Příběh Poutníka

Vyšel jsem ze svého skromného příbytku a spokojeně se usmál, když ustaly hlasy mé rodiny. V potrhaných kapsách mi zacinkalo několik mincí, které jsem se těšil utratit v hostinci U Krále, zahnul jsem uličkou za roh a pomalu si to kráčel ke svému cíli. Jakmile jsem vstoupil, oválo mě to krásné teplo a vůně piva. Sedl jsem si ke svému oblíbenému stolu v rohu, občas jsme tam sedávali s přáteli a pili společně. Dnes tu nebyli, ale to nevadí, nebudou mi alespoň upíjet. Zvolal jsem na hostinského, který se zrovna vracel z protějšího rohu místnosti, hodil jsem mu minci a na oplátku ke mě připlul můj džbán piva. Rozhlédl jsem se po lokálu, když můj zrak ulpěl na rohu, z něhož se hostinský předtím vracel. Seděl tam nezvykle oděný muž. Na sobě měl plášť s kapucí, z na první pohled velice jemné látky, připadalo mi to jako hedvábí, ale bylo to poněkud zvláštnější. Nějakou chvíli jsem ho sledoval, občas se mi i zdálo, že o mně ví. Zničehonic mne napadlo si k němu přisednout, ani jsem nevěděl proč, ale měl jsem takové nutkání. Dopil jsem svůj korbel piva a vydal jsem se k němu, čím blíže jsem byl, tím více jsem cítil zvláštní atmosféru v jeho okolí. Až teď mi došlo, že nejen, že je zde sám, ale i okolní stoly jsou vcelku prázdné. Lidé se od něj podvedomě přesouvali jinam. Vypadal celkem vysoký, ikdyž na židli jsem to nemohl přesně rozeznat, na hlavě měl kápi. Na rukou měl jakési rukavice s plátovými šupinami, nejsem kovář, ale i tak mohu s jistotou říci, že to nebylo železo ani ocel. Přistoupil jsem k němu a vyschlo mi v krku, málem jsem se ani nezeptal, ale zpět jsem jít už nemohl. "Dobrej večír cizinče, mohu si přisednout a pozvat tě na korbel piva?", vykoktal jsem. Pohlédl na mne zpod kápi, měl trochu bledou tvář a malinko vytouplou bradu, na levé tváři hlubokou jizvu a oči jakoby podlité krví, jakési zarudlé, ale usměvavé a hravé. Lákalo mne dívat se na něj dál, byl zvláštní, vyzařovalo z něj něco, co mne přitahovalo. Vlasy snad neměl žádné, seděl vzpřímeně a upíjel z vialy s nějakou hustou červenou tekutinou uvnitř. "Jistě, budu rád, když mi budeš dělat společnost mládenče", zareagoval a koutky úst se mu pozvedly do úsměvu. Jeho hlas byl medový, lákavý a já ho s radostí poslechl, zalévalo mne teplo, když jsem ho slyšel. Jediné, co mne udivilo bylo, jak mne oslovil. Mládenec jsem byl snad před třiceti lety, nyní už jsem jednou nohou v hrobě. Posadil jsem se tedy a pokynul hostinskému o další džbán piva. "Tebe neznám, ještě jsem tě tu neviděl. Odkud pocházíš cizinče?", pohlédl jsem na něj a snažil se z jeho rysů něco rozeznat, ale jakoby jeho tvář splývala s temnotou. "Odnikud, léta se toulám přírodou, lesy, městy i vesnicemi a zkoumám přírodu.", odpověděl mi znovu příjemným hlasem. Upil trochu s vialy a malinko při tom zamlaskal. "Ty pocházíš zřejmě odtud, že? Čím se zabýváš?", pousmál se na mne. "Jsem švec, spravuji boty a vyrábím, když je potřeba. Hmm... Čím se živíš ty? Přece si musíš nějak prividělávat na jídlo, ne?.", optal jsem se ho, najednou jsem si uvědomil, že si tykáme. Vůbec jsem nic takového neměl v úmyslu, vždyť je to cizí člověk, ale velice příjemná společnost. Nevadí mu, že mu tykám... Hmm... Snad to tak bude i nadále. "Nechtěl by ses jít projít? Venku je teplo a příjemně.", odpověděl mi otázkou, vstal jsem a ikdyž mi něco v hlavě odporovalo, šel jsem s ním ven. Vyšel jako první a počkal na mne venku. "Něco ti ukážu, mládenče.", z jeho hlasu vyznívala radost, která mne popoháněla vpřed. Neměl jsem potřebu mu odpovídat, jakoby sám věděl, na co myslím. Šli jsme ulicí bok po boku, po chvíli jsme zahnuli za roh. Najednou byla tma, uvědomil jsem si, že jsem v temné uličce. Ohlédl jsem se okolo, cizinec chvíli stál, čekal a díval se na mne. Poté promluvil. "Ani jsem se ti nepředstavil, jmenuji se Dofio, jaké je tvé jméno?", usmíval se stále více a díval se mi na krk, v ruce svíral něco malého, co se zelenkavě blýskalo. "Já jsem Serius, pane.", vyšlo mi z úst bez mého vlastního svolení, celé mé tělo začínalo tuhnout, jak se do něj navaloval strach. Cizinec najednou začal mizet ve slabých zeleno-modrých plamenech, po chvíli plameny zmizely a mne oslepila tma. Hmátl jsem vpřed, ale nenahmatal jsem ho, místo toho jsem ale pocítil teplo jiného tvora. Bylo to teplo i chlad, vléval se do mne stejně, jako strach. "Živím se krví.", ozvalo se ze tmy strašlivým hlasem, byl hluboký a trochu chraplavý, skoro až sípání a šišlal, jakoby mu něco zavazelo mezi rty. V té chvíli mne ovanul vzduch a za bezvládné paže mne uchopily prsty dlouhé a chladné jako smrt. Podvědomě jsem naklonil hlavu na stranu a na krku jsem ucítil chladné rty, jakoby vysávaly můj život. Stál jsem nehybně jako sloup, cítil jsem chlad na konečcích svých prstů, postupoval do mého těla a zmrazoval mne jako mráz dělá z vody led. Víčka se mi zavřela a padl jsem k zemi, cítil jsem ještě poslední vánek větru, když vše skončilo...