Jonap Isabella - Vědět co dělat

Kapitola 57. Vědět co dělat

Mistr lektvarů ji přinutil, aby si zase lehla. Poslechla ho, i když velice neochotně. Její mysl byla roztěkaná a vlivem horečky měla chvíle, kdy si nevzpomínala kde je, i když jeho poznávala.
Znovu jí opakoval, že je v Bradavicích, ale po nějakém čase to vzdal, ani ho příliš nevnímala.
Jen si pro sebe mumlala ona podivná slova a střídavě upadala do bezvědomí. Byly to ale jen okamžiky. Trhaný spánek, se díky jeho včasnému zásahu nakonec ustálil.
Jen horečka se nezmírnila a nepomáhaly už ani obklady.
K ránu druhého dne po Lurnak-yrl ho skutečně vyděsila. Z ničeho nic zůstala ležet bez pohnutí a s očima široce dokořán. Vypadala jako mrtvá a její tělo začalo chladnout.
Trvalo to několik hodin, které Snape prožil jako mučivé peklo. Nevzdálil se od ní a i když informoval průběžně Brumbála, ve skutečnosti nevěděl co má dělat dál.
Kontroloval její tep na ruce a přikládal obklady, sice teď už méně pravidelněji, protože horkost ustoupila, ale pořád je vyměňoval za čerstvé.
Byl to opět přechodný stav.
Kolem páté hodiny ráno se opět pohnula. Už si nic nemumlala pro sebe, ale spíš něco říkala. Rozeznal jediné slovo: „Prosím“. Když se probudila příště, její stav byl na pomezí kritického bodu. Už několik dní nejedla a nepila. Horečka pustošila její tělo a vybírala si svou daň. Blouznila.
Joe ovšem nikdy a nic nevzdala.
Skelnýma očima se dívala do stropu a celou svou bytostí se snažila potlačit nemoc, která ji sužovala.
Dokázala to.
V sedm hodin už usnula klidným a bezesným spánkem ihned po tom, co Snapovi řekla, že teď už bude v pořádku. Nechal ji odpočívat a sám se šel také prospat vedle.
Stingwe jí hlídal a kdyby se mu něco nezdálo, řekl by profesorovi. Ale nic dalšího už se nestalo. Jen v klidu spala a vypadala daleko spokojeněji, než kdy dřív.
V devět vstala a poněkud roztřeseně se dostala do koupelny, kde se svěřila péči chladivé vody. Bylo to úlevné.
Voda odnášela pryč včerejší horečku a s ní i některé starosti. Bylo to jako terapie, tolik příjemná a osvěžující.
Když vyšla ven, tak si jednoduchým kouzlem usušila hlavu a vlasy pečlivě rozčesala. Pokusila si je splést, ale moc jí to nešlo, roztřesenými prsty se snažila spojovat prameny, ale ty si stejně dělaly co chtěli, tak vytvořila alespoň dva copánky po stranách a spojila je vzadu tak, že vytvořily něco jako čelenku.
Na oblečení použila čistící kouzlo, takže bylo zase jako nové a čisté.
Když dokončila i tuto poslední úpravu, usadila se v tmavém koutě a přitáhla si kolena pod bradu. Měla o čem přemýšlet.
Rozhovor se svým nitrem byl skutečně velkolepý a podnětný.
Krom mluvení se ovšem staly i další věci. Joe viděla poprvé některé vzpomínky, které si zachovala z dřívějších let, když byla ještě malá holčička. Vždyť jí bylo něco kolem tří let, když došlo k výměně dětí, pamatovala si někde hluboko uvnitř, jací byli její praví rodiče.
Bylo to tak krásné a úžasné zároveň.
Znovu slyšela tu melodii hrací skříňky a stále dokola se jí vybavovala slova, která jí maminka zpívala, aby lépe usnula. Právě tyto slova, tolik zvláštní, protože byly v cizím jazyce si mumlala pro sebe, když ležela v horečkách.
Pomáhaly jí bojovat a nakonec překonat nemoc.
