Jonap Isabella - Chycená

Kapitola 61. Chycená

Ráno se Joe vydala na svojí cestu.
Chtěla Luilovi přinést neobyčejný dárek a věděla přesně i jaký. Cesta možná bude namáhavější a náročnější, dokonce i získání samotného předmětu bude stát dost sil, ale ona to podstoupí. Jestli má totiž dar kmotřenci něco vyjadřovat, bude ten, co zvolila, naprosto perfektní.
Dokonalý dárek, bohužel jediné místo, kde jej může nalézt je Island. Podle vlastního odhodlání se Joe tedy rozhodla, že bude cestovat jako mudla.
Nechtěla, aby jí někdo poznal a navíc, bude to zajímavější a dobrodružnější. Pozná větší část jejich světa a to jí jednou může pomoci. Letadlem přeci ještě nikdy necestovala.
Podle principu přemisťování se tam nemohla vydat, aniž by předtím znala místo, kam se má dopravit a portál, nebo přenášedlo použít nechtěla. Koště neměla a navíc tomuto druhu přepravování nikdy nepřišla na chuť. Možná to bylo tím, jak jí to strýc a teta kolikrát zakazovali a úmyslně zohavovali.
Zabalila si věci a vydala se pryč. Opustila ten podivný domek a přešla jeho pozemky až ke kamenné zídce. Bylo jí poněkud podivně, když si uvědomovala, že po tomto dobrodružství vše skončí. Že dala svoje slovo a bude muset být vázaná jinde.
Tak krásný jí připadal tento výhled a co víc, tento způsob života.
Byla konečně za sebe a nikdo ji nehlídal. Možná po ní pátrali, ale poprvé se cítila naprosto svobodná. Už nebyla žačka, dcera, členka řádů, nebo někdo o koho se musí ostatní starat. V tomto směru si velice libovala, konečně měla možnost poznat kdo je.
Tak se otočila a podívala se smutně k domku. Byl jejím přístřeším na jedinou noc, ale i to stačilo, aby si odpočala a aby se cítila v bezpečí.
Snape měl pravdu, sem nikdo nepřijde.
Když překročila zídku v místě, kde se svažovala a navíc byla přerušená, už se neohlížela. Kráčela ladně dál až do nejbližší vesnice, kde si změnila šaty za mudlovské.
Nechtěla upoutávat pozornost.
Cesta na Island bude ještě dlouhá a namáhavá.
Bude to její poslední dobrodružství, které vykoná sama za sebe. Alespoň na nějaký čas. Kdo ví, co bude po tom.
I když jedno je jisté. Slíbila, že se vrátí.
Zmijozelská dohoda…
Let proběhl bez potíží a vyhnuli se nebezpečným turbulencím. Joe byla klidná a docela si to i užívala, ačkoliv nedokázala pochopit, jak to mudlové mohou mít docela i rádi. Ona pokud mohla, raději zůstávala nohama na zemi. To bylo jistější.
Možná by se mohla zpátky dostat raději jinak.
Na letišti také prošla bez problémů kontrolou a pak se vrhla konečně zpět do svého světa. Dárek, který potřebovala byl ukryt ve střední části ostrova, respektive na místě, které bylo považované za vzácné, ne-li přímo posvátné.
Byla to hora, nebo ještě lépe její podzemí.
A právě tam dívka mířila, aby přinesla svému kmotřenci Auril. Kámen, který vytvořili draci svým nočním dechem, když přebývali ještě v hoře.
Dnes už byli všichni na ostrově vyhubeni a tak toto byla poslední věc, která po nich zbývala. Byla nesmírně vzácná a Joe si jí vybrala právě proto, že se dala zbrousit třeba do přívěšku a nebo nosit jako talisman u sebe. Jeho přítomnost činila jeho majitele šťastným a pomáhal hojit rány osudu. Skutečně cenné vlastnosti.
A Joe kámen získala.
Vstoupila kvůli němu do podzemní říše a úspěšně splnila tři úkoly, kterými musel projít každý, kdo Auril chtěl. Týkalo se to nejen jejích kouzelných sil, ale i dalších schopností, jako byla obětavost, ochota a nakonec také čisté úmysly. Nikdo nemohl získat ten kámen, pokud by jej chtěl nějak zneužít. Ona jej přeci jen chtěla proto, aby ochránil malého Luila.
