Jonap Isabella - Chceš být bystrozor?

Kapitola 45. Chceš být bystrozor?

„Tentokrát to už vyjde.“ Zasmál se tvrdě jeden z nich.
„Pokud to ovšem zase nezpackáte.“ Posměšně mu odpověděl kdosi.
Odpovědí mu bylo jen ušklíbnutí. „Vymyslel jsem si něco speciálního. Nebude mít šanci.“
„O co jde?“ zeptal se. Jeho otázka byla jako úder zvonu.
„Až po tom.“ Mávl záhadně rukou.
Bylo to zlověstné.

Strávili celý den venku. Tady se totiž mohli oba pohybovat téměř volně. Sice se nemohli ukazovat až tak často ve městě, ale v přírodě jim bylo stejně lépe.
Navíc toto podnebí oběma prospívalo. Tedy jak se to vezme.
Její společník a teď i přítel začal po několika týdnech slábnout.
Byl čím dál tím bledší a unavenější. Pod očima měl temné kruhy a byl roztěkaný. Tu a tam začal vyhlížet za obzor, směrem k moři. Těžko říct o čem přemýšlel, když se tak oba toulali po venku.
Nejdřív každý zvlášť, ale brzy to byla jejich nejoblíbenější činnost. Strávili celý den na čerstvém vzduchu, kdy ji Remus učil, nebo si vyprávěli. Joe se často pokoušela znovu malovat, ale nešlo jí to.
Blanca ji tam přinesla nějaké věci a oblečení. Neopomněla i na skicák a tužky, ale jakoby všechny obrazy nedokázaly přejít z její mysli na papír. Nakonec to vzdala a odložila to stranou. Stejné to bylo s její novou magií.
Nedokázala přijít na to, jak ji znovu vyvolat, vyzkoušela už téměř všechno. Vyděsila se, rozčílila se, ale nic to nebylo platné. Podle Brumbálovi rady usoudila, že se opravdu znovu projeví, až to bude potřebovat.
Nač to tedy ukvapovat? Zbytečně by ji to jen trápilo.
Tak jim utíkaly společné dny. Ruka se jí už zahojila, ale pro změnu ji neunikla ta změna, která byla na Remusovi patrná. Byl nemocný.
Jednoho večera už to nevydržel.
„Brumbál si přeje, abychom se na pár dní vrátili do Anglie.“
Přikývla a odsunula talíř stranou. Měla už dojedeno. Spíš jí teď daleko víc zajímalo proč.
Tázavě se proto na něj dívala a čekala.
„Navíc s tebou potřebuje mluvit. Možná něco vypátral.“
Tak tato představa byla pro ni vzrušující. Bylo to nečekané, když zjistila, že měla strýce. Toužila se dozvědět víc a v duchu už kolikrát přemýšlela, proč ji o tom nikdy neřekli. Proč to tajili? Byl snad krvezrádce, tak jako si ona sama často připadala?
„A kdy se zase vrátíme?“ zeptala se nevinně.
Remus sebou ovšem lehce škubnul. Vypadal nějak podivně. Skoro jakoby se k něčemu přemáhal, k něčemu, co pro něj nebylo jednoduché.
Bál se toho, jako vždy. Věděl jak na něho reaguje většina jeho světa, když se o něm dozví, ale Joe to musel povědět.
„Až to bude možné, zase se sem vrátíme. Tedy pokud budeš chtít.“
„Proč bych neměla? Remusi?“
„Musím ti teď něco říct. Ale než to udělám, musíš vědět, že pochopím, když už nebudeš chtít.“ Joe seděla jako na trní. Co jí může říct tak hrozného?
„Mluv už, prosím.“ Vyzvala ho.
Znovu se napil a pak odložil prázdnou sklenici.
„Důvod, proč se musíme vrátit, je také ten, že nebude trvat dlouho a nedokázal bych se o tebe postarat. Vlastně bych tě mohl ještě víc ohrozit. Jsem vlkodlak.“
Ať už očekával jakoukoliv reakci, byl překvapený.
„A jak je to dlouho?“ zeptala se naprosto v klidu.
„Dost. Byl jsem ještě dítě.“ Stále si jí prohlížel, vypadala naprosto normálně. Nijak šokovaně, nebo překvapeně. Skoro jakoby se bavili jen o tom, kolik je hodin a jestli už se podával desert.
