Lovec a Lovkyně XVIII. - Boj bývalého generála

Generál Carus se nemohl po vypálení Vilosu vrátit do hlavního města, protože nesplnil rozkaz a pustil vesničany před tím, než hodil na město první pochodeň. I tak způsobil nevinným lidem újmu, a to kvůli jednomu člověku, kterého král hledal. Kvůli muži jménem Wilkorn. A tomuto muži prakticky pomohl z vězení tím, že z něj pustil ženu jménem Lorgasa, která Wilkornovi pomohla v útěku. O pár dní později byl zavražděn král Mor´kal III. a nastoupil jeho bratranec Jolas.
Carus se ale i přesto odmítal vracet do hlavního města a část života strávil v jednom menším městě, kde učil mladé hochy boje a za to dostával určité množství peněz, které pokryly jeho potřeby. Ovšem Carus, tak jako každý člověk, potřeboval i něco jiného, než jen materiální uspokojení. Potkal ženu, mladou, s plavými vlasy a roztomilým obličejíkem, klidnou povahou a smyslem pro humor, která vydržela Carosovo vyprávění o svých letech v armádě i o hrůzách, jaké prožil při pronásledování Lovce a Lovkyně.
Jenomže tak jako člověku v životě nevyjde spousta jiných věcí, i v lásce si nemůže být nikdy jistý. Proto se po bolestivém rozchodu s onou překrásnou ženou sebral a odjel z města pryč, zpět do Mohudu, kde už si ho pamatovalo jen pár lidí. Nastěhoval se zpět do domu, ve kterém kdysi bydlel a našel v něm dopis. Dopis od chlapce, na kterého nikdy nezapomněl, protože v jeho očích už tenkrát viděl odhodlání zabít vraha svého otce. Sám chtěl Lorkase zabít, ale nešlo to, ne tenkrát, ne v tu dobu… Při večerním hovoru neřekl Karmedovi všechno, neřekl mu pravdu, proč nechali vraha tolika lidí žít.

(267 nového letopočtu)

Vyhnul se výpadu svého protivníka a se smíchem se dostal za jeho záda. Poklepal mu na rameno, ale rozběsněný nepřítel si výsměch nenechal líbit a snažil se praštit Caruse svým dřevěným mečem. Bývalý generál uskočil, chytil chlapce za ruku a druhou popadl čepel chlapcova dřevěného meče a vytrhl mu ho z ruky.
„To se nesmí!“ vypískl chlapec. „Být to skutečný boj a skutečný meč, řízl byste se!“
Carus se však pousmál. „Být to skutečný boj a skutečný meč, tak ti tu ruku zlomím a tudíž bych už se o tvou zbraň nemusel starat.“
Parta hochů okolo se zasmála, ale Carus se na ně zamračil. „Nesmějte se. Tady Saf je dobrý bojovník, má v sobě sílu a až bude starší, pokud bude pravidelně cvičit, může se svým mečem něco dokázat.“ Setřel si pot z čela. „Ale teď už končíme, stmívá se a vaše matky by se na mně zlobily.“
Chlapci nesouhlasně zabručeli, ale bývalý generál se nenechal obměkčit. Nemohl to přiznat před svými žáky, ale sám byl dost unaven. Přeci jen, bylo to dávno, kdy doopravdy s někým bojoval.
Vrátil se domů k Ale, jeho lásce, kterou potkal tady, v Gourdesu. Malé město dostatečně vzdálené od Mohudu, ale součástí obchodní trasy, takže člověk tu v žádném případě nestrádal. Ala mu před nedávnem s radostí v očích oznámila, že s ním čeká dítě a Carus tak cítil potřebu a touho, být se svojí milou co nejvíce.
Ala byla jeho životní láskou, to věděl zcela určitě. Cítil k ní úplně něco jiného než ke svým bývalým ženám, se kterými kdysi byl. Tento nově nabytý pocit ho naplňoval štěstím a jakýmsi pocitem zodpovědnosti, vůči svojí lásce i dítěti, které čeká. Miloval jí. Hodně jí miloval. Proto nemohl uvěřit tomu, že od něj odešla.
Ten dopis ležící na stole pro něj znamenal tu největší ránu, jaká ho kdy v životě zasáhla. Ani to hrozivé období, kdy blouznil poté, co zemřela Lovkyně, ani to nebylo strašnější než ten cár pergamenu položený na stole zatížený vázou s čerstvými květinami. Psala tam, aby jí nehledal a aby se netrápil, aby na ní zapomněl a aby si našel někoho, kdo nebude tak špatný jako byla ona. Nechápal, co se stalo, proč ho opustila, ani proč o sobě psala ty věci, že si má najít někoho lepšího než byla ona. Tenkrát po dlouhé době plakal a promáčel tak dopis na rozloučenou, který svíral křečovitě ve svých prstech.