Na druhou stranu nechápala, proč zrovna ona byla vybraná k tomu, aby uměla ovládat tajemné síly. Nikdy si nepřišla vyjímečná, spíš naopak. Byla to pro ní záhada, kterou ovšem odložila stranou. Teď už nemělo smysl přemýšlet nad tím, proč se to stalo právě jí. Byl to fakt a bylo lepší se s tím smířit, než se bouřit, nebo proti tomu zbrojit.
Její nitro jí odhalilo ještě mnohé věci, některé smutné a jiné krásné. Všechny ovšem patřili pouze jí a tak neměla v úmyslu nich mluvit s kýmkoliv, dokonce ani s brumbálem.
Byl to prostě její soukromý rozhovor. A beztak by jim byl k ničemu, vždyť byl o ní .
Tak v rohu místnosti tiše strávila několik hodin. Před očima si promítala obrazy, které jí poskytlo její vnitřní vědomí a opakovala si slova písně. Cítila se bezpečně a tak, jako řekl Soledu i velmi silně.
Rozhovor pomocí Lurnak-yrl měl skutečně velkou moc. Nabila jeho pomocí novou a velmi silnou energii, kterou cítila v žilách. Její tajemné jádro na ní reagovalo, byla teď o něco mocnější než předtím, ale cítila se jinak naprosto stejně, dokonce vyrovnaněji.
Tak trochu na sebe byla i pyšná, že dokázala přežít magický hovor a neodvrátit se od sebe. Vždyť něco takového se prý stalo její předchůdkyni. Začala si až příliš věřit a po jednom rozhovoru se sice vrátila silnější, ale byla už jiná.
Joe byla obezřetnější, věřila si, ale to neznamenalo, že si pořád neopakovala proč to dělá. Nechtěla novou sílu, chtěla jen vědět něco víc a chtěla se zase vrátit zpět. Byla pořád Joe a to se jí líbilo.
Snape toho opět moc nenaspal. Byl už naštěstí skoro konec školního týdne a vyhlídka víkendu byla najednou živější. Byl vyčerpaný, protože nejméně třetí noc se už pořádně nevyspal. Ale vždyť byl zvyklý. Za dřívějších časů musel kolikrát vydržet ještě daleko víc.
Znamení ho poslední dobou pálilo, ale nikdy to nevystoupilo na tu neúnosnou míru. To by znamenalo, že jej volá sám Pán zla. Byl rád, že se to nestalo právě ve chvíli, kdy byla Joe uvězněná s Lurnak-yrlem. Možná by to vycítila. Těžko říct.
Byl rád, že o tom neví, alespoň prozatím. Třeba později, až bude ta správná doba jí to on sám a nebo Brumbál vysvětlí. Všichni přeci věděli, že pracuje pro Řád.
Když se to dozví od něho, nebo od Brumbála, bude snazší jí vysvětlit, že on není opravdový smrtijed.
Prozatím ovšem mlčel a netrápil se tím. Ta chvíle měla být až za několik let, nebo přinejhorším za několik měsíců. To jí bude sedmnáct.
Bude už dospělá a to po všech stránkách. Sama se bude moci rozhodnout.
Třeba se i jemu za pár let, bude zdát ten propastný rozdíl mezi nimi menší – nebo jiný. Ale ne, nikdy nebude.
Bylo to nemožné, to se nikdy nestane. Nikdy jí nebude na blízku víc, než jen jako vzdálená a tichá opora. Nebo spíš jen někdo, kdo ji bude moci sledovat, ale nikdy se nepřiblíží víc, než jen aby varoval.
Ano, to bylo přijatelné. Může ji i nadále chránit tak, jako už tolikrát předtím. Ale tím to také skončí a ona nikdy se nedozví víc.
Už před pár měsíci, kdy odešla z Bradavic, si po nějaké době uvědomil, že ji možná vnímá i jinak, než jen jako řadovou studentku. Snad to bylo těmi zvláštními okolnostmi, snad to bylo jí. Časem pochopil i to, že je v tom něco víc.
Snažil se to potlačit a kolikrát se na sebe zlobil, nebo se to snažil přebít. Bylo to marné.
