné kouzlo. Když ho vyvolal, kolem Wliona všechno zmizelo a utichlo, octl se sám v nicotě. Když se jeho oči přizpůsobily tmě, jaká v nicotě byla, uviděl před sebou toho černokněžníka, a vedle něj bojovali další dva. Wlion se podíval proti komu vlastně bojují. Uviděl Sira Thomase a Mendela.
„Ty asi nevíš co tohle je?“ smál se černokněžník.
„Tohle je nicota, bojiště nás černokněžníků, já jsem tě sem přenesl, abych tě mohl v klidu zabít. Připrav se na smrt chlapečku.“ zachechtal se.
„Soran nestár“ z černokněžníkovi ruky, vylétl černý blesk. Kterému se Wlion jen taktak uhnul.
„Niíůn Clomósa“
„Res Luck“
„Amful“ vyvolal Wlion a za okamžik se mu trošku zamotala hlava.
Černokněžník nic neříkal, jen nastavil ruku a magický paprsek zmizel.
„Takovej malej spratek a zná kouzla Niíůn, jsi silnější než jsem si myslel, ale ne o moc.“
„Invertan“ vyvolal černokněžník
„Niíůn Nifta“ vyvolal Wlion
Bílá střela se střetla s černým paprskem a nastal obrovský výbuch. Wlion využil situace, skočil do mraku kouře a seknul.
„Áááá.“ zařval černokněžník, spadl na zem a těžce oddechoval.
Pak napřáhl ruku a chtěl říct zaklínadlo, jenže rána, kterou mu způsobil Abitýrský meč začala pálit a nakonec ho zevnitř vyžrala. Ještě než se vrátil z nicoty, uviděl jak černý paprsek trefil Sira Thomase rovnou do hlavy. Ten upustil meč a začal padat k zemi.
„Nééé.“ začal ječet Wlion, najednou se octl zase na bojišti. Utekl k hradbám a snažil se ve svých myšlenkách najít Direona.
„Direone, jsi tady?“
„Jo, ale moc dlouho asi ne, pokud mi nepůjdeš na pomoc, jsou tady hurzarové.“
Wlion na nic nečekal, rozběhl se velkou rychlostí a při tom srazil jednoho hurzara na zem a zlomil mu žebra.
Wlion se pustil do boje proti hurzarům a vedle něho bojoval i Direon.
Když Wlion pozabíjel několik hurzarů, dostal ránu do hlavy od obra který se blížil. Wlion odletěl až k hradbám, do kterých narazil zády. Wlion byl ochromen a na chvíli ztratil sluch, kleknul si a pozoroval bitvu.
Nedaleko od sebe viděl Nearti jak bojuje proti kentaurovi. Další co viděl, byl trpaslík kterého už probodávali hurzarové. Černokněžníka, jak kouzlem zabijí lukostřelce na hradbách.
„To teda ne!“ Zařval Wlion
„Niíůn Nifta“ ukázal na černokněžníka.
Ten si všiml kouzla, které Wlion vykouzlil příliš pozdě.
Wlion se otočil a u hradeb viděl Mendela. Hned za ním, mu běžel v patách Direon.
„Mistře Sir Thomas je mrtev.“
„Já vím Wlione, dost zármutku. Musíme zničit tamtoho obra.“
Několik mágů se otočilo k obrovi, četně Wliona a Mendela.
„Juta“
„Niíůn Nifta“
„Worhramte“
„Stuflida“ zaječeli všichni a na obra se hnala sprška kouzel. Obra všechny rány trefily do obličeje, ten se svalil na zem mezi své vojáky. Mágové zajásali, ale když uviděli co k nim míří, smích je rychle přešel. Na Kipran mířila další vlna hurzarů, obrů a černokněžníků.
„Mistře! Tohle nemůžeme porazit, je jich příliš mnoho.“
„Já vím Wlione! Ale o něco se pokusím.“
Mendel zvedl ruce k nebi a pronesl jakési zaříkadlo. Jakmile ho dořekl, na nebi proletěl zelený blesk.
Wlion hledal zrakem Aleiu ale nemohl jí nikde najít.