Bez rozloučení s jediným obyvatelem Gourdesu se vydal pryč. Pryč z toho místa, které mu působilo nevýslovnou bolest. V tu chvíli ho pominula jedna myšlenka, vyvstala mu vzpomínka na dávnou přísahu, kterou si sám přivlastnil a kterou by rád splnil. Zabít Lovce a Lovkyni. Byla to absurdní myšlenka, protože to bylo skoro dvacet let, kdy se s touto dvojicí setkal naposledy, ale pamatoval si všechno, co tihle dva udělali. Lovkyně už za to zaplatil. Ale ten démonický elf nikoliv.
A proto se vydal na koni a se zásoby do vesnice, kde žil temný elf s nějakou ženou. Slyšel o tom už dávno, protože tenhle manželský svazek byl prvním takovým v Merijském královstvím a prakticky tak byl jedním z impulsů k potlačení nenávisti k temným elfům. Caruse už tenkrát napadlo, že by oním elfem byl samotný Lovec, zapadalo to do sebe i s tou myšlenkou, že chtěl přeci, aby se k elfům nechovali k lidem jako k lovné zvěři, ale tenkrát žil šťastně po boku Aly a nezajímal se o to. Jenomže nyní bylo všechno jinak. Teď už prakticky neměl žádný smysl život a jediné co mohl udělat, tak bylo splatit svůj dluh vůči těm, kterým slíbil, že Lovce dostane. Mezi nimi byl i Karmed, kterého neviděl stejně tak dlouho jako Lovce.

Carus si nadcházející situaci představoval asi takto: přijede do Slunné, setká se s temným elfem, jak doufal, s Lovcem, který patrně bude bydlet se svojí novou ženou. Utká se s ním a buď vyhraje nebo ne. Místo toho ho po vystoupení na kopec zastihlo obrovské překvapení, když na lavici před domem viděl ženu, o které si byl jistý, že je mrtvá. Na klíně chovala své tak dvouleté dítě a sledovala manžela, Lovce, jak cvičí před jejich domem. V tuto chvíli se však Carus stejně odhodlal k boji a i přes křik Lovkyně a elfa zaútočil. Ovšem po vítězném výpadu, kdy Lovcova čepel odletěla několik metrů za elfa a Carusovi stačil jediný pohyb, aby tento boj vyhrál, bývalý generál nebyl s to takovou činnost provést. Jen pro svojí úlevy, počastoval Lorkase ranou pěstí.

Nemohl zabít Lorkase, protože Lorkas prožíval to, co bylo Carusovým snem. Žil se ženou, kterou miloval a společně měli syna, kterého by neměl k do vychovat. Bývalý generál nemohl zabít otce, protože sám byl otcem. A moc dobře si byl vědom toho, že Ala nedokáže jejich synovi dát potřebnou lásku, protože dítě potřebuje rodiče dva. Carus se v u chvíli cítil slabý, ochromený zjištěním, že Lovce nedokáže zabít odhodil zbraň na zem a řekl, že to nemůže udělat.

