VÍLA

Muž na cestě loukami na koni jezdí, když náhle v dáli spatří dívku. "Ne, to není člověk, je to snad přízrak, má fantazie, výplod mých snů?"
Tak jede stále blíž a blíž, žene ho myšlenka na krásnou dívku. Na tu vílu, která bosá tančí na louce plné kopretin a její dlouhé plavé vlasy jí vlají za zády, poháněné mírným větrem.
Přijede trochu blíže, však nechce svou vílu vystrašit. Z úkrytu pozoruje její lehké pohyby, snad jakoby se ani nedotýkala země. A dívka tančí a muže si ani nevšimne.
Když náhle vítr více zafouká, a stéblo trávy pošimrá muže po tváři. On otřese se, a vyruší dívku z jejího tance. Víla hned dá se vysokou trávou na útěk do lesa. A běží a běží, je rychlá jak srna a ladná stejně tak.
Muž vyskočí na koně, kterého měl schovaného opodál a uhání po rozkvetlé louce za dívkou. Stále ji má před očima, už ji dohání...Když tu náhle zmizí mu z dohledu.
On jako zběsilý jezdí tam a sem, ale nikde nemůže svou krásku najít. Snad zdála se mu? Ne, vždyť byla tak skutečná, ta překrásná víla.
Když najednou z lesa, do kterého právě chystal se vjet, vystoupí dívka - ta tančící víla, kterou už tak dlouho hledá, ale nenachází. A její úsměv uchvátí ho zase, on naslechnout musí svému srdci.
Ta víla jen lehce pokyne hlavou a muž jak zmámený, směrem tím se dá. Kráčejí dlouho, nocí, dnem, i jeho kůň už velkou žízeň má.
Ta jeho krásná víla dovede ho k jezeru, kde jak nádherná nevinnost nejčistější panny světa je voda, na palouček posetý bílými liliemi.
A víla se pomalu posadí do trávy a pohlédne na může, který tak dlouho ji hledal.Ten pomalu přistoupí ke své krásce a v ruce promne pár jejích vlasů. Těch nejjemnějších vlasů na Zemi.
Usmívá se na něj, ta dívka. Dívka, která očarovala ho svou krásou. On nemůže to déle vydržet a ve chvíli, kdy z nebe spadne první kapka deště, spojí své rty s jejími, v překrásném dlouhém polibku.
Je krásný, a vášnivý, s jeho narůstající touhou přibírá i déšť na síle a pomalu se mění na velkou letní bouři, která zchladí vyprahlou zem.
Jejich mokrá těla se v bouři deště a vášně nádherně proplétají. Jsou slyšet jen hromy a tichounké steny.Muž, zrovna za zvuku mohutného hromu, zaboří svůj obličej v její klín.
Dívka však dlouho tu rozkoš nevydrží. Jejich těla spojí se v jedno a dlouho se překrásně milují. Za světla prvního blesku se jejich těla propnou v obrovské vlně vyvrcholení.
Muž šťasten, se dívce, své víle na prsa položí a v tu chvíli se propadne do noci a sní si o nádherném probuzení vedle své krásky.
Když ráno oči otevře, je však úplně sám. Kde má svou vílu? Snad byl to jen sen? On chce se hned na další cestu dát. Hledat svou krásku.
Tak jezdí po celém světě, doufá a modlí se za svá přání. Chce aspoň jednou spatřit tu překrásnou paní. On zoufalý projezdí celý ten svět, však tu svou krutou vílu, už nikdy nezíská zpět.