„Je mi to líto. Promiň.“ Řekla nakonec po chvíli. „Můžu pro tebe alespoň něco udělat? Myslím až budeme tam.“
Zavrtěl hlavou. „Profesor Brumbál se postaral o to, abych měl vše potřebné. A ty se nemusíš omlouvat, nemáš za co.“
„Ale ano mám. Moje rodina byla jedna z těch, kteří si prosazovali zákony proti křížencům. A jiným. Je to tedy moje vina. Ráda bych se sem pak zase vrátila, vážně. Mě nesejde na tom, že jsi to co jsi. I mě se teď každý bojí. Nemůžeme za to kým jsme.“
„Jsi velmi chytrá a nadaní Joe.“
Rozpačitě se podívala do stolu.
„Ale moje rodina taková nebyla. Promiň.“
„Nemáš se za co omlouvat.“ Usmál se na ni bodře.
Tak to nakonec přešli. Po zbytek večera si ještě dlouho povídali. Remus jí vyprávěl něco málo o vlkodlacích. Nakonec se přiznala, že Harry jí asi něco takového naznačoval kdysi.
Když šli spát, měli před sebou vyhlídku na další vzrušující dobrodružství.
Vždyť kolikrát se jí mohlo povést dostat se do hlavního štábu Fénixova řádu?
Protože přesně tam oni mířili.

„Ale Remusi, jak dlouho to vlastně potrvá?“
„To nevím jistě.“ Řekl zesláble.
Usmála se na něj povzbudivě. „To nevadí, beztak mám zabaleno všechno důležité.“
„Jdeme na to?“ zeptala se nedočkavě jako nějaké dítě. V očích jí plály zvědavé ohníčky. Těšila se a byla nadšená z této vyhlídky, až to bylo skoro legrační.
„Dobře, můžeme tedy vyrazit. Pečlivě si zapamatuj tuhle adresu.“ Podal jí malý složený lísteček, když si jej přečetla a zapamatovala, spálil ho a popel nechal zmizet.
„Grimmauldovo náměstí dvanáct.“ Řekla zeleným plamenům a už se nechávala unášet a točit stále dokola. Mířila pryč.
Do Anglie, kdo ví, kam přesně?
Krb ji vyhodil v jakémsi zaprášeném pokoji. Tedy spíš to vypadalo jako kuchyně.
Bylo to tu spoře osvětlené. Hranatý stůl v jednom rohu místnosti byl lehce nahnut na jednu stranu a židle, které byly často používané, občas zaskřípěly.
Nikdo jiný tu ale nebyl. Jen dveře do kredence a druhé do další části domu byly pootevřené.
Počkala, dokud za ní nevystoupil z krbu i Remus a nechala si vše vysvětlit.
„Tak jsme tady. Tohle je teď hlavní štáb Fénixova řádu. Tady máme pravidelně schůzky, ale tím si nemusíš lámat hlavu. Za dobu co tady budeme, sem nikdo nejspíš nepřijde.
Brumbál je upozornil na to, že tu budu, tak s tím počítají. Molly přicestuje někdy během zítřka. Bude ti tu dělat společnost, když já ani Brumbál nebudeme moct.“
„Kdo je to?“ zeptala se nedočkavě.
„Molly? Je to matka Rona. Spolu s Arturem pracují také pro Řád.“
„Snad ji to nebude vadit.“ Zapochybovala na chvíli.
Remus to přešel. Věděl, že by beztak nemělo smysl, ji přesvědčovat.
„Kdy přijde Brumbál?“
„Nejspíš večer, až bude mít volno. Máte toho hodně co probírat?“
„Vlastně nevím. Doufala jsem, že bude vědět něco dalšího. Nebo mi aspoň poví kde pátrat.“
Remus moudře přikývl.
„Tak dobře, běž si třeba vybalit. Pokoj najdeš ve druhém patře. Polední dveře vlevo.“
„Díky. Uvidíme se potom.“
„Co chceš dělat?“
Pokrčila jen rameny. „Napadlo mě, že bych mohla napsat Hermioně. Dlužím jí vysvětlení.“
Když ale uviděla jeho výraz, rychle dodala. „Nic jí neprozradím. Jen ji napíšu, že jsem v pořádku. Vážně.“
Souhlasně přikývl. Věřil jí.
„V hale se prosím chovej tiše. Je tam jeden obraz, který se rozkřičí pokaždé, když je tam moc hluku.“ Varoval ji ještě. Zvědavě pozvedla obočí, ale už se nevyptávala. Rychle mířila z kuchyně ven.
Páni, to je ale velký dům. Užasla.
V hale bylo šero, prakticky nebylo vidět ani na krok. Zhruba za dalších pět vteřin Joe pochopila, že tenhle dům je plný jistého druhu magické pozůstalosti. Cítila ji podvědomě, stejně tak jako každý, kdo sem kdy vkročil.
