Jonap Isabella - V nouzi poznáš přítele

Kapitola 49. V nouzi poznáš přítele

Našel ji v jejím pokoji. Čekala na něho, i když tu a tam dál roztěkaně sledovala dveře.
Seděla na posteli se smutným výrazem, ale byla klidná.
Což bylo podivné, čekal, že možná bude zuřit, že bude nadávat, nebo snad truchlit, ale jeho přivítala jen apatie. Zcela nezúčastněně se dívala na ošoupaný koberec a tu a tam pohupovala nohama.
Brumbál vešel rozvážně do místnosti a zavřel za sebou. Trochu se přikrčila, ale pak se zase uvolnila. Tady jí přeci nic nehrozí.
Přešel až k její posteli a mlčky vyčkával. Pak jediným mávnutím hůlky vyčaroval pro sebe pohodlné křeslo. Bylo karmínové.
Vděčně se do něj posadil a sepnul konečky prstů v jeho charakteristickém gestu.
„Takže už to víte.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
Joe se jakoby probrala ze svého „transu“, i nadále byla ovšem citově nepřítomná. Tak chladná a zlomená. Bylo mu jí nevýslovně líto. Jenže to musela vědět. Byla to odpověď na tolik záhadných otázek.
Znala je a byla tomu ráda, ale když si jen pomyslela, co všechno se muselo stát. Co museli její praví rodiče vytrpět…
Tolik by si přála, aby raději umřela, nebo aby jí to bylo lhostejné. Nedokázala si představit, že se kdy dokáže vyrovnat s tím, co bylo. Tolik ji bolela ta ztráta, i když byla tak vzdálená.
Nepamatovala se na nic z jejího dětství. Ale přesto teď chápala, proč ji její „náhradní“ rodiče tak nenáviděli.
Z celé své duše truchlila pro minulost, nedokázala se smířit s tím, že se jí vzdali, ale ne proto, že by byla sobecká. Jen si nemohla představit tu strašnou bolest, když se zřekli jediného dítěte, aby mu zachránili život. Vždyť ona to oplakala, truchlila ještě teď a jistě ještě dlouho bude a to si je stěží pamatovala. Jaké to muselo být pro ně?
A co její sestřenka? Byla moták, to ano, ale jak jen dokáží vlastní rodiče odvrhnout dítě? Své vlastní dítě? I jeho litovala. Ona sama měla být jeho památkou, protože ji přejmenovali podle něho, ale jedno věděla jistě.
Když teď už věděla, kdo je, nehodlala se toho už nikdy vzdát. Odloží jméno své zesnulé sestřenky a začne být tím jediným, co jí ještě zbylo.
Bude Joe, přesněji řečeno Jocelyn Samantha Lilien.
Jak krásné se jí to jméno zdálo. Milovala každou jeho součást, protože tohle byla ona. Ne žádná princezna z velkého domu, které záleží na čisté krvi. Byla zase ta jejich „malá holčička.“ I když už to oni nevěděli.
Znala pravdu a to bylo důležité.
„Můžu se na něco zeptat?“ porušila po chvíli ticho. Brumbál to očekával a pokynul jí rukou.
„Jak mohli vědět, že je to moták? Totiž, já vím, že to jde. Ale vždyť museli použít jeho krev a také…no..černou magii. Bylo to přeci dítě.“
Ředitel se smutně usmál a skrz své půlměsícové brýle se na ni zahleděl.
„Joe, já myslela, že už víte. Kdo byli.“ Řekl mírně.
