Světelná Kostka

Moje jméno je Stringer a zapletl jsem se do jedné nebezpečné hry. Vlastně jako pokaždé, neboť hazard je mi vlastní, je mojí drogou, bez které nemohu žít. Je mou mámou, která mne vždy přivitá s otevřenou náručí, ale už mě nepustí.
Ale teď vážně, tentokrát jsem se dostal do skutečných trablů. Začal jsem si s moc nebezpečnými osobami. Měl jsem to odmítnout hned ze začátku, ale mé druhé já si nechtělo říct a teď se z tohohle sotva vyhrabu.

Seděl jsem na železné židli u kovově lesklého stolu. Stůl byl ve tvaru pravidelného osmiúhelníku, u každé rovné části stolu seděl jeden člověk, celkem jsme tam byli čtyři.
Tak moment, člověk…? Řekl jsem člověk? Pokud ano, tak to jsem se hodně přeřekl. Tohle nebyli lidé, ani zdaleka. Tyto bytosti byly úplně odlišné od nás lidí, jiné pocity, jiné vnímání reality, možná mohly připomínat člověka, ale nebyly jím, jediný člověk, který tu byl, jsem já.
Ano, byl jsem jen obyčejný člověk, oproti těmhle bytostem tak neskutečně jiný.
Můj ostře řezaný obličej zdobilo několik jizviček, i jizev, mé oči občas zakrývaly delší rezaté vlasy, neboť mi neustále padaly do obličeje. Můj dlouhý tmavě modrý kabát visel svisle dolů a v mém bílém nátělníku jsem se začínal pomalu potit. Nebylo to kvůli tomu, že tu bylo moc velké vedro, ale protože jsem začínal být velmi nervózní, což se mi nestávalo často.

Po mé pravici v kožené rukavici seděl, jestli se tak dá nazvat, jeden z rasy živoucích rostlin. Vypadal, jako by ho vytvořil nějaký bláznivý pěstitel. Jeho tělo byla nepravidelná tmavě zelená koule s hnědými skvrnami, která mohla mít v průměru asi jeden metr. Ze spodní části jeho těla visely kořeny nebo liány, používal je jako lidé nohy, takže musely být dostatečně mrštné a pevné, aby se po nich mohl pohybovat, měl jich celkem šest, čtyři určené k pohybu a dvě používal jako ruce. Z nejvyššího bodu koule vyrůstal dlouhý stonek, „ozdoben“ pilovitými listy. Úplně na konci stonku rašil jeden velký květ, s hnědými okvětními listy, pestík byl narudlý a díky němu se dokázala rostlina dorozumívat s okolím. Prý se jmenoval Tulipán, ale myslím, že do tulipánu má sakra daleko. Právě teď se mu klepaly listy na stonku, asi nedočkavostí, vzrušením nebo strachem?

Naproti mně, přes stůl, seděl jeden z rhinosaurů, obrovské asi třímetrové monstrum, vypadal jako kříženec nosorožce, člověka a stroje. Byl opravdu veliký a asi byl i celkem inteligentní, když tu dnes byl. Chodil po dvou nohách, které by mě zamáčkly do země, aniž bych mrknul. Asi hodně posiloval, protože jeho postava byla dokonalá, tělo vypadalo jako lidské, akorát ve větším balení, jeho bicepsy… Nikdy jsem neviděl takovou hromadu svalstva a všechny nafouklé a vyrýsované, až se tomu nedá věřit. Jeho kostra byla určitě celá ze železa, neboť tohle by obyčejné kosti asi neunesly. Jeho pravá ruka byla „normální“, jen hrozivým způsobem obalená svalstvem, ale zato jeho levá ruka byla celá kovová, jeden veliký mechanizmus, celá stříbrná. Jeho hlava byla ještě masivnější než jeho tělo, a byla stoprocentně nosorožčí. Vše, co správný nosorožec má mít, dva za sebou jdoucí rohy, přední větší, zadní menší, další smrtelná zbraň v jeho rukách. Dvě malá očka, každé na jedné straně lebky, levé bylo normální černé, druhé bylo pekelně rudé a mechanicky ovládané. Jeho lebka byla vůbec rozdělená na dvě poloviny, levá polovina byla přirozeně obalená šedou kůži, a ta pravá byla bez kůže celá stříbrná, kovová. Jak může takovéhle obrovské individuum vůbec existovat a žít?
Poslední člen téhle netradiční společnosti byla bytost neskutečně tajemná. Byla oděna do černé kutny s kápí staženou hluboko do čela. Takže z ní nebylo vůbec nic vidět, jen občas, ale jen na malý okamžik, se zablýsknou dvě žlutě žhnoucí oči.