„Doufám že je v pořádku.“ říkal si pro sebe.
Najednou proletěl další blesk, který dopadl přímo za Wliona a Mendela. Oba se rychle otočily, a za nimi stál démon Urmel. Byl velký jako člověk, ale sílu měl daleko větší, než si kdo dokáže představit. Urmel měl černou kůži a celé oči zelné. Hbitě vběhnul do bitvy a každý, kdo se mu postavil do cesty, byl nemilosrdně roztrhán. Ať to byl. Obr, kentaur nebo černokněžník.
„Tady jsme už zbyteční.“ řekl Mendel a díval se jak Urmel každého ničí.
„teď odjedeme do Torminalu.“ dodal.
„Direone! Vyjíždíme. Tak se připrav.“ upozornil ho Wlion
Mendel a Wlion nasedli na Direona, obrovskou rychlostí ujížděli do lesa Torminal. Za nedlouho tam byli. Chvíli musel Mendel hledat cestu k tunelu, ale bez velkých potíží se tam dostali.
„Tak co? jste připraveni?“ ptal se Mendel.
Wlion mu nestačil odpovědět, protože se na ně hnala skupina Reitavovy armády.
Netrvalo dlouho a bojovníci byli pobiti. Když už Wlion nasedal na Direona, z tunelu vyšla další postava, byl to sám Reitav.
„Věděl jsem že vás moji bojovníci, nezabij alespoň vás oslabily. říkal Reitav.
Kontroloval si pohledem Mendela, Wliona a pak Direona.
„Tak co? Koho mám zabít jako prvního?“
„Invertan“ řekl rychle Reitav, a jeho černý paprsek mířil přímo na Wliona.
„Wlione pozor!“ křikl Mendel a odstrčil ho.
Wlion se neudržel na nohou, spadl na zem a hlavou se uhodil o kámen a ztratil vědomí.
„Uberist“
„Res Luck“ Mendel se dal do boje s Reitavem
Reitav se jen pousmál, jakoby Mendel nebyl rovnocenným soupeřem.
„Faunzen“ řekl Reitav, kouzle bylo bleskurychlé a tak Mendel nemohl proti tomu noc udělat. Mendel ucítil, že mu chybí značná část energie.
Zatímco se mágové prali, Direon se pokoušel vzbudit Wliona. Boj už byl u konce, Mendel klečel na zemi a ztěžka oddechoval. Nakonec spadl na záda.
„ Tak teď ukončím tvůj život, Mendele, potomku Tistův.“ Reitav se začal smát.
„Iver“ nedořekl Reitav
„Hundůr“ Náhle zahřměl Wlion. Reitav se otočil za zvukem a paprskovou ránu dostal přímo do hrudi a odletěl na nejbližší strom.
„Ty malej bastarde! Chceš se mnou bojovat? Ty chceš se mnou měřit své síly?“ Reitav se přestal smát a postupoval k Wlionovi.
„Už ani krok!“
„Stuflida“ Před Reitavem bouchla zem a on odletěl zpátky ke stromu.
„Už toho mám dost!“ zařval
„Soran nestár“ z rukou mu vyletěl obrovský černý blesk, který dopadl Wlionovi pod nohy. Ten vyletěl do vzduchu, jako když se foukne do pírka a tvrdě dopadl na zem.
„Wlion,e vydrž už ti jdu na pomoc.“ řekl Direon
„Teď tě zabiju.“ Reitav natáhl ruku.
„Keblin“ ozval se někdo z Reitavem. Který v tu ránu zkameněl.
Mendel sotva stál na nohou, s rukou namířenou na Reitava. Wlion nechal Reitava být a běžel za Mendelem, který spadl na zem.
„Mistře, jste v pořádku?“ ptal se vyděšeně Wlion.
„Ne, nemám dost energie na to, abych přežil. To kouzlo ze mě vzalo poslední sílu. Wlione teď mě poslouchej.“ Mendel se na chvilku odmlčel.
„Naučil ses skoro všemu, co jsem znal. Máš na to, porazit Velsira. A jestli to přežiješ, tak jdi nejdříve do mého domu, na tvé posteli..je..je“ nedopověděl.