Dívka smutně svěsila hlavu. „Ano, už to vím. Ale vždyť ona byla jejich vlastní. Jak mohli spojit její krev s tím kouzlem?“
Opět si povzdechl, ale ne nad její otázkou, spíš jen nad tím, jak strašný byl v důsledku jejich čin. „Příbuzenská kouzla mají své vlastnosti. Jejich prostřednictvím lze dosáhnout mnohého. Od ochrany až k podřízenosti. Pokud vím, jen málokterý z čistokrevných rodů tyto zvyky nepraktikuje. Použitím krve narozeného dítěte a kouzla, které mu pronikne do těla lze posoudit relativně brzy, jestli bude kouzelník, nebo moták. Vyplývá to z reakcí na podněty, které se u ostatních projevují až po čase, pakliže vůbec někdy. Vychází to z přirozeného jádra kouzelníků, jenže použitím černé magie se dá také mnohé zničit, někdy dokonce zvrátit celý proces. Nejednou se stalo, že dychtiví rodiče zjišťovali totožnost svého potomka a mysleli si, že bude kouzelník, jenže svým vlastním nedopatřením ho spálili uvnitř na popel tak, že nebyl víc než jen člověk. Sami je vystavují nebezpečí.“
„A to se stalo i jí? Byla jen moták?“
„Bohužel ano.“ Řekl opět smutně.
„A pak ji čekala smrt?“
Když mlčel, pochopila. Z toho, jak vychovávali ji, bylo jasné, že by zabili i vlastní dítě, pakliže by jim bylo k ničemu. Potřebovali kouzelníka.
Proto navrhli výměnu, aby dostali čarodějku a udali své vlastní motácké dítě. Snad doufali, že časem budou mít ještě další dítě, ale co by se stalo s Joe, kdyby tomu tak bylo? A nedej bože, kdyby to byl skutečný kouzelník? Zabili by ji také?
Odpověď raději nechtěla znát.
„Co bude dál?“ zeptala se unaveně.
„Vrátíte se na nějaký čas do Francie. Bude vám tam dobře a budete v bezpečí. Pořád po vás pátrají.“
„Ale proč? Proč mě nenechají být?“
„Protože máte něco, co by rádi získali pro sebe.“
„Ale já už to nemám.“ Řekla dutě. Zkoušela jsem to, vážně mockrát, ale už v sobě nemám nic dalšího. Třeba se pletou.
Brumbál jen potřásl moudrou hlavou a nespouštěl z ní oči. „Všechno má svůj čas.“ Řekl tajemně.
„Mohu jít ještě do jejich domu? Chtěla bych si vzít nějaké věci. Nechci už tam nikdy víc vkročit. Ale napadlo mě, že by tam mohlo být napsáno ještě víc. I když pochybuji, že tolik jako v matčině deníku, ale měla bych se tam porozhlédnout dřív, než kdokoliv jiný.“
„Remus půjde s vámi až budete připravená.“
Joe si přitáhla kolena pod bradu a opřela se o ně.
„Tak moc bych chtěla vědět, jací byli. Nepamatuji si je, ale vím, že bych měla.“ Vyčítala si.
„Byla jste ještě dítě, když se to stalo.“
„Ano, ale měla bych si to pamatovat, alespoň něco.“ Stála vzpurně na svém. Tohle ji totiž pálilo na duši a trápilo ji to. Byla tak sobecká, když si nedokázala vzpomenout na nic.
„A co tohle?“ zeptal se Brumbál a ukázal na hrací skříňku.
„Znám tu hudbu, je mi tak blízká. Museli ji často pouštět.“
„Byla ve vašem pokoji.“ Řekl tiše Brumbál. Joe se zachmuřila, ale pak se její výraz rozjasnil.
„Ale jak to můžete vědět?“ Ředitel jen záhadně pokrčil rameny.
Pak spíš pro sebe zamumlala, že je jí povědomá, že má občas pocit, jakoby si broukala slova, když ji tolikrát poslouchala dokola. Trochu sentimentálně ji pohladila po hladkém víčku a pak odložila stranou.