Když jej vynesla na povrch země, byl ještě pořád mokrý a chladný. Pulsoval jí v ruce a na slunce se matně zablýskl.
Byl neopracovaný a surový. Na povrchu byl tedy matný a celkem i ošklivý, avšak uvnitř byl jako pravý klenot.
Joe si přála, aby jej malému chlapci mohla dát jako opracovaný skvost. Obroušený a vyhlazený, to se dalo zařídit jen u jediného člověka.
Irčana Shoana.
Byl to dobrý člověk, který žil jako poustevník na irském pobřeží. Používal obyčejné a prastaré metody, díky nimž nikdo nebyl tak dokonalý, jako on. Za svou práci nic nechtěl, stačilo mu jen dobré slovo a nebo také jídlo. Jeho těšila práce kterou měl, víc nepotřeboval. Navíc byl rybářem.
Do letadla už znovu vlézt nechtěla, připadalo jí to skutečně nepříjemné, letět si jen tak nad zemí a vodou. Nakonec se ale rozhodla, že to bude nejlepší a nejnenápadnější.
Kdo z kouzelníků by ji zde hledal? Nikdo a o to právě šlo.
Navíc Auril mohl být v bezpečí jedině u ní.
Letištní kontrolou prošla tedy bez potíží. Uměla zamaskovat podivný kámen a trochu ošálila zařízení. Nasedla tedy a pak s hrůzou svírala opěradlo sedadla, když se letadlo zvedalo od země. Z okýnka se už raději nedívala, tentokrát jí bylo trochu špatně, tak zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.
Tohle přeci zvládne. Když přežila mučení, naštvaného Snapea a také včelí bodnutí, tohle bude hračka. Určitě!
Po příletu do Irska se ubytovala v jednom z mudlovských penzionů. Paní, která jí pronajala pokoj byla velmi milá a ochotná a ještě jí poradila, jak se dostat na pobřeží.
Joe se rozhodla, že se tam vypraví až druhý den ráno.
Prozatím se dobelhala do pokoje, kde padla na postel a spala až do večera jako zabitá…

Snape byl další dny trochu jako na trní. Doufal, že ta zpropadená holka zase nic nevyvede. Občas totiž měla tendence dělat hlouposti a když k tomu připočítal jakousi vrozenou drzost, byla to nebezpečná kombinace.
Důkazem toho, byl vzkaz, který mu poslala tak, jak jí nařídil.
Důrazně jí totiž zopakoval, že mu musí poslat zprávy. A tak to udělala, ale jakým způsobem. V první chvíli myslel, že jí zaškrtí při nejbližší příležitosti. Jaká zatracená drzost!
Otevřel stočený lístek pergamenu, na kterém bylo jediné:

Spokojen?

To bylo vše!
Jediné stručné slovo. Ale udělala přeci všechno, co jí nařídil. Poslala mu zprávu a evidentně byla v pořádku. Ale tohle jí jen tak nedaruje.
Drzá holka!

Joe se spokojeně převrátila na posteli a protáhla se. Venku bylo ještě světlo a ona se cítila tak osvěžená a plná elánu.
U Kříže, kde bydlela se podávala večeře v půl sedmé. Zjistila, že má akorát čas a tak sešla dolů, kde se pohodlně usadila k dlouhému stolu, společně ještě s jednou rodinou a mladým párem na svatební cestě.
Paní Fitzpatriková je pohostila sice prostě, ale zato velmi dobře. Byla skvělá kuchařka a irské jídlo dívce zachutnalo. Na závěr byl ještě zákusek, při kterém se všichni už rozplývali blahem. Stará paní zářila a dojatě přijímala chválu, která se k ní linula. Všichni jakoby zapomněli, že může existovat něco jiného než jen stará paní, penzion U kříže a dokonalá večeře.
Nakonec ale zmizel i poslední kousek koláče a všichni se zase vrátili do reality.
Rodinka o pěti členech a pejskovi se vydala ještě ven na procházku a nákupy a mladý párek se rozhodl navštívit místní památečné místo.
Joe zůstala v penzionu sama jen s paní Fitzpatrikovou.
