Jonap Isabella - Moje paní

Kapitola 47. Moje paní

Několik posledních dní měla na profesora Snapea zvláštní účinek.
Po zmizení Joe měl podivný pocit, na který narazil pokaždé, když učil její třídu. Nebo když uviděl Draca Malfoye.
Při těchto hodinách byl vždy ke své zlosti mírně roztěkaný. Byl náladovější a většinou to dopadlo tak, že si to vybíjel na ostatních studentech. Oni žádný rozdíl nezpozorovali, protože si to tak jako tak odnesl vždy Potter. Mistr lektvarů měl i nadále vražednou náladu vždy, když ho spatřil, stejně tak jako na jiného jeho vrstevníka. Nevěděl jak na to přišlo, protože je měl oba více méně chránit, ale když je viděl, chtěl je oba spíš zabít.
Zatracený Potter.
Její prázdné místo mělo vliv i na jiné kouzelníky. Harry a jeho přátelé z toho byli skleslí. Dostali sice dopis, který jim napsala, ale v něm nebylo nic určitého. Od Hagrida vytáhli, co se tenkrát vlastně stalo a dostali ještě písemné ujištění, že je v pořádku, ale mohlo to vynahradit její nepřítomnost?
Draco byl bledší než jindy. Od otce také věděl, jak celá ta situace vznikla.
Krom toho faktu, že jeho čest byla pošramocena tím, že ho odmítla jedna z nich, byl teď s otcem zrovna ve špatném období. Jeden druhému nemohl odpustit to, že to zpackali a ani jeden si nepřipouštěl chybu. Teď pro Draca byla Isabella nenávratně ztracená a s ní i majetek a postavení. Kdo ví, s kým teď skončí?
Desky, které si přinesl Snape ze schůze řádu leželi příhodně v jeho stole. Od té doby neměl čas je prostudovat. Vlastně, je tam uložil a v temnotě své pracovny přemýšlel. Uplynula jedna hodina a pak i druhá.
Měl by opravovat práce z posledních hodin.

Z pokoje už jsem nevyšla.
Nějak jsem se bála, co kdybych tam na někoho narazila? Zvládla bych takové setkání?
Nevíc jsem si říkala, že by to asi ani nebylo moudré, když profesor Brumbál i Remus se snaží utajit místo mého pobytu.
Tak jsem raději zalezla do postele a zavřela oči.
Kéž by mi byla moje nitrobrana platná i teď. Jenže šlo to vůbec?
Najednou se mi zdálo, že snad nedokážu přemýšlet. Všechno se vracelo na různá místa, přehrávaly se mi všelijaké vzpomínky a myšlenky mě dostihly vždy, když už jsem je nečekala.
Kéž mi spánek pomůže. Jenže kdo ví?
Snad práce..
Ano práce! Při ní se unavím, třeba to snadněji zaplaším v hlavě, třeba to snadněji půjde zapomenout. Vždyť je to takový nesmysl.
Nesmysl? To jako vážně?
Ne, dobře, tak ne.
Horečně přemýšlela o tom, cože to měla vlastně tady udělat. Co jí to jen Brumbál říkal před tím než…
Aáá! No jistě!
Má přeci pátrat po jakékoliv zmínce o její rodině v tomto domě. Ještě štěstí, že byli všichni čistokrevní nějak příbuzní. Budu to mít hnedle lehčí.
Jenže nejdřív by to chtělo usnout a probudit se až zítra.
Tak dobře, jde se spát!
Ráno ji opět probudilo zaklepání na dveře. Byla to Molly, která jí oznamovala, že snídaně je připravená. I když už nebyla ve škole, snažila se dodržovat její režim, to znamenalo, že ráno vstávala dřív, než obvykle. Navíc na dnešek měla přichystaný bohatý program.
Remus ještě nevyšel z pokoje a Joe to dělalo trochu starosti, ale nechali mu alespoň jídlo za dveřmi. Snad to s ním není tak zlé.
V noci nic neslyšela a tak jen klidně podřimovala. Molly jí řekla, že se za ním pak po snídani půjde podívat. Ale určitě zase spí. Vždy to pro něj bylo tak vyčerpávající.
