Jonap Isabella - To je pitomost, maličký

Kapitola 52. To je pitomost, maličký

A tak malý Alex Wangerman po hodině lektvarů, celý vyklepaný, kráčel, za tichého doprovodu některých svých kamarádů, do sklepních prostorů.
Přesněji do míst, kterému se všichni prváci a nejen oni pokud možno vyhýbali. Na začátku poslední chodby se s ním rozloučili a dál už musel sám. Neměl ponětí, co ho čeká, protože i když si vysloužit už řadu trestů, nikdy se při tom necítil tak podivně.
Že by to byl jeho instinkt, který se v něm čas od času probouzel, aby ukázal způsob, jak přežít ve sklepení? Teď by se mu skutečně hodil, protože přežít trest u Snapea bude náročné.
Zaklepal a po vyzvání ustrašeně vešel dovnitř.
„Konečně jste tady.“ Neobešlo se to bez profesorova jízlivého přivítání.
„Ano, pane.“ Pokusil se být statečný. Ale ve skutečnosti byl vyděšený až na tu nejvyšší míru. Tmavá místnost, jemně do zeleného světla a všude kolem spousty sklenic s odpornými věcmi, naloženými v láku. Co víc stačí k vyděšení?
„Běžte si zabalit svoje věci. Budete pryč celý víkend.“ Oznámil mu stroze mistr lektvarů a dál si ho prakticky nevšímal.
Alex jen nevěřícně zíral. „To jako celý víkend, pane?“ zopakoval.
„Přestal vám snad sloužit sluch? Ano, řekl jsem celý víkend a teď jděte. Ať vás nenapadne cokoliv říkat, je vám to jasné, pane Wyngermane?“
Chlapec vykuleně přikývl a pak doslova utíkal do společenské místnosti. Na otázky jeho vrstevníků jen kroutil hlavou. V pokoji naházel do batohu to nejnutnější a vytřeštěně přemýšlel, jestli snad neprovedl něco víc, než jen pokažení lektvaru. Vždyť to vypadá, jakoby ho chtěli vyloučit, nebo ho snad chce Snape poslat za trest do Zapovězeného lesa?
Jenom to ne. Zoufal si.
„Kdyby tu byla Isabella.“ Posteskl si. „Ta by mi určitě poradila, určitě by věděla.“ A s dalším smutným povzdechnutím si sedl zničeně na postel.
Ona tu být přeci nemůže. Je mrtvá.
Chvíli tam sklesle seděl a myslil na svojí mrtvou kamarádku. Tolik mu chyběla. Když zmizela ze školy, doufal, že ji dřív nebo později uvidí. I jemu jednou napsala. Ale teď je už dočista pryč. Psali to ve věštci. Bylo mu tolik smutno, ale věděl, že kluci nepláčí.
A navíc, jak by vypadal před ostatníma, kteří celou situaci brali s hadím rozumem.
Nakonec se zvednul a s batohem vyrazil zase zpět. Snad to nebude zlé, ať už se jedná o cokoliv.
Kdy byl toho dne už podruhé v kabinetě profesora lektvarů, měl možnost trochu víc prozkoumat detaily. I nyní byly stejně odporné a hrůzu nahánějící. Ačkoliv několik maličkostí ho překvapilo, mezi nimi byla jedna mourovatá kočka s dlouhými zuby, která se líně povalovala v jeho křesle.
Odkdy má Snape kočku? Trochu ho to pobavilo a byl by se uchechtl i nahlas, kdyby mu přítomnost mistra lektvarů nenaháněla větší strach.
Byl tak zachmuřený a temný. Jako přerostlý netopýr, jenže na rozdíl od některých, Alex v tom neviděl nic pozitivního. Alespoň zatím. Vnímal jen ledovou autoritu.
„Jsem zpátky pane.“ Řekl první zřejmou věc, která ho napadla.
Snape se na něj podíval stylem, že to by bylo jasné i každému idiotovi a raději vzal nějaké pergameny s pečetí a pokynul mu, aby ho následoval.