Tak to bychom měli, čtveřici divných patronů v jedné tmavé místnosti, schválně kdo z nás je Hrabě X. Každý z nás byl odjinud, ale jedno jsme měli společné, všichni jsme byli piráti, vesmírní piráti, a byli jsme tu za jediným účelem: HRÁT!
Přišli jsme hrát hru, ve které se neprohrává, pokud prohraješ – zemřeš, hra Světelné kostky.
Právě nadešla má nejdelší minuta…

Nikdo již dávno nevěděl, odkud se vzala, tedy přesněji odkud se vzaly, po celém známém vesmíru jich kolovalo všeho všudy třináct. Každá z nich vypadala jinak, každá měla jinou nádhernou barvu, ale znaky byly na všech stejné, vypadaly jako vytvořené z rýže.
A teď přede mnou stála jedna z nich, legendární Světelná kostka.

Vypadala jako obyčejná hrací kostka s šesti stranami, velká asi 5x5 centimetrů. Jediné, co na ní bylo jedinečné, byla barva a zvláštní symboly. Barva podobná safíru, nádherně modrá, safírová barva.
Všichni jsme věděli, co máme udělat. Každý z nás jednu svoji končetinu natáhl ke straně, která byla naproti němu. Jen co jsme se každý dotkli, kostka začal sálat teplo a brát energii. Zničehonic kostka sebrala velké množství energie a vydala hodně tepla, až jsme všichni najedou ucukli. Každému z nás kostka vypálila na přiloženou končetinu jeden znak. Všichni jsme jen nevěřícně koukali.
Věděli jsme, že teď je na řadě druhá fáze hry, hod kostkou. Kostka se roztočila po stole a tu naráz se zastavila přímo u mé již tetované ruky. Všichni se na mě podívali a přikývli, protože jim nic jiného nezbývalo, než souhlasit s již daným. Právě teď je osud nás čtyř v mých rukách, spíše v mé ruce. Zvedl jsem zářivě modrou kostku do vzduchu, nadechl se a hodil ji na stůl. Kostka se kutálela a kutálela. Koulela se spirálově po stole, až se dokoulela na střed stolu, kde se zastavila na jednom ze svých rohů.
„Co teď?“ říkali jsme si v myšlenkách. Ale ani jeden z nás nic neřekl. Trpělivě jsme čekali, jak se gravitace rozhodne. A skutečně rozhodla, ale jestli to byla gravitace nebo sama kostka, to jsme nevěděli. Kostka dopadla na stůl a dala všem znát, jaký znak si vybrala. Všichni jsme pohlédli na své končetiny a koukali, kdo z nás vyhrál, jestli ten znak, který padl, je ten jeho znak, co mu kostka na začátku vypálila do končetiny.
A nebyl, nikdo z nás neměl tenhle znak vytetovaný. Nevěděli jsme, co máme dělat.
Kostka se náhle roztočila na místě a počala se rozkládat, přesně uprostřed stolu. Všechny nás ozářilo modré světlo, které teď pokrývalo každého z nás. Kostka se rozložila a tu se utrhnul jeden kousíček a vzlétl doprostřed rozložené kostky, a začal též rotovat. Začal se zvětšovat a zvětšovat, až nás pohltil.
Portál, byl to portál, který se utvořil z kostky, všichni jsme se ocitli na jiném místě, už to nebyla temná místnost, ale bílé nekonečno. Avšak zůstává tu otázka: vyhráli jsme nebo prohráli?
Odpověď se dostavila ihned. U každého z nás se objevilo, vytvořilo to, co jsme si z celého srdce přáli.

Vyhráli jsme!