Lorkas byl Carusovi vděčný. A proto chtěl splatit to, co generálovi dlužil, totiž vysvětlení, proč je nikdy nedokázal porazit.
„Nebylo to úplně mojí zásluhou, že jsme se společně tady s Milorou tak dlouho vyhýbali smrti. To ti sněhopsy, o kterých jsem vám vyprávěl. To oni mě a Lovkyni chránili v dobách naší…slávy. Zachránil jsem jim život a oni poté zachraňovali mně. Takže i ve chvíli, kdy to vypadalo, že má milovaná Lovkyně zemře, se můj přítel Firak postaral o to, aby přežila to zranění, které jí způsobil jeden z vašich lidí, kterého jsem na místě popravil…“
Lorkas na chvíli zmlkl a poděkoval své ženě za kávu, kterou před něj postavila. Před Carusem se také objevil jeden hrnek, ale ten jen mlčky poslouchal Lorkasovo vyprávění a v hlavě se mu vybavovaly ty strašlivé vzpomínky na ten hrozný souboj.
„A vy jste omdlel, generále. Umíral jste, to možná víte sám. A poté přišel Firak, který mi jasně řekl, že zachrání Miloru jen tehdy, když mu dovolím, abych zachránil vás. Musel jsem to udělat, i když jste byl nepřítel. Aby Lovkyně přežila.“
Carus v první chvíli nemohl uvěřit tomu, co Lorkas říká, ale nakonec si uvědomil, že to do sebe zapadá. Vzpomněl si na podivné zvuky, které zaslechl po svém probuzení, ale tenkrát byl natolik mimo, že nasedl na koně a bezmyšlenkovitě vyrazil k hlavnímu městu.
„Víte Carusi, jsem vlastně rád, že jste sem přišel, protože…i přes naší minulost, kterou nyní musíme hodit za hlavu, jsem vás vždycky obdivoval. Ta vaše houževnatost a odvaha. Způsobili jsme vám spoustu bolesti, ale vy jste ve svém honu na nás pokračoval dál.“
Bývalý generál přikývl a prvně upil kávy. „Máte pravdu. Minulost musíme nechat být. Odejdu odtud a vícekrát se neukážu. Přeji vám spokojený život, kterého já jsem se nedočkal. Sbohem,“ řekl a odešel pryč. Rozhodně nečekal, že po návratu do Mohudu, kam se vydal, protože neměl kam jinam jít, najde dopis od Karmeda, prosící ho o pomoc v nalezení Lovce.

(270 nového letopočtu)

Nyní stál mezi dveřmi do Karmedova pokoji v hostinci a snažil se mu rozmluvit, co se chystal muž před ním udělat.
„Je to už tak dávno, Karmede. Změnil se, žije úplně jinak a…“
Muž vzhlédnou od torny, do které právě vložil několik svršků. „Ale mě je to jedno! Copak to nechápete? Zabil mého otce, vypálil mojí vesnici. Ta jeho kráska v tom jede s ním a já se pomstím! Tak to je, nemůžete tomu zabránit. Myslíte si, že po dvaceti letech, co po tom šmejdovi pátrám, mě zastavíte vy?“
„Doufám v to,“ přiznal.
„Neblázněte. Nenávidím ho. Připravil mě o dětství a udělal ze mě to, co jsem. Člověka, jehož jediným smyslem života je pomsta. Walder měl pravdu.“
„Prosím?“ pozvedl obočí bývalý generál.
„Walder. Lovec lidí, který zajal samotného Lorkase a nebýt těch prašivých zvířat, dopadnul by i Lovkyni a společně bychom je dovezli králi a dostali za ně peníze. Jenomže elfovi musela pomoct ta zvířata, zabila Waldera v nerovném souboji a Lorkase zachránila…“
Carus zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti ho zabila Lovkyně. Sněhopsi ho jen poranili, až Milora ho probodla svým mečem.“
„No tak vidíte! A už tenkrát jsem Walderovi slíbil, že pomstím i jeho!“
Carus moc dobře věděl, že po dobrém toho muže, který byl plný zloby, nepřesvědčí aby od své pomsty upustil a proto trochu neobratně, v tak úzkém prostoru, vytáhl z pochvy meč, vždy připravený u pasu. Karmed se zasmál. „No tak, generále. Přece mi nebudete bránit v tom, abych odešel…řekněme, že byste vyhrál? Neměl byste výčitky svědomí, že jste zabil nevinného člověka, zatímco jeden z největších zločinců v historii našeho království by dál žil svůj spokojený život,“ pravil a uzavřel svoji tornu. Nahodil si jí na záda a došel před Caruse.
„Ustupte, generále,“ řekl pevně.
„Rozmysli si to,“ řekl Carus.
„Nikoliv,“ odvětil Karmed a odstrčil Caruse stranou. Ten jen popošel o pár kroků, s čepelí stále připravenou. Stál v chodbě hostince, když Karmed vyšel ze svého pokoje a začal scházet schody do šenku.
„Nedělej to!“ zakřičel naposledy Carus, ale už neslyšel žádnou odpověď.

