Dítě bohů - Prolog

Bard opřel prsty do strun a vymámil nuzné, leč podmanivé tóny. Prohrábnul loutnou podruhé, potřetí.
"Slyšte, vážení" rozlehl se poloprázdnou krčmou medový hlas. Přesto nedokázal zaujmout stolovníky natolik, aby mu dali přednost před vychlazeným tuplákem piva či libovou pečínkou.
"Příběh dávný, avšak pravdivý. Příběh z dob, kdy muži a ženy byli dětmi lesů, klaněli se jim s posvátnou úctou a ve stejném duchu vzývali i své bohy."
Někdo z osazenstva ocenil tento fakt hlasitým říhnutím.
"Ač je pokryt staletou vrstvou prachu, stále se můžeme..."
Nestihl doříct. Do hlavy jej totiž trefila kost z oné libové pečínky.
"Táhni vrzale!" zavyl ještě odpůrce umění a barda ochotně odprovodil až ke dveřím. Přistání v blátě patřilo naštěstí k těm měkčím, které potulný zpěvák a vypravěč příběhů na své pouti zažil.
"Vyprávěl jste moc hezky, pane" píplo za ním něco nesměle. Z hlasu se dalo vyčíst, že k tomu muselo sebrat veškerou svou kuráž. Když osvobodil obličej od nánosu bahna, spatřil drobnou, asi pětiletou dívenku, jejíž rusé, kučeravé vlásky protínaly tmu jako nejostřejší čepel nože. S obtížemi se postavil na nohy, přeci jen, pomyslné letokruhy života mu dávaly k dobru již jen několik zim. Usedl na zem opodál a opřel se o kámen. Ladným pokynutím ruky přivolal děvčátko k sobě a dalším gestem jej usadil po své levici.
"Chtěla bys vyslechnout příběh, jež se stane legendou? O kterém si budou vypravovat generace budoucí ještě hodnou řádku let?"
Chvěl se mu hlas. Možná, že svým slovům tak úplně nevěřil, ale přesto z nich sálala neochvějná síla. Dívenka dychtivě přikývla a nechala se unášet na vlnách melancholických tónů, které právě kmet na své loutně vyloudil.
"Slyš tedy příběh o posledním Dítěti bohů...."
***
Krutá zima tehdy bičovala kraj, nelítostně a s takovou vervou, že mnohým sníh poskytl útočiště též jako dočasná mohyla. Pozřel do svého hladového chřtánu nejeden život a pohřbil jej pod hebkým ledovým závojem.
Nejinak tomu bylo i v malé osadě nedaleko Dublinia. Les věčnosti přijímal obyvatele, lačný po jejich duších. Avšak i v takovém nepokoji si svou cestu na svět vydobil nový život. Jakoby na znamení nového počátku se vesnicí, obtěžkanou pachutí smrti, rozezněl dětský pláč, reakce na vytržení z teplého lůna matky. Jen zázrak odehnal Morrigan od skromného příbytku, provoněného mastmi a bylinkami na potlačení matčiných bolestí. Dítě nasálo do plic studený vzduch a společně s ním i neuvěřitelnou chuť do života, jenž snad dávalo najevo usedavým pláčem, který ztišilo až matčino láskyplné obětí.
"Holčička. Bohové, holčička. Nemohlo nás potkat větší štěstí."
Málokdo by uvěřil, že bojovnice jako Drianna bude schopna takové něhy. Slova ze sebe dostávala těžko, pratěžko, v návalech doznívající bolesti, ale o to opravdověji zněla. Přesto, že její čelo zdobily krůpěje potu, zabalila sebe i dítě ještě více do kožešin, pokrývajících lůžko.
"Rawenna, malá bojovnice, jenž proklouzla jen zázrakem Morrígně mezi prsty. Budeme muset bohyni společně projevit úctu hned, jak jen to bude možné" usmála se nakonec a líbla dceru na čelo.
"Rawenna...." zašeptala ještě hrdě.