Bylo tu napjaté ovzduší, plné záhad a zároveň čehosi varujícího. Seschlé hlavy bývalých skřítků zdobily cestu po chodech nahoru. Byly odporné. Ještě že tohle nemůže vidět Loony. Občas měla pocit, že zaslechla nějaký šramot, nebo šepot, ale nevšímala si toho.
Ve druhém patře proto rázně přešla až na konec chodby a zatlačila.
Bylo zavřeno.
Zkusila to ještě jednou, ale nic se nestalo.
„Tam mě k sakru pusť!“ zavrčela.
Dveře se rázem otevřely. Skřípěly až to takalo uši. Joe věděla, co má dělat, aby se příště dostala bezpečně ven. Jednou a důkladně je nakopla.
Zaúpěly, ale dosedly na své místo. Byla to jako nepsaná hrozba. Další důkaz toho, že i kouzelníci začarovávají své předměty.
Prošla dál do pokoje a batoh odhodila k nohám postele.
Byla obyčejná a nijak vyjímečná, stejně jako zbytek pokoje.
Krom prostého lůžka tu byl sešlapaný koberec, jakési starší zrcadlo, které se mračilo na každého, kdo se do něj podíval a pak ještě pracovní stůl se židlí.
Žádná skříň, nebo jednom komoda.
Skoro jako cela.
Okno bylo zakouzlené tak, že nešlo roztáhnout závěsy. Bylo tu proto šero.
Našla starou lampu, alespoň něco, bude se jí později hodit.
Povzdechla si a ztěžka usedla nepostel.
Přemýšlela v duchu, jak sestavit dopis pro přátele, ale nic ji nenapadalo.
Vzdala to s tím, že to nechá na později a převlékla se. Bylo tu chladněji než ve Francii, tak si vzala i svetr a nakonec přeci jen usedla ke stolu.
Začala psát.
Nejprve ztěžka, ale pak přeci sestavila jednoduchý vzkaz, který později pokusí předat Brumbálovi. Snad by to mohlo projít.

Byla jsem zrovna příhodně v jednom z dolních salonků, když mě zaskočil jeden z obrazů. Důstojně si odkašlal a skrze přimhouřené oči s huňatým obočím mi stroze oznámil, že profesor Brumbál si přeje, abych se za ním přemístila do Bradavic. Tedy do jeho pracovny a to pomocí letaxu.
Nejspíš nemohl jen tak odejít a nechat tam ostatní na pospas sobě samotným. Tak jsem souhlasila. Na jeden z papírů jsem napsala Remusovi vzkaz a nechala ho v kuchyni na stole.
Vzala jsem si potřebný letax a vhodila ho do ohně. Zase to odporné točení.
„Dobrý večer Joe.“ Pozdravil mě s úsměvem. Rukou pokynul směrem ke křeslu a ještě něco dopisoval na jeden z mnohých pergamenů.
„Pane profesore.“
Jak zvláštní bylo být zase zpět. V Bradavicích. Snad jen pár set metrů jsem měla na dosah své přátele, pokoj a nebo jen ta místa, která jsem si tolik oblíbila.
„Omlouvám se, že jste musela sem, bohužel dnes večer nemohu odejít a setkání as vámi už také nelze odkládat. Jak se daří profesoru Lupinovi?“ zeptal se přímo.
„Celkem dobře pane, teď právě spí.“
Pokýval šedivou hlavou a odložil brk, spojil prsty do sebe a pohodlně se opřel. Byl však stále bystrý, nic mu nemohlo uniknout.
„Dobře,“ přikývl opět, „nebudeme se tomu dál vyhýbat Joe. Říkal jsem vám ještě předtím, než jste musela opustit Bradavice, že Lucius Malfoy tlačí na ministerstvo, aby vás svěřili do jeho péče.“ Zadržela jsem dech, tohle se nesmělo stát. Děsila jsem se toho, co by mi mohl říct.
„Nuže, mluvil jsem s patřičným členem komise. Nakonec uznal vaše nároky. Od této chvíle jste tedy brána jako plnoletá čarodějka se všemi důsledky.“
Nahlas jsem vydechla a opřela se ještě víc dozadu. „Děkuju.“
Brumbál se usmál, ale ještě neskončil. „Musíte podepsat ještě nějaké dokumenty, ale to už je jen formalita. Pošlu vám je společně s úkoly, až se dnes vrátíte zpět.“ Myslel na Grimmauldovo náměstí.