(271 nového letopočtu)

Carus nakonec usoudil, že nemůže Karmedovi v ničem bránit. Měl pravdu, Lorkas byl zločinec a jen díky tomu, že žije život, jaký by si Carus přál, nemohl smazat jeho dávné činy. Rozhodl se tedy, že se nebude do ničeho plést a zůstane zde, v Mohudu a bude v klidu dožívat svůj život ve svém rodném městě.

Jenomže v tu chvíli nemohl počítat s tím, že jedné noci, kdy na Mohud padla mlha a skryla tak dokonale ulice do mléčného chuchvalce, se osmělí jedna magická bytost a projde skrze hlídanou bránu až do hlavního města. Drží se u stěn, pomalu kráčí a větří jak vůně, tak magické šíření, které jí napomáhá v hledání jedné určité osoby.
Když Carus spí, zaškrábe něco na dveře, což ho prvně nevzbudí, ale podruhé již ano. Vstane tedy, rozespale si promne oči a otevře dveře, čímž se do místnosti dostane noční chlad. Sleduje prostor před sebou, ale nikoho nevidí.
„Potřebuji s vámi mluvit.“
Podívá se dolů. A tam vidí zvíře, něco mezi medvědem a psem a dívá se do jeho inteligentních očí. Zalapá po dechu, ale zvíře pokračuje. „Musíte zachránit jednoho elfa. Dlužíte to mému otci, Firakovi. Zachránil vám před dvaceti lety život, když jste ležel mezi stovkou mrtvých těl vašich podřízených. Zachránil vás a teď já, jeho syn, Firakus, žádám vás, abyste pomohl Lorkasovi.“
Carus stále nevěříc, co se před ním děje, promne si znovu oči a snaží rozpoznat, zda to není jen hloupí sen.
„Bude potřebovat vaši pomoc. A my, sněhopsy, mu pomoci již nemůžeme, kdepak. Sám požádal mého otce, aby se o něj už nestaral a otec mu to slíbili. Jenomže můj otec zemřel a já nevidím jediný důvod, proč bych nemohl využít vás, k pomoci elfa, který ho kdysi zachránil.“
„Nevím kde je,“ řekl tiše Carus.
„Tam kde byl, když jste spolu naposledy bojovali, generále. Žádám vás o to. A pokud budete souhlasit, mohu vám poskytnout něco, co vás může při pomoci Lorkasovi učinit silnějším, ale budete se muset zavázet slibem, že o mně ani o nikom jiném z naší rasy nikomu nepovíte.“
„To se nebojte, už o vás vím dlouho. Od Lorkase.“
„Já vím. Věřil vám a my vám věříme také. Teď je jen na vás, jestli jste ochoten tomu muži pomoci.“
Carus ještě chvíli stojí mezi dveřmi, cítí chlad pocházející ze studené noci, nohy ho začínají studit a teplota vzduchu rozbystří i jeho smysly. Nakonec na magické zvíře pohlédne a pronese jen jedno slovo.
„Jsem.“