Lovec a Lovkyně XVI. - Pomstichtivci

(265 nového letopočtu)

Když sněhopsi popadli svými zuby mrtvé Wilkornovo tělo, sledovali Lorkas a Milora celou tu scenérii zničenými pohledy. Moc dobře věděli, oba dva, že Wilkorn zemřel smrtí, která ho nebyla hodna, byl podveden a střelen zezadu, jako nějaká lovná zvěř. Milora se podívala na kuši, která před pár okamžiky vystřelila tu smrtící šipku a mírně sebou zatřásla, Lorkas jí proto přitiskl více k sobě.

„Děkuju ti,“ řekl elf. Milora mlčela, věděla, že to musela udělat, ale i tak si byla jistá, že se nezbaví výčitek svědomí.
Stáli ještě chvíli na místě, kde se odehrál souboj mezi Lorkasem a Wilkornem a poté nasedli na koně a vyjeli směrem ke svému domovu. Ještě před tím, než Milora oznámila Lorkasovi že s ním čeká dítě, zastavil temný elf svého koně a pronesl k Miloře: „Musím ještě mluvit s Firakem.“
Milora se tedy také zastavila a společně čekali na ten okamžik, kdy se Firak objeví v houští. Sněhopes však dlouho nepřicházel, zasněžená lesní cesta byla jasně bílé, od některých míst se odrážel svit slunce prodírající se skrze opadané větve a sem tam se zvedl ledové větřík, který počechral Milořiny hnědé vlasy a vehnal do jejích pramenů malinkaté sněhové vločky. Když už chtěl Lorkas přestal čekat, zaslechl tiché našlapování, až se před ním objevila známá zvířecí tvář.
„Něco mi chceš?“ zeptal se Firak. Lorkas seskočil s koně a popošel blíže k té magické bytosti.
„Rozhodl jsem se, milý Firaku, že už tě nemohu dál žádat, abys mi donekonečna chránil záda. Myslím, že ten dluh, který jsi přijal na svá bedra díky mé záchraně, je už dávno splacen. Je už dávno splacen, protože jsi pomohl jak mě, tak tady Miloře, když ještě byla Lovkyní, když jsme stáli proti přesile, když jsi mě vyléčil po útoku toho šíleného zabijáka…udělal jsi toho pro mě hodně. A já jsem ti vděčný. Proto bych už byl nerad, abys donekonečna dával pozor, jestli tě náhodou nepotřebuji. Musím to od téhle chvíle zvládnout sám.“
Zvíře přikývlo, velice rozvážným a inteligentním pohybem, poté se otočilo a odběhlo pryč.
Milora celý ten Lorkasův monolog bedlivě poslouchala a poté se ho musela zeptat, o čem to společně s Firakem mluvili.

(270 nového letopočtu)

„Takže ta zvířata mu už nepomáhají?“ ptal se ten, jehož hlava se nacházela mnohem více mezi střepy a těžkými kovovými ranami, které byly výsledkem alkoholového popíjení minulé noci. Ten sedící naproti na tom byl o něco lépe, a to bylo podstatné, protože to on musel vypovídat vše, co o temném elfovi věděl.
Proto se ráno oba muži, každý v jinou dobu, probrali a s mírnými obtížemi se vykoupali v teplé vodě, posnídalo na tuky chudou snídani a vypili skoro džbán vody. Třeštění hlavy nepřestávalo, ale bodrý hostinský nabídl čaj z Elfí země a přinesl mu oběma mužům ve chvíli kdy se starší z nich rozpovídal o další části Lorkasova života.
„Byl dokonce natolik sdílný, že mi vyprávěl o svém otci a matce, ale na tomhle příběhu nic zajímavého není. Oba je zabil nějaký blázen a paradoxně to byl přítel matky té slavné Lovkyně.
To druhého muže překvapilo. „Takhle se dali dohromady? Přišel pomstít smrt rodičů a místo toho narazil na svojí budoucí lásku?“
„Bylo to trochu jinak, ale více méně, ano…“

(266 nového letopočtu)

