Krásná elfka - dvacátá sedmá kapitola - Kniha

Ještě zaslechla jak za ní Larax něco křičí,ale nevšímala si toho.Vnímala jen svoje kroky,které se ozývaly ve stálých intervalech.Položila se do svých myšlenek a kráčela chodbou.Ani nevnímala že se zatavila u dveří ve kterých byl slyšet rozhořčený hlas více osob.
Jeden z nich patřil určitě Ismeni,to ji probralo,ale nechtěla poslouchat za dveřmi.
"No,tak na ni počkám u jejího pokoje..."myslela na hlas.A pak odkráčela zpět k pokojům.Pochodovala tady po hradu více jak hodinu.
Zastavila před královniným pokojem a bez klepání vešla dovnitř.Usadila se na křesle u malého stolku na,kterém byla připravena konvice na čaj.
Neměla co dělat a proto koukala po pokoji.Její pohled spočinul na nočním stolku u velké postele.Na něm ležela velká,bílá kniha.Na ní byl černě vyobrazen symbol Adliady - růže která se svými trny zarývá do lidské ruky a z jejího květu padá kapka krve.
Treisy ani nevěděla že se o Adliadě psali knihy.Vstala a přešla ke stolku.Vzala knihu do ruky a otevřela ji.Na první stránce nebylo nic jen nějaké nesrozumitelné písmo.Treisy si domyslela že to bude runové písmo,taky jí došlo že tu knihu musel psát trpaslík,protože runy jsou písmo trpaslíků a číst je umí jen ti nezkušenější elfové.A lidé ti si to umí vyložit jako nesrozumitelné obrázky.
Bála se že kniha bude pokračovat,také v runách,ale naštěstí pro ni pokračoval lidským písmem.
Hned na druhé straně byl nápis Arne tekka er to byl název knihy v elfštině.A na třetí straně byl konečně název,kterému porozuměla,stálo tam Vznešená země naše.
Pokračovala dál,na čtvrté straně už začalo čtení.
Četla tiše skoro šeptala.Dočetla sem tam že ten co tu knihu sepsal byl starý trpaslík,který znal dokonale dějiny Adliady a spoustu jejich záhad.Psal tam o minulém lidském králi jménem Oromik.Ten byl podle jeho slov ohleduplným,mírumilovným a rozumným člověkem.Za jeho vlády prý země vzkvétala do krásy.
Jeden rok se mu narodil syn,který podle proroctví měl přinést zkázu Adliadě,král to ale nebral na vědomí a vychovával ho...Dál už se Treisy nic nedočetla protože si u dveří někdo silně odkašlal.Byla na straně 154.,ale leknutím knihu okamžitě zavřela.Pohlédla ke dveřím a tam stála Ismeni a dívala se na ni neutrálním pohledem.
"MA-mami..."koktala a okamžitě knihu položila
Ismeni se usmála a unaveně řekla:
"Jsi zvědavá jako byl tvůj otec...No co tady děláš?"
"Já...no totiž...chtěla jsem se zeptat na toho jezdce a na to jak to tedy bude..."
Ismeni si povzychla a ukázala na křesla.Treisy se šla posadit a až teď si teprve uvědomila že je tma.Ale v pokoji byly po celou dobu zapáleny svíce,takže tma jí nedělala problémy ve čtení.
Posadila se na křeslo naproti Treisy
"No..." začala "Věc se trochu zkomplikovala...Vlastně se to zkomplikovalo pěkně."ještě jednou si povzdychla a začala zase povídat "Ten jezdec,nepřežil to,ani moje síly ani síly našich léčitelů nedokázaly jeho život uchránit...Ale řekl nám vše co jsme potřebovali vědět." Treisy přikývla a dál pozorně naslouchala "O tom kolik měla Moritexova vojska mužů a kolik přibližně kouzelníků...No a na tom jsme dnes diskutovali s radou nejstarších a nejmoudřejších elfů.Dohodli jsme se na tom že nemá cenu čekat...chtěla jsem ti to říct dřív,ale ty už si tu byla!Takže hned zítra se ráno dobře najíš a příjdeš sem za mnou,nejlépe už brzy ráno.Řeknu Lisse aby tě probudila"
Treisy jak si nechápala proč a proto se radši zeptala,aby věděla na co se má psychicky připravit
"No...zítra ti pomocí kouzla vštípíme do mysli ten výcvik a pak...pak se to už dozvíš...." Vydechla "A musím tě varovat že po tom budeš hodně zeslábla a celý den budeš jenom ležet..."
"Dobrá"přikývla a chystala se k odchodu
"Dobrou..."pokusila se Ismeni o úsměv
"Dobrou..."hesla její dcera a odporoučela se do jejího pokoje