„Když jsme se dostali k téma učení, i nadále zůstáváte studentkou v Bradavicích. Budete skládat závěrečné zkoušky a samozřejmě testy. Protože nemůžete chodit do normální výuky, budeme to řešit tím způsobem, že vám budu úkoly posílat. Řekněme jednou za měsíc, když se budete vracet.“
S tím se odmlčel. Joe ihned došlo že tím myslel pro změnu do Anglie. A každý měsíc to měl být proto, protože bude Remus potřebovat svůj vlkodlačí lektvar.
Bral ho vždy před a po úplňku. Pomáhalo mu to.
Smutně se pousmála. Bylo zvláštní být v Bradavicích a přitom sem nepatřit. Jakoby se část jejího srdce odtrhla a zmizela někde v dálce.
Rozhlédla se kolem a vnímala to o to víc. Nebylo to dlouho, kdy opouštěla přesně tuto pracovnu, tenkrát ještě myslela, že se vrátí brzy, ale teď?
Vrátila se, jenže už nebyla součást, pro ni už tu nebylo místo. Možná jeden opuštěný pokoj, ale nemohla ani sejít dolů. Povzdechla si.
Fénix za jejími zády vypísknul.
„Je to zvláštní být zase tady.“ Přiznala nakonec.
Ředitel ji trpělivě sledoval. „Zvolila jste dobře.“
„Možná, ale kdo ví kdy budu moct zpět.“ Odmlčela se. Pak jí něco napadlo. „Pane profesore? Já...napsala jsem dopis. Je pro Hermionu. Není v něm nic určitého, jen je…aby se nemusela o mě bát. Odešla jsem tak rychle. Nemohla bych…“ nedokázala vyslovit tu jedinou prosbu.
Brumbál ovšem přikývl a natáhl ruku přes stůl. Jemně uchopil obálku a podíval se zběžně na jmenovku, která byla na svrchní straně. „Postarám se o to.“
Nakonec se tedy v hovoru dostali až k tomu, co Joe zajímalo asi nejvíce.
„Zjistil jste něco o mojí rodině pane profesore?“ zatajila dech.
„Byl jsem navštívit místo, kde žili. Dnes tam bydlí jedna z mudlovských rodin. Po bývalých majitelích toho moc nezbylo. Jen fotografie.“
„Aha,“ řekla zklamaně, „mohu ji vidět?“
Přikývl.
Otevřel jeden z šuplíků, svého mohutného stolu a vyndal balíček. Tedy spíš ten obrázek, zabalený do jemné látky. Podal to celé Joe.
Opatrně se toho dotkla a sevřela v dlaních. Jak divné chvění měla najednou v žaludku. Byla zvědavá, jak asi vypadal její strýc. Byl otci hodně podobný? Zvědavost ji přemohla. Chtěla odstranit látku, ale v tom se ozvalo zabouchání na dveře.
Leknutím div nenadskočila. Kdo to mohl být?
Nikdo mě tu nesmí vidět. Napadlo ji ihned. Vystrašeně se podívala na brumbála, ten jen naznačil, aby byla potichu. Pak se zvadl a vybídl jí, aby udělala to samé.
Zavedl ji do malé místnosti, které se ukrývala za jedním z gobelínů.
Byla vybavená policemi a regály plných knih a svitků. Také některými přístroji a dokonce i obrazem. Čarodějka na něm v poklidu podřimovala. Kdyby jí Joe vzbudila, asi by jí zrovna nepoděkovala.
Sevřela fotografii o to pevněji. Nakonec si to ale rozmyslela a těsně před tím, než Brumbál vyzval příchozího aby vstoupil, otevřela balíček a podívala se na fotografii.
Úžasem zalapala po dechu. Někdo ji snad udeřil po hlavě, nebo ne? Vždyť to bylo, jako by se dívala na sebe.
„Á Severusi, to jste vy.“
„Řediteli.“ Řekl muž chladně. „Právě jsem se vrátil, našel jsem váš vzkaz v pracovně.“
„Výborně, máte to sebou?“ zeptal se okamžitě Brumbál.
Třeštila oči na obrázek před sebou. Její strýc a teta. Ale jak to bylo možné? Vypadají úplně stejně, ne podobně, ale stejně. Jako by to byla dvojčata. Jenže ta žena i muž jsou přeci mrtví. Zemřeli před třinácti lety. Brumbál to říkal. Jak je to možné?
„Kdy si pro to přijde?“ zeptal se chladně.
„Předám mu to ještě dnes. Jak to dopadlo?“ zeptal se trochu varovně.
„Podle očekávání. Jen co bude správný čas, spustí to.“
Zase se vrátila do reality. Odtrhla oči od obrázku a zaposlouchala se. Po těle jí proběhla husí kůže, když si uvědomila, kdo je vedle. Ze všech lidí, které kdy nechtěla potkat, byl teď právě on na prvním místě. Ale proč vlastně? Proč jí to tak…vadí? dráždí? Uklidňuje?