Mendel zemřel, Wlionovi se chtělo brečet ale namohl.
Wlion nastavil ruku proti zkamenělému Reitavovi.
„Juta“ Reitav se roztříštil na milión kousků.
Wlion ležel u Mendela náhle uslyšel šumění v lese, rychle se postavil a zpozorněl. Mezi stromy kličkovala Aleia a běžela rovnou k Wlionovi.
„Wlione, Wlione. Jsi v pořádku?“ křičela a běžela za ním.
„Ano, ale Mendel je...“ řekl smutně.
Aleia se zastavila. „To je mi líto. Ale musíme jít.“ řekla a políbila ho.
„Musíme? Tam musím jít sám, nemůžu tě vystavit takovému nebezpečí.“ „Wlione, budeš potřebovat pomoc. Sami to s Direonem nezvládnete.“ Odporovala Aleia
Wlion na chvilku zapřemýšlel.
„Máš pravdu .“ Wlion pomohl Aleie na Direona a vjeli do tunelu. Jeli chvíli a pak si Aleia všimla že se tunel rozpadá.
„Wlione ten tunel se za námi rozpadá.“ Křičela, aby jí Wlion slyšel.
Wlion se otočil.
„Direone přidej, jestli to jde, ten tunel se bortí!“
„zkusím to, ale raději se držte.“ upozornil Direon
Direon zrychlil, běžel jako nikdy, byl rychlý jako nikdy. Skoro jako hurikán, za chvíli byli ve Waelu.

V Temnotě

„DIREONE!“ ječel Wlion když viděl jak se Direon kácí k zemi. A běžel k němu.
„Direone slyšíš mě? Direone!“ ale Direon mu neodpovídal.
Wlion si k němu sednul a začal plakat.
„Wlione, je mi líto co se Direonovi stalo, ale musíš zachránit Lohoth.“ řekla Aleia a vzala ho za ruku.
„Teď už je vše ztraceno. Bez Direona to nezvládnu.“
Wlion dostal od Aleii pohlavek. „Vzpamatuj se Wlione,co by asi teď Direon chtěl? Ty to dokážeš, já budu s tebou.“ řekla Aleia.
Wlion se na ní podíval, vstal, podíval na Direona.
„Dobře jdeme.“ řekl Wlion a otíral si slzy z očí.
Wlion a Aleia potkali cestou elfy kteří jim měli čistit cestu. Nakonec se k Wlionovi přidali. Už před sebou viděli citadelu, když tu před nimi se objevili tři černokněžníci.
„Invertan“ řekli a zabili dva bojovníky a jednoho mága.
„Niíůn Nifta“
„Worhramte“ Zaječeli dva mágové a Wlion. Černokněžníci se kouzlům neubránili a zemřeli.
„Vypadá to, že Velsir vyslal i své žáky, asi už nemá opravdoví černokněžníky.“ povídal jeden elf, kterého měl Wlion ve skupině.
Skupina byla u citadely, vešla dovnitř a z rohu na ně vyskočili dva černokněžníci, kteří vzali sebou do nicoty mága. Ve skupině byl Wlion, Aleia a dva bojovníci. Wlion vstoupil doprostřed citadely.
Ta byla celá z černého kamene a na sloupech byly všude omotány uschlé květiny Namiany.
„Velsire, kde jsi, ty srabe. Postav se mi.“ zuřil Wlion
Země se začala třást a z podlahy vyskočila temná hnědá obluda. Měla protáhlou hlavu a v tlamě měla zuby ostré jako dýky, míst prstů na rukou, měla pořádné drápy.
„Ha ha, tak jsi přišel Vyvolený, čekal jsem na tebe. A slyšel jsem od Reitava že jsi se spojil s Bolverovím jednorožcem? Kde je? Nestalo se mu náhodou něco? Ha ha.“ rozčiloval ho Velsir.
„Zavři hubu, ty stvůro. Přišel jsem tě zničit.“
Na Velsira zaútočily bojovníci. Velsir ani nemrknul a bojovníky zničil.