Joe to vzala na vědomí a tak rychle zhltla svou porci palačinek. Omluvila se, že má práci a vysvětlila, že se musí v knihovně pokusit najít nějaké zmínky o rodině Blacků. Proč, to ovšem neřekla. Nevěděla, jestli tak docela smí.
Místnost, kde hledala byla zaprášená. Tady určitě dlouho nikdo neuklízel. Moc se tím nezabývala, jen se držela, aby co chvíli nepšíkla. Kdo ví, co tu může být schované ještě krom prachu? Obezřetně se držela v tichosti.
Nicméně zakouzlila jedno křeslo a stůl, aby se dal používat a pak opatrně vytahovala jednu knihu za druhou. Bedlivě je prolistovávala a pročítala.
Některé nezáživné, jiné plný černé magie a nebo všelijakých věcí, které nebyly jen tak k vidění v obchodech. Ty raději odkládala, neměla náladu číst další temná díla.
Už tak byla zamotaná s černou magií víc, než by chtěla.
Strávila tam i dobu, kdy se obvykle podával oběd. Za celou dobu usilovně pracovala a na pergamen si zapisovala všechno, co zjistila. Ale bylo toho málo.
Většinou jen o předcích, kteří už byli dávno mrtví. Zjistila, že její rod je původně z Anglie, kde tak jako ostatní procházeli generace sňatky pouze v čistokrevné linii.
Až snad od nějakého prapraděda žili ve Francii. I tam panovala přísná pravidla vychování a etikety, samozřejmě v zájmu krve.
Její otec byl tedy první, kdo se vrátil.
O jejím strýci toho mnoho nenašla. U něj se stalo nejednou, že byl jaksi opomíjen v knihách.
Až na posledním listu jedné, extrémně poškozené knihy ukazující detailně jednotlivé rody našla to, co hledala.
Rodokmen rodiny de Lator.
Zuřivě se na něj vrhla, oči se jí míhaly sem a tam a vyhledávala jednotlivá jména. Bylo zvykem mít jediné dítě. Nejspíš proto, aby se majetek nemusel dělit. Vždy ovšem bylo podmínkou, aby se uchovalo jejich jméno.
To věděla už z dřívějška. Otec jí často vyprávěl, že musí být pyšná svého jména. Jednou až se vdá, musí zajistit, aby zase její potomek měl zapsané toto jméno.
Byla to vznešenost.
Také byla překvapená, že byla po asi třech generacích jediná dívka, která se narodila. Všichni ostatní byli muži. Jen její otec byl druhorozený.
Kupodivu u něj a jeho bratra rodokmen skončil. Už dál nepokračoval. Místo toho tam našla jen obyčejné G.B. de Lator a vedle něho D.A.G. de Lator.
Žádné další popisky, ani pořádně zapsané jméno. Jen tyto iniciály a datum úmrtí.
Povzdechla si. Proč jen tady musí skončit její pátrání?
Tohle byla jediná podstatná informace, ale co vyčíst ze zkratky D.A.G.?
Potřebovala by se vrátit do Port-Airoweru. Tam by našla jistě odpovědi.
S tím se přenesla v myšlenkách opět k Remusovi. Jak mu asi je? Snad se to brzy zlepší a on bude natolik silný, aby se tam s ní mohl vrátit. Navíc ve dvou půjde to hledání rychleji.
Odložila i tuto knihu a když si vše poctivě zapsala na pergamen, vstala a došla si pro další.

Další věcí, která ho lehce vytočila bylo, když ho Brumbál poprosil o zkontrolování sídla de Lator. Měl ho zabezpečit a připravit tak, aby se tam mohl kdokoliv vrátit a nesetkat se tam s nikým nepovolaným.
Za normálních okolností by tím pověřil Remuse, jenže ten teď byl lehce indisponován. Nebylo nikoho vhodnějšího, kdo by se tak vyznal v domě a ve zvycích té rodiny. Navíc jeho nemohlo překvapit nic, i kdyby to bylo z černé magie. A co víc, vždyť byl smrtijed.
Prašivej vlkodlak. Pomyslel si mistr lektvarů, když se přemístil až před dům.
