Jonap Isabella - Mabel Defoe

Kapitola 48. Mabel Defoe

Následujícího dne se otevřely dveře Remusova pokoje a on, i když velmi zesláblý, sešel poprvé za ostatními. Ti ho přivítali s nadšením.
Joe shledala, že nepřeháněl, když říkal, že po úplňku vypadá vždy hrozně. Byla ale ráda, když překonal svou nechuť k tomu, aby ho tak viděla a opět se zapojil do normálního chodu v domě. Tedy jak se to vezme. Ještě pořád odpočíval a dřívější síly nabíral pomalu, ale nebránilo mu to v tom, aby se ani ne pár hodin po té začal opět usmívat a občas i žertovat.
Když tedy i zde došlo k výraznému zlepšení, pomalu začala Joe doufat, že ji Brumbál brzy řekne, že bude moci zpět do svého domu.
V knihovně Blacků už měla vše prostudované a ani jí to dlouho netrvalo.
Z popsaných svitků toho vyplývalo také jen málo. Ne nadarmo si opakovala, že toto je knihovna rodu Blacků, ne de Lator a proto je vše zapsané tak, aby to ukazovalo fakta převážně o této rodině. I tak tam ale našla několik zmínek. Navíc pak zajímavosti třeba o Belatrix a jejím vztahu k jejímu otci. Bylo to zajímavá a poučné.
Stejně tak jako rodové linie Malfoyů. Skutečně si oddechla, že nepatří k nim.
I když, možná by pak měla vše snazší.
Ale to se nikdy nestane!
S povzdechnutím odložila i tu poslední knihu, která ji tam mohla zajímat. Lehla si na postel a zírala do stropu. Kolik už toho prožila? Kdyby jí někdo na začátku školního roku řekl, jak se to všechno zamotá a že nepříliš dlouho na to bude za… no prostě zmatená, nevěřila by.
Zcela automaticky sáhla po fotografii, kterou měla vedle postele a zadívala se na ní.
Jak jen je to všechno možné?
Proč je podobná té ženě? Kéž by znala odpovědi z minulosti. Chtěla by vědět, proč už nežijí a proč ona nikdy nevěděla, že vůbec existovali. Po tváři jí stekla slza a rozpila se na pokrývce.
Joe se jen dívala, dotýkala se jí přes chladné sklo rámečku. Jak šťastně vypadali.
Hned by se k nim přidala, byli tak spokojení, tak…milující.
Proč její otec nebyl takový?
Zavřela oči a tak jako už poněkolikáté přitiskla fotku k hrudi. Kdyby žili, byla by ráda jejich součástí. Cítila to, jenže oni už nebyli. Zbyla jen jediná fotka a skříňka, co hraje tak čisté tóny.
A pak se to stalo. Bylo to instinktivní přání, tak silně pociťované, ale nyní vyslovené nahlas.
„Kéž bych mohla vědět víc, tak ráda bych je znala.“
Zpoza zavřených očí ucítila hřejivý pocit, asi jakoby se na chvíli ocitla na nějaké louce a sluníčko jí šimralo po obličeji.
Jenže když je otevřela, ten pocit zmizel. Byla opět ve svém pokoji na Grimmauldově náměstí.
Ale něco bylo přeci jinak. Už to nebyla jen fotka, už to byl obrázek a něco.
To něco mělo pevné desky, příjemní na dotek i když lehce opotřebované. Překvapeně se podívala. Nyní konečně viděla, že zadní strana fotky byla zakouzlená tak, aby se otevřela a odkryla svá tajemství.
Ihned si vzpomněla na Brumbála.
Jak to říkal? Že některé věci jsou ukryté i pod povrchem?
Odložila obrázek a vděčně se na něj podívala a usmála před tím, než se dala víc do prozkoumávání záhadného sešitu. I když, dalo by se spíš říct, že to byla malá knížka.
Deník. Došlo jí ihned.
Bedlivě jej otáčela v rukách, ale na deskách nebylo zhola nic. Pak váhavě otevřela první stranu.