Mlčky vyšli ven z hradu a prošly bradavickými pozemky. Kolem hlavní brány a nakonec směrem k Prasinkám.
Hodnou část cesty před vesnicí se ovšem oba zastavili. Byli na pomezí lesa a otevřeného prostoru. Než tedy obešli poslední zatáčku, odkud by měli vesnici na dosah, rozhodl se Snape, že je oba přemístí. Letax použít nechtěl.
„Už jste se někdy přemisťoval?“ vyštěkl na něj.
Alex zalapal po dechu a jen opět zavrtěl hlavou. „Ne, pane.“ Pořád nemohl přijít na to, co vlastně dělají.
Snape nepěkně zavrčel, chlapec mu toho moc nerozuměl a raději po tom nepídil. Měl dojem, že říkal něco o tom, že to mu ještě chybělo.
„Držte se mě pevně, pokud se pustíte, bude to jen horší.“ A bez toho, aniž by čekal na další reakci popadl chlapce za rameno a jednoduše se přemístili pryč.
Joein malý přítel poprvé poznal, co to znamená být protlačen časem a prostorem, jakoby to byla jen úzká trubička. Byl najednou jen obyčejná nepatrná existence, která lape po dechu a zoufale se jí ho nedostává. Nakonec se objevili jinde.
Chlapec se okamžitě sesunul k zemi a s očima na vrch hlavy se díval na svého profesora, který ho jen chladně pozoroval. Zhruba po pěti vteřinách se vzpamatoval natolik, aby si uvědomil kde je a co tam dělá.
„To bylo strašné.“ Zhodnotil to bez rozmyslu. Obvykle se snažil hlídat své bezprostřední reakce, ale teď mu to nějak uklouzlo. Kupodivu Snape vypadal, že mu to moc nevadí.
Spíš ho to vnitřně pobavilo.
„Pakliže jste se dost vyválel, můžeme pokračovat v cestě.“ Řekl zase stroze.
„Kam vlastně jdeme pane?“ pokusil se.
Ticho mu odpovědělo, protože Snape to zřejmě neměl v úmyslu.
Byli zase v lese. Jenže tentokrát nebyl tak hustý a temný, jako ten jejich školní. Tento byl řidší a slunce prosvítalo skrz mohutné větve. Půda byla poseta jehličím a trochu změklá od nedávného deště.
„Je to ještě daleko?“ pokusil se opět vyzvědět, ale opět marně.
A tak prošli řídkým lesem a přešli malou louku. Před nimi se objevil dům. Na první pohled už byl neobvyklý. Byl vystavěný a podivně, spíš kouzlem, držel pohromadě. Obyčejná stavba, ale vnitřně krásná. Dýchla zde atmosféra života a radosti.
Podivné místo.
„Kde to jsme?“ zeptal se Alex, tentokrát už byl skutečně víc než zvědavý na odpověď a bylo mu jedno, jestli ten člověk vedle něj je obávaný lektvarista a nebo ne.
„Tohle je Doupě.“ Řekl poněkud dutě v odpověď.
A tak se zase dali do pohybu. U vchodu se válelo i nyní bezpočet bot a starých holinek. Když je obešli se Snapovým poněkud lehce otráveným pohledem, zaklepali na dveře a otevřela jim usměvavá žena.
Paní Weaslyová.
„Severusi, už jste tady? Pojďte dál. Ostatní tu jistě budou za chvíli.“ Řekla a vyzvala je.
„Jsou v obývacím pokoji.“ Řekla srdečně a pak se otočila na chlapce. „Ty budeš Alex viď? Vítej v Doupěti, už jsme o tobě slyšeli.“
Tak teď už byl chlapec zmatený dočista.
To už je ovšem oba dva odváděla ta dobrá žena přes kuchyň do zmiňované místnosti.
Že to mělo být překvapení, to nebyl pochyb, tak to vymysleli celkem nedávno a bylo skutečně zvláštní sledovat, jak se to celé realizuje.
