Upírka

Ležela v posteli, byla nemocná, na nedalekém kostele zrovna odzvonila půlnoc. Ona nemohla spát, protože byla nemocná, měla ucpaný nos, bolelo jí v krku, prostě měla normální chřipku. Jak nemohla spát, tak se koukala do stropu a přemítala o různých věcech, většinou to byli ale kraviny, které nebyli důležité.
Venku na dvorku uslyšela rachot, jakoby padal nějaký plech nebo co. Vyskočila z postele, nazula si svoje chlupaté papuče a už pelášila k oknu, rozhrnula záclonu a do očí jí zasvítil měsíc, byl v úplňku. Na malou chviličku však uviděla nějaký stín, který však rychle zmizel za živým plotem. Celou dobu si namlouvala, že to byla nějaká kočka, ale dobře věděla, že to nebyla kočka, bylo to veliké, zatraceně veliké na to, aby to byla obyčejná kočka. Nemohla usnout, potila se, nejspíš měla horečku. Stále musela myslet na ten stín, pokaždé, když si v mysli vyvolala ten obraz naskočila jí husí kůže.
Pomalu vylezla z postele za účelem najít ve skříni baterku. Po chvíli hledání jí našla, i když jí hledala v naprosté tmě, světlo měsíce v úplňku a oči navyklé tmě jí v tom pomáhali.
Pomalu otevřela dveře, opatrně našlapovala ve svých chlupatých a příjemně teplých papučích, aby neztropila nějaký hluk, který by mohl probudit její postarší rodiče. Kráčela po rozvrzaném dřevěném schodišti dolů, byla jí zima, přes noc totiž nikdo netopil a když je člověk pouze v noční košili hned se mu podaří prochladnout.
Nakonec se jí podařilo proniknout k hlavním dveřím, vzala si klíč, který visel na věšáku a už jím otáčela, zanedlouho v zámku klaplo, což jistě znamenalo to, že je odemčeno. Ani nevěděla proč, ale dávala si pozor na to, aby byla co nejvíc potichu, přestože byla dostatečně daleko od ložnice rodičů.
Otevřela dveře, které do tiché noci venku hlasitě zavrzaly. Jen se modlila, aby ten zloděj, nebo co to venku bylo, tento zvuk neslyšelo. Chvíli tak čekala, vůbec se nehýbala, přitom se jí do těla zabodávali do těla jehličky mrazu, který venku vládl navzdory tomu, že bylo jaro.
Nakonec se ale přinutila vyjít ven. Zapomněla na svou baterku, kterou ani nezapnula, všude bylo dost světla na to, aby dobře viděla, v duchu děkovala za to, že je úplněk.
Rozhlížela se kolem kol, aby znovu spatřila ten stín, kterého se tak bála. Teď se proklínala, že sem vůbec lezla, současně ale za to, že se bojí jako malá holka.
Vyšla dál na dvorek, aby viděla i za roh verandy, rozhlížela se a oddychla si, když nic neviděla, pomalu se otočila, aby vešla zpět do domu a zpátky do postele.
"Bim." Na kostele odeznělo čtvrt na jednu a ona z toho měla málem smrt, vzápětí si ale oddychla a rychlím krokem šla ke vchodu.
Ještě jednou se ale nedokázala odolat touze po ohlédnutí, udělala to tedy a měla z toho málem smrt. Viděla tam za sebou jednoho z králíků, které choval její otec, na tom by však nebylo nic zvláštního, protože pletivo na kotcích bylo už pořádně prorezivělé, ale tenhle králík byl rozmasakrovaný, neměl hlavu.
Dostala strach a rychle se hnala ke dveřím v domnění, že jí sleduje nějaký vrah, který jí chce vystrašit před tím, než jí zabije... Jen co se však otočila, před ní stál nějaký muž, smál se na ní a z pusy mu čouhali dva tesáky podobné těm, jaké mají vlci nebo psi. Byl bledý, oděný v černém plášti, který mu teď zahaloval tělo.
Ztuhla, nemohla se hnout, ani ze sebe vydat jedinou hlásku. Hlavou jí probleskly obrázky, které viděla v nějaké ilustrované fantasy knížce. Tento muž se až nebezpečně moc podobal tomu na obrázku. Pod onou ilustrací bylo napsáno Upír.
Ale jen co skončila tuto mini úvahu upír se k ní přiblížil, rychle jí odhrnul dlouhé černé vlasy z krku a zakousl se. Cítila, jak jí krční tepnou uniká krav přímo do upírovi tlamy, ale nezmohla se na to, aby se nějak bránila, jen ho jednou nakopla, ale to nebylo nic platné.
Pomalu ztrácela vědomí, až ho ztratila úplně.
***
Probrala se někde na seně na neznámé půdě. Nad hlavou se jí klenuly trámy, na kterých byli pavučiny. První co zjistila bylo to, že jí už nebolí v krku, ani že nemá rýmu.
Na půdě bylo několik průhledných střešních tašek ze skla, které měla zajišťovat světlo.
Vstala a šla se porozhlédnout po půdě, vůbec nechápala, to, že je tady, přeci jí ten sviňák vysál krev, takže by se neměla probrat vůbec, nebo někde v nemocnici...
Prošla pod jednou z tašek, paprsky vycházejícího slunce jí dopadli na kůži, na které se okamžitě utvořili puchýře. Cukla tedy s rukou zpět do stínu.
Chvíli přemýšlela, ale hned jí to došlo. Otevřela ústa a prsty si sáhla na místo, kde dříve měla špičáky. Zhrozila se, našla tam naprosto stejné tesáky, jako měl ten muž včera.
Byla upírka.