Písmo bylo čitelné a jemné. Úhledně upravená slova byla už sice trochu opotřebovaná, ale i tak mohla bez problémů číst.
Mabel Defoe, stálo na první stránce. Nic víc tam nebylo.
Byl to podpis. Tedy už měla alespoň představu. Jenže kdo to byl? A proč schoval svůj denník právě do fotky? Dala se do dalšího čtení a listovala stranami.
Byl podrobný. Popisoval její život.
Zkoumala jej jen útržkovitě, protože chtěla najít něco důležitého, nevěděla přesně co.
Zatím věděla jen to, že Mabel byla také čarodějka. „Druhořadá“ jak by řekl její otec, protože jeden z rodičů byl mudla.
Také pochopila, že studovala v Bradavicích. Překvapeně zamrkala, když zjistila, že to bylo ve stejný čas, co tam byl její otec a jeho bratr. Jak zvláštní. Byla Mabel ta žena na obrázku?
Dávalo by to smyl, ale musela vědět víc.
A pak to našla.
Nejdřív poznenáhlu a pak naplno. Mabel se na stránkách svého deníku rozepisovala o tom, jak poznala jistého čaroděje. Nebylo pochyb, že se do sebe oba zamilovali. Jenže on byl jiný.
Měl úroveň a postavení. Byl to zvláštní příběh, jenže vypadal tak šťastně. Měli se rádi a on se proto zřekl své rodiny a když vystudovali, tak si jí vzal.
Mabel Defoe a Dagoberth Alexandr George de Lator.
Byl to starší z obou synů a měl být také dědic, jenže kvůli ní se vzdal všeho. Byl lékouzelníkem. Možná proto její otec tak nenáviděl všechny léčitele? Nemohl mu prostě odpustit? Nebylo totiž pochyb o tom, že její otec rozhodně nedával přednost citům.
Jak četla dál, bylo to zajímavější.
Zůstala ležet v posteli, když dočetla.
Bylo to neuvěřitelné.
Slzy se jí hrnuly proudem z očí. Taková silná bolest, tohle nečekala. Nikdy!
Jak mohli! Proč to udělali?!
Četla to pořád dokola a když zavřela oči, měla to tam snad také napsané. Bylo to všude.
Tak strašně jí to bolelo, chvíli se svíjela na posteli a vzlykala.
Jak jen mohli!

Když se narodila, nebylo pochyb o tom, že zdědí některé vlastnosti, které měl i její otec. Byli jsme tak pyšní. I kdyby nebyla čarodějka, byli by jsme.
Byla tak krásná a maličká.
Dali jsme ji jméno Jocelyn Samantha Lilien Defoe de Lator.
Dag trval a tom, aby měla i mé příjmení. To prý aby nikdy nezapomněla,odkud pochází. Tolik se bál, že by mohla být jako jeho rodina. I teď mu zůstávaly šrámy na duši. Postupem času je ale naše malá zaplašila.
Byla tak roztomilá. Snažili jsme se jí chránit před vším zlým a Dag mi častokrát opakoval, abych si dávala pozor. Bál se, že by se o ní mohli dozvědět. Měl pravdu.
Voldemort byl při plné síle a v té době si nikdo nebyl jistý životem. Vždyť i my jsme děkovali za každý další den. Jeho rodina si nepřála, aby měl se mnou cokoliv společného. Tak hrdě jim vzdoroval.
I jeho bratr se oženil. Vzal si čistokrevnou francouzsku. Na svatbu nás samozřejmě nepozvali.
Ale nevadilo nám to.
Lilien začaly růst zoubky a my jsme trávili veškerý volný čas u ní. Když se narodila její sestřenka, konečně nastal zlom. Dagův bratr a jeho žena nás pozvali na návštěvu. Bylo to zvláštní, protože to bylo poprvé po třech letech, kdy o nás projevili alespoň minimální zájem. Daga to potěšilo, ale byl obezřetný. Nejednou kvůli tomu pozvání nemohl spát. Svěřil se mi s tím, že se obává i nejhoršího.
Měl pravdu.
Moje maličká Lilien, tak moc mě bolí to pomyšlení. Co s ní jen bude?