Velsir se proměnil do lidské podoby. Nyní to byla červená postava s černýma očima.
„Stuflida“ zahřměla Aleia.
Aleinino kouzlo bouchlo rovnou pod Velsirem. Ten se ani nepohnul. Jen natáhl ruka a z ní vyletěl jakýsi paprsek.
„Viké so“ Aleia se pokusila kouzlo odrazit, ale kouzlo bylo moc silné a Aleia odletěla ke zdi citadely a spadla na zem, a zůstala ležet.“
„Néé“ zařval Wlion
Wlion se postavil proti Velsirovi.
„Res Luck“
„Niíůn Clomósa“
„Niíůn Nifta“ na Velsira letěla bílá střela. Ten stál na místě a nechal ji ať do něj narazí, ale nic mu neudělala.
Teď Velsir natáhl ruku a vyslal nějaké kouzlo on. Wlion se mu vyhnul a viděl jako kouzlo zničilo zeď za ním. V tu chvíli se někdo vrátil z nicoty. Byli to oba dva mágové a hned jak viděli Velsira, začali kouzlit. Velsir jen mávnul rukou a zničil je oba dva najednou.
Wlion se proti Velsirovi rozběhl, připraven na boj se zbraní. Velsir mávnul rukou a v ní se objevil černý obouruční meč. Seknul mečem Velsirovi na hlavu, ale tento útok hravě odrazil. Když se jejich meče střetli, začali padat bílé a červené jiskry. Wlion se obtočil a dělal, jako by
mířil Velsirovi na hruď a pak meč rychle o trochu víc nadzvedl a mířil jím na Velsirův krk. Ale i tento trik Velsir vyblokoval.
Wlion náhle ucítil pálení na rameni.
„ No jistě.“ myslel si pro sebe Wlion.
Zavřel oči a rychle hledal ve svém nitru znak, který má na rameni. Našel ho v mžiku a otevřel oči, a zmizel. Rovnou když Velsir seknul po něm mečem.
Náhle Velsir ucítil malou ránu v zádech, otočil se. ale nic tam nebylo, pak to Velsir ucítil z boku, zase se otočil a nic. Takhle to do něj bouchalo chvíli. Než toho měl Velsir plné zuby, zařval a Wlion se octl v nicotě.
Velsir ho už viděl a šel mu naproti. Dal před sebe ruku a do Wliona šlehl nějaký paprsek, který ho odmrštil ze země a odlétl několik metrů dál.
„Worhramte“ Na Velsira odletěl kulový blesk. Wlion využil příležitosti, rozběhl se a kopnul Velsira do hlavy, zrovna když se uhýbal kulovému blesku. Velsir se vzpamatoval rychle. Dal ruku před sebe a Wliona kouzlem držel nad zemí. Velsir k němu přistoupil blíž.
„Mě nedokážeš porazit.“ řekl hrozným hlasem a kopnul Wliona do břicha, až odletěl dalších pár metrů zpátky.
„Korforat“ řekl Wlion a na Velsira dopadlo magické tornádo, které Velsira odhodilo od Wliona. Velsir se postavil a z dálky jako by do Wliona strčil. Ten upustil meč, a odletěl o kus dál. Wlion si chtěl pro zbraň doběhnout, ale Velsir stál u ní a díval se na Wliona.
„Starusfalt Mendelův meč“ Wliona nic lepšího nenapadlo a v ruce se mu objevil Mendelův dlouhý meč. Wlion začal pobíhat obrovskou rychlost kolem Velsira
„ Tohle je za Sira Thomase!“ sekl Velsira do ramene.
„Tohle je za Mendela!“ sekl ho přes záda.
„ A tohle je za Aleiu!“ přiběhl před Velsira, který neměl páru kde Wlion je. A probodl ho.
Velsir se jen zasmál Mendelův meč zlomil a odhodil. Wliona kopnul a ten odletěl zase o kus dál.
„Tohle je za Direona“ myslel si pro sebe.
„Zektara“ Velsir krátce zaječel.
