Živé slovo II.

Peter si sedl na podlahu a zadíval se na první stránku příběhu. Nebyl si jist, jestli tím vším chce znovu projít. Ještě teď ho děsívaly noční můry ze starých časů. Nakonec se přesvědčil a začal číst.

Pistole vystřelila a vzduchem se nesl pach střelného prachu. Nábojnice dopadla s jemným cinkotem na kachlovou podlahu. Pak dopadlo tělo. Dutý náraz se ozýval v ozvěnách snad celé věky. Muž ani nestačil zastonat bolestí a zemřel. Rudá barva začala kvést a rozlévat se na podlaze. Vpíjela se mezi spáry starých bleděmodrých kachlí koupelny.
Pak spadla zbraň. Tříštivé ticho bylo rozbito hned dvěmi ránami. V prvním zvuku se skrýval dopad pistole na tvrdou podlahu a v té druhé rozbití těžkých vstupních dveří.

Ano tak tady jeho život začínal. V tuhle chvilku se narodil. Neměl dětství, ani žádnou minulost před tímto okamžikem. Možná byla schovaná v nevyslovených myšlenkách jeho autorky, ale nikdy mu nebyla dána. Občas toho litoval. Byl uzamčen v krátkém světě povídky a nemohl z něj ven. Mohl se rozhodnout jestli chce prožít vše znovu, nebo jestli zůstane zaseknutý na konci svého života. V tom posledním dnu, který nejvíc nenáviděl. Bylo to jako opakující se noční můra, ale tady se nikdo neprobudí. Nikdo mu totiž nenapsal další jitro…

Třísky ani nestačily dopadnout na zem a rychlé kroky se už ozývaly u vstupu do koupelny. I jejich zvuk zněl šokovaně, když pomalu ustával. Nemusela se otáčet, aby věděla kdo tam bude stát. Nepotřebovala ho poslouchat aby věděla co bude říkat. Bude to jako obvykle. Obviní ji ze všeho co se tu stalo. Zase projde tím kázáním, jako pokaždé, když ji její muž zmlátil. Rozhodla se, že nic z toho nebude vnímat.

Peter se zamračil. Nikdy jí nechtěl způsobovat bolest a nikdy netušil, že tomu tak bylo. Litoval toho ale, lítost nepomůže. Musí pokračovat dál. Ona už tu dávno není….

Zaskočil ji. Objal ji pevnýma rukama a sedl si s ní na zem. Jeho hlas byl klidný a bez emocí. Podívala se na něj a roztřásla se. Jeho oči byly stejné jako jeho hlas. Nedíval se ale na ni. Hleděl na tělo muže. V jeho tváři nebyl vepsán výraz zděšení nebo bolesti a nepochopení, nebylo v ní nic jen smrt.

Peter si dokonale pamatoval na tento moment. Jeho mozek se zastavil. Nevnímal hrůzu, strach ani šok. Začal jednoduše s chladnou přesností kalkulovat. Před očima se mu odvíjel obraz toho co udělá. A to taky do posledního puntíku splnil. Dodnes nepochopil co bylo špatně a proč to tenkrát nevyšlo…

Pomalu se zvedl a pomohl své sestře. Odvedl ji do obýváku a posadil ji na gauč.
„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Postarám se o to. Ty tu zůstaň a nic nedělej.“ S tím se zvedl a odešel. Přišlo jí, že byl pryč celé věky a pak se vrátil s obrovským kufrem.

Dívka byla šokovaná. Věděla, že to napsala ona, ale teď očima někoho jiného, jí to přišlo drastičtější. Mnohem víc prožívala to, co se jim stalo. Její prsty se nezastavovaly. Chtěla vedět vše co tenkrát nebylo napsáno ani vyřčeno. Ta zvláštní postava má své vlastní myšlenky a emoce a ona chtěla vědět jaké...