Jonap Isabella - jako oheň a led

Kapitola 64. Jako oheň a led

Joe ani nebyla překvapena, když zjistila, že je v celém tom prostoru sama.
Snape nejspíš ještě učil a tak měla dostatek času.
Svůj kufr našla na stejném místě, jako byl předtím. Ani nevěděla proč, ale už jen tak ze zvyku odklopila jeho víko. Byla nad míru překvapena, když tam našla něco, co už oplakala.
Fotku svých pravých rodičů. Byla přesně taková, jakou si ji pamatovala.
Neporušená a opět zarámovaná.
Tolik milovaná fotografie.
Přitiskla si ji k sobě a v duchu děkovala, že ji má opět u sebe.
Vzpomínala si přesně na ten den, kdy ji rozbila. Byla přesně jako teď ve Snapeově sklepení a stejně jako teď jí tiskla k sobě. Jenže tenkrát se ho lekla a rozbila ji.
Myslela si, že je zničená, když ji pokrývaly střepy. A pak už neměla čas nad ní přemýšlet.
Teď však už bezpochyby věděla, komu za ni vděčí.
Vroucně mu v mysli děkovala, protože tato fotografie bylo to jediné, co jí zbylo. Krom skříňky, která ale naštěstí byla bezpečně uložená na dně.
Vyndala ji a pohladila její zvláštní skříňku. Symbol byl magický a zdobně provedený.
Byla i v pokušení ji otevřít, ale nakonec to zavrhla. Kdyby šel náhodou někdo kolem, asi by se dost podivil, co to tu hraje.
Nevíc se tady nechtěla zdržovat moc dlouho. Nechtěla mu překážet.
Tak kufr kouzlem přenesla ke krbu a pak jej poslala na Grimmauldovo náměstí.
Hledání kočkodlaka jí dalo více zabrat.
Ta malá mourovatá potvora se totiž někam schovala a nejspíš se dobře bavila, když Joe prohledávala všechny kouty a skrytá místa, kde by mohl být.
Vždyť ji donutil podívat se i pod nějakou skříň a že tam bylo prachu. Ovšem inteligentní zvíře sledovalo i svůj vlastní cíl.
Zaprvé chtěl, aby se ti dva ještě setkali. Vždyť nepochybně zase neměla žádné červíky, co měl on tak rád a za druhé, aniž by si to oba přiznali, stejně se chtěli potkat.
Jenže jeho nejspíš něco zdrženo, protože si přeci včera mručel něco pro sebe, že kolem jedenácté tady stejně bude.
Pak ovšem Stingwe využil nepozornosti a přeskočil z jednoho místa na druhé, aby se opět ukryl tam, kde už hledala. Ke vší smůle ovšem neodhadl vzdálenost a svou přibývající hmotnost a ocasem zchodil sklenici, která se roztříštila a syčivě zanechala na podlaze matný flek.
Joe ovšem nic z toho neuniklo a konečně potěšená tím, že ho našla, ho chytila do náruče.
Pořádně mu prodrbala kožich a mírně vesele ho napomenula, že je to uličník.
On rád, že vidí svoji majitelku plácl jí tlapkou do nosu a zavrněl.
„Ahoj maličký.“ Zasmála se.
Přimhouřil notně své oči a ještě jednou zavrněl.
Dál už zdržovat nemohl, jeho druhý pán bude mít prostě smůlu. Jenže on vlastně taky, mohl mít šanci, že dostane na cestu červíky, ale takhle…
Jenže v tu chvíli, kdy oba měli vstoupit také do krbu Joe zbystřila sluch. I Stingwe ho poznal.
Blížil se malér.
Za dveřmi těsně od nich, zaslechli hlas Luciuse Malfoye.
Nebyl už čas přenést se pryč a nemohli riskovat, že je uvidí tady. Tím by Snapovi přidělali ještě větší potíže. Rychle tedy proklouzla dveřmi do jeho soukromých pokojů a nechala škvírku pootevřenou.
Těsně v tu samou chvíli vtrhl do pracovny i Lucius.
Bylo to o fous.
Mistr lektvarů byl s ním a vypadal notně rozčileně. O něčem se bavili a jak Joe později zaslechla, bylo to o Dracovi.
Zdálo se totiž, že měl nějakou nehodu na lektvarech. Ale jak to? On byl přeci vždy v tomhle dobrý, nebo to nebylo tak?
