O Wilkornovi - Starý nepřítel

(zima roku 265 nového letopočtu)

Wilkorn stál před Doupětem a rozcvičoval se. Temní vrahové ho přivítali se slovy, že nechají jeho i Lorkase být, pokud se nerozhodnout vstoupit do Doupěte. Wilkorn se tak mohl připravit na nadcházející den. Půlka zimy bude již zítra. Wilkorn za ty roky posílil a vypadal statněji. Tvář měl plnou vrásek a ošlehanou větrem, oči měl menší a bystřejší, zároveň ale temnější a bezcitnější. Dlouhé vlasy měl opět svázané do copu a vousy nechal neupravené. Sžíval se s okolním prostředím a byl si téměř jist, že bitvu, na kterou čekal pět let , vyhraje. Díky Lorkasovi zažil to největší trápení, tu největší bolest, jakou si jen dokázal představit. Chtěl jeho smrt a nic ho nemohlo za žádnou cenu zastavit.

Lorkas se pomalu blížil k místu, kde se měl příští den odehrát ten nedůležitější souboj, jaký kdy měl prožít. Milora nálehala, aby mohla jet s ním, ale on jí to nedovolil. Je to jen mezi Wilkornem a ním. Doufal, že Wilkorn nepřijede. Že si to rozmyslel a nechce se Lorkasovi pomstít. Že našel ve svém životě štěstí a zůstane u něj. Ale zároveň si byl jistý, že tam Wilkorn již čeká. Věděl to.

Příští den čekal Wilkorn před Doupětem s připraveným mečem. Dnes to skončí. Všechno. Srdce se mu roztlouklo, když uslyšel tichý dusot koňských kopyt. Sníh vše ztlumil, ale Wilkorn se za poslední dva roky sžil s přírodou natolik, že slyšel i to slabé klusání. A vzápětí spatřil jezdce na koni. Tyčil se v koňském sedle, vysoký a statný muž s kapucí. Když přijel blíže, sundal si jí. Změnil se, ale Wilkorn ho i tak poznal. Roztřásly se mu ruce. Pět let plných trápení na tohle čekal.

,,Přijel jsem, jak jsem slíbil, Wilkorne.“řekl Lorkas drsným hlasem a pořádně si starého nepřítele prohlédl. Wilkorn se změnil Opravdu ano.
,,Věděl jsem, že přijedeš.“řekl Wilkorn a postavil do bojové pozice. ,,Ale dost řečí, jdeme bojovat.“
,,Počkej ještě. Rozmysli si to. Já mám za co bojovat, ty nikoliv. Vyhraju.“řekl náhle Lorkas.
,,Jak můžeš vědět, že nemám za co bojovat, elfe?“
,,Prostě to vím. Nechci tě zabít. Změnil jsem se. Mám svůj život a ty ho můžeš mít taky. Zapomeň na dávnou křivdu a na mstu.“
,,Nikdy nezapomenu na to, že tvoji lidé zabili mojí ženu a dítě které nosila. Nenávidím tě nejvíc ze všech lidí, které jsem kdy nenáviděl. Chci tě vidět mrtvého Lorkasi. Nemohl bych dál žít s pocitem, že jsem s tebou nebojoval, když jsem měl tu možnost.“zasyčel Wilkorn a odplivl si.
,,Prohraješ.“řekl Lorkas.
,,Uvidíme.“pronesl Wilkorn a sekl po protivníkovi mečem. Lorkas se stačil vyhnout. Z pochvy vytáhl šavli a postavil se proti člověku.,,Ani jsi nepočkal, až vytáhnu svojí zbraň. Změnil jsi se, Wilkorne.“
,,Za to můžeš také ty.“řekl Wilkorn a učinil na elfa výpad. Ten ho odrazil a otočkou se dostal Wilkornovi za záda. Nestihl ho seknout, Wil se totiž přikrčil a udělal ve sněhu kotoul. Ihned poté se zvedl a připravil se ke střetu.
,,Tohle není nutné Wilkorne. Zemřeš zbytečně.“promluvil Lorkas. Wil ho však neposlouchal a opět zaútočil. Sekl Lorkase do paže, ten ucukl a překvapeně na zranění pohlédl.
,,Kdo se směje naposled…“začal mluvit Wilkorn, ale Lorkas ho švihem své šavle připravil o meč. Zbraň dopadla do sněhu.,,Ten se směje nejlíp…“dokončil větu elf.