Joe žila v doupěti už pár dní a jak řekla Molly, skutečně se jí tu líbilo. Fleur, které zde byla na návštěvě s Billem, svým přítelem, byla také ráda. Konečně si měla s kým popovídat ve francouzštině a navíc s joe se znali. Nyní trochu prohloubily své přátelství, i když Joe byla k této dívce přeci jen trochu rezervovanější.
Byla teď v práci a tak zůstávala Joe jen v přítomnosti paní Weaslyová a podle jejích rad, se nechávala opečovávat a odpočívala.
Molly postrkovala Alexe před sebou a když došli do obýváku, jemně oslovila dívku.
„Joe? Myslím, že máš návštěvu.“
Snape jim byl hned v patách, i když ten rozhodně nevypadal příliš nadšeně. Přesto v jeho pohledu bylo něco jiného, co ovšem chápal jen on a co také úspěšně tajil.
Joe se zvedla z pohodlného křesla u krbu a podívala se ke dveřím.
Chvíli na sebe všichni zírali, ale jen vteřinu, protože v zápětí se Alex s výkřikem rozeběhl dopředu a Joe ještě stále omámená to jen zběžně vnímala.
„Isabello!“ volal. „Ty žiješ. Isabello!“
S tím k ní zuřivě doběhl a objal ji. Tak pevně, jak jen dovedl.
Dívka se usmála. A po dlouhé době to byl ten nejkrásnější úsměv, který u ní viděli, šel od srdce. Byla překvapená.
„Alexi.“ Vydechla šťastně a sehnula se níž. Poklekla skoro na kolena a také ho pěvně objala.
Nepouštěl ji hodnou chvíli a jí to nevadilo. Na moment zavřela oči a znovu se usmála.
Jak byla ráda, že ho zase vidí. Už v to nedoufala.
Nakonec se vyvinula jemně z jeho obětí a podívala se mu do tváře.
„Ty žiješ,“ zopakoval. „Já myslel, že jsi mrtvá. Denní věštec -.“
„Nebyla to pravda.“ Prohrábla mu vlasy a zase se postavila.
„Vyrostl jsi prcku.“
Jen se usmál a blaženě ji ještě jednou objal.
Dívka se podívala výmluvně na Molly a pak i na člověka, který ho přivedl. Jenže pak její úsměv zmizel, zamrkala a sklopila oči.
„Jak dlouho?“ zeptala se smutně.
„Celý víkend.“ Řekla zářivě Molly.
Když přikývla, chtěla ještě něco říct, skoro byla v pokušení podívat se ještě jednou ke dveřím. Tolik jí chyběli. Oba dva, i když to druhé stěží mohla přiznat. Bylo to tak praštěné.
„Molly.“ Ozvalo se opět ode dveří a Joe tentokrát strnula.
Snape ustoupil o krok stranou. Druhá a větší skupina totiž dorazila. To bylo další překvapení.
Byli to Nebelvírové v doprovodu profesorky McGonagallové.
„Joe!“ hrnuli se k ní, když ji spatřili. Jako první Hermiona a za ní i ostatní.
„Hermiono, Harry, Rone…Neville.“ Stěží vykoktala úžasem. Alex si stoupl vedle ní a pozoroval celý výjev tak, jako ostatní.
Joe se přivítala bouřlivě s Hermionou, která ji objala a pak i s Harrym, který se k ní vrhnul a pevně se objali.
„Harry, vy jste tady.“
Pak následoval ještě Nevill a Ron, kteří byli troch zdrženlivější, ale stejně nadšení.
„Ale jak?“ otočila se dívka nechápavě na Molly a ostatní.
„To zařídil profesor Brumbál.“ Řekla spokojeně a také se vítala s nově příchozími.
„Už jsme si mysleli, že je to pravda. Bylo to hrozné.“ Ujala se slova Hermiona.
„Co to máš na tváři?“ všiml si Harry. A otáčel její tvář trochu stranou.
„To nic,“ vymlouvala se a trochu se odtáhla. Stále se usmívala a těkala pohledem od jednoho k druhému.
Snape při jejich příchodu zavrčel něco v tom smyslu, že tohle vidět nemusí a poodešel do kuchyně, kde mezitím hovořil s Minervou.
Teď ovšem jeho bystré uši zpozorněly.