„Nechápu, jak mohl udělat takovou hloupost.“ Říkal právě Lucius. „Draco byl přeci vždy dobrý. Tohle si s ním ještě budu muset vyřídit!“
Joe zahlédla jen kratičký podivný záblesk v očích svého kolejního.
Bylo možné, že to byla jeho práce? Ale jaký by k tomu měl důvod?
Zmijozel!
Musela si to znovu zopakovat. Dávalo to smysl. Byl přeci Smrtijed a Malfoy také. Mohl něco z něho vytáhnout blíž a nebo to souviselo s něčím jiným? Pochybovala o tom.
Voldemort zřejmě zasvětil jen pár vybraných do akce, která se měla teprve uskutečnit.
Oba muži posléze ztlumily své hlasy, takže Joe neměla šanci cokoliv zaslechnout. Snad až ke konci, kdy Lucius opět zvýšil intenzitu hlasu.
„..nebýt tvé zprávy o tom, že je ještě naživu, dověděli bychom se to příliš pozdě. A Pán zla na to nezapomene.“
V Joe všechno zatrnulo. Jen smutně se dívala na dveře, dělící je od sebe. Takže Snape řekl Voldemortovi, že je na živu? Tak proto nebyl Malfoy překvapený, když ji viděl.
Jenže Snape to přeci musel udělat proto, že dřív nebo později by se na to přišlo. Bobba odvedli bystrozorové, to nemohlo uniknout ničí pozornosti.
Takže on jim to skutečně řekl? Trochu ji to rozesmutnilo, ale musela to pochopit. Neměl na výběr, nejspíš mu to řekl Brumbál…
Naštěstí pro ni, Lucius se už dál nezdržel dlouho. Společně s mistrem lektvarů opustili zase jeho pracovnu.
Vlastně to bylo dobře. Nechtěla, aby ji tu našel, ani jeden, ani druhý.
Jen litovala, že musela slyšet, že právě o ní předával zprávy Pánovi zla. Ale co jiného mohla čekat? Řekl jí jasně, že je smrtijed, i když pracuje pro řád. Vypálené znamení na ruce přeci nemůžete ignorovat.
Pohladila Stingweho a byla ráda, že byl celou dobu zticha, teď se může vytratit co nejrychleji pryč a nikdo ani nebude tušit, že je ještě tady. Ani se nedoví, že se zde málem mohla potkat s Luciusem.
Tak podruhé došla ke krbu a opět už si nabírala letaxový prášek a užuž vstupovala do ohně, když se za ní ozvalo odkašlání.
Málem nadskočila a kočkodlak toho využil ve svůj prospěch, že ji vyklouzl z náruče a zase odběhl někam se schovat. Pomalu se otočila a zadívala se tváří v tvář mistrovi lektvarů.
„Dobrý den, pane profesore.“ Špitla a v duchu se proklínala za to, že nenašla toho pitomého kočkodlaka dřív. Už mohla být dávno pryč.
„Už odcházíte?“ Zeptal se hrozivě.
„Ehm…ano, pane.“
Snape překřížil výhružně ruce. „Teď nikam nepůjdete. Máte tady ještě práci.“
„Práci?“ nechápala.
Snape se nepěkně ušklíbnul a pak přešel ke dveřím na chodbu a prudce je otevřel. Vtáhl dovnitř nějakého prváka. Joe v něm okamžitě poznala Alexe, ale co tím mohl sledovat?
„Joe!“ vrhl se k ní.
Pak jí to došlo. Podívala se překvapeně na Snapea, ale ten nic neříkal. Měl pravdu, měla tady práci. Dlužila chlapci nějaké vysvětlení, omluvu a poděkování.
Byl to přece on, jehož prostřednictvím kontaktovala Snapea a nic mu pořádně nevysvětlili. Poslední co věděl, že byla v nebezpečí a to bylo vše.
„Alexi.“ Sehnula se k němu.
„Jsem tak rád, že jsi tady.“ Zahuhlal, zatímco jí stále ještě pevně objímal.
Mistr lektvarů předstíral, že se ho to netýká a šel si sednout ke svému stolu. Téměř okamžitě ale na desku vyskočil kočkodlak, který toho chtěl využít k získání červíků.
Přeci na něj nezapomenou!
„Musím ti poděkovat. Nebýt tebe, nevím jak by to dopadlo. Byl jsi statečný.“ Šeptala mu dívka do ucha.
„Jen jsem udělal to, co jsi mi řekla.“ Pověděl chlapec lehce rozpačitě a pošilhával po Snapovi.