Wilkorn se ale nevzdal a obratně se útoku vyhnul a stihl ještě Lorkase praštit do břicha. Pro elfa to nebyla žádná tragédie a hned s z rány vzpamatoval. Mezitím se ale Wilkorn zmocnil své nedávno ztracené zbraně.
,,Nevyhraješ to.“

Den se chýlil ke konci. Oba bojovníci byli vyčerpaní a bojovali mnohem pomaleji než na začátku. Wilkorna ovšem stále hnala touha zabít Lorkase. A Lorkas se zase chtěl vrátit ke své ženě a žít klidný život. Vyhrát mohl ale jen jeden.
,,Jsi lepší bojovník, než jsem čekal že budeš, Lorkasi. Myslel jsem, že mě podceníš.“
,,To bych si nedovolil.“hekl udýchaně Lorkas. Pálilo ho zranění na paži a na noze. Na oplátku Wilkorna sekl před chvílí přes bok.
,,Tohle nikdy neskončí.“pronesl Lorkas.,,Chceš v tom boji i nadále pokračovat?“
,,Samozřejmě.“řekl rozhodně Wilkorn a již po několikáté se vrhl na svého protivníka. Zasypával ho ranami jak se dalo, Lorkas po chvíli převzal iniciativu a snažil se zasáhnout Wila. Ten se však hnán touhou po pomstě nedal zasáhnout. Vykrýval ty nejlepší triky jaké Lorkas znal. A elf si náhle uvědomil, že udělal chybu.
Na ten nejmenší okamžik na světě nechal odkrytý svůj pravý bok přesně ve chvíli, kdy stál Wilkorn u něj. Jeho meč neomylně prošel Lorkasovým břichem až prošel druhou stranou zad. Elfovi se v očích objevil výraz, který v nich chtěl Wilkorn vidět. Že mu všechno došlo. Že mu došlo, že zemře.
Wilkorn vytáhl s Lorkasových útrob svůj meč. Elf dopadl zády do studeného sněhu a začal těžce oddychovat. Před očima se mu objevovaly tmavé a světlé tečky. Umíral. Wilkorn si na něj sedl a přiložil mu meč k hrdlu.
,,Takhle nějak jsem zabil krále. A takhle nějak zabiju i tebe. Zemřeš za to, že můžeš za Sářinu smrt. A zemřeš za tu bolest, kterou jsi mi způsobil a zemřeš…“
Wilkorn to nedopověděl. Trhl sebou a se strachem v očích pohlédl na své vlastní břicho. Trčel z něj hrot šipky. Otočil se za sebe a ještě před tím, než se svalil vedle Lorkase zahlédl Miloru držící kuši.

Milora přiběhla ke sténajícímu manželovi.,,Promiň, promiň že jsem tě sledovala.“plakala a sledovala Lorkasovu ránu. Elf jen ztěží dýchal.,,Byl…to…náš souboj. Neměla jsi do něj zasahovat.“
,,Nezasahovala jsem do něj, ale copak jsem mohla dovolit, aby tě Wilkorn zabil?“obhajovala se. Celá se třásla, ale snažila se Lorkasovi nějak ošetřit ránu.
,,Už mě stejně zabil.“
,,Ne, to neříkej!“vzlykala Milora. Náhle se vylekala, když kousek za sebou uslyšela zvuk. Otočila se a pohlédla do zvířecí tváře. Ihned vytasila meč, ale Lorkas ji stihl zastavit.,,To je přítel.“řekl z těžka.
Milora nechápala co to znamená. Jaký přítel. Nevěděla co se děje, dokud zvíře nepromluvilo. ,,Jmenuji se Firak.“ Milora nevěřila vlastním uším. To zvíře mluvilo!
,,Uhněte prosím, ať se můžu postarat o vašeho manžela.“pronesl klidně sněhopes a přešel k umírajícímu Lorkasovi.
,,Nech to být.“hlesl elf.
,,Zachránil jsi mi život. A já ho teď zachráním tobě.“
Milora to všechno němě sledovala. Nevěděla o čem má přemýšlet dříve. Zabila muže, který jí zachránil život, kvůli muži kterého milovala. Připletla do souboje a její muž ho tak vyhrál nečestně. Ale nemohla se přeci dívat na to, jak ho Wilkorn zabije. A teď k nim přijde nějaký mluvící vlk, nebo medvěd, nebo co to je.
,,Je to hluboké. Nejde to …vyléčit.“zanaříkal Lorkas. Firak prudce zadýchal.,,Já jsem sněhopes.“řekl klidně a začal Lorkasovo smrtelné zranění olizovat. Milora nemohla uvěřit tomu, když uviděla jak se rána zaceluje. Štěstím ji ukápla slza.
Lorkas sebou několikrát zavrtěl, po chvíli se však posadil a sáhl si opatrně na břicho. Firak odešel o kousek dál a začal dávit.
,,Děkuji ti, Firaku.“řekl Lorkas vděčně. se. Sněhopes se oblízl a poté snědl trochu sněhu. Nakonec se posadil naproti elfovi. ,,Tak jako ty jsi zachránil život mě, tak já ho zachránil tobě. Lidé o nás toho moc nevědí a to je naše výhoda. Jinak by si nás chtěli ochočit a zneužívat naší moci. Naší magické moci.“
,,Vy umíte ovládat magii?“zeptala se Milora..
,,My jí neovládáme. My jí jsme. Jsme magičtí tvorové. Už od pradávna. Proto umíme mluvit všemi jazyky, proto jsem ti mohl zachránit život. A proto jsem i Wilkorna dostával pořád z nebezpečí. Bohužel jsem ho nepřemluvil, aby se s vámi nesetkal. Byl moc zaslepený.“zafuněl smutně Firak a pohlédl na ležící Wilkornovo tělo.,,Jeho již zachránit nemohu.“řekl a poté dlouze zavyl. Milora sebou vylekaně škubla, ale Lorkas se zasmál.