Rozpačitě si ze začátku povídali a dívka po chvíli propadla kouzlu jejího vyprávění. A že toho ta dobrá žena měla co vykládat. Nakonec se dostali až k oslavě, která se měla konat dnešní den, nebo spíše večer.
Byla to už každoroční tradice tohoto městečka, spočívající v tom, že všichni jeho obyvatelé se převléknou do masek a na ulicích i v dalších domech se společně radují.
Nebyl to nijak významný den, prostě jen oslavovali život a radost. V maskách tak, aby se nepoznali, spolu mohli mluvit i staří nepřátelé, nebylo svárů a po celou noc se pálily ohně a popíjelo pivo, nebo whisky.
Joe instinktivně zatoužila zúčastnit se oslavy a své přání vyjevila i paní Fitzpatrikové. Ta ihned prohlásila, že to není problém. Osobně se jí může postarat o šaty i masku. Vždyť byla ještě mladá, měla by se přeci bavit. Pozná tak některé zdejší obyvatele a kdo ví, třeba se za rok vrátí, aby opět slavila s nimi.
Souhlasila.
Tak si tedy ujednaly a Joe se šla nahoru připravit. Za hodinu jí přinesli šaty i masku. Jen tiše obdivovala, s jakou lehkostí je dokázali sehnat. Padly jí jako ulité.
Vypadala tak jinak. Starší možná.
Měla na sobě bílou tuniku, zdobenou zlatým prošíváním na pažích, odkud jí rukávy splývaly volně a byly široké a pak v pase.
Byly dlouhé, ale sukně byla široká, občas jakoby natržená, ale to jen dodávalo keltský dojem. Vlasy si k tomu sepnula blyštivou čelenkou a nakonec si připjala masku.
Byla jako keltská bytost, přicházející z jiného světa. Tolik k nepoznání.
Když o hodinu později sešla dolů, paní Fitzpatriková jen pěla ódy. Byla skutečně jako jiný člověk a tolik jí to slušelo.
Dokonale zapadala na toto místo a pro dnešní večer bude ozdobou jejich města. Stará paní byla na sebe pyšná a stejným dílem i na dívku, která k ní přišla.
Jak také pravila, byly to velkolepé oslavy. Všude byly k vidění ohně a také občasné ohňostroje. V ulicích byly nesčetné průvody a zněla nádherná hudba.
Lidé na ulicích tančili a nebo se bavili podle svého. I Joe se dobře bavila, bylo to neskutečné. Všichni zapomněli na svět a na neshody, tančili, pili a radovali se.
Takový večer a tak uvolněnou oslavu ještě nikdy nepoznala. Také tančila a bavila se, obdivovala tento prostý svátek a užívala si jej naplno.
Avšak záhy se její radost vytratila.
Poznala ho hned, jak ho spatřila. Ani nemusel promluvit, bylo v něm něco z jeho obvyklé aury, co vycítila.
Nenávist, povýšenectví a opovržení.
Také jí spatřil, ale nepoznal. Dnes večer by jí asi nepoznal nikdo, natož on.
Právě dotančila s průvodem a byla na jeho straně ulice.
Zalíbila se mu a tak z ní nespouštěl oči. Pod maskou se samolibě ušklíbl. Jestli kdy hledal zajímavou zábavu na dnešní noc, našel ji. Ráno jí vymaže paměť a nebude si nic pamatovat a nebo ještě lépe, zabije ji, čímž se pobaví ještě jednou.
Byl to jejich zvyk, prosté povyražení.
Přešel k ní a oslovil jí. Uchválila ho svým pohledem, který byl pevný. Pod maskou nepoznal, jak se tváří, což mu nevadilo.
Byla hezká a svůdná. Vypadala jako keltka z dřívějších dob, ale nejen tím oblečením. Ale tím, jak se pohybovala, jak tančila a jak se celkově chovala. To dokázalo přitáhnout i jeho pozornost, ačkoliv ona z toho rozhodně nadšená nebyla.
V první chvíli chtěla utéct, ale v té druhé si to rozmyslela, proč by měla utíkat?
Nebojí se ho, navíc jí nepoznal, tak mu může klidně zmizet a nemusí si kazit večer už teď.
„Tančila jste nádherně.“ Mírně se jí poklonil a zahájil svůj rozhovor.