„Zjistil jsi víc?“
Zavrčel něco nepěkného. „Mají nějaký plán. Prý něco speciálního.“
Brumbál přikývl, což Joe nemohla vědět. Místo toho teď zmateně naslouchala. O čem to vlastně ti dva mluví?
Ani nepostřehla, že udělala krok dozadu. Narazila na tupou stranu jedné z kovových polic a sykla bolestí. Jen tak tak zachytila malou škatulku, která se přehoupla přes okraj poličky a mířila k zemi.
Když kolem ní sevřela prsty, něco cvaklo. Pootevřelo se víčko a místností se rozezněla jemná hudba. Jen slabé, lehce postřehnutelné tóny. Byla tak krásná a nevtíravá. A tak známá.
Odkud ji jen znám?
Pak ji ale došlo, že tu není sama. Neměla přeci dělat hluk. Oni jsou hned vedle!
Zavřela tu krabičku a zacvakla ji. Přišla ji tak povědomá, instinktivně zatáhla pojistku.
Vytrénovaným uším smrtijeda a navíc mistra lektvarů ovšem nic neušlo.
„Myslím, že by jsi měl zajít za madam Pomfreyovou, pokud vím, nějaký z tvých studentů byl odpoledne nalezen nacpaný v odpadní rouře na záchodech.“
Snape jen přikývl, což Joe nemohla poznat. Sice chvíli měla neuvěřitelné nutkání podívat se skrz závěs, ale odolala to,u. Ještě by si jí všiml. Jak by to pak vysvětlila Brumbálovi?
„Postarám se o to.“ Řekl ještě chladně a s posledním pohledem směrem k závěsu odešel.
Chvíli bylo ticho a pak Brumbál napůl pobaveně poznamenal : „Je vidět, že jste přišla na tajemství hrací skříňky vašeho strýce.“
„Promiňte pane, já vážně nechtěla.“ Řekla zkroušeně, když se vysoukala zpoza závěsu a ocitla se tak opět v pracovně. Natáhla trochu ruku dopředu, tu, v níž svírala skříňku. „Byla to nehoda..“
Brumbál jí pokynul a opět se posadila.
„Kde jsme to skončili? Ach ano, ta fotografie. Jak jste poznala, skrývá mnohá tajemství. Některá zcela zjevná a některá ukrytá pod povrchem.“
„Já to nechápu, pane. Jak to, že jsem jí tak podobná?“
„To je jedno z tajemství, na které bude muset najít odpovědi. Pokud vím, Remus vám říkal, v jakém domě se nacházíte. Snad by bylo dobré, kdybyste začala tam.“ Napověděl ji.
„V domě Blacků, pane?“
„I oni byli vaši vzdálení příbuzní. A co víc, s některými váš otec a strýc chodili do školy.“
Přikývla tedy a ještě jednou se podívala na fotografii, pak jí ale podávala zpět Brumbálovi.
„Nechte si jí.“ Odmítl ji jemně. „Patří vám.“
Joe se pak ještě jednou zamyslela.
„Jestli ale můj otec měl bratra, nebylo by možné, že bych spíš našla nějakou zmínku o nich v našem domě, pane?“
Zářivě se usmál. „Je to dost pravděpodobné. Ale než se tam budete moci podívat, bude to chvíli trvat. Měsíc je teprve na začátku.“ Poznamenal ještě, čímž ji taktně upozornil na to, že Remusovi není dobře.
„Měla bych se hned vrátit.“ Došlo jí. Když nic neříkal, chtěla vstát, pak se ale zarazila a podívala se ještě jednou na skříňku. „Ale jak to, že jsem věděla, kde se otevírá a zavírá?“
„Naše mysl je velmi důmyslná. Občas objevuje i to, co jsme dávno považovali za ztracené.“
„Mohla bych..“ zase se zarazila.
Jen přikývl, což bylo výstižnější, než tucet odpovědí. Dnešní den byl už tak celý podivný.
„Vážně tomu nerozumím ani trochu.“
„Trpělivost Joe, ve správný okamžik to pochopíte. A teď, protože se blíží úplněk, poprosil jsem profesora Snapea, aby připravil pro vašeho přítele další lektvar. Mohu vám jej tedy předat?“
„Bude mi potěšením, pane“ řekla mile. Vzala si od něj zmíněný lektvar a uložila jej bezpečně do pláště. „Postarám se o něj.“
„O tom nepochybuji.“ Usmál se ještě. Další cesta letaxem ji přišla už jen jako rutina.