Její tvář, zvuk hlasu a mnohé další věci zůstávaly v jeho mysli. A tak si na ně zvykl, přijal je a nebránil se už víc. Bylo to marné a čím víc vzdoroval, tím mučivější to bylo.
Ne snad, že by to teď měl jednodušší, když byla na blízku.
Bylo tu to propastné rozhraní mezi nimi.
Navíc byla ještě tak mladá. Možná ne duchem, protože byla velmi chytrá a vnímavá. Dospěla dřív, než všichni její vrstevníci a nezabývala se banálními věcmi.
Svět ve kterém žila byla také jiný. Byl to boj o přežití a zároveň neustálá práce o to, aby ostatní byli šťastní. Nejen mudlové.
Byla obdivuhodná, jak se s úkoly, které tolikrát nezvládal dospělý člověk ona dokázala vyrovnat. Přijala vše, co před ní osud postavil a dokázala přijmout nejedny kruté rány. Stala se z ní díky tomu výtečná mladá žena, ale ať už to vnímal sebevíc, věděl, že ona nebyla pro něho.
Přesto každá minuta, kterou strávila někde poblíž něho ho naplňovala něčím víc, než ty chvíle bez ní. Bylo to tak strašně zvláštní a někdy tak strašně k vzteku.
Překopala mu část jeho života tak, že nevěděl, co by dělal, kdyby tu nebyla. Stačila jen její vzdálená přítomnost. Na začátku školního roku by si nikdy nepřipustil, že je něco takového možné. Lidé kolem něho se míhaly se svými osudy a i když je znal, nikdy se ho moc nedotkly. Až ona. Svým zvláštním podmanivým způsobem, který ho dráždil k nejvyšší míře nepříčetnosti a přesto se nedokázal zlobit.
Za čas, který ti dva strávili, třeba kolikrát i nedobrovolně, si uvědomil, že k některým věcem už zkrátka nedokáže být tak lhostejný jako předtím. Někde hluboko uvnitř probudila něco zvláštního, co předtím zůstávalo chladné a neživé.
Změna přišla pomalu a nepozorovaně, ale postupně se projevovala stále víc, stejně tak jako ty zatracené pocity, které ho mučili po nocích. A nyní kolikrát i přes den. Ačkoliv se snažil a svou tvrdou metodou je snažil dostat do patřičných mezí.
Možná by se mu to podařilo, jen by tomu ona nesměla být nablízku. Třeba ten čas, který strávila ve Francii. Byl možná mučivý, ale v jednu chvíli přeci věřil, nebo si spíš namlouval, že je to pryč. Zase mohl lhostejně pracovat a nic se ho nedotýkalo. Jenže pak si vtrhla na poradu řádu a ukázalo se, že to byla jen mylná domněnka.
Tak se naučil přijímat ty chvíle, které náhodou strávili společně. I když třeba jen ve vzdálené přítomnosti. Ovšem jejich mučivost to nezmírnilo.
To vědomí…
Když se Snape vrátil z posledních hodiny vyučování které měl, zjistil, že dveře do pokoje Joe jsou stále zavřené. Trochu ho zarazilo, že se ani nedotkla jídla, které jí skřítkové přinesli k snídani, vždyť musela být naprosto vyhladovělá.
Tak poslal tác pryč. Hodina oběda se blížila a tak stejně pošlou brzy jiné, čerstvější jídlo.
Zakabonil se a přešel ke svým vlastním dveřím a zaklepal na ně, pak jednoduše vstoupil, bez jediného slova.
Jestli spí, nebo jí je špatně, stejně mu neodpoví. I když ten její kočkodlak za ním nepřišel, takže asi bude v pořádku.
Trochu ho zmátlo, když otevřel a z počátku jí tam neviděl. Napadlo ho, jestli se zase nevyplížila někam ven, ale pak koutkem oka zaznamenal pohyb v rohu místnosti.
Byla to Joe, seděla si tam jednoduše na zemi a dívala se do prázdna.
Když vstoupil, udiveně se na něj podívala. Chvíli oba mlčeli.
„Skřítkové vám teď přinesou jídlo.“ Řekl stroze.
Zadumaně přikývla a na okamžik se zdálo, že nic neudělá, pak se konečně pomalu zvedla.