Ona ale mlčela, jen se na něj dívala a neodpovídala.
Přesto jemu ten pohled stačil. Přišlo mu, že je to dostatečná odpověď. Byla to mystická noc a nepotřeboval, aby zbytečně žvanila.
„Děkuji.“ Zašeptala po chvíli, když kolem zrovna prošlo několik lidí a hlubokým hulákáním tak, že nemohl vnímat tón jejího hlasu, ani jeho známou melodii.
„Je poněkud zvláštní, že jste zde sama.“
Na to neopověděla, jen se záhadně usmála a v očích jí zajiskřilo.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha, že by ji rád pozval na skleničku do hostince. Má tam prý rezervovaný vlastní salonek.
Naštěstí je v tu chvíli oddělil dav, který se prohnal uličkou a ona mu zmizela z očí.
Ještěže tak, chtěla být od něj co nejdál. Pryč z jeho dosahu.
Do hostince rozhodně ani nevkročí, potkat se tam s ním by nechtěla. Škoda jen, že to byl jediný podnik tohoto druhu v městečku. Ale co, i to nějak přežije.
Oslavy pokračovaly až k ránu, to už ovšem Joe nevydržela. Kolem jedné už byla zpátky v penzionu a spala poklidným spánkem, nevšímajíc si hluku a oslav kolem.
Paní Fitzpatriková zářila štěstím, poznala na ní, že se jí to líbilo. To bylo to jediné, co si mohla přát.
Třeba se za rok vrátí.
Ráno Joe vstala docela brzy. Osprchovala se a vrátila staré ženě šaty ze včerejšího večera.
Opět se nasnídali všichni společně a pak už vyrazila s Aurilem v kapse na kraj pobřeží.
Ještě jednou se optala na cestu a pak už si užívala čerstvého vzduchu a nádherné krajiny kolem.
Irsko.
Vzduch tady měl v sobě podivnou příměs, skorem i magickou. Procházka jí velmi prospěla, cítila se tak svěží a odpočatá. Připravená na další dobrodružství.
Poutník ji přijal a vděčně děkoval za chléb, který mu přinesla. Společně se pak dohodli na tom, jak se o kámen postará a dal se do díla.
Dívka seděla nedaleko jeskyně, kde přebýval a kochala se pohledem na moře. Vlny omývaly břehy a tříštily se, pak se zase sbíhaly aby znovu zaútočily.
Jak kouzelné místo.
I brusič jí tu a tam pozoroval, nestávalo se mu často, že by mu někdo přinesl čerstvý Aurilet. Musela být zvláštní bytost, když jej sama dokázala vynést na světlo země. Kolik kouzelníků, co zde byli tohle dokázalo? A to někteří už viděli příliš mnoho věcí.
Za hodinu byla práce hotová. Shoan s láskou vyndal kamínky, které byly ještě uvězněné v zářivém klenotu a pak jen vyleštil jeho povrch. Joe totiž chtěla nechat na Luilovi, aby sám jednou rozhodl, co chce s kamenem udělat.
Prozatím jej tedy jen upravili lehce a pak naleštili a opatřili jeho stěny tak, aby se leskl. Nyní byl jako poklad, který se objevil před očima hledačů.
Neskutečně nádherný a drahocenný ve světlu slunce.
Vděčně poděkovala poustevníkovi a pak se s ním rozloučila.
Našla nejbližší sovu a poslala Snapovi další vzkaz, podle jejího zvyku opět stručný a lehce k naštvání profesora, který si jí přál mít pod dohledem. Tedy jak se to vezme.
Ale i kdyby se snažila, vážně netušila, co by mu tam měla napsat. Tak to vyřešila po svém a napsala to velmi jasně:

Mám…

Kdyby tu její snahu tak ocenil i mistr lektvarů…
Jenže on při druhém vzkazu jen prudce něco zavrčel a udeřil do stolu s velkou silou, ten se otřásl a zaúpěl.
Mumlal něco v tom smyslu, že si to s ní ještě vyřídí. Takhle ho rozčilovat. Řekl jí, aby mu poslala vzkaz, ne aby mu poslala jedno slovo!
Zatracená, paličatá, praštěná, drzá…
Tohle mohla udělat jedině ona, ve své troufalosti k němu!

