Najlin

Byla jednou víla jménem Najlin. Narodila se v koruně vysoké borovice a už jako malá moc ráda běhala po rozlehlých loukách a koupala se v lesních tůňkách. Najlin byla však něčím jiná, nevypadala stejně jako ostatní víly. Její oči nebyly mandlové, ale kulaté, vlasy, které měly být rudé byly světlé jako obilí a špičaté uši také neměly ten správný tvar. Byla moc krásná, ale vymykala se a tak ji víly vyhnaly. Jedinou cestou zpět do jejich celku byla zkouška Mirin. Najlin to věděla a ze zoufalství se vydala ke královně víl a prosila ji o začátek zkoušky. Musela nejdříve dostat svolení a to nebylo nic jednoduchého.

"Najlin, zkouška Mirin je jen pro pravé víly. A ty svým vzhledem připomínáš spíš člověka. Proč bych ti měla dát svolení?"
"Moran, prosím o odpuštění. Nevím, proč jsem jiná než ostatní, ale vím, že v hloubi duše jsem pravá víla. Pokud mě vyženete, zemřu. Proto žádám o zkoušku," prosila Najlin a nervózně čekala na verdikt. Nesměla se Moran podívat do očí, ale přesto to udělala. "Ať ví, že mi na tom záleží," pomyslela si a sveřepě koukala Moran do tváře. Víla pochopila její úmysl a sežehla ji ohnivým pohledem.
"Dobře, když o to tolik stojíš. Jen tě varuji: zkoušku nemusíš přežít, tím spíš, že možná vůbec nemáš schopnosti jako víla. Tvůj otec byl totiž člověk," otočila se k Najlin zády a tím jejich hovor ukončila.

"Člověk?" opakovala Najlin tiše a nemohla se pohnout z místa. Moran však už byla pryč a ona zůstala se svým zmatkem sama.

Najlin se pomalu přibližovala k plápolajícímu ohni a strachy se jí svíral žaludek. Čekalo jí zahájení zkoušky a ona nevěděla, jak to bude probíhat. Nikdo se totiž nemusel do té doby podrobit zkoušce Mirin. Nikdo neudělal tak vážnou chybu jako ona. Jako ona? Ne, jako její matka. A teď za to trpí. "Když to jinak nejde," pomyslela si a pokorně sklonila hlavu.

Kolem ohně tancovaly stovky víl. Vlasy, rudé jako pera Fénixe, poletovaly kolem jejich hlav a jemné víly se v tu chvíli změnily v krvelačné příšery, které neměly ani špetku slitování. V jejich očích se odrážely plamínky ohně a Najlin si myslela, že sežehnou všechno na co se jen podívají. Rozklepala se strachy a poklekla k Moran, která seděla na svém trůnu, vyrobeném z ledu, který nikdy neroztaje. Byl stejně ledový, jako její srdce.
"Mirin může začít,"pronesla a všechny víly se zklidnily. Plamínky v jejích očích však zářily dál.
"Zkouška bude trvat sedm dní a sedm nocí. Po tu dobu, bude muset Najlin podstoupit test. Test, který vyzkouší všechny její schopnosti a dožene jí na pokraj vyčerpání. Proto se tě, Najlin, znovu ptám, chceš podstoupit toto riziko? " zahřměla Moran a les, který všechny víly obklopoval byl tichý a nebezpečně tajemný.
"Ano," zamumlala Najlin s hlavou skloněnou a otlačeným kolenem, na kterém klečela.
"Dobře. Dávám ti tedy tyto přesýpací hodiny, které odpočítají dobu tvé zkoušky. Pokus se je nerozbít, závisí na tom tvůj život. A teď, co tě vlastně čeká.." pošeptala Moran a zlomyslně se usmála.

Najlin běžela lesem, na krku se jí houpaly darované hodiny a plavé vlasy byly divoce zacuchané. Ve tváři měla odhodlaný výraz, ale stejně byla plná pochybností. Vždyť ona opravdu není víla, je jí jen z poloviny. Stačí to na splnění zkoušky? Co když opravdu zemře? Otázky vířily její hlavou, ale běžet nepřestávala. Doběhla na konec lesa a prudce se zastavila. Stála na skále a nebylo kudy kam. Tohle byla ta pravá zkouška. Řešit problémy, které byly neřešitelné. Najlin prudce zatřepala hlavou, jakoby chtěla některé věci odsunout, aby mohly udělat místo jiným. Přemýšlela. Vrátit se nemůže, skočit nemůže, létat neumí.. co dál? Pomalu šla blíž k okraji. Cítila bortící se půdu, viděla jak úlomky skály padají hluboko do propasti. Buď všechno, nebo nic. Skočila.

Pomalu se snášela propastí dolů a na tváři měla úsměv. Nevěřila tomu, ale asi se to opravdu stalo, jinak by přece pod nohama nemohla cítit tvrdou zem, že ne? A taky by tu nemohla být Moran. Podívala se na své hodiny a viděla, že písku do přesypání už zbývá jen špetka. Poklekla před ní, ale věděla, že teď už není pod její mocí.
„Nevěřila jsem ti. Chyba. Velká chyba.“

„Každý chybuje. Já také. Už nechci být víla.“

„Já vím. Proto jsem tady. Měj se hezky Najlin. A snaž se nezapomenout.“

Po pokoji se rozlévalo ostré světlo. Najlin se snažila přijít na to, kde je. V hlavě pořád ještě měla zbytky toho snu.

„Najlin, jsi v pořádku?“

„Ano, tati, všechno je v pohodě.. ale.. kdo je má matka?“