Copak musím všechno dělat za něj?
Nejdřív lektvar, teď i jeho práce. A navíc tady, to bylo skoro jako pomsta. Ale Brumbál na něj spoléhal, nesměl ho zklamat. Navíc tenhle dům byl i ledasčem zvláštní. Jako každé staré kouzelnické sídlo měl i svá tajemství.
Vešel dovnitř.
I v nepřítomnosti jeho pánů, tedy teď spíše jednoho majitele, byl udržovaný. Skřítci rozhodně nelenili.
V hale se setkal s jedním z nich. Nejdřív ho jen obezřetně sledoval, jak vchází do haly a s hůlkou v ruce se rozhlíží, pak odběhl a za nedlouho po tom se zde objevila skřítka.
Snape si ji pamatoval. Byla to přeci jeho práce zaznamenat vše. Brumbál dbal i na takové detaily, jako byly rodinní skřítkové. Znali mnohé a ne vždy byli špatní i oni.
Zářným příkladem mohl být Dobby, jenže na druhou stranu tu byl třeba takový Krátura.
Tito pomocníci se ukázali být i nadále oddaní majitelce a ihned po jeho příchodu sem, se ho jedna z nich vyšla obezřetně zeptat, co zde dělá.
Viděla ho tu už dřív, tak považovala za správné optat se. Navíc měla své vlastní rozkazy.
„Pane.“ Uklonila se mu zběžně, spíš z povinnosti. Byla to slušnost.
„Prosím, co si přejete. Paní tady není a nikoho sem pouštět nesmíme.“
Snape ji sjel černýma očima zlověstným pohledem, ještě víc umocněným z jeho výšky. Zkřivil obličej, ale pak ji odpověděl.
„Jen se postarám o to, aby sem nikdo nemohl jen tak vtrhnout.“
„Ale tohle je dům naší paní!“ nenechala se zastrašit skřítka.
„A pokud chce, aby takový zůstal, nechte mě to dodělat.“ Procedil skrz zaťaté zuby. „Ukažte mi sklepení.“ Nařídil.
Skřítka na něj nepěkně vyboulila oči, pak se otočila a na místě zmizela. Mezitím se jiný domácí skřítek ujal tohoto podivného čaroděje a zavedl ho tam, kam chtěl. Celou dobu z něj ovšem nespouštěl oči. Kdyby se o cokoliv pokusil, nebo chtěl odnést něco důležitého, byl by ochoten se i bránit proti tomu provinění. Jenže čaroděj místo pátrání začal pronášet různá kouzla a zabezpečovat všechny prostory tak, aby skutečně nikdo cizí nemohl jen tak dovnitř.
Vždy nejdřív vypátral známky použité magie o té černé a nejednou při tom řekl něco nepěkného.
Loony se přemístila ihned na Grimmauldovo náměstí. Když se její „puf“ ozvalo hned v salonku vedle Joe, která něco hledala v knihách, nadskočila.
„Loony!“ vyjřikla.
„Paní, nezlobte se. Ale řekla jste, abych vám dala ihned vědět, kdyby někdo byl ve vašem domě. Loony je dobrá skřítka a ihned vám přišla říct paní.“
Joe trochu vykulila oči a ihned odložila brk a knihy. „A kdo tam je? Řekni mi všechno, ale rychle.“
„Je to nějaký čaroděj paní. Vy ho asi budete znát, přišel vždy na oslavu s těmi nafoukanými. Jenže on nikdy moc nemluvil. Byl takový zamračený, i na Loony se mračil, když se ho ptala co chce. Ale Loony ihned šla říct paní, o tom co se děje v jejím domě! Loony je dobrá skřítka.“
„Ale jistě že jsi. Ale pověz mi, co tam dělá?“ zeptala se vzrušeně.
„Loony se ho ptala a on jí řekl, že ho prý chystá, aby se tam nikdo cizí nedostal. Že pak odejde. Ale Loony řekla, že je to váš dům a pak vám šla říct, že je tam někdo cizí, jak jste si přála paní.“
„Jak vypadal ten čaroděj?“ zeptala se se silným podezřením. „Znáš ho ty? Víš jak se jmenuje?“ skoro ani nedýchala, hned ji napadlo jedno jméno.