Další den, byl den loučení. Joe už musela jít.ráno ještě jednou prošla okraj pobřeží a loučila se s vlnami a skalami. Tady byl život úplně jiný, tolik intenzivní a bez nástrah, alespoň tak se jí jevil.
Paní Ftizpatriková byla trochu zklamaná, že už odjíždí, ale byla zvyklá, že v jejím domě se lidé střídají. Přesto loučení s touto dívkou jí bylo poněkud bližší. Snad za to mohla ta její dobrácká povaha a úsměv, kterým s ní hovořila.
Byla tak vřelá a přátelská, jako její vnučka.
To už ale bylo dávno, když jí viděla naposledy, žila ve velkém městě a za babičkou už nejezdila. Ani na svátek maškarního průvodu…
To pro ni vždy chystala šaty, které si letos oblékla Joe. A jak jí to slušelo, nikdy na to nezapomene.

Zpátky se vracela už vytvořeným portálem. Přenesla se nedaleko Londýna a vlakem pak až do srdce města. Bylo už pozdní odpoledne.
Zastavila se ještě v hostinci, který byl příhodně na půli cesty, ovšem příhodně blízko jejího domu s vědomím, že se zde nají a pak vyrazí dál.
Ovšem stala se věc, se kterou nepočítala.
Právě na tomto místě potkala někoho, o kom doufala, že bude daleko pryč. Byl to omyl.
Ona jeho neviděla hned, ale on ji ano.
Využil své příležitosti a tajně donutil výčepního, aby jí do pití přidal obsah malé lahvičky. Sám zatím předstíral to, že odchází, čímž odvrátil její pozornost, když ho sledovala ke dveřím a dal příležitost hostinskému.
Tak tohle se mu povedlo. Teď už jen nezbývá, než ji sledovat a ve vhodný okamžik zaútočit.
Malfoy! Varovalo ji její vědomí, když bezmyšlenkovitě sáhla po sklenici a naráz ji vypila.
Voda byla chladivá a osvěžující, snad jen trochu sladká.
Počkal si na ní za vchodem a zezadu si ji pojistil sledovacím kouzlem. Teď už mu neuteče.
Rozhodla se, že ještě zajde do Port-Airoweru a pak se rychle přesune do Prasinek. Snape už bude stejně nabručený, že jde pozdě.
Ale co nadělá. Hlavně že přeci přijde ne?! Tohle jí za to zdržení stojí.
Dům byl poněkud tichý.
Skřítkové i nadále odváděli vynikající práci a zabývali se především péčí o místa, která používali jeho majitelé nejčastěji.
Hlavní hala byla zářivě nablýskaná a vábivá.
Joe si jen povzdechla, když byla opět v těch zdech. Jak podivně to na ni vždy působilo a teď? Jen jako vzpomínka, něco minulého, co už nemá vliv, přesto stále přežívá uvnitř jí.
Poslala skřítky po své práci a poprosila je, aby ji nerušili. Chtěla se nerušeně porozhlédnout v jednom z dolních pokojů, který jí byl dřív oblíbeným.
Na stole byla váza s čerstvými květinami. Přivoněla si k ní a pak se jí zatočila hlava.
Najednou pocítila závrať. Chtěla to zahnat, ale nešlo to. Dokonce se pokusila přivolat na pomoc své síly, ale nepomohlo to.
Zavrávorala a dopadla na stůl. Prudce z něho smetla jeho obsah, až se sklo roztříštilo na zemi.
Vylekal jí ten, kdo přišel.
Lucius Malfoy.
Byla proti němu najednou bezbranná. Cítila se slabá a neschopná. Nedokázala udržet vědomí, hlava se jí točila a když ho chtěla zmrazit, nic se nestalo. Její síly nefungovaly. Kam se ale ztratily? Proč je nedokáže přivolat?
„rád vás vidím, Isabello.“ Oslovil ji.
Pak se její oči protočily v sloup a ona spadla na zem a omdlela, nebo spíš podlehla účinku elixíru.
Malfoy ji získal a vítězně se zasmál. Vzal jí a odnesl jí pryč. Byla chycená.

Malfoy jí odnesl do soukromého vězení v jeho domě.
Byla v místnosti, které tvořily jen velké kamenné kvádry a měla na rukou okovy.
Svázal ji a věznil!