„Je mi tak smutno.“ Řekla opět spíš k sobě. „A tady už to déle nevydržím. Cítím se tu jako v pasti. Pořád ty stejné zdi.“
„Poprosím profesora Snapea, aby vám přinesl věci z vašeho pokoje v Bradavicích a ještě dnes se můžete s Remusem vrátit do Francie. Budete tam mít volnost a přijdete na jiné myšlenky.“
Joe jen malátně přikývla. „Ráda bych zase viděla Bradavice.“
Muž v křesle jen mlčel a upíral na ni své pomněnkové oči.
Neodpověděl.

Joe strávila s Remusem zhruba dvě hodiny v prastarém sídlu de Lator.
Během té doby neúnavně, na až přímo posedle pátrala po jakémkoliv náznaku, co by vysvětloval dávno přešlé časy. Jenže vždy, když už narazila na cokoliv zajímavého, co jí mohlo napovědět, zjistila, že někdo před ní už vše potřebné odstranil.
Neexistovalo téměř nic. Její otec byl vymazán a nebo označen jako mrtví.
Žádná zmínka o její matce.
Nevzdávala to, už prošla všechny otcovy skrýše a také trezory.
Nakonec svěřila vše náhodě a když už nevěděla kam dál, zamířila na půdu. Zde byl výběr podstatně větší.
Ale i tak, nezjistila víc, než jen ty nejběžnější fakta. O sobě, jakožto o Jocelyn nenašla už vůbec nic. Vše se točilo jen kolem jejího strýce a Jonap. Ti byli podle všeho právoplatní členové rodu.
To ji ovšem také zarazilo, jak se mohl její strýc smířit s tím, že ji bude vydávat za čistokrevnou? Vždyť by „poškodila“ jejich krevní linii. A kdyby na to náhodou Malfoyovi přišli, zabili by ji a nebo by ji zavrhli, či uvěznili.
Jak tedy mohl bez potíží tvrdit, že je čistokrevná? Vždyť nebyla, alespoň ne úplně.
To kvůli těm schopnostem. Napadlo ji ihned, posléze to ale zavrhla.
Vždyť „o tomhle“ nevěděli. Nevěděla jsem to ani já.
„Neměli na výběr.“ Broukla si pro sebe.
Snad doufali, že na to nikdo nepřijde. Navíc byla pořád ještě z větší části čistokrevná. Její otec byl přeci takový. Už kvůli němu by se jí, i tak otevřeli všechny dveře do kouzelnického světa. Být de Latro, to něco znamená.
Jenže já jsem i Defoe, to znamená víc.
Matka o tom přeci psal v deníku. Nechtěli, aby kdy zapomněla, kdo skutečně je.
Nezapomenu. Přísahala si.
Remus i nadále udržoval mlčení. Z celé atmosféry byl trochu vyvedený z míry, protože mu nikdo neřekl, co může čekat. Se Snapem se pohádali a rozloučili se jako vždy ve zlém. Joe byla napjatá a „posedlá“ a on sám? Vyčerpaný a zamyšlený.
Dnes se vrací do Francie, snad jí přátelé zase pomohou, nebo i on sám ji pomůže, pokud se mu svěří. Pro zatím nechtěl naléhat.
Po další hodině, kterou Joe strávila usilovnou snahou museli odejít. Nebylo bezpečné, i když řád tyto prostory zajistil, aby zde zůstávali déle. Tak Joe dala opět sbohem skřítkům a naposledy se rozhlédla po velké hale. Ten dům měla docela i ráda, přeci jen, byl to kus její minulosti. Navíc se jí vždy líbilo to, že je z něj cítit historie. Generace této vážené rodiny je uchovávaly a předávaly dál. Byla to tradice.
S hlubokým výdechem se otočila a odešla. Neohlížela se a nemrkala.
Zanechala jej daleko za sebou a něco v sobě s ním.

Snape dorazil na Grimmauldovo náměstí přesně, jak slíbil Brumbál. Měl sebou její kufr a ostatní věci, které potřebovala.