„Hmm, já ti ukážu co je to bolest.“
Velsir natáhl obě ruce a Wliona zvedl nad zem. Velsir začal pomalu svírat prsty, jako by mu lámal kosti a trhal končetiny. Wlion křičel bolestí několik minut. Když to Velsira přestalo bavit, tlakovou vlnou ho zase odhodil.
Wlion už jen ležel nehybně na zemi, nakonec si dokázal jen kleknout. Velsir k němu přišel zezadu, vzal svůj černý meč, připraven k poslednímu seknutí.
Wlionovi se před očima začala přehrávat minulost.
Byl v lese Torminal, když ho varovali dva bojovníci.
Byl před králem a říkal mu o události, která v lese stala.
Pak byl Direon, viděl jak mu barbaři uřízli jeho stříbrný roh.
Pak byl u Mendela doma, poprvé zakouzlil kouzlo Niíůn.
A pak se objevil v Elfském lese a představil si věštbu která mu nedávala žádný smysl.
Wliona osvítil bílé světlo a do temnoty přišla jaká si postava, která běžela k němu.
„Wlione! Chytej!“ Wlion natáhl ruku a do ní mu vklouzl jeho Abitýrský meč. Nastavil ho špičkou nahoru a bodnul. Jediné co slyšel byl obrovský řev Velsira. Na jednou se Wlion s Velsirem a zvláštní postavou objevili v citadele. Meč Velsirovi probodl celou dolní čelist a kus horní. Vzal svůj černý meč a hodil jím přímo, ten se zabodl do protější stěny citadely. Velsir byl omámený a stál na místě. Wlion k němu přiběhl a sekl ho do hrudi. Na tom místě se Velsirovi udělala otevřená rána.
„Bekstiro Ermara.“ vyklouzlo Wlionovi z pusy a ani nevěděl jak. Ve Velsirově hrudi se udělal zvláštní koule, která Velsira začala zžírat zevnitř. Začal vát prudký vítr až Wliona shodil na zem. Velsir naposledy zařval a zmizel.
Chvíli tam Wlion stál a díval se.
„Ještě není konec“ upozornil ho hlas Wlionovi dobře známí.
„Direone..“
„Ještě není konec!“ opakoval Direon nervózně.
„Niíůn Arvent“ zavolal a celou citadelu prosvítilo andělské světlo. Náhle Wlion zahlédl černého ducha, jak se pokouší Wliona zasáhnout kouzlem.
Wlion se najednou vznesl do vzduchu a něco mu v hlavě říkalo:
„Erasteron, Erasteron“
„ERASTERON“ vykřikl Wlion a z jeho nitra začalo vyházet zvláštní světlo, které vyzařovalo čistě bílé světlo.
„Záře jednorožce“ slyšel Wlion Direona, a ten začal úplně stejně zářit jako Wlion. Světlo Velsira dočista zničilo. Wlion spadl na zem a ztratil vědomí.

Následky po Katastrofě

Wlion, když se ráno probudil, neotevíral oči a jenom někoho poslouchal. Podle hlasu poznal Aleiu a jakousi léčitelku.
„Bude v pořádku?“
„Ano, nebo by aspoň měl být, ale to samé nemůžu říct o jeho psychice, bůh ví co tam prožil.“
„Ano, bylo to hrozné, mě stačilo když jsem ho viděla.“
„Wlione, jsi v pořádku?“ zeptal se známý hlas.
„Direone? Jsi to ty? myslel jsem že jsi..“
„Jsme to já. Z té cesty, z Kipranu do Torminalu a pak do Waelu, jsem ztratil moc energie. A tak jsem ztratil vědomí.“ vysvětloval Direon
„Direone, mi jsme přežily.“ řekl Wlion radostně.
„No to sis všimnul brzy, tedy ty jsi měl na mále. Skoro jsi překročil svou hranici energie a skončil bys jako..“ Direon se zarazil, ale Wlion to pochopil velice rychle.
„Asi ano, měl jsem na mále. Direone nikdo mi nezbyl, až na tebe.“
„Neboj se človíčku, já tě neopustím.“ uklidňoval ho Direon
Wlion otevřel oči, viděl nad sebou dívku se špičatýma ušima.