Vzala do náruče kočkodlaka a odešla za profesorem do druhého pokoje.
Mlčky si sedla do křesla a bezděky drbala mourka mezi ušima. Slastně zavrněl a vůbec mu nevadilo, že jeho paní je myšlenkami jinde.
Alespoň ne jemu.
Snape se musel mračit nad celou situací. Možná už překonala horečku, ale tenhle její výraz a celkové chování, jako tělo bez duše mu připomněl, jaká byla po pohřbu.
Stroze oznámil že bude vedla a ani nečekal, jestli bude nějak reagovat. Prošel do pracovny, kde usedla za stůl. Měl na něm rozložené nějaké knihy.
Pojednávaly především o černé magii a o dalších věcech. Chtěl přijít na kloub tomu, co se to s ní teď vlastně dělo. Nevěřila Soledovi, vlastně ani on moc ne. Možná byl učitel takových, jako je ona, ale už je to dávno. Navíc její schopnosti jsou přeci jiné.
Liší se od sebe navzájem, proto možná udělala všechno co jí řekl, ale nefungovalo to tak, jak mělo. Tak se pročítal tlustými svazky a hledal cokoliv, co by mu mohlo pomoci.
A ne příliš mnoho, ale našel.
Otáčel strany a úpěnlivě si nevšímal svého vlastního vyčerpání. Ráno si vzal posilující lektvar, který mu pomohl. Byl u důležitého odstavce, když ho vyrušilo něčí odkašlání.
„Pane profesore?“
Navrčeně a velmi netrpělivě se odtrhl od knihy, aby se musel podíval do hnědých očí.
„Promiňte, ale přinesli i jídlo pro vás. Ptají se, jestli vám to mají donést sem.“ To že se tak trochu bojí mluvit s mistrem lektvarů osobně raději nezmínila.
„Řekněte jim, ať to odnesou. Teď nemám čas.“ Odpověděl stručně a už se chtěl zase zabrat do knihy.
„Pane, ale oni říkají, že jim to nařídil profesor Brumbál.“ Nenechala se odbít.
I když by v tuhle chvíli také raději nerušila pověstného Snapea. Ale když ve vedlejším pokoji se skřítkem tahali dřívka o to, kdo mu to půjde říct, prohrála. Stingwe měl také štěstí, protože klacíky nejdřív očuchal a Joe podezřívala, že k tomu použil svou magii.
Mistr lektvarů něco nepěkně zavrčel, ale to už Joe raději mizela z pracovny.
Oběd byl jako vždy vynikající, alespoň pro ní. Neměla ani tak hlad, jako spíš chuť na čerstvé ovoce, což ochotní skřítkové velmi rádi vyřešili.
Tak seděla v křesla a na klíně měla svého kočkodlaka. Jedli opět společně a dělili se o to, co oběma chutnalo. Snape se k nim přidal v zápětí.
Vypadal dost naštvaně, tak oba dva raději předstírali neviditelnost. Moc jim to nepomohlo, protože se na ně zamračil ještě o to víc, když viděl, jak se dělí o jídlo. Samozřejmě, že se nejdřív najedla Joe a pak krmila mourka. Jíst u jedné misky jim oběma přišlo jako vrchol nevkusu a hnusu. Ne snad, že by se Stingwe vždy nepokoušel sníst naprosto všechno a ihned. Přesto dával přednost Joe, jako důkaz důvěry a lásky. Byl to jeho malý a kočičí zvyk.
Profesor si sedl do křesla naproti a stále ještě začtený do knihy se také pustil do jídla.
Vše proběhlo v naprosté tichosti.
Když dojedli, odnesli skřítkové podnosy a zanechaly ty dva opět o samotě.
Snape si jen dál nepřítomně četl a trochu se u toho mračil Jeho dojem o Soledovi se postupně zhoršoval, nejen že mu nevěřil. Ale začínal ho považovat za starého pošetilce, nebo ještě lépe za naprostého pitomce.
Jak jen mohl přehlédnout taková fakta. Nebo na ně zapomněl? Bylo už to tak dávno, co byl na světě někdo, jako Joe.