Poslal je kouzlem do jejího pokoje a zběžně prohodil pár jedovatých slov s vlkodlakem. Jeden druhému se sotva podívali do očí, protože nenávist, která mezi nimi nyní panovala, byla skutečně velká.
Joe se to pokoušela ignorovat, i když s těží by se to dalo, kdyby s nimi nemusela být v té samé místnosti.
Jak maličká se teď zdála ta kuchyň. Ještě menší, než obvykle.
Molly už s nimi dávno nebyla a tam se Joe dobrovolně ujala úkolu vaření. Přišla při tom vždy na jiné myšlenky, protože se musela soustředit a věnovat svou pozornost jinam, než zrovna tam, kde to bolelo nejvíc. Nevyhýbala se tomu, jen občas byla ráda, že nemusí myslet až tolik.
Dnešek nebyl výjimkou.
Byla k nim otočená zády a poněkud důrazně začala porcovat kousky zeleniny, (bez hůlky, protože ji ještě nebylo sedmnáct). Když to vypadalo, že se zase začnou hádat. Nechtěla to dál snášet, raději dávala přednost tichu. Navíc nechtěla, aby kdokoliv osočoval Remuse kvůli ní. Byla to její vina, tak proč by se i tohle mělo přehlížet? Protože se jí zase stalo něco nečekaného? Zlého?
Remus se na ní poněkud překvapeně podíval. Pak ale pochopil tuto nepatrnou narážku a ještě stále trochu krkolomně se optal mistra lektvarů, jestli se k nim přidá ba večeři.
Ten jen temně zavrčel, pochopitelně odmítl.
S vlkodlakem a jednou ze studentek u stolu? Leda omylem. Nebo ne?
Poslední kapkou ovšem bylo, když na stůl, u kterého stál, vyskočil Stingwe a potěšeně zamňoukal. Jak jen to kočkodlak dovede napodobit.
Mistr lektvarů se jen nepěkně ušklíbl, tedy spíš mu zacukalo ve tváři. Chtěl něco vyslovit, ale včas se zarazil.
Věnoval vlkodlakovi poslední ze série drtících pohledů a bez dalšího slova se otočil. Prošel kolem stolu a zavrčel něco ve smyslu rozloučení.
Pak se naposledy podíval na Joe.
Bylo to podivné, protože v tom bylo něco dalšího. Něco co nechápala…tajemství?
Raději sklopila oči.

„Severusi, prosím,“ oslovil ho ještě Brumbál, když se toho dne vrátili z Grimmauldova náměstí.
Jeho profesor byl ještě pořád pěkně vytočený, protože se vydrželi s Remusem dohadovat ještě dlouho. Nebo spíš, on dovedl křičet na něho. Nechápal, jak to mohl dopustit.
Možná někde v sobě pocítil trochu výčitku, že ji tak nevybíravě vyhodil z Brumbálovi pracovny. Ale pak to zaplašil, musel to udělat. Vždyť ona to brala až příliš na lehkou váhu. Smrtijedi po ní skutečně dlouho pátrali a vynakládali nemalé úsilí.
Vše by se zničilo, kdyby se dostala do jejich rukou, to nemohl dopustit. Navíc, musel přeci chránit studenty této školy. Byl přeci profesor.
Když ho tedy Albus oslovil zvedl černé oči, připomínající bezedné propasti, plné ostrých kamenů a nástrah k němu.
„Dnes večer přestěhujeme Joe a Remuse jinam. Je po úplňku, takže bude mít dost síly.“
Vysvětloval, zatímco si on pro sebe zavrčel, že místo síly by měl spíš mít rozum, to by mu přeci stačilo. Brumbál si toho nevšímal.
„Potřebuji, abys přinesl její věci z pokoje. Nevíme jak dlouho to bude trvat. Zanes je potom na Grimmauldovo náměstí. Postaral bych se o to sám, ale musím ještě na ministerstvo.“ Povzdechl si.