Bylo jaro, když Lorkas seděl před chalupou na kopci a až s přehnanou pečlivostí zkoumal novou zbraň, na které poslední měsíce pracoval. Dvojitá kuše. Prostě na jednu kuši přidělal další, přičemž musel perfektně dořešit celkovou váhu a hlavně balanc, zbraň musela mířit naprosto přesně, jak spodní, tak vrchní. Proto donekonečna nastavoval mířidla, upravoval polohu tětiv a snažil se, aby se kuše nenakláněla.
A teď se mu to zdařilo. Po snad stovkách pokusů se první i druhá vystřelená šipka zabodla téměř do toho samého místa. Jako cíl tenkrát posloužil kmen stromu v blízkém lese. Jediná nevýhoda zbraně byla její váha. To ovšem Lorkasovi nedělalo problémy a prakticky to mohla být výhoda, v rukou slabého nepřítele neměla tato rychlá zbraň uplatnění.
Příští den se mu narodil syn. Seděl ve vedlejší místnosti, když slyšel křik své ženy, křik doprovázený příchod nového človíčka na svět, křik plný bolesti, která vzápětí pomine a na kterou se vzápětí zapomene. A to při prvním pohledu na zdravého a křičícího potomka, kterého porodní bába nejdříve plácne po zadečku, poté zběžně omyje ve vlažné vodě a nakonec ho předá vyčerpané, unavené, ale šťastné Miloře. Lorkas už v tu chvíli stál mezi dveřmi a pozoroval její obličej a srdce, to temné srdce, které, jak sám kdysi řekl, nemůže cítit žádný cit, zaplesalo a Lorkasovi se po dlouhé době objevily v očích slzy.

S přidělením jména si nelámali vůbec hlavu. Milora sdělila Lorkasovi, že by jejich synovi dala ráda jméno po svém otci, ale pokud by s tím její manžel nesouhlasil, vzdala by se tohoto přání. Avšak Lorkas souhlasil. Jejich syn se tedy jmenoval Maskul. Spal nyní v matčině náručí a naslouchal tlukotu jejího srdce, jediného povědomého zvuku, který na tomto neznámém místě zachytilo. Jaký to musí být ohromný šok, vyplout z matčina lůna do toho nekonečně rozlehlého světa, přemýšlel pyšný Lorkas.

(270 nového letopočtu)

„Tohle všechno vím. A hlavně nevím, jak mi to asi tak může pomoci při boji s Lorkasem.“
Jenomže muž naproti zavrtěl hlavou. „Nic nechápeš?“
„Asi ne,“ pokrčil ten mladší rameny.
„Nechci tě na ten boj připravit, chci tě od něj odradit.“
Chvilku bylo ticho, než ten mladší, hnán touhou odčinit dávný Lovcův zločin, se postavil a upřel na staršího muže před sebou pohled.
„To snad nemyslíte vážně! Co to s vámi udělal uplatil vás?“
Teď stáli oba.
„Dej pozor na jazyk! Ty sám víš, jak jsem ho nenáviděl, jak jsem si přál jeho skon, smrt, cokoliv. Jenomže…když jsem blízko toho všeho, když…prostě jsem mu musel odpustit, protože jsem viděl jeho změnu.“
„To snad ne,“ řekl nevěřícně. „Asi jste se pomátl! On se změnil? I kdyby, tak to nemůže odčinit to, co kdysi udělal! Říkal jste, že mi pomůžete. A že budete rád, když se pomstím nebo ne?“
„Nevím, jestli jsem to takhle…“
„Na tom nesejde. Řekněte mi, kde toho zmetka najdu! Hned!“
Zavrtěl hlavou. „Tak se posaď, budu ti ještě chvíli něco vyprávět a slibuji,“ zvýšil hlas, když se mladší nadechoval, „že poté až mě vyslechneš, ti povím, kde Lorkase hledat.“
Sedli si tedy zpátky ke stolu a dopili svůj čaj, protože oba dva opět rozbolela hlava a jeden z nich mávnul na hostinského, aby donesl další šálky.

(268 nového letopočtu)

Maskulovi byly dva roky, seděl na matčině klíně a pomalými pohyby polykal kašičku, kterou mu Milora podávala po lžičkách z malého rendlíku. Sledovala svého muže, který se obratně pohyboval po palouku před jejich domem a uvažovala nad tou minulostí, která je spojovala. Prožili společně tolik hrůzy, tolik nebezpečí, tolikrát se bála o jejich život netušíc, že je chrání magie zázračné lesní bytosti. Že jejich pohyby, úhyby a útoky jsou kombinací duševní síly v nich samých, ale i magie, kterou jim poskytli sněhopsi. Tu magii poskytli Lorkasovi a ten jí zas poskytl Miloře ve chvíli, kdy se spolu poprvé milovali. Jak si na ten okamžik pamatovala. Nezapomenutelný životní okamžik. A tenkrát poprvé, po té přenádherné zkušenosti, se postavila před protivníky, před královské vojáky a tenkrát poprvé pocítila tu schopnost, že i přes veškeré vyčerpání může popadnout druhý dech a bojovat dál.
Uvažovala i nad posledními roky, kdy se konečně usadili, zapomněli na Lovce a Lovkyni, zapomněli na temné vrahy i na to hrozné období, kdy jeden druhého prakticky nenáviděli. Zapomněli a užívali si teď těch chvil, kdy konečně, konečně všechno nebezpečí pominulo, po Lovci a Lovkyni přestal král dávno pátrat a ona nemusela v noci hlídat domy bohatých měšťanům.