Dívka také zůstala sedět v křesle. Chvíli přemýšlela, že by si také vytáhla nějakou knihu, nejspíš učení, ale pak to zavrhla. Postupně ani nevěděla jak, ale zase usnula přímo v křesle.
Mohlo za to dobré jídlo a intenzivní pocit bezpečí. Snape byl v místnosti a i když pracoval, jedno tu bylo pořád sním. Ta vůně. Magická a podivná.
Tak ani nevěděla jak, ale v jednu chvíli si položila hlavu na opěrku a rukou pořád hladila kočkodlaka a v zápětí už spala s letmým úsměvem na rtech.
Kočkodlak vrněl a mhouřil své jantarové oči. Pozoroval oba dva a jen tiše vrtěl svou chlupatou hlavou. Jak mu ti lidé připadali zvláštní.

Remus se konečně probral.
Bylo to ten den, co Joe strávila skoro celý v horečkách a magickém spánku Lurnak-yrl. Cítil se už velmi dobře a to především díky ní.
Vytála z něho kov a chlad. Zachránila mu život a včas ho dopravila na ošetřovnu. Velmi si toho vážil a chtěl jí co nejdříve poděkovat. Od této chvíle se totiž zotavoval velmi rychle.
Večer už byl schopný chodit a pohybovat se. Sice ještě ne úplně na dlouhé trati, ale i to nemělo trvat na dlouho.
Vše nasvědčovalo tomu, že už druhý den ráno bude naprosto zdravý a že ho madam Pomfreyová bude moct brzo propustit.
A také měla pravdu. Odpoledne se za ním stavila Tonksová a po této návštěvě se už vážně zdálo zbytečné, držet jej tam déle.
Tak dala vědět řediteli a i on souhlasil, aby se s Joe přesunuli na Grimmauldovo náměstí, vždyť podle všeho i ona se již zotavila.
Tak se přenesl krbem do sklepení, kde našel oba jeho současné obyvatele v obytné části sklepení. Ani ho nepřekvapilo, když je našel, jak tráví čas více méně ve stejné místnosti.
Musel se tomu v duchu pousmát. To co bylo mezi nimi i to, co nosil v sobě každý zvlášť, on už velmi dobře věděl.
Snape si dál důstojně četl a Joe spala v protějším křesle. Tak jako předtím on, nyní ona byla přikrytá dekou a nerušeně oddechovala s kočkodlakem na klíně. Mourek si načechrával srst a tu a tam se podíval po jednom, nebo po druhém.
Mistr lektvarů vzhlédl od knihy a Brumbál ho tiše pozdravil.
„Nuže, byl jsem na ošetřovně. Zdá se že Remusovi už se daří dobře. Jak je na tom ona?“
Snape se napřed podíval na spící dívku a pak odpověděl.
„Nejsem si jistý. Je možnost, že jsme něco podcenili. Alespoň podle některých náznaků. Prozatím myslím, že je v pořádku.“ Shrnul celou situaci.
„Dobrá, pak ji myslím můžeme pustit zpět.“
„Nemyslím, že by to bylo moudré. Probudila se teprve včera večer.“
Brumbál na něj tázavě pohlédl.
„Chceš ji tu snad nechat déle?“
Mistr lektvarů se zatvářil popuzeně. „Víte stejně dobře jako já, že nejsem příliš nadšený z toho, že je tady. Ale v tuhle chvíli se mi to zdá nejrozumnější.“
„Její doprovod se už o to postará.“
„Když jste tohle řekl naposledy, skončil právě on na ošetřovně.“ Řekl popuzeně a silně jízlivě.
Brumbál se mírně usmál a ohníčky v očích mu podivně zaplály. Vážně Snape řekl ,že to by jí raději strpěl u sebe ve sklepení, než u vlkodlaka?
Tak místo jakékoliv odpovědi se hlasitě ozval Stingwe. Zamňoukal velmi silně a pak podle svého zvyku, probudil svou paní.
Joe jen zamrkala a pak se zmateně podívala na kočkodlaka. Napůl ze spánku mu ještě vynadala, že je praštěný.
Pak si ovšem všimla Brumbála a Snapea, kteří stáli nad ní. Mistr lektvarů jen překřížil ruce na hrudníku a ředitel se měkce usmál.
