Druhá šance

Opíral se o špinavou zeď a nad čím přemýšlel? Snad nad tím, jestli to zvládnou, jestli mají naději? Bylo těžké to odhadnout… jeho tvář byla jako vždy neurčitá. Tvářil se vážně - jinak to ani neuměl. Měl několik minut, než odpálí nálože a vtrhne do Továrny, a ty teď tráví kontrolováním zbraní a výbavy.
Zahledí se na tu odpornou budovu, co světélkuje v noční temnotě neonovými světly a vzpomene si za co vždy bojoval, že teď stojí jen krůček od svobody, po které vždy toužil, po které všichni tolik toužili.
Zbývá jen pár sekund a noční ticho, zlehka přeruší série tichých výbuchů. Poklop několik málo kroků od něj vyletí do povětří.
Nemá moc času.
Utíká. Mohli by přijít hlídky? Jsou už na cestě?
Nemůže přestat myslet na ty ostatní. Dostali se i oni do budovy včas? Jsou už i oni na cestě ke generátoru? Hlavou mu probleskne obraz Lei Wo a s ním i tolik úzkosti. Stokrát si ji v jedné vteřině přestaví umírat, jako by chtěl trápit sám sebe.
Ne! Běží dál. Prázdnými chodbami podél kanceláří. Běží, nikde nikdo, jen kamery na stěnách pomalu snímají smyčku, kterou do nich předtím nechal nahrát.
Je neviděn, žádná stráž ho nepotká a ten samotný fakt jej znervózňuje. Ticho, ticho, ticho… a tolik zodpovědnosti. Ten strach, že selžou je… je nesnesitelný.
Přišel sem bojovat, přišel dát v sázku vlastní život, ale ty prázdné chodby…
Je to past? Znervózní, ale běží dál.
Mine několik dveří. Všude je odemčeno!
Nikde žádná překážka! Jak je to možné?
Už jen pár desítek metrů a ocitne se u jádra. Už jen několik bezpečnostních dveří před ním. Vytáhne magnetickou kartu, chce otevřít dveře. Ale i ony jsou otevřené.
Teď už ví jistě, že je to past. Ví to, a stejně zatáhne za kliku.
Vejde. Nemá jinou možnost. Zkusí to… musí alespoň zkusit položit nálože.
Je uvnitř a ve stejný moment s ním vchází i Jane z jižního křídla. Její žluté oči se mračí. Ani ona nečekala, že to bude tak jednoduché.
„Neile,“ zasyčí. „Bude to peklo.“
„Vím,“ řekne i když nemusí odpovídat. „to jsme přece chtěli ne?“
Žena se zasměje a pevněji sevře svoji hůl.
Další dveře se otevřou – oba se polekaně ohlíží – je to jen Roy a téměř současně s ním Lei Wo – dostali se sem tedy všichni. Nezraněni. Nevyrušeni. Past sklapla všem.
„Royi nálože!“ štěkne Neil.
Musí spěchat je jen otázka času než…
Rána.
Jsou tady.
Jsou jich mraky.
Chvilku stojí jako opařený, kdyby jej Jane nekryla štítem – byl by sním konec.
Je jich moc.
Mraky.
„Royi?! Jsou tam ty nálože?!“
Žádná odpověď.
Střílí kolem sebe.
Co je s Lei Wo!
Nic nevidí.
Nikoho nevidí.
Musí zkontrolovat ty nálože.
Musí…
Je to jeho…
Kde je Lei Wo?
Jane a její hůl, Jane a její magie…
Jsou jich mraky!
Je jich tak moc!
Roy žije. Nálože… ano nálože jsou na místě.
Kde je Lei Wo?
Kde?!
Utíkají.
Jane je dostala ven.
Vzduch, noc…
A nálože na svých místech.
A hlavně… Lei Wo – vedle něho.
Tolik tepla a radosti. Jak moc mu může záležet na jednom jediném člověku?
Běží noční tmou. Už jen kousek - ke vznášedlu pár kroků. Všude se střílí. Všude zmatek, ale žádný strach. Jen spousta adrenalinu.
Už jen pár…
Výkřik.
Neil se obrací.
Z černých teplých očí se vytrácí všechen lesk. A křehká postava padá k zemi. Dlouhé havraní vlasy zavlají jako vlajka. Po bílé konbinéze teče… Co je to - krev?
Lei Wo!
Lei Wo!
Je mrtvá, mrtvá, mrtvá!
Nevěří tomu.
Křičí.
Chce, aby se zvedla ze země. Chce, aby se zase usmála, aby…
Vtáhli ho do vznášedla. Nechali ji tam!