Jenomže ne všichni zapomněli. Lovec a Lovkyně napáchali množství špatností a nepravostí. Zabili stovky nevinných lidí, vypálili desítky vesnic. Napáchali spoustu zla a nikdy za ti nebyli potrestáni. Ovšem minimálně v hlavě jednoho, který se s nimi osobně setkal, přežívali a stále se objevovali jako Lovec a Lovkyně.
Když našel tu vesnici, ve které bydleli, pocítil nervozitu a věděl, že přichází nevyhnutelné setkání, na které čekal dlouhé roky. Tak jako každý, kdo potřebuje nějaké informace, zašel do prvního hostince, který byl velmi malý a čítal jen čtyři pokoje. Však také přes vesnici Slunnou moc cestovatelů nejezdilo. Vešel do prázdné putyky a posadil se k baru, za kterým stál vysoký statný chlap, s rozhalenou košilí u krku, na kterém měl krátké štětiny černých drsných vousů a s hustými vlasy, které měl rozpuštěné po trochu ohnutých zádech.
„Pivo?“ zeptal se. Muž přikývl. „A dobrou radu,“ dodal.
Hostinský přikývl a po chvíli podal dřevěný půllitr piva na pult před neznámého hosta.
„Bydlí tady někde Lo…rkas? Lorkas. Temný elf?“
Když hostinský přikývl, cizinci se rozbušilo srdce. „Proč to chcete vědět?“ zeptal se podezřívavě.
„Hledám ho. Potkali jsme se již dávno, když ještě temní elfové byli něco jako lovná zvěř. Během posledních let se to změnilo a já bych ho rád viděl, protože…no naše setkání nebylo zrovna mírumilovné.“
Hostinský se na cizince podíval, všiml si šedivějících vlasů, vrásek ve tváři, několika denního strniště a meče u pasu, dýky u boty. „Vy jste voják?“ zeptal se.
„Bejvávalo,“ zasmál se muž a dopil pivo. „Velmi lahodný nápoj. Za poslední měsíce jsem byl v několika hospodách a povím vám…to je vaše vlastní pivo?“
„Je. Nedaleko tu máme malej pivovar. Jenomže moc lidí sem nechodí, ale někdy navečer je tu docela randál.“
„To věřím. Tak, můžete být tak laskav a ukázat mi, kde Lorkas bydlí?“
Hostinský si bývalého vojáka ještě jednou prohlédl a přikývl. „Běžte pořád dál po ulici a potom doleva na kopec. Je tam jediná chalupa a tam bydlí.“
„Díky,“ řekl muž a zaplatil za pivo.

Slunce mu svítilo do očí, když stoupal do mírného krpálu, pod blůzou mu stékaly po zádech čůrky potu, ledové a nepříjemné, proto se trochu rozhalil. Slunce tak pálilo i na část jeho hrudi poznamenanou dlouhými lety u královského vojska. Tenkrát neuposlechl rozkaz krále a raději odjel prostě pryč. Bez oficiálního ukončení služby u armády a jelikož ho nedrželo nic v hlavním městě, neměl tam ženu ani děti, dal si za cíl jedinou věc. Vystopovat Lovce a Lovkyni.

Vyšel až na vrch Slunného kopce a spatřil ho. Po tolika letech. Cvičil. Cvičil s mečem, tančil mezi slunečními paprsky, které se odrážely od mohutné čepele a jeho ladné elfí pohyby doprovázely tupé zvuky. Bylo to tleskání, slabé a takřka neslyšné. Jakoby od malého dítěte. A také že ano.

Zůstal stát a sledoval Lovkyni, na jejímž klíně sedělo malé dítě a tleskalo patrně svému otci. Ještě chvíli si potomka temného elfa a lidské ženy prohlížel, než zaslechl ten známý hlas.
„Co si přejete?“ zeptal se Lorkas.
Carus se otočil po jeho směru. „Zdravím vás,“ řekl jen. Poznali se. A Milora generále také poznala. V tu chvíli jí jen napadlo, že nic z toho nekončí, že je minulost bude pronásledovat dál.
Carus zůstal stát a nevěděl, jak se má zachovat. Nikdy vlastně moc neuvažoval, co se bude dít po té, co Lovce najde. A už vůbec ho nenapadlo, že by měl Lovec potomka.
„Přišel jsem tě zabít,“ řekl prostě. Lorkas svěsil ruku s mečem, čepelí směrem k zemi.
„Neblázněte,“ řekl elf. Milora nic neříkala a hopala nervózně na koleni svého chlapečka. „Je to už dávno.“
„No právě. Tak dávno, že spousta lidí zapomněla. Ale já ne.“
„Generále, pokud tu jste sám za sebe a nečeká tu někde vaše armáda, pojďte se posadit a neblázněte, já ani tady má žena už nejsme žádní bandité. Chceme žít spořádaně a jediným naším pochybením je minulost, kterou ale snad dokážete pochopit.“
„Jak bych mohl?“ ptal se Carus. „Zabili jste tolik nevinných!“
„Měl jsem zlost na lidi, copak to nechápete? Vždyť jste se k mojí rase chovali jako ke spodině. Měl jsem právo na vyjádření vlastního názoru.“
„Na tvůj názor ti kašlu.“

