Harry Potter a jedna divná holka 2

Měla dvě možnosti. Buď u ní Moudrý klobouk najde nějaké kouzelnické schopnosti a zařadí ji, nebo ji prostě pošlou k šípku. Napjatě tedy čekala.
„Hm,“ ozval se jí Klobouk v hlavě a Kara sebou trhla. „Co to má znamenat? Takový zmatek v hlavě… Vždyť nemáš ani hůlku! Jak chceš čarovat? Zvláštní případ…“
Kara se chvilku rozdýchávala a pak se odvážila pomyslet si: A co se teda stalo? Proč jsem tady?
„Vím já?“ opáčil Klobouk. „Moje starost je zařadit tě. Fajn, tak se na to podíváme… Už jsem zařazoval různé děti, nic mě nepřekvapí. Takže… dejme tomu, že to bude ZMIJOZEL!“ vykřikl do celé síně a Kara tentokrát málem spadla ze stoličky. Když si uvědomila, že to bylo asi všechno, opatrně sundala Klobouk z hlavy a pomalu vstala. Chvilku se obávala, že se neudrží na nohou, ale nakonec vykročila a vrávoravě dorazila ke stolu se zeleným ubrusem. Všichni ji pozorovali. Nikdo netleskal. Burani.
„Nazdar,“ hlesla Kara, když se sesula na uvolněné místo a zrak jí padl na nějakého obtloustlého blonďáka, který na ni s otevřenými ústy valil oči. Zatvářil se znechuceně a odvrátil pohled.
„Milej hoch,“ poznamenala. Ještě se nadzvedla a narovnala si pod sebou noční košili. Všimla si pohledu mladíka sedícího vedle ní. Kdyby názorně předváděl svůj postoj, měl by ruku přes oči a koukal na ni štěrbinami mezi prsty. Kara si povzdechla a obrátila hlavu na druhého souseda. Přesněji sousedku.
„Ty seš Pansy,“ oznámila jí. Dívka vyheverovala obočí, že se jí až ztratilo v ofině.
„A ty jseš kdo?“ sykla na ni.
„Já jsem Kara, těší mě,“ vrhla na ni Kara žraločí úsměv. Pansy lehce zrůžověla a zamračila se.
„O co ti jde?“
„Mně?“ podivila se upřímně Kara. „Mně o nic. Jenom si dělám přátele.“
Pansy se lehce odtáhla, jakoby jí přátelíčkování s někým nic neříkalo a jala se tvářit, že je nad tím. Kara na ni v duchu vyplázla jazyk.
Pak přesunula pozornost k učitelskému stolu. Brumbál zrovna vstal a začal mluvit. Všeobecně jeho řeč znala, ale pak se stalo něco, co neočekávala. Kdosi ho přerušil.
Chvilku hledala mezi profesory zdroj toho afektovaného zvuku. Všimla si jakési mrňavé žabí ženy a zkřivila se jí ústa nad ženinou růžovou garderobou. Pak ona dáma povstala.
Začala mluvit o nějakém projektu ministerstva. Zřejmě měla cosi proti starému dobře zaběhnutému systému Bradavic. To, co říkala, se prostě v nejmenším nedalo sloučit s jejím medovým úsměvem a slavnostní atmosférou, při které mluvila. Půlka studentů ji přestala poslouchat po prvních několika slovech. Po chvíli se tu a tam ozval dokonce tlumený smích. Kara se vůbec nedivila, jelikož sama neměla daleko k tomu, aby se rozesmála.
„Co je to za otřesnou ženskou?“ ozvala se jakási dívka, která seděla z druhé strany vedle mladíka sedícího po Kařinom boku. Kara se vyklonila, aby na ni viděla, a spatřila zhrozený výraz na tváři jakési tmavovlásky výrazných rysů.
„Netuším, ale jedna věc je mi jasná: žádná extra sranda s ní nebude,“ prohlásila Kara. Dívka se na ni podívala a koutky úst jí zacukaly. Pak znovu obrátila pozornost k oné žabí profesorce.
Ta mezitím domluvila, obdařila studenty dalším slizce medovým úsměvem a šla se posadit. Brumbál to pro jistotu chvíli rozdýchával. Pak pokračoval ve své řeči. nakonec popřál studentům dobrou chuť a Kara sklopila oči do svého zlatého talíře. Žádný velký hlad neměla, před chvílí totiž snídala, haha.
Naložila si kuřecí křidýlko a trochu salátu. Pak se ještě jednou rozhlédla po stole.
„Nějakej chlast by nebyl?“
„Bohužel,“ odpověděl jí černovlasý dlouhán před ní. „Dělaj tu kolem toho vždycky strašnej cirkus, teda co se alkoholu týče.“
„Suchaři,“ postýskla si Kara a nalila si dýňovou šťávu. Tedy předpokládala, že je to dýňová šťáva, neboť v knize se o ničem jiném nikdy nedočetla. Ochutnala obsah svého poháru a spokojeně přikývla.
Když se objevily zákusky, vrhla se na velký bílý dort, důkladně oblepený šlehačkou. Když zvedla k ústům první sousto na dezertní vidličce, povšimla si malého červeného kousku, který vyčuhoval z krému.