Snape chtěl namítnout, že na balení věcí tady mají skřítky, přeci se jí nebude hrabat ve věcech. Pak ale souhlasil…
Počkal na chvíli, kdy ostatní byli u večeře a využil příležitosti, aby mohl projít prázdnou společenskou místností. Nechtěl mít diváky a navíc netoužil po tom, být viděn s jejími věcmi. Mohli by vzniknout otázky a to nejmenší, co by právě potřeboval bylo, aby se ho přišel Lucius vyptávat.
Otevřel dveře a zabezpečil je za sebou kouzlem proti vyrušení. Byl to zvyk.
Podivil se nejdřív, že tu má takové šero, musela mít ztlumená světla, před tím, než odešla.
Všude byl nepořádek, nebo mu to tak alespoň přišlo.
Po zemi se válely papíry.
Nějaká rostlina se popínala podél jednoho ze sloupků postele. Kufr byl rozevřený a lehce zpřeházený, někdo v něm něco hledal? Trochu oblečení leželo i na ustlané posteli, musela ho vyndat před tím.
Skřítci sice měli za úkol uklízet, ale nemohli přeci zničit její věci?
Sehnul se a chtěl se podívat, co je na papírech, jenomže se zarazil. Jediným mávnutím hůlky zvýšil intenzitu osvětlení.
Pevnýma a chladnýma očima zkoumal kresby jednu po druhé.
Došlo mu, kde je viděl a pochopil rychle, čí byly ty desky, které odnesl z Řádu. Tady byl důkaz, přímo v jejím pokoji.
Díval se na dokonalou kresbu Bradavic a jejich okolí.
Hagridovi chýše a také některých dalších míst. Pak to byly portréty.
Se znechucením odkládal portrét Harryho Pottera, jak jen mu lezl ten kluk na nervy!
Utajovaní přátelé a ještě ta kresba…
Pak mrazivý pohled spočinul na posledním z papírů. Mlčky se díval, k tomu nebylo co říct.
Byl to on sám.
Posbíral tedy její věci a kouzlem je uklidil do kufru. K tomu ještě pár učebnic a nakonec některé maličkosti, které patřili Stingwemu.
Jak podivné, že mu chyběl zrovna on. Jeho noční návštěvy, vždyť to byla jen obyčejná chlupatá kočka. Navíc pěkně praštěná, protože jí chutnali tlustočervi.
Kresby takto složil, jen se nemohl rozhodnout co s nimi. Poslat jí je? A nebo je tady nechat s některými dalšími?
Odložil je na stolek. Byl to její pokoj.
Pak přešel kolem věcí, které byly ještě teď vyhozené ne posteli. Zběžně na ně pohlédl, pak se trochu zachmuřil, a zaklapl víko.
Natáhl se ještě pro něco a rychlostí blesku to schoval do kapsy.
Vyslovil formuli a už mířil pryč. Ta podivná vůně květiny ho dráždila. Navíc se cítil divně, když tu byl. Odnese to k Brumbálovi, ať si s tím dělá co chce.
Znovu se zamračil.
To co si totiž vzal z jejích věcí ho vrátilo v myšlenkách o několik večerů zpět.
Jak mu to přišlo dávno a přesto to bylo tak blízké. Měl to před očima, jako by to bylo nedávno. Zapomněl, že jí ho dal.
Nepostřehl ani kdy to bylo, ale něco ve vzteku vůči její lehkomyslnosti pozvolna povolilo. To byl ten zvláštní způsob.
Taková prkotina. Myslel, že to vyhodila.
V hlouby duše, byl ale rád, že to neudělala. Stejně tak, jako pořád myslel na ty kresby.
Ale nejdřív odnese ty věci k Brumbálovi.
Taky by se pak měl najíst. A co dalšího?
Ach ano, měl ještě testy na opravení. Snad ho alespoň tentokrát nebudou rozptylovat ty de-…
Nejdřív odnést ty věci…poručil si.