Ne! To nesmějí!
A nejednou jsou pryč. Dál a dál od Továrny. Dál a dál od Lei Wo. Neil svěsí hlavu do dlaní. Pálí ho oči. Vidí to křehké tělo. Vidí ho na zemi. A jakoby znovu ucítil ji ve svých rukách. Její tělo, tak teplé… a srdce, které cítil tolikrát bít ve své náručí. A teď… to nesnesitelné ticho!
Nevěděl, jak se to stalo, ale ocitli se ve skalách nad Továrnou. Nepamatoval si cestu, nevěděl ani kolik času zabrala… Cítil jen bolest.
A byl s ní sám. Sám, v černé tmě. Nevnímal Royovu ani Janinu přítomnost – ti dva, jako by byli z úplně jiného světa. Už do něj nepatřil.
Díval se dolů – na Továrnu, na to místo, jde nechal svoje srdce(?) svou duši (?) – tím si nebyl jistý. Věděl jen, že mu podstatná část jeho já chyběla.
„5“
„4“
„3“
„2“
…
Svět vyletěl do povětří.
Továrna vyletěla do povětří. Obrovský hřib prachu navždy zničil vše, co je tolik ničilo, co je zabíjelo…
Neil se pohnul. Poprvé za dlouhou dobu. Nedokázal pochopit Janin a Royiův jásot. Nechápal nic. Vždyť…
A ho něco napadá. Všimne si Jane - vysoké čarodějky. Stojí tam - tak mocná a…
„Ty!“ ukáže na ni. „Musíš mi pomoct!“
„Neile…“
kroutí hlavou. „Musíš!“ je jak šílený.
„Já…“
„Dlužíš mi to!“ štěkne varovně. „Dobře to víš. Musíš mi vrátit Lei Wo.“
Jane se zamračí. Ještěří zornička se jí stáhne do ještě tenčí čárky než má ve zvyku. „Vím, co ti dlužím!“ štěkne. „Neumím probudit mrtvé z hrobu.“
„Umíš!“
„Jak se opova…“
„Vím, že to dokážeš.“
Jane chce něco namítnout, ale nakonec mlčí. „Chceš, abych ti dala všechno?“
Neil přikývne.
„Na to nemáš právo!“
„Zachránil jsem tvůj život.“
„Přijdu o všechno…“
Pokrčí rameny. Všechno je mu jedno. Alespoň jednou… alespoň jednou ať získá něco pro sebe… „Musíš mi to dát.“

A pak se to stane – Jane splní svůj slib. Vrací se čas. Stojí v místnosti s generátory. Roy pokládá nálože. Neil tentokrát neztratí Lei z dohledu.
Past sklapne.
Všude je hluk.
Nálože jsou položeny, všechno je jako dřív…
Utíkají.
Jsou venku.
„Musíš to udělat!“ štěkne Neil na Jane. „Dlužíš to…“
„Jsi hrozný hlupák Neile…“ zasyčí čarodějka, ale poslechne. Musí. Jsou zákony, které ani ona nemůže opomíjet. Dá mu ji. A pak se rozběhne pryč. Neil to chápe. Jane už s ním ani s nikým jiným nechce nic mít. Nikdy. Ale on to musel udělat. Prostě musel. V ruce sevře Janinu tiáru. Jediný prostředek, jak Lei Wo vrátit do života. Jediná šance, jak ji zachránit až…
Každou chvíli by se to mělo stát. Každou chvíli by měla přiletět ta kulka…
Bolest rozechvěje celé jeho tělo. Začíná to uprostřed hrudníku a rozlévá se do celého těla. Chvilku mu trvá než pochopí.
Zachytí pohled očí Lei Wo, slyší její výkřik.
Podlamují se mu kolena. Tiára padá k zemi…
Něčí ruce jej zvedají. Cítí je, i když jen z dálky. Ocitl se ve vznášedle. Všude jej hladí Leiny ruce. Cítí je, dávají mu útěchu, skrývají ho před tou hroznou bolestí… Celý se tak schovat do těch rukou…
Lei Wo pláče. Zranění je smrtelné. Dusí se.
Tiára! Chtěl by jí říct Tiára! Zlatý prach uvnitř tiáry…
Ale od úst mu jde jen nesrozumitelné žvatlání. Už nemá sílu… nemá… cítí jen bolest. Leiny slzy.
„Ti… ra ra… ti…“
Lei Wo pláče…
„5“
„4“
„3“
„2“
…
Svět vyletěl do povětří.
Továrna i s drobnou stříbrnou tiárou.
A Lei Wo pláče.