Během několika okamžiků se z okolního lesa přiblížily desítky dalších sněhopsů. Pomalu přišli k Wilkornovi a vzájemnou pomocí ho naložili na saně, které táhli dva sněhopsi. Firak se Lorkasovi uklonil.
,,Pohřbíme ho. Byl to dobrý člověk, ale zaslepený. Vy lidé , elfové a trpaslíci si komplikujete život malichernostmi. Sbohem, Lorkasi. Pokud někdy budeš chtít opět s něčím pomoct, víš kde mě najdeš.“
,,Děkuji ti, Firaku.“poplácal elf tvora po hlavě. Za chvíli byli všichni sněhopsi pryč.

Cestou domů musel Lorkas Miloře všechno vysvětlit.,,Zachránil jsem Firaka ještě dříve, než jsem poznal tebe. Chtěli ho zabít nějací lovci a já je zahnal. Řekl mi, že až budu potřebovat, stačí se s ním sejít na sněhem pokryté pláni. On prý poté vycítí, že ho potřebuji. Nechtěl ale, abych o něm komukoliv vyprávěl. A tak jsem ho poprosil, aby hlídal Wilkorna. Tenkrát jsem se s ním chtěl utkat a chtěl jsem, aby se mu do té doby nic nestalo. Jenže během posledních let jsem svůj názor změnil. A tak jsem poprosil Firaka, aby Wilkorna přemluvil. Nepovedlo se mu to. Nedal si říct.“povzdechl si Lorkas.
Milora se stále nemohla smířit s událostmi minulého dne.,,Nikdy jsem si nemyslela, že ho zabiju. Já…je strašné jak je to všechno komplikované. Musela jsem ho zabít, protože jsem nechtěla ztratit tebe, i když vím, že jsi mu způsobil spoustu bolesti. Ale zase vím, že jsi se změnil a lituješ toho. A to on nevěděl.“
,,Vybral si to sám. Netrap se tím. Musíme překonat výčitky. Já, že jsem zničil život dobrému člověku a ty, že jsi zabila svého přítele. Ale zvládneme to.“
,,Ano, musíme to zvládnout. Už kvůli…“začala mluvit Milora, ale nedořekla to.
Lorkas pozvedl obočí.,,Kvůli čemu?“
,,Chtěla jsem ti to říct až doma, ale…Čekám s tebou dítě, Lorkasi.“řekla šťastně Milora. Lorkas si v tu chvíli pomyslel, že asi praskne. Štěstím a radostí.

Karin seděla na lavici pře domem a hladila malého Jacka po hlavičce.,,Tvůj kmotr se už nevrátí, chlapče.“
,,A proč ne?“zeptal se s dětskou nevinností a nevědomostí Jack.
,,Protože si musel zařídit něco neodkladného a asi se něco pokazilo. A on tam musel zůstat.“
,,Ale maminko, proč brečíš?“
,,Já nebrečím chlapče. Jsem šťastná, že Wilkorn našel své místo klidu, že už ho nic netrápí. Víš, jsme někdy svědky hrozivých chvil. A občas se s nimi těžko vypořádáváme. Ale ty mi slib Jacku, že vždycky uděláš vše pro to, abys se s nimi vypořádal jak nejčestněji budeš moct.“
,,Slibuju, maminko.“

Nad vesnicí Vilos svítilo slunce. Respektive nad jejími zbytky. Jediné, co na opuštěném místě stálo byla malá chatrč a v ní několik mokrých a plesnivých dek. Kousek od ní se nacházel hřbitov. Nově tam byl pohřben jeden muž. Ležel vedle své mrtvé ženy a na společném náhrobku byla kostrbatě naspána tato slova:
,,Zde společně odpočívají Wilkorn a Sára. Novomanželé, kteří ve svém životě neměli dostatek štěstí a kteří si museli vytrpět spoustu trápení. Nechť ať je po smrti již nic netíží.“