„Loony ale neví jak se jmenuje.“ Řekla skřítka zkroušeně. „Loony si nepamatuje jméno toho kouzelníka. Odešla paní říct hned, jak tam přišel. Ale paní ho zná. Je takový zachmuřený a většinou byl na oslavách schovaný někde na terase.“
„Děkuji Loony.“ Vydechla a zavřela oči. S tím se opřela hloub do křesla.
„Loony říkala, že je to váš dům. Má ho teď jít vyhodit? Loony ho nebude poslouchat, poslouchá jen svou paní.“
„To je v pořádku.“ Zašeptala a pak opět otevřela oči. Zběžně jí pohladila po hlavě s velkýma očima, nyní zvětšenýma do velikosti tenisových míčků.
„Nech ho udělat svou práci. Já…já mu věřím. Jen na něj dohlédni ano?“
„Ano paní.“ Vypískla Loony a s dalším „puf“ při kterém Joe opět nadskočila v křesle zmizela zase zpět.
Severus Snape. Už zase...

Skřítka se vrátila do domu a seběhla dolů. Připojila se ke Stoupovi, který zatím mistra lektvarů hlídal a také ne něj zírala. Když skončil i s polední sklepní místností, otočil se na ně.
„Je to všechno?“ zavrčel.
Skřítka jen pokývala hlavou, až jí uši pleskaly.
S dalším nepěkným zavrčením kolem nich prošel a vydal se zpět do haly a odtud do dalších pokojů a částí domu, které se vyskytovaly v přízemí. A že jich bylo. Ne nadarmo se říkalo, že rodina de Lator má skutečný palác.
Snape procházel jednotlivý pokoje a trpělivě je všechny připravoval. Použil nečetnou plejádu kouzel a tu a tam se přeci jen zastavil, aby si odpočinul. Chtěl mít jistotu, že vše bude provedeno správně.
Co ho ovšem rozčilovalo nejvíc, že kam se vrtnul, všude měl v patách skřítky. Neustále ho sledovali a každý jeho pohyb byl doslova monitorován.
„Ztraťte se odsud.“ Vyštěkl po chvíli, kdy už ho to vážně rozčilovalo.
Stoupa zřejmě zastrašen nic nenamítal, ale Loony se ani nehnula. Jen založila své šedé ručky na svůj zašpiněný oděv.
„Loony vás nemusí poslouchat. Loony poslouchá jen paní.“
Snape ustal v kouzlení a zle se na ní zadíval.
„Loony má na pána dávat pozor.“ Řekla rozhodně. Bylo to vysvětlení. Když ještě asi tak minutu vražedně zahlížel, nevydržel to Stoupa a raději ji zatahal za ucho.
„Vždyť na něj máme jen dávat pozor.“
Skřítka odsekla tišším hláskem i jemu. „Paní říkala, že ho máme nechat udělat jeho práci a přitom na něj dohlídnout.“
Skřítek se plácl do čela. „Ale u toho přeci nemusíme být.“
„Loony je dobrá skřítka.“ Řekla popuzeně.
„Nedodělám svojí práci, pokud oba okamžitě nevypadnete. Potřebuji se soustředit.“ Téměř už zařval. Oba skřítkové ještě nerozhodně stáli.
Byly to vlastně dva rozkazy. A oba měli dodržet. Vždyť už ho sledovali docela dlouho, všude se opakovalo to samé. Mohli by mu zkusit věřit a kdyby se něco stalo, tak to přeci poznají.
„Loony vás nemusí poslouchat. My posloucháme jen naší paní.“
Nicméně, když to vypadalo na další detonaci, oba skřítkové raději zmizeli. Nakonec ho přeci měli nechat udělat jeho práci. A když potřeboval být soustředěný…
I ti její zatracení skřítci jsou stejně drzí!
Zavšivenej vlkodlak!
Alespoň že pak svou práci dodělal rychleji. Když mu nikdo nefuněl za krk a nesledoval ho vykulenýma očima. Nakonec si nechal halu.
Na ní použil ještě větší část kouzel, protože ji zajistil dvojnásobně silně. Skřítkové ho sledovali a když pak odešel. Oddechli si.