„Aleio? Jsi to ty? ty jsi přežila.“ usmál se Wlion
„Ano jsem to já. Jsi v pořádku?“ ptala se
„ Ano, co se mi stalo? Kdo mě objevil v citadele, a kdo mě sem dostal?“
Aleia se nadechla, aby mu to všechno řekla.
Pokud si nepamatuješ, poslala jsme proti Velsirovi kouzlo. A on mi to vrátil i s úrok, vrazila jsem do zdi a dál nevím nic. Probrala jsem se a viděla tě, jak ležíš na podlaze, a Direona, jak do tebe strká. Myslela jsem na to nejhorší, ale když jsem k tobě přiběhla a zjistila že žiješ, běžela jsem pro pomoc. Za chvíli jsem našla pár elfů, kteří ničili poslední zbytky hurzarů. A ti tě odnesli do Kipranu. Wlion vstal oblékl se.
„Ty ses teď ptal. A teď chci se zeptat na něco já.“ Aleia se na Wliona podívala s napětím.
Wlionovi bylo hned jasné, co chce Aleia vědět. Usmál se.
„ No taky jsem o tom přemýšlel kdy se dalo, ty jsi půlelf a já člověk. A myslím že..To má cenu. Miluji tě Aleio, a chci s tebou být.“ Aleia se usmála a radostně si poskočila a Wliona dlouze políbila.
„Teď bych potřeboval pomoct sehnat všechny, kdo přežily, aby šli sem.“
„To nebude problém.“ řekla Aleia, něco si zamumlala a měla hlas tak silná jako ho měl Mendel před bitvou.
„Prosím aby se všichni lidé, elfové a trpaslíci sešli před Kipranskou knihovnou, hned teď!“
Wlion a Aleia čekali několik minut, až bylo celé náměstí před knihovnou plné.
„Jak jsi udělala to kouzlo s hlasem?“ zeptal se Wlion Aleii.
Aleia něco zašeptala. „Teď mluv.“ nařídila mu.
„Utište se prosím! Lidé, elfové trpaslíci. Mě asi znáte, ale raději se vám představím. Já jsem Wlion nebo-li Vyvolený. Já jsem se postavil Velsirovi a řeknu vám, že ten už se tady neukáže. Ale musíme vzdát hold lidem, kteří nám velice pomohli, ale bohužel v boji zemřeli.“ při této větě Wlionovy vhrkli do očí slzy.“
„Vzdejme hold Sirovi Thomasovi, Mistru Mendelovi, Paní Nearti, Králi trpaslíků Agfrionovi...“ Po proslovu všichni šli odklízet mrtvé. Wlion jel do lesa Torminal a vyzvedl mrtvolu Mendela a pohřbil hluboko v Osvických horách a s ním i Sira Thomase. Pak si Wlion vzpomněl na to poslední, co Mendel říkal. Wlion šel do Mendelova domu a na své posteli našel dopis:
Wlione, tenhleten dopis čteš již po mojí smrti. jsem moc rád, že jsem tě poznal. A poctěn, že jsem tě mohl učit. A tedy ti svěřuji do péče můj dům, všechny věci uvnitř i vně.
Opatruj se Wlione a pamatuj, že cesta dobra je život a budoucnost.

S požehnáním: Mendel potomek Tista

Když Wlion dopis dočetl začal plakat.
„Wlione? Co teď budeš dělat?“ Ptala se Aleia když si Wlion Přečetl dopis.
„Mendel mi dal tenhle dům. A myslím že tu zůstanu. A byl bych moc rád kdyby jsi tu byla taky.“ Aleia se rozzářila
Budu muset do Elvesiru pro věci.“ řekla
„Jeď na Direonovi, ještě dneska budeš tady.“
„Díky.“ a Aleia Wliona políbila a pohladila po jeho stříbrných vlasech.
Ještě toho dne, když už se Aleia vrátila šel Wlion za Direonem.
„Co bude teď Wlione? Naše velké nebezpečné dobrodružství skončilo.“ říkal Direon
„Určitě se zase něco stane Direone, určitě.“
Lohoth byl zachráněn před Velsirem a zlo bylo zničeno. Ale kdo ví, třeba Velsir nebyl to zlo, které prorok předpovídal.