„Mám pro vás dobrou zprávu. Profesor Lupin se už probudil. Přál si vás vidět.“
„Uhm..“ zamumlala a vstala. „Jak mu je?“
Brumbál se znovu usmál a hřejivě se na ní zadíval.
„Nyní už velmi dobře. Madam Pomfreyová ho propustila z ošetřovny. Čeká jen na vás, abyste se vrátili zpět.“
„Už?“ vykulila oči. „Chci říct, tak brzy? To už je zdravý?“
Letmo se podívala na Snapea, ale rychle toho raději nechala, když viděla jeho kamenný výraz.
„Vaše včasná pomoc mu prospěla daleko víc, než jsme čekali.“
„Ehm..“ zamumlala a sklopila hlavu, aby neviděli její zmatení. „Pak si dojdu jen pro věci.“ Řekla a zmizela ve vedlejším pokoji.
Snape v hlouby sebe zaúpěl. Takže to tedy skončilo.
Vždyť jí ani nestačil vynadat za ty písemky!
Joe vlastně v ložnici ani žádné věci neměla. Tedy jen maličkosti. Snad hůlku a hrací skříňku. Jinak nic, vše měla vždy uschované v kufru, aby to nepřekáželo. Byla to tedy jen záminka, aby měla alespoň chvíli pro sebe.
Takže její pobyt tady už končí. Tak zvláštně a rychle. Tak jako začal, tak také skončí.
Jak se má rozloučit? Nakonec pokrčila rameny, to se nějak vyřeší samo. Nemá smysl to plánovat.
Tak posbírala ty maličkosti a vyšla zase ven. Tam na ní čekali oba dva.
Měli jí doprovodit na ošetřovnu. Snape očaroval její kufr a ten se vznášel kousek od něj.

Remus už vážně vypadal dobře. Joe to potěšilo.
S úsměvem se přivítali a prohodili pár slov. To hlavní si nechají na později.
Na náměstí se s nimi měla dopravit i Tonksová jako doprovod. Všichni tři měli použít vyjímečně krb madam Pomfreyové, který opět zabezpečil profesor Brumbál.
Remus se pokusil Snapeovi poděkovat za to, že se mezitím postaral o Joe. Ten ho ale nenechal ani domluvit a jako vždy ho chladně ignoroval.
Byli ještě v nemocniční hale. Remus převzal její kufr na starost a měli odejít vedle, když se to stalo.
Joe najednou ztratila sluch. Jakoby někdo ztlumil vypínač hlasitosti. Protože stála u nějaké postele, chytla se vyděšeně její železné konstrukce.
Najednou celá zbledla.
Cítila každý pohyb a tep svého vlastního srdce. Ucítila také místo, kde se nacházela její magie i temné síly. Byly v klidu a nečinné.
Vnímala každou sekundu, jako tenkrát, když hodiny v Port-Airoweru odbíjely.
Bylo to tak mocné a zvláštní.
Tik..bum..tik..bum..
Střídaly se rychle tyto dva zvuky. Pak se jí zatmělo před očima. Oslepla.
Tik..bum..tik..bum..
Vnímala, jak se jí zvedá a zase klesá hrudník, cítila jak dýchá, ale pořád tu byly jen dvě věci.
Tik..bum..tik..bum..
Napřáhla ruku před sebe, ale pak se propadla do tmy a nevědění.
Jako podťatá spadla na zem.
Madam Pomfreyová k ní ihned přiběhla. Vše ale uplývalo tak strašně pomalu.
Tonksová zděšeně vykřikla, když jí uviděla padat. Snažila se jí zachytit, protože stály blízko sebe, ale bylo to pozdě.
Všichni přítomní v místnosti se vyděsili. Přiskočili k ní a lékouzelnice se jí pokusila oživit, nebo alespoň probudit.
Ale nestalo se nic…
Vůbec nic.
Joe jen ležela s tmavými vlasy rozhozenými na podlaze a byla pryč.
Daleko pryč…
Tik..bum..tik..bum..
Tik..bum..tik..bum..
Tik..bum..