Naše sladká holčička. Kéž nám to odpustí, ale museli jsme to udělat. Dag měl totiž pravdu.
Jeho bratru se sice narodilo dítě, ale byl to moták. Chtěli se ho zbavit, to bylo jisté. Takovou hanbu by neunesl, jenže tenkrát přišli s tím návrhem. Nedali nám na výběr. Museli jsme zachránit alespoň jí. Třeba se slitují nad jejich dítětem.
Kéž jí to někdy budeme moci vysvětlit.
Vyměnili jsme je.
Srdce mi ještě teď puká, když si pomyslím, že naše maličká je na několik mil vzdálená. Ale jak jsem mohla dovolit, aby zabili to druhé dítě? Vždyť za nic nemohla. Jaký prohřešek spáchala, když se narodila jako moták? Vždyť byla zdravá a hezká.
Nedali nám na vybranou.
Tušili jsme, že dřív nebo později nás zabijí. Měli styky s temnou stranou. Ale doufali jsme alespoň v to, že ušetří vlastní dítě. Nebo nás už kvůli němu nechají naživu.
Vždyť bylo tak bezbranné.
Děvčátko.
Měla tak zvláštní jméno. Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator.
Souhlasila jsem s tím jen proto, že jsem si přála, aby byla v bezpečí. Na nás mohli kdykoliv zaútočit. Způsobila jsem svému muži problémy svým původem, ale ne mohla jsem dopustit, aby zabili i jí? Moji malou holčičku?
Moji sladkou Lilien?
Daga to dočista zlomilo. Věděli jsme, že se děje něco zlého.
Dali jsme jim naše dítě a doufali, že jej vychovají dobře, tak jako my to jejich.
Třeba jí časem povíme pravdu.
Tak hluboce nás to zasáhlo, tuhle ráno těžko dokážu zahojit. Ale nikdy bych to neudělala jinak. Oba jsme to udělali a i když jsme trpěli, stále jsme věřili.
Naše malá holčička...

Tím veškerý záznam v denníku skončil. Už nebylo nic dál. Už nebylo jediné slůvko. Už byly jen Joeiny slzy. Tak hořké, tak bolavé a tak od srdce.
„Moji rodiče!“ vzlykala a zatínala ruce v pěst.
Tohle bolelo tak moc. Tohle zasáhlo skutečně hluboko. Tak moc to dávalo smysl a tak moc to bylo neuvěřitelné. Tak strašlivě bolavé a živé.
Zabili je téměř před třinácti lety. To jí řekl Brumbál.
Zabili je.
Její vlastní strýc, on zabil svého bratr. On zabil své vlastní dítě!
On nenáviděl mě a teď už vím proč, nemohl mě mít rád.
Moji rodiče.
Jestli jste kdy ztratili vše a temno vás pohltilo, snad by jste pochopili, jak hořce může plakat někdo takový. Protože Joe skutečně plakala.
Z celého srdce.

Svět kolem ní najednou nebyl. Přestala jej vnímat a jen k sobě zmateně tiskla jednu zašlou starou fotku a deník.
Nestarala se o to, kdo ji slyší, nebo jak vypadá. Tohle bylo tak neuvěřitelné a silné, že jí bylo vše jedno. Neexistovalo nic. Jen tma a led. Její led.
Někdo vtrhl do jejího pokoje.
Nevěděla to.
„Joe!“ volal Remus. „Joe, co je ti?“ ptal se a klekl si k její posteli, kde se ona svíjela a křečovitě vzlykala. Tak strašně to bolelo a tak strašně potřebovala obejmout.
Tohle bylo tak neuvěřitelné.
Remus ji chytil obezřetně za ruku, ale i tak ho nevnímala, jen plakala.
Když trochu zesílil stisk a znovu ji jemně oslovil, zvedla k němu uplakanou tvář. Její oči se topily ve smutku, nepoužívala nitrobranu a tak byly hluboké a doširoka rozevřené. Jako bezedná propast. Byla tak zranitelná.
„Joe, co se stalo?“ Zeptal se vlkodlak jemně.