„To je jedno, hlavně že jsi celá.“ Řekl mudrlantsky Ron a pošťuchoval ji.
„Nech mě.“ Ohradila se vesele. Pak si k sobě přitáhla Alexe a konečně je seznámila. Chlapec byl nadšený, když konečně poznal ty proslulé Nebelvíry. Kolik už toho o nich slyšel? A navíc Harryho umění ve famfrpálu bylo pro něj vzorem.
Paní Weaslyová připravila jako vždy na uvítanou nějaké jídlo a když u tu teď všichni byli, bylo na čase začít nosit na stůl.
Minerva se ovšem omluvila a odešla. Musela se vrátit ještě zpátky a dohlédnout na nějaké další podrobnosti. Snape tu ještě zůstal a mluvil spěšně s Molly.
Zapečetěné pergameny, které nesl sebou musel odevzdat ještě dnes Arturovi, Brumbál ho o to poprosil. Ovšem když se dozvěděl, že pan Weasley přijde až večer, rozladilo ho to. Molly i jemu nabídla místo u stolu, on to však odmítl s tím, že nemá hlad.
Musel tu počkat a aby řekl upřímně, nic mu nebylo proti srsti víc, než pozorovat to hordu studentů, jak se tu baví a objímají s Lily.
Navíc ten Potter…
Oběd, nebo spíš pozdní jídlo bylo syté a jako vždy vynikající. Děti ho zhltly rychle a po večeři se dala Hermiona s Ronem do úklidu. Jako vždy se u toho notně hádali a po chvíli byli tak zapálení do diskuze, že stěží vnímali okolí. Těžko říct, o co se vlastně přeli.
Harry jen otráveně zašeptal Joe, že tohle dělají teď pořád.
Atmosféra byla uvolněná a přátelská. Měli si mnoho co říct, ale když teď byli spolu, raději si vychutnávaly ty okamžiky. Mluvit mohou později.
Alex se s Nevillem také o něčem bavili. Harry a Joe se tedy na sebe podívali a přikývli.
Věděli, co chtějí udělat.
Nerušeně si popovídat stranou od ostatních. Oba měli stejné zájmy a shodou okolností mu mohla Joe povědět víc, co se děje kolem Voldemorta a také něco málo, co věděla z řádu. Ale jen to, co považovala za neškodné.
Harry jí také měl co vyprávět. Vždyť se neviděli tak dlouho.
Vyklouzli společně do zahrady, kde se procházeli a dlouze si povídali. Měli toho mnoho, od jejího zmizení, až k nynějšímu návratu. Dověděla se, že je vytáhli po vyučování a řekli jim, aby si zabalili věci na víkend. Pak už se přesunuli přenášedlem až sem.
Zbytek už znala.
Navíc si mohli nerušeně popovídat i o věcech, které trápili Harryho a které s ostatními buď nechtěl, nebo nemohl rozebírat. Od jeho vztahu s Ginny až k neustálým hádkám Rona a Hermiony.
Notně se oba pobavili, když jí Harry vyprávěl, jak to teď mezi nimi je. Ani jeden si to nechtěl přiznat, ale to, že k sobě něco cítí bylo evidentní.
Při svém potulování se tu a tam zastavili a třeba se zadívali na maličké trpaslíky, nebo jen tak, do polí a dál.
Co už ovšem oba nevěděli bylo, že je celou dobu někdo pozoroval z okna v kuchyni.
Když se pak vrátili, přivítal je malý Alex opět zářivě.
Seděl v křesle, které si Joe předtím tak oblíbila a povídal se už zcela normálně s ostatníma. Padli si skvěle do noty a nikdo se na něj nedíval skrz prsty protože je Zmijozel.
„Vy dva by jste se k sobě skvěle hodili.“ Řekl vesele.
Joe se na něj jen nepatrně usmála a s podivným podtónem, kterého si nikdo nevšiml, odpověděla.
„To je pitomost, maličký.“
Pak se dali a Harrym do smíchu. Vždyť si byli blízcí asi jako bratr a sestra, navíc oba nenávratně zamilovaní do někoho jiného.