Když se probrala, bolela jí hlava a měla strašnou žízeň. Ale nedotkla se vody, která tam byla. Nevěřila tomu. Došlo jí, že to asi byla jeho zásluha, že se napila toho lektvaru, který jí přidali do pití.
Jak odporný tento člověk byl!
Nemohla se napojit na své síly a vědomí, bránila jí v tom tupá bariéra, kterou vytvořila droga, požitý s vodou. Jak jen mohla být tak neopatrná!
Co by tomu asi řekl Snape, kdyby jí tak viděl? Nebo Brumbál? Tohle je věc, kterou jim jen stěží bude vysvětlovat dobrovolně.
Snažila se prolomit tu bariéru, ale prozatím byla bezmocná.
Navíc jí hlava třeštila a ruce tíhly k zemi pod vahou okovů. On jí tedy spoutal jako nějakého otroka. Jakou měla naději? Ale přeci jen se ještě nevzdá, ne teď!
Dveře cely se otevřely.
„Opět se setkáváme.“ Řekl posměšně světlovlasý kouzelník.
„K vaší smůle ovšem.“ Dodala odhodlaně.
Ušklíbl se a švihl ve vzduchu holí.
„Máme spolu nevyřízené účty. Však vás ta drzost přejde, až s vámi skončím. A kdo ví, třeba vás Temný Pán také rád uvidí.“ Pokusil se ji vystrašit.
„Až naprší a uschne!“ vysmála se mu.
Znovu stáhl obličej v nepěkné grimase. „Vaši rodiče byli také takoví. Příliš hrdí. A kde teď jsou.“ Zahučel temně.
„Snad ne v salonku, který máte jistě reservovaný?“
Jeho obličej se stáhl ještě o to víc. V očích mu zajiskřilo a vykročil vpřed a s neobyčejnou krutostí jí uhodil do obličeje.
Semknula čelisti a podívala se mu do očí. Nebála se ho a už vůbec jí netrápilo to, že by jí snad nějak ublížil. Měla něco, čím by ho zdiskterditovala.
Navíc to byl dobrý tah. Tímto si zajistila, že za ní nebude nikoho dalšího posílat.
Co kdyby náhodou promluvila? To nemůže riskovat ani on.
Narcissa by tohle vědět nemusela.
Ta holka si to ještě odskáče!
Tahle rána jí za to ovšem stála. Viděla jasně chvíli, kdy mu došlo, že je teď jediný člověk, který sem za ní bude muset chodit. A když to bude nutné, třeba jí i vymaže paměť. Jak mohl být tak neskutečně pitomý a nepoznal jí, když stála předním v tu noc?
To ona byla ta bytost – keltka!
Nenáviděl jí a málem by jí byl i zabil. Nakonec se ovládl.
Byla by to chyba, takhle si užije větší potěšení, když jí bude mučit a postupně zabíjet. Daleko větší zábava, než kdyby to udělal hned.
Ještě ho bude prosti, aby ji zabil!
To jí nedaruje!

Když odešel, zůstala Joe o samotě. Snažila se dál přivolat své síly, ale bylo to marné.
Neodpovídaly a stěna mezi nimi byla neproniknutelná.
Musela se udržet v bdělém stavu, nesměla usnout za žádnou cenu. Ne teď.
Počká, až droga přestane účinkovat a využije toho. Dokáže to!
Ale té vody se nesmí napít. Byl by to konec. Potřebuje svoje síly, kdež už jí sebral hůlku.
Trvalo to další den a další noc, Malfoy za ní dolů nepřišel.
Nechával jí zřejmě „vychladnout“, třeba pak dostane rozum.
Za tuto dobu tam přicházeli jen skřítkové, kteří odnášeli jídlo a vodu pryč, aniž by se jich dotkla. Nemohli jí pomoci ani kdyby chtěli a ona to věděla.
Třetí noc, když už byla na pokraji svých sil, pocítila první náznak toho, že je stěna slabší a že se rozpadá.
Přivolá své síly a zvládne to, ale co udělá nejdřív? Měla by dát nějak vědět Snapovi, nebo Brumbálovi. Někdo by í mohl pomoci, ale kdo?
Jak to jen udělá, když je v Malfoyově vězení a rozhodně nemá u sebe sovu, nebo cokoliv podobného?