„Hele, jahoda,“ oznámila.
„Je to ovocnej dort,“ ozval se její soused. Kara k němu vzhlédla s výrazem, který mu měl napovědět, že je ohromena tím, jak statečně se vypořádal s tím, že se donutil promluvit na takovou nulu.
„Mám ráda ovocný dorty, ve kterejch je ovoce,“ pochválila si Kara. Kluk si ji prohlížel.
„Proč máš na sobě košilku?“
„Co tě to tak zajímá?“ vrhla na něj úsměv. Neměla ráda, když s ní někdo jednal jako s podřazeným druhem. Pak se od ní žádná úcta čekat nedala.
Mladík pokrčil rameny a věnoval se opět svému větrníku.
Kara dojedla svůj dort a odložila vidličku. Pozorovala všechny okolo. Mnozí se spolu bavili, ale jí se pohledy raději vyhýbali.
Když zmizely i zákusky, studenti začali vstávat. Kara se chystala jít s nimi, ale Snape byl rychlejší než myšlenka a už jí stál po boku.
„Slečno Neveltonová, budeme ještě muset probrat pár věcí,“ sykl a kývl hlavou, aby šla za ním. Kara tedy zamířila jeho směrem. Později, když vyšli na chodbu, kam se studenti nevalili, se k nim přidali další učitelé. Vlastně, jak si všimla, zřejmě snad všichni na škole. I ta stará škatule v růžové.
Začala se cítit nadmíru nesvá. Možná to bylo z části zaviněno tím, že pomalu přestávala cítit chodidla, jak bosky šlapala po studeném kameni. Nikdo se na ni ani nepodíval, dokud nedošli do Brumbálovy pracovny (jak Kara usoudila dle umístění i vzhledu). Pak se učitelé posadili do přehršle křesel, která se v místnosti zčistajasna objevily. Ona zůstala stát. Brumbál ovšem také, přešel za svůj stůl a upřel na ni pronikavý zrak. Kara polkla.
„Inu, dámy a pánové“ promluvil ředitel, „tahle slečna se tu objevila jakýmsi neznámým způsobem a nikdo z nás neví, kdo to je. Má někdo nějaký nápad, co bychom s tím měli dělat?“
„Co takhle nechat ji, aby nám k tomu něco řekla?“ ozvala se profesorka McGonagallová. Dívala se na Karu velmi chladným pohledem a rty měla stažené do uzoučké linky.
Brumbál tedy opět přesunul pohled na Karu a pohledem naznačil, že má mluvit. Kara si odkašlala.
„Ehm,“ začala a snažila se vypadat, že vůbec není nervózní a neuvěřitelně ji to baví. „No… já… Víte, já vůbec nevím, co se stalo. Prostě jsem zakopla o kabel a sáhla si na elektriku. Pak jsem se propadla a ocitla se tady. Nemůžu říct, proč se to stalo a jak.“
Brumbál okamžik setrval v mlčení. Pak si tiše povzdechl a sklonil hlavu.
„To jsme tu ještě neměli.“
„Ehm, ehm, dovolíte, Brumbále?“ ozval se medový hlásek a růžová příšerka vstala, čímž ale nezpůsobila příliš velkou změnu ve vzhledu celé místnosti, neboť vestoje nikterak výrazně nepřevyšovala mnohé sedící učitele.
Kara se zděsila. Co k tomu chce říct zrovna ona?
„Myslím, že by to mohl být docela obyčejný způsob, jak na sebe upoutat pozornost. Tato dívka evidentně předstírá, že o kouzelnících nic neví, a při tom se dobře baví, není to tak, děvče?“
Kara na ni okamžik zírala. „Prosím?“
Profesorka se decentně zasmála.
„Ale jdi! Nemusíš před námi nic tajit. Stejně pravda vyjde najevo, má drahá.“
Kara na ni ještě chvíli civěla. „Prosím?“ opakovala.
Brumbál se do toho vložil.
„Profesorko Umbridgeová, kdyby tato dívka jen předstírala, že není čarodějka a ani z této školy, jak by se potom dostala do hradu? Připadá mi příliš mladá na to, aby znala a ovládala nějaká černomagická zaklínadla, kterými by se mohla dostat dovnitř, nemyslíte?“
Kara si chvíli převalovala na jazyk to jméno, ale Umbridgeová mezitím přemýšlela o něčem jiném.
„Asi máte pravdu, Brumbále,“ přiznala nakonec a bylo vidět, že jí činí veliké problémy se vyrovnat s porážkou. „Ale kdo to tedy potom je a jak se sem dostala?“
„To se právě snažíme vypátrat, Dolores,“ řekl klidně ředitel a Umbridgeová si zase rychle sedla.
„Pane řediteli, měl bych jednu velice nepravděpodobnou teorii. Mohu?“ ozval se Snape z rohu místnosti a vstal.