V jednom případě to byla dívka, která teď byla na několik mil daleko.
A v tom druhém?
Snad bude stačit, když řekneme, že to byl někdo, kdo byl velmi, velmi blízko a neuniklo mu nic z toho ,co bylo řečeno.
Tak uplynul jejich první společný den. Vyprávěli si, smáli se a těšili se ze sebe navzájem.
Jak rychle ten čas plynul.
Když Artur přišel domů, převzal od nervózního a pobledlého mistra lektvarů listiny a přivítal se s ostatními. Proběhla společná večeře a další vyprávění.
To už byli, jak se tak říká, jen v kruhu rodinném a když konečně přišel čas, aby šli spát. Učinili to velmi šťastní a blažení.
Tak začal jejich víkendový pobyt v Doupěti.
Když zrovna nevyváděli neplechu, nebo neprobírali žádné z ožehavých témat, hráli společně famfrpál.
Tedy spíš, alespoň se o to pokoušeli.
Alex si s Harrym dobře rozuměl, našel v něm víc než jen slepý vzor a byl mu, tak jako Joe bezmezně oddán. Navíc jejich společná záliba v tomto sportu je také sváděla dohromady.
Joe se takových utkání ve vzduchu ovšem neúčastnila. Létat sice uměla a docela obstojně, přesto pokud mohla, zůstávala na zemi.
Neměla moc ráda výšky, i když někdy jí přišly lákavé. Z koštěte ovšem vždy raději slézala, než naopak. Tak je podporovala alespoň ze země.
Když později přišel čas loučení, bylo to pro všechny těžké.
Jako první odcházeli Nebelvírští.
Opět všichni společně a s profesorkou McGonagallovou. Použili přenášedlo, takže byli už brzy zase v bezpečí hradu.
Jak prázdné to bylo. Zůstala tu jen Joe a Alex, pro kterého se měli stavit později. Snape měl ještě něco neodkladného, jak jim sdělila paní profesorka a musel se postarat o to, aby to bylo vyřízeno správně.
Ale jim to nevadilo, každá minuta jim byla k užitku. Bavili se ještě o škole a o tom, jak by se měl Alex chovat. Nebylo jednoduché být v hadím hnízdě, ale držel se dobře.
Joe ho jen starostlivě prosila, aby na sebe dával pozor. Také na něho naléhala, aby nepodléhal vlivu ostatních a neopisoval, nebo nedělal další podobné hlouposti.
Vkládala do něho svou důvěru.
„Alexi, musíš mi teď něco slíbit, ano?“ řekla nakonec, když jeho odchod už byl neodkladný.
Mistr lektvarů byl ve vedlejším pokoji a čekal na chlapce.
„Poslouchám.“
„Slib mi, že kdyby se něco stalo. Kdybys cokoliv potřeboval…půjdeš za profesorem Snapem. Rozumíš? Slib mi to.“ Naléhala a i když potichu, přesto to neuniklo vytrénovaným uším.
„Ale Joe, proč?“
I on ji teď oslovoval Joe. Vysvětlila mu, jak to má se jmény a že to bude bezpečnější.
„Slib i to, prosím.“ Opakovala lehce zoufale.
„Slibuji.“ Řekl chlapec upřímně. „Ale nějak se mi to nezdá. Ví já, asi se ho bojím.“ Přiznal trochu zkroušeně. To vyvolalo na tváři dívky letmý úsměv.
Opět mu rukou prohrábla vlasy.
„Nemusíš, maličký. To slibuji já.“ Odvětila.
Pak se naposledy odejmuli a aniž by na cokoliv dalšího počkali. Odváděla ho Joe do kuchyně, kde čekal jeho doprovod.
Snapeovo vzezření bylo prazvláštní. Jako vždy lhostejná maska, přesto poněkud… Jaká?
Nevěděla.
Slyšel, co chlapci řekla a zlostně uvnitř vřel. Jak mu může něco takového slibovat? Ve svých pocitech došel k poznání, které nevyslovil nahlas. Bylo to nesmyslné. Prostě hloupost…