Tvůj hlas by mohl i zabít. Vzpomněla si na Soledova slova.
„Hlas.“ Zašeptala ochraptěle. „To je ono!“
Z okovy na rukou se posadila, až to zachrastilo. Až doposavad přecházela po místnosti, aby neusnula a aby se udržela v jakémsi stavu pro případ, že by zase přišel.
Byla špinavá a unavená, ale nebyla poražená.
Zavřela oči a v mysli navázala kontakt. Tohle bude složité. Bradavice jsou daleko a k nim do mysli se na dálku nedostane. Dokonce necítila ani Stingweho.
Pak přeci jen našla někoho, kdo jí mohl pomoci.
Byl to chlapec, ještě dítě. Proto to bylo snazší. Jeho mysl byla oslabená tím, že spal. Tedy ideální na kontakt. Navíc do mysli dítěte se vždy vstupuje snáz, než dospělému člověku, třeba i chráněnému Nitrobranou.
Volala jeho jméno, dokud nepocítila, že jí zaslechl a probudil se.
Alexi. Volala
„Joe?“ zeptal se nevěřícně chlapec.
Alexi, jsem to já. Prosím poslouchej mě. Nemám moc času a neví, jak dlouho to vydržím.
Mám pro tebe úkol…
A tak mu vysvětlila všechno, co potřebovala. Nakonec mu ještě poradila a ač to bylo nesnadné a velmi namáhavé, dodala mu odvahu. To co měl udělat, bylo určitě nemyslitelné, ale ne nemožné.
„Ale co když mě nebude poslouchat?“ optal se přímo.
Bude, když řekneš co jsem ti poradila, tak bude. Ale spěchej, už nemám moc času.. naléhala.
Chlapec vyskočil z vyhřáté postele a přetáhl přes sebe zelený župánek. Nazul si bačkory a pak už utíkal, co mu síly stačili z ložnice a společenské místnosti ven.
Musí ho varovat, říct mu to.
Zaklepal o chvíli později na dveře Snapova kabinetu. Ve vlastní hlavě cítil, jak tam jeho kamarádka pořád ještě je. Mlčky vyčkávala a jen stěží se tam držela, ale dosud tam byla.
Cítil vlnu její netrpělivosti a bolesti. Musela trpět.
Dětské oči rozšířené strachem o blízkého doslova hltaly dveře, dokud se neotevřely. Pak jako naráz oněměl.
Snape se tvářil velmi popuzeně a nakvašeně. Doslova smrtonosně.
„Pane Wangermane, pokud jste si ještě nevšiml, je po večerce. Co chcete?“
„Pane profesore já.. byla jsem v pokoji a spal..“ pokoušel se vysvětlil Alex. Byl chudák celý vyklepaný, protože cítil v podvědomí Joe a věděl, že jí nesmí zklamat. Přesto když viděl Snapea váhal.
„Nejsem vaše chůva, pokud jste měl noční můru, běžte si jinam.“ Už mu chtěl zabouchnout dveře před nosem, když chlapec rychle něco vyhrkl.
„Jde o Joe!“ zvolal zoufale.
Mistr lektvarů se zarazil a jediným pohledem si ho přeměřil zkoumavě. Pak ho čapl za župan a vtáhl, doslova vhodil do kanceláře a zabouchl za sebou dveře. Tohle bylo vážné.
„O co jde.“ Zeptal se okamžitě, doufajíc, že si z něj ten prvák nedělal srandu. Na to neměl náladu.
„Je prý ve vězení, pane. Řekla mi, abych vám to vyřídil. Chytili jí a vězní ji v nějakém domě. Měl jsem to říct vám a nebo profesoru Brumbálovi. Ale neznám heslo.“ Dodal trochu smutně.
Co by dal za to, kdyby to mohl říct raději tomu sympatickému řediteli než vraždy chtivému Snapovi.
„Kdo, kdo?“ vychrlil ihned otázky.
„To-to-to nevím, pane. Ř-říkala jen, že nemá dost času. Vězní jí t-tam a d-d-dávají j-jí nějakou d-drogu, pane.“
„Přestaňte koktat a řekněte mi vše co víte.“ Vyštěkl prudce a přistoupil o krok blíž k roztřesenému Alexovi.