„Ovšem, Severe, prosím.“
„Když jsem byl malý,“ a dostal zdravější barvu, „četl jsem nějakou mudlovskou literaturu. Byly to teorie různých lidí na čarodějnictví i magii jako takovou. Zmiňovalo se v nich o jakýchsi… dimenzích, různých světech, s časem paralelním tomu našemu. Četl jsem několik příběhů, které dosti šíleným způsobem popisovaly situace, kdy se stěna reality prolomila a nějaký hrdina se propadl do jiného světa. Je to sice bláznivé, ale dle mého názoru by to v tomto případě bylo možné, pokud něco takového skutečně existuje.“
Brumbál ho poslouchal s opravdovým zájmem.
„Vidím, Severe, že i vy jste obeznámen s velmi zajímavými částmi mudlovského světa,“ pousmál se. „Inu, nějaká šance tu jistě je. Tajemství vesmíru sotva kdy pochopí jediný člověk.“
Kara se chopila příležitosti. Na tyhle věci tedy rozhodně věřila.
„Pane profesore, já myslím, že by to mohlo být ono. Vím o tom hodně, i když jsou to spekulace. Jestliže jsem se ale propadla do jiného světa, jak se dostanu zpátky?“
Osazenstvo pracovny bylo na malý okamžik ochromeno příliš rychlým sledem významů.
„Myslím, že na to zřejmě budete muset přijít vy sama, slečno Neveltonová,“ promluvil pak Snape.
Tak vám děkuji za spolupráci, velmi mě těšilo, pomyslela si Kara v duchu a dívala se mu přitom do očí. Doufala, že aspoň přibližně rozpozná význam toho, co si myslela. Snad tomu tak bylo, protože se lehce zamračil. Neřekl však nic.
„Na to asi nikdo z nás nedokáže odpovědět,“ řekl Brumbál, jakoby Snape vůbec neotevřel ústa. „Co byste chtěla dělat vy, slečno Neveltonová?“
„Upřímně řečeno, pane profesore, myslím, že nejlepší bude, když zůstanu nějakou dobu tady,“ zkusila to opatrně Kara. „Třeba se mi pak zase stane nějaká nehoda a já poletím zpátky,“ pozvedla obočí.
Snape se nehlasně uchechtl, ale dal si dobrý pozor, aby ho neviděl ředitel. Brumbál přikývl.
„Myslím, že to bude adekvátní řešení. Pošlete si pro hábity, učebnice a hůlku a budete zkoušet kouzlit s ostatními studenty. Třeba se něčemu přiučíte, i když tak trochu pochybuji, že vám to bude ve vašem světě platné.“
„Myslím, že ne, pane. Ale ráda tu zůstanu,“ usmála se Kara.
„Kolik je vám let?“ zeptal se Snape.
„Patnáct.“
„Myslíte, pane řediteli, že bude vhodné nechat tu dívku chodit do ročníku s jejími vrstevníky? V pátém ročníku se skládají NKÚ.“
„Pokud její přítomnost nebude ostatním bránit v učení, nevidím důvod, proč by to mělo vadit, Severe,“ pousmál se klidně Brumbál. „Slečna Neveltonová ovšem zkoušky skládat nebude. Prosím vás přítomné, abyste jí ani nezapočítávali známky a takové věci. Snad se totiž brzy vrátí domů. Ale pokud ne, na učení přece nikdy není pozdě. Třeba se z ní pak stane skutečná čarodějka.“
Okouzlující, pomyslela si Kara a silně o jeho slovech pochybovala.
„Nuže, Severe,“ pokračoval Brumbál, „odveďte, prosím, studentku své koleje do její společenské místnosti.“
Snape neochotně přikývl a pokynul Kaře ke dveřím. Ostatní učitelé zůstali v pracovně. Brumbál evidentně chtěl celou věc probrat také bez ní.
Se Snapem mlčky prošli přehršlí chodeb a stanuli před jakousi stěnou s brněním.
„Temný stín,“ řekl profesor. Brnění oživlo, ustoupilo a přímo před nimi se ve zdi objevil otvor, jímž prosvítala nevalná záře. Vstoupili dovnitř a Kara se rozhlédla.
Byla to skutečně monumentální místnost. Strop nebyl příliš vysoký, ale společenka byla velmi rozlehlá co do délky. Nejspíš právě proto, a taky kvůli té chladné zelené, místo působilo dosti neútulně. Ale ta starobylá čalouněná křesla potažená zeleným sametem byla prostě báječná.
„Tudy se jde do dívčích ložnic,“ ozval se Snape ukazujíc rukou k jednomu ze schodišť, která se téměř ztrácela ve tmě. Krb produkoval už jen záři žhnoucích uhlíků. Kara troufale popřála Snapeovi dobrou noc a vydala se do ložnic.
Všechny dívky už zřejmě spaly. Kara se rozhlédla po něčem, kde bude spát ona. Naštěstí tu byla jedna postel navíc, jakoby s ní počítali. Zalezla rychle pod peřinu, aby si zahřála zmrzlé nohy. Pak snad ještě hodinu, možná dvě jen tak seděla a přemýšlela. Nakonec podlehla atmosféře celé ložnice a jala se spát také.

(pozn. aut.: Ne, nemyslím. Měla bych si dát pozor na opakování některých slov, ehm.)