Vše bylo na svém místě a jak pochopili, bude to tu teď bezpečnější. Ale kdo vlastně ví, jestli to bude stačit? Paní jim přeci říkala, aby jí dali vědět, kdyby někdo přišel.
Snape pak odešel. Lehce vyčerpaný, ale s pocitem dobře odvedené práce.
Jen byl vytočený.

Když ten samý večer zasedl za svůj pracovní stůl, věděl, že má ještě dost práce. Musel opravit další testy. Na vyčerpání už byl docela zvyklý, jen teď k tomu měl posledních pár týdnů navíc i špatnou náladu.
Ta zatracená holka mu jen přidělávala starosti. Nejdřív jí musí hlídat, aby zjistil, jestli je stejná jako její rodiče. Pak ji musí chránit a hlídat zase před ostatníma Zmijozelama. Jenže ona mu to neusnadňuje. Vždyť ještě si kouzlí a nejednoho prokleje. Navíc se v ní nejde vyznat. A teď? Je pryč.
Pryč. Zvláštní, proč nad tím vlastně přemýšlí?
Aha, asi proto, že to je jeho studentka. Patří do jeho koleje. Tohle větu si opakoval také už po nesčetněkráté. Měl teď vztek i na ní. Zmizela si, což mu vlastně přidělalo ještě víc starostí, než měl předtím. To ji alespoň měl na očích, ale takhle?
Merlin ví, kde zase co vyvádí. A že u ní je to víc než pravděpodobné.
Otevřel šuplík ve stole s tím, že vyndá svitky.
Jeho oči ovšem příhodně padly na deskách, které si včera přinesl z řádu. Vzpomněl si na to a snad ze zvědavosti a nebo jen nezvyku je otevřel.
Byly to kresby jak zjistil pochvíli.
Zase tem zavšivenej vlkodlak!
Jenže další obraz byl jiný. Už to nebyl Remus se svými strhanými rysy a očima, které v sobě měly smutek a dravost zároveň. Byla to malá místnost kterou po chvíli poznal.
Vždyť to byla součást Brumbálovi pracovny.
Ale jak to, že o ní někdo věděl? Tam ředitel ukrýval důležité pergameny, ale byla chráněná před zraky ostatních gobelínem. Kdo to tedy mohl nakreslit?
Otočil list.
Zasekl se uprostřed pohybu.
Pak přeci jen dotočil papír a zadíval se na poslední kresbu.
Byla to dívka, ale jaká! Poznal ji okamžitě, vždyť to byla ta, která mu přidělávala ty potíže. Ale co dělala na té kresbě? A kdo to vůbec vytvořil?
Zadíval se znovu, teď už detailněji. Byla to docela přesná práce, hezky provedená.
Vykreslovala její postavu sedící za křivým stolem. Vlasy jí spadaly na papíry na něm rozložené a v jemných vlnách i kolem obličeje.
Hadí princezna.. tak jí říkali občas v koleji.
Nakonec desky zaklapl. Tohle ho přeci nezajímalo.
Zase je uklidil do stolu a zavřel šuplík. Vyndal eseje a rozložil první svitek.
Jeho oči se ale stále záhadně vracely k desce stolu, která skrývala jeden obraz.
Silou vůle se přinutil, aby se soustředil, ale moc mu to nešlo. Opět tedy odložil pergamen stranou a znovu vyndal desky. Vyndal kresbu a tentokrát už bez obtíží se na ni zadíval.
Jemné tahy tuhou, dokonale vytvořené detaily a světlo. Bylo poznat, že to bylo v šeru. O to víc, byla celá ta situace záhadnější.
Pak se ale zarazil, nad čím to vlastně přemýšlí? Je to jeho studentka. Zmijozelačka. Na tom není nic zajímavého.
Nebo ano?
Ne!
Zaklapl zase zlostně desky a vrátil se k eseji. Asi po pěti minutách ovšem zaklel a znovu byl přinucen přerušit svou práci. Vyndal esky na stůl a kresbu položil navrch.
Vážně byla něčím zvláštní. Poutavá a zajímavá.
Je to studentka!