Postavy:
Agfrion-král trpaslíků
Aleia-Půlelfí mág a bojovník, Wlionova přítelkyně
Aran-Bojovník v lese Torminal, bratr Brona
Bolver-Šílený mág, stvořitel Direona
Bolverův Jednorožec/Bolverův kříženec-viz. Direon
Bron-Bojovník v lese Torminal, bratr Arana.
Dariena-Wlionova matka
Direon-Černý jednorožec bez rohu, hlavní postava příběhu.
Emina-Elfka
hurzar-Pekelný démon
Ibrenia-Bojovnice
Kefiona-černokněžník
Lizoitrip-zvláštní druh bytosti, který se postupem času na Lohothu vyvinul.
Mendel-Mág z města Kipran, Wlionův učitel
Nearti-učitelka magie v Elvesiru
potomek Timarka-viz. Sir Thomas
potomek Tista-viz. Mendel
Reitav-Král Mclanu, černokněžník
Sir Thomas-Bojovník z Mclan, Wlionův učitel.
Tailin-Trpaslík
Timark-Bojovník který poprvé porazil Velsira
Tist-Mág, který se jako první člověk postavil Velsirovi.
Urbanuz-kovář v Elvesiru
Urmel-Prastarý démon
Velsir-Démon zla
Vyvolený-viz. Wlion
Wlion-Hlavní postava příběhu.

Kouzla:
Amful-Magický paprsek
Bekstiro Ermara-Spalující koule (Wlion)
Clomósa-Štít
Dvoráde-Tlaková vlna
Equafo-omračující paprsek
Erasteron-Posvátné světlo (Wlion)
Faunzen-Vysátí energie
Hefít-Drž
Hundůr-Paprsková rána
Invertan-Paprsek smrti (Černokněžník)
Juta-Magická střela
Keblin-Zkamenění
Korforat-Magické tornádo
Menedic-Léčení
Mue na-zelený paprsek
Niíůn Arvent-Andělské světlo (Mág)
Niíůn Clomósa-Andělský štít (Mág)
Niíůn Nifta-Bílá střela (Mág)
Niíůn Tóft- Andělské brnění (Mág)
Nistor kem- Leť kameni
Ourystasůa- Pohlť kouzlo
Res Luck-Ochrana mysli
Soran nestár-Černé blesky (Černokněžník)
Starusfalt + zbraň-Vyvolá zbraň
Steritipis-Rudé blesky (Černokněžník)
Suón-Světlo
Stór-Zpomal
Stuflida-Výbuch
Tefen-Teleport
Thember-Odstraň kouzlo
Uberist-Multištít
Uerno bist-Ohnivá koule
Urhentrea-Zmrazení
Vengar-Odhazující rána
Vhelembr-Blesk
Viké so- Odraz kouzlo
Worhramte-Kulový blesk
Záře jednorožce-Posvátné světlo (Direon)
Zektara-Způsobí velká a bolestivá zranění

Města, Místa:
Búúr-kentaurské město
Elvesir-Elvský les
Evident- Jezero
Kipran-Město mágů
Locrekar-Jedno ze dvou měst s přístavem
Mclan-Hlavní město Lohothu
Moc-Jezero
Moc-Lean-Město nedaleko jezera Moc
Obří hory-Hory ve kterých žijí obři
Osvické Hory-Domov Démona Urmela.
Propast do Temnot-Propast z které vylezl Velsir
Rowlan-Barbarské město
Seafal-Vesnice, zde bydlela Dariena-Wlionova matka
Sealon-Jezero
Sealon-Město nedaleko jezera Sealon
Spojenecká města-6 Měst která chránila Lohoth před hurzary
Torminal-Les
Velsirova citadela-Velsirova budova, stvořena zlem
Voir-Rybník
Wael-Zem které vládnul Velsir
Yorin-Trpasličí říše
Yorin-Dow-Bývalé město Lizoitropů, které porazily trpaslíci a postavili vlastní město
Zonh-Jedno z dvou měst s přístavem