Patogen

Patogen

Ráno jako obrázek. Slunce je už vysoko nad obzorem, ale já ještě ležím.
Nemám kam pospíchat. Když se mi zdálo , že už je čas pomalu jsem se vyškrábal z postele. Hodiny na zdi v kuchyni ukazují půl jedné, ale nikdo je už dávno neřídil.
Kalendář hned vedle, mi oznamuje , že je 17. srpna, ale ani na ten se nelze spolehnout. Snažím se dny obracet pravidelně ,ale omyl je možný.
Může být patnáctého nebo ale klidně i dvacátého.
Komu by na tom záleželo?
Jistý je jen rok. 2070!
Teď je ta pravá chvilka na jídlo.
Otevřu si starou čtyři sta gramovou konzervu. Nápis je po letech nečitelný a to dělá tuhle stravu z pozinkovaného plechu alespoň trochu vzrušující.
Pokoj se naplnil vůní nebo zápachem hovězího masa. Ta ubohá kráva co jí semleli do plechovky , umřela tak před 30 lety, ale to co tu po ní zůstalo je i dnes poživatelné. To se dá směle nazvat zázrakem moderní civilizace.
S touto myšlenkou se mi podařilo sníst asi polovinu obsahu. Zbytek pak opustil můj byt elegantně oknem. Vyhazovat odpad přímo na ulici není sice příliš ekologické ,ale když kolem Vás nic a nikdo nežije , proč si dělat násilí.
Teď se obléknu a musím do města.
Ve skříni mám hory spodního prádla, košil, kalhot, obleků a jedna místnost je plná bot.
Ale k čemu mi to je?
Nosit třicet a více let staré oblečení není žádný luxus, ale když volíte správné značky , dá se to vydržet.
Výhodou je, že nic na sebe nevezmu dvakrát.
Jednou a dost.
Slunce pálí a já musím dojít až do areálu New Yorské university.
Ty dlouhé prázdné ulice byli mnoho let mojí noční můrou, ale člověk si nakonec zvykne. V koutku duše mám vzpomínky na dopravní zácpy. Tehdy cesta autem trvala déle než za kolik to dnes zdolám já pěšky.
Obrovské horko. Pot mi stéká do očí a tak musím usednout.
Odpočívám ve stínu liduprázdného mrakodrapu, který se tyčí k nebi jako výhružně vztyčený ukazovák.
Opět se vracím do minulosti.
Před mnoha lety se vědci celého světa hádali o fenomén globálního oteplování. Část říkala, že lidé svůj domov ničí vypouštěním exhalací. Je mi upřímně líto, že se tito rohovníci vědeckého ringu nedožili dnešních dní. Lidé už skoro třicet let neničí atmosféru, ale teplota podle mých pozorování pořád mírně stoupá.
Zdá se že lidé byli bez vinny, ale znáte to biblické rčení: ,,Kdo je bez vinny, ať hodí kamenem.“
Už je mi lépe a můžu jít dál. V dáli se rýsuje areál univerzity.
Zase ta vzpomínky.
Vidím tisíce studentů. Slyším jejich hlahol. Do dnes si pamatuji na ten strašný den kdy to vše zmizelo.