Zavrtěla hlavou, protože nedokázala mluvit, jen potřebovala obejmout. Aby se přestala třást a aby se tak moc necítila sama. Vytušil to, tak ji prostě objal a hladil po vlasech.
Dál vzlykala a nechávala svůj velký žal plynout pryč. Dokud nebyla schopná promluvit.
Ještě dlouhou chvíli zůstávali v tomto sevření a ona i když už nebrečela, nemluvila.
Pak se přeci jen odtáhla a sedla si.
Ty dvě podivné věci tiskla pořád k sobě a za nic na světě je nechtěla pustit. Jako by se bála, že se rozplynou.
„Remusi, já musím za Brumbálem. Už jsem na to přišla.“
„Ale Joe..“chtěl něco namítnout. Pak si to rozmyslel. „Dobře tedy.“ Souhlasil.
Měla jistě důvod a to co viděl bylo natolik silné, aby jí věřil. Za tu dobu poznal, že Joe skrývá věci hluboko v sobě a jen málokdy nechá ostatní nahlédnout pod povrch. Snad za to mohla její výchova, nebo fakt, že byla Zmijozel. Teď však před ním brečela a objímala ty dvě věci. Znamenalo to, že to muselo být něco velkého. Navíc se ptala po Brumbálovi.
To ji mohl splnit. Pošle jí za tím do pracovny, on bude vědět, o co jde. Ti dva měli své tajnosti do kterých on nezasahoval. Až bude chtít, poví mu to sama.
„Zvládneš přenos krbem?“
Roztřeseně přikývla.
„Dej mi jen chvilku, ještě se musím vzpamatovat. Ale zvládnu to.“ Přesvědčovala ho.
„Počkám na tebe dole.“
Zadržela ho. „Já..měla bych tam jít sama. Nezlob se prosím, všechno ti pak povím, slibuji, jen potřebuji být sama. Tam.“ Vysvětlovala lehce zmateně.
„Tak dobře.“ Souhlasil znovu.
O několik minut později už sešla dolu. Remus tam na ní čekal. Byli v domě sami, protože když už se mu dařilo lépe, vrátila se Molly na chvíli do Doupěte, aby dohlédla na vše potřebné. Navíc se chtěla přesvědčit, jak se daří Billovi a Fleur.
Teď tedy stáli jen oni dva v ponuré kuchyňské místnosti a sotva se sobě podívali do očí.
„Dal jsem řediteli vzkaz, nejspíš tě bude očekávat. Počkej tam na něj a nikam nechoď.“
Pouze přikývla.
Nabrala si letax a hodila jej do krbu.
Poděkovala Remusovi a pak už zase zmizela v plamenech.
„Děkuju.“ Bylo její slabé, sotva slyšitelné hlesnutí. Které ovšem neušlo jeho sluchu.
A tak byla pryč.
Sedl si jednoduše za kuchyňský stůl a čekal. Jedno jak dlouho, on to vydrží.

V ředitelně nikdo nebyl.
Trochu ji tu překvapilo, ale vlastně Remus říkal něco v tom smyslu, aby tam na něj počkala. Kde jen může být?
Přešla k oknu a zadívala se na pozemky. Pak jí v hlavě něco cvaklo a vzpomněla si, že Molly nedávno něco říkala o tom, že bude další famfrpálový zápas. Snad tedy bude tam.
Jistě se vrátí a pak ji tu najde.
Tohle mu musí říct. Tohle bylo důležité.
Přecházela horečně sem a tam. Sotva se zastavila a nejednou popadala stěží dech. Bylo to tak mocné, všechny ty pocity a dojmy. Jak jen to dokáže vysvětlit? A věděl to už Brumbál, když jí dal ten deník? Vždyť jí říkal, aby se dívala i pod povrch. Musel to vědět. Nebo ne?
Chodila stále v kruhu, nezastavovala se, ani když fénix něco zašveholil ze svého bidýlka u dveří.
Nevnímala žádné jiné zvuky jen sebe a své myšlenky.