A tak mu malý chlapec řekl vše, co věděl. Joe mu neřekla všechno, aby ho zbytečně nepoděsila, ale zaobalila to tak, aby to bystrému člověku ihned došlo.
Snape si nakonec překřížil ruce na hrudníku. „Pryč bych vám měl věřit?“
„No, ona mi říkala, že to hle asi řeknete. Prý vám mám říct, že příští portál by mohl být ještě dál.“ Řekl nevinně chlapec, neuvědomujíc si, jaký význam to má.
Snapea ovšem tato poznámka rozzuřila. Nepochyboval o tom že si to Alex nevymyslel.
„Kdy jste s ní mluvil?“ vyštěkl zas.
„P-před chvílí. Byla u mě v hlavě.“ Vysoukal zmateně.
„Je tam ještě?“ zeptal se rychle mistr lektvarů, přistupujíc o další hrozivý krok blíže.
„Ano, pane.“ Vysoukal ze sebe hoch, poděšen celou situací.
Nechápal, co se to děje. Joe je v nebezpečí a poslala ho jako posla. Musí zajistit to, aby jí pomohl. Prostě musí!
Snape už na nic nečekal, sevřel chlapcův obličej v dlaních a vpil se mu černýma očima do jeho mysli a dál.
Joe nabyla vědomí ve své cele a ucítila další přítomnost. Strašně se lekla, když zjistila, kdo to je. Byla už slabá a tento hovor ji připravoval o energii, kterou by potřebovala k útěku.
Pane. Oslovila ho slabě.
„Kde jste přesně teď.“
Nevím to jistě. Probudila jsem se až tady, ale podle všeho v Malfoyovic panství. Někdy v podzemí, nebo možná i přízemí, to nevím. Výhled na moře tu zrovna nemám.
„Nechte si ty vtipy.“ Zpražil ji. „Jak dlouho už tam jste? A co to je za látku?“
Joe odhadovala čas.
Toto je myslím třetí noc. Nevím co mi dal, ale omráčilo mě to a další dny jsem nemohla uvažovat zrovna jasně. Taky moje síly nešli přivolat.
„Ihned informuji Řád. Nic nepijte. Další dávka by byla smrtící.“
To se vám to lehce říká. Odpověděla mu silně podrážděně.
Vycítil díky tomuto silnějšímu přenosu její chvilkové rozpoložení a vůbec ho to nepotěšilo.
Vnímal její vyčerpanost a poznal, že teď dokáže mluvit jen proto, že nejedla a nepila za celou tu domu. Také cítil stopy bolesti, takže jí tedy mučili.
„Kde je vaše hůlka teď?“ zeptal se.
Prohlíží si jí ten zatracenej zmetek. Vzali mi všechno..další odpovědi mu začínali připadat rozmazané.
„Nic nedělejte.“ Řekl jí ještě a chtěl spojení ukončit. Nedovolila mu to.
Zbytek sil vynaložila na to, že se soustředila právě na tento hovor. Díky němu se její vidění zostřilo tak, že teď v mysli toho chlapce viděli i obraz toho druhého.
Ona jeho, jak stojí ve své pracovně a jak se zase šklebí a on ji v kamenná místnosti. Téměř bez světla a s kruhy pod očima. Na tváři měla modřinu, nejspíš si to neuvědomovala.
Dostanu se odsud. Mám plán..jestli to vyjde, pozítřejšího večera bych se měla dostat ven.
Dejte mi šanci, dokážu to.
„Ne.“ Stručně odvětil.
Jestli sem vtrhnete, zabije mě to dřív, než kdo překročí práh. Rozčilovala se.
Prostě mi jednou věřte, dokážu to!
Snape dlouho mlčel a cítil jak se impulzy, vysílané jí chvějí. Už to nevydrží. Musí jí odpovědět.
„Máte čas do večera. Víc ne.“
Pak spojení padlo.
Snape pustil hochovu tvář a ten zamrkal. Nevěděl, o čem ti dva mluvili, protože to nebylo určené jemu. Moc to ani nechápal.
A Snape mu to také neulehčil. Jednoduše mu řekl, aby šel zase spát a pak ho doprovodil zpět ke společenské místnosti.
Pak se otočil a se zavířením černého pláště prostě zmizel.