I na to co tomu předcházelo.
Hádky vědců o globální oteplování zastínilo tehdy nové téma. Bylo jím nebezpečí přelidnění planety. Vědci s pomocí logaritmických pravítek začali počítat kolik lidí ještě uživí naše země.
Sčítali kolik nám bude chybět vody, kdy sníme všechny potraviny, kdy prolijeme našimi auty poslední ropu, kdy v kamnech spálíme poslední kousek uhlí, kdy v Amazonii padne poslední strom.
Bohaté státy severu apelovali na ty chudé na jihu, ale bylo to velké pokrytectví.
Evropa a Severní Amerika říkali těm ostatním , že musí zůstat chudí, aby se oni nemuseli uskromňovat.
Afrika, Asie a latinská Amerika tuto hru odmítli přijmout. Každý Ind, Číňan nebo obyvatel Čadu se chtěl mít, tak dobře jako Němec nebo Američan.
Svět se začal svíjet v hrozných křečích.
V roce 2020 žilo na zemi 15 miliard lidí, o deset let později už 22 miliard.
Začali války o vodu, o ropu , o jídlo.
USA a Evropa se spojili a založili ligu pro zachování druhu.
Tato organizace měla neomezené zdroje financování , jak ze státních , tak za soukromých sfér.
Celé týmy vědců se snažili najít cestu z bludného kruhu přelidnění. Jejich řešení bylo na první pohled , tak jednoduché, že si každý myslel proč to nikoho nenapadlo dřív. Teprve při bližším pohledu a úvaze se každý musel zhrozit.
O co tedy šlo?
Biologům se podařilo vyvinout zmutovaný vir a ten zakomponovat do lidského organismu. Byl to skutečný zabiják!
Neúčinkoval okamžitě, ale nakonec svého nositele spolehlivě zabil. Léčba byla nemožná. Technici biologům pomohli.
S využitím největšího urychlovače částic se jim podařilo prolomit časovou linii a proniknout do minulosti.
Tímto portálem by člověk neprošel, ale virus ano.
Byl zde patogenní virus , byla zde i použitelná cesta přenosu.
Bylo třeba jen vydat rozkaz.
Nevím kdo to udělal, ale cesta zkázy se otevřela.
Částicový proud byl namířen do sedmdesátých let dvacátého století.
Stalo se tak 28.2.2040.
Výsledek zdaleka předčil všechna očekávání.
Jakoby do našeho světa uhodil blesk.
Universita plná studentů byla liduprázdná.
Megapole New York se vylidnila.
Z deseti milionů lidí zůstalo šest a půl tisíce duší. To samé se stalo s celým světem.
Přelidněná Asie a Afrika byla prázdná. Ještě pár měsíců svět alespoň trochu fungoval. Pak se zhroutila výroba energií, po ní doprava s telekomunikacemi a nakonec planeta země pohasla a ztichla nadobro.
Několik přeživších vědců, ke kterým jsem patřil i já začalo hledat odpovědi.
Nakonec se nám je podařilo najít.
Náš virus z roku 2040 došel v pořádku na místo určení. Adaptace mu trvala dost dlouho, ale od 80. let dvacátého věku začal decimovat lidi podle plánu.

Lékaři konce 20. a začátku 21. století stáli před nesplnitelným úkolem.
Zničit virus ,který teprve bude vyroben. Bojovali statečný ale marný boj.
Úplnou zkázu přinesl rok 2012.
Právě v něm došlo k mutaci původního viru .
Důsledkem bylo totální zničení plodnosti všech tvorů mužského rodu na zemi.
Planetární nákaza pak byla dílem 72 hodin. Pokud staré prameny nelhali, narodilo se poslední dítě v Perthu 18.11.2012 v 6 hodin a 32 minut.
Nastala krutá fáze vymírání a to jak v roce 2012 tak i v našem roce 2040.
Einsteinův časový paradox se projevil v plné kráse. Všichni studenti narození po 18.11 2012 byli pryč.
Oni prostě nikdy nebyli.
Nikdy se nenarodili.
Část vědců pracujících na přípravě viru tu taky nebyla. Vymysleli něco co jim znemožnilo existovat. Zoufalé snahy našeho týmu skončili velmi rychle. Teď už nešlo nic dělat. Lidé vymírali. Po pár měsících nás v celém města zbyli jen stovky. Po několika letech desítky a po dvou desetiletích jen já sám.
No konečně stojím u budovy fakulty jaderného inženýrství.
Vstupuji dovnitř.
Je zde to jediné co ještě udržuje naději.
Malý pokusný jaderný reaktor, který vyrábí minimální množství elektrické energie.
Ta stačí k provozu mé radiostanice. Za deset let co jsem tady zůstal sám, je to mé jediné pouto s dalšími přeživšími. Během let, ale velmi rychle ubývali. Někteří stihli říci s bohem, jiní ani to ne.
Nevím zda tito poslední ztracení lidského rodu zemřeli.
Nebo zda jim došli zdroje energie.
Myslím ,že to není tak důležité. Oni pro mě a já pro ně tak jako tak přestal existovat.
Jakoby byli mrtví.
Usedám k vysílačce a říkám. ,,Halo Los Angeles tady New York“
Odpovědí je jen ticho.
Zkouším něco jiného: ,,Halo Paříž tady New York“.
Zase nic.
Pot z mé tváře se mísí se slzami.
Zoufale křičím do mikrofonu: ,,Halo kdokoliv! Tady New York! Prosím ozvěte se.“
Éter mlčí.
Už je to, tak jsem sám.
Poslední člověk na zemi.
Zoufale opakuji svojí výzvu i když vím , že odpověď nepřijde.
Beru do ruky pero a píšu svoje poslední slova. ,,V srpnu 2070 se mi nepodařilo navázat kontakt s dalšími přeživšími. Pokud se najde někdo kdo bude tyto řádky číst , odpusťte mi mojí vinu.

August Roderik profesor biologie university New York a otec viru HIV.“