Nicméně když se otevřely dveře, nedočkavě se otočila. Pak ovšem ihned doslova zkameněla. Oči se opět rozšířily a žaludek poskočil tam, ale zpět už ne. To až po chvíli.
Hleděli na sebe, nejdřív oba nevěřícně. Pak ona vyděšeně a on velmi, velmi naštvaně.
„Vy!“ vyštěkl a zabouchl za sebou dveře. Mlčela a nebyla schopná promluvit.
„Co si vůbec myslíte, že děláte?!“ vyhrkl prudce, v černých očích se nebezpečně zablýsklo.
„Já…musím mluvit s profesorem Brumbálem.“ Vysoukala ze sebe rychle. „Je to důležité.“
„Samozřejmě!“ Vyštěkl jízlivě. „Všichni smrtijedi jdou právě po vás, ale vy nemáte nic lepšího na práci, než se producírovat po hradě a hledat Brumbála. Teď se ihned vrátíte zpátky.“
„Ale já ne-.“
„Ihned!“ zařval opět. Joe div nenadskočila. Zase dostala vztek.
„Byl jste to snad vy, kdo mi říkal, že až budu potřebovat tak mám přijít! Já musím mluvit s-.“
Nedopověděla. Snape ji nenechal.
Jediným krokem přiskočil ke krbu, kde vytrhl krabičku s letaxem a hrst hodil ho ohně, pak aniž by čekal na cokoliv dalšího, ji jediným mávnutím hůlky doslova „hodil“ do ohně.
Nezbývalo jí než říct adresu a nebo se nechat upéct.
„Grimmauldovo náměstí dvanáct!“ vyprskla.
Poslední co viděla byl Snape. Navzájem se měřili nenávistnými pohledy.
Zatracená holka paličatá!
Upír praštěnej!!

Snape ještě dlouho po tom zuřil. Musel ovšem počkat na Brumbála, aby mu řekl co se stalo.
Teď už věděl, kde ji skrývali a navíc i to, kdo byl její doprovod.
Vlkodlak!
Rozzuřeně přecházel po pracovně, když konečně přišel Brumbál, řekl mu co se stalo. Jak ji tu našel a že ho hledala. Ředitel ho vyslechl s naprostým klidem.
„Je to pravda, nějaký čas byli na štábu. Bylo to ovšem jen dočasné. Hned zítra se přestěhují zase zpět. Remus je už dostatečně silný. Ale teď, předpokládám, že budeš chtít jít se mnou?“ Byla to klidná otázka. Brumbál na něj ovšem hleděl s lehce zvednutým obočím.
Mistr lektvarů jen přikývl.
Na náměstí si Brumbál pospíšil za Joe. Prý byla ve svém pokoji, alespoň tak to řekl Lupin. Ten doposud seděl v kuchyni. Vlastně čekal, že přijde Brumbál. Snapea ovšem nečekal.
Navíc měl skutečně vražednou náladu. Když osaměli, probodl ho smrtijed pohledem.
„Jak tě mohlo jenom napadnout poslat jí tam samotnou!“ osopil se ihned.
Remus něco podobného čekal. „Měla k tomu své důvody.“
„K čertu s nějakými důvody, copak nevíš, že tam mohla klidně na někoho narazit?! Je to tvoje práce!“ teď už doslova křičel. „Nebo ti snad to hraní na vlka zatemnilo mozek!“
„Chápu že se zlobíš, ale zkontroloval jsem to, nikdo tam nebyl.“ Uklidňoval ho Remus.
„Ta zavšivenej vlkodlaku, copak ti nedošlo, že tam mohl kdokoliv přijít? Máš být pořád s ní! Máš jí hlídat! Copak je tak těžké ohlídat jedinou holku?!“
„Měla k tomu svoje důvody!“ nevydržel to už. „Musela to udělat!“ hájil jí.
Sebe ne, protože věděl, že měl trochu pravdu. Co kdyby tam někdo přišel, ale Brumbál byl skutečně velký čaroděj. Jemu nemohl přeci v jeho hradě nic uniknout a pak, byl tam Fawkes.
Jenže to hádku nemohlo odčinit. Snape zuřil.