(270 nového letopočtu)

Před sebou měli třetí čaj a Carus vyprávěl. „Nevím, ale v tu chvíli jsem měl na něj zlost, proto jsem také na něj ihned zaútočil. Pamatuji si, že Lovkyně vyjekla a odnesla synka do domu, já už stál u Lorkase a zaútočil jsem. Vykryl to tak bleskově, jako by se nechumelilo. Dalo by se říci, že to byl náš první souboj tváří v tvář, opravdový férový souboj, muž proti muži. Soustředil jsem se jen na něj, na jeho úhyby, kličky a úskoky, mezitím neustále opakoval, že tohle nemá cenu, že se nemám unášet minulostí. A že chce dál žít spořádaný život, ale já mu nevěřil.“
„Tak co se pak dělo?“ ptal se netrpělivě mladší.
„Prostě jsme bojovali. Já unavený po cestě, on rozehřátý ze svého cvičení, já bez motivace, on s vyhlídkou na spořádaný život. Měřil si mě těma ďábelsky žlutýma očima a šedá tvář se mračila a snažila se neustále mě přemluvit, abych složil zbraň. A potom se to stalo. Máchnul jsem mečem, jen tak, ani jsem nečekal, že se něco stane. Ale stalo. Jeho meč letěl vzduchem, v tom slunci se leskl jako zlatý štít a dopadl někam daleko do trávy. V tu chvíli jsme se na sebe podívali a já mu namířil čepelí na hruď. Zaslechl jsem za sebou křik. Byla to Lovkyně. Otočil jsem se a uviděl jí, jak v náručí svírá synka, který plakal. Po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy a já se raději otočil zpátky na toho zmetka s myšlenkou, že tenhle souboj se týká jen mně a jeho, nikoli jeho syna. Jenomže jeho výraz mě naprosto odzbrojil a nachytal mě nepřipraveného. Bál se mě.“
„Cože?“ zeptal se takřka ironicky.
„Bál se mě. Z těch očí čišel takový strach, strach o to, že zemře, že nebude moct dál žít se svojí ženou a svým milovaným dítětem, že po těch letech, kdy doufal, že ho minulost nebude dál pronásledovat, nakonec přeci jen zemře. Chybělo tak málo, mohl jsem probodnou jeho hruď čepelí svého meče, ale neudělal jsem to. Nemohl jsem.“
Zíral na něj jako na zjevení. „Nezabil jste ho?“
Carus zavrtěl hlavou. „Hodil jsem meč na zem a vrazil jsem Lorkasovi pěstí, takovou, až zakřupala jeho čelist a on se zapotácel a musel se podepřít o zem rukou, ale vzápětí se postavil a pohlédl na mně. , Děkuju´ řekl a přišel blíže ke mně. Z úst mu tekla krev, ale on přece jen promluvil. , Opravdu je teď všechno jinak. Nechci násilí, nechci boj. Už toho bylo dost. A vy jste správný muž, Carusi. Pokud vaši nenávist vůči mně dokážete potlačit, rád bych vás pozval na večeři a byl bych velmi rád, abychom si mohli o všem promluvit. Další smrt by nic neřešila. Ani moje, ani vaše. ´ A já tenkrát přikývl a šel s ním a s Lovkyní do jejich světnice, poslouchal jeho příběh a sledoval přitom slintající mimino. Z Lovce se stal otec a manžel. Nemohl jsem ho přece zabít. Našel smysl svého života a já jsem rád, že jsem ho tenkrát nezabil.“
Carus trochu doufal, že mladíkovi před sebou zabrání v činu, na který se chystal, ale marně. „Takže vesnice Slunná? Trochu z ruky, ale stojí mi to za to. Děkuju Carusi,“ řekl a vstal od stolu. Bývalý generál ale mladého muže chytl za ruku a významně a prosebně na něj pohlédl.
„Nedělej to, Karmede! Tvého otce ti to nevrátí.“
Ovšem mladý muž zavrtěl hlavou. „Nevrátí, ale na to nesejde. Dokonám to, na co jste vy příliš veliký srab. Ještě dnes vyrazím na cestu.“ A poté Karmed odkráčel do svého pokoje, sbalit si věci a vyrazit dokonat svojí pomstu.