Když si zřejmě myslel, že ho nemůže slyšet, dodal ještě: „Ale bylo to vážně hrozné.“
Joe se musela zasmát, ale jen uvnitř. Nechtěla, aby to viděl mistr lektvarů a i když se snažila zachovat vážnou tvář, pobaveně se ušklíbla.
Mrkla na Alexe. „Neublížila jsem ti moc?“
Zavrtěl hlavou. „Jen jsem ze začátku myslel. Že to je sen.“
Přikývla. „To je v pořádku, taky si na to nikdy nemůžu zvyknout.“ Usmála se.
Musela ho nějak ukonejšit, nejspíš to pro chlapce bylo hodně těžké, když se dověděl, že je ona ve vězení a cítil její slabost a pak už mu nic neřekli. Ani ona už se s ním znovu nespojila.
„Víš, mluvil jsem s Harrym. Také se o tebe bál.“ Špital Alex.
„Jak to myslíš?“ nechápala.
Snape zatím popuzeně přešel k jedné z polic, odkud vytáhl malou sklenici plnou červů. Stingweho oči vesele zaplály a hypnotizovaně na ni hleděly. I tak mu neušlo nic z toho, co ti dva říkali.
„Prý to způsobil ten přívěšek, co jsi dala Hermioně.“ Vysvětloval.
„V jednu chvíli byl úplně černý a studený. Pořád se to zhoršovalo, až pak úplně vypadal, jako mrtvý. Jenže o hodinu později se to už zase zlepšovalo, až nabyl normální barvu. Co to znamená?“ zeptal se ještě.
Joe si oddechla. „To znamenalo, že jsem v pořádku. Černý byl nejspíš proto, že mě drželi někde pryč.“ Vysvětlila mu to jen tak okrajově. „Ale z toho si nic nedělej, už je to dobré.“
„Jsem tak rád. Bez tebe je to tady tak divné.“ Řekl a znovu ji objal kolem krku.
Vděčně ho k sobě na chvíli přivinula a pak se odtáhla.
„Jsi statečný.“ Zašeptala mu.
Snape je celou dobu zamyšleně pozoroval. Samozřejmě, že při zmínce o Harrym se zase začal tvářit velmi nerudně.
„Jestli jste už skončili.“ Řekl trochu jedovatě. „Pana Wangermana čekají ještě jeho povinnosti. A vás také.“ Dodal s chladným pohledem na ni.
Alex se tedy smutně rozloučil a pak odcházel pryč. Joe se na něj naposledy povzbudivě usmála, než zavřel dveře a nechal ji tam o samotě s mistrem lektvarů.
Podívala se na něj a pak přešla k jeho stolu, kde čapla kočkodlaka, útočícího na zavřenou sklenici. Nerudně na ni zaprskal, že mu kazí zábavu, ale tím jeho odpor skončil.
„Myslím, že raději už půjdu.“ Vysoukala ze sebe a pak přešla po třetí ke krbu, kde si opět nabrala letax.
„Počkejte.“ Zarazil ji, čímž málem způsobil i to, že jí srdce vyskočilo krkem ven.
„Tohle si vezměte sebou.“ Řekl trochu ještě naštvaně a podával jí tlustočevy.
Obtížně je přijala rukou, svírající i mourovatou potvoru.
„Vyřiďte Lupinovi, že dnes večer se oba přesunete jinam. Brumbál se pro vás zastaví.“ Řekl stroze.
Přikývla a ještě jednou se mu podívala do očí. Jeho vztek nějak podivně zmizel.
„Nashledanou.“ Hlesla jemně a pak mu zmizela v zelených plamenech.

Remus tam ještě nebyl, když se vrátila. Tak pustila Stingweho na zem, aby si našel vlastní zábavu a přenesla nahoru svůj kufr.
Prohrabala jeho obsah a našla nějaké čisté oblečení. Došla do koupelny, kde strávila asi hodinu v příjemné lázni. Pak se oblékla a upravila.
Měla na sobě mudlovské oblečení a na postel si připravila cestovní hábit. Hůlku si strčila do kapsy u kalhot a sešla dolů.
Snažila se nějak zabavit a tak se dala do pokusů s jídlem. Měla hlad a tak připravila něco i pro Remuse. Bylo divné, že se zatím nevrátil ani on. Ale cesta do Francie a vyřízení její záležitosti jistě ještě chvíli potrvá.
Když se najedla a umyla svůj talíř, dala se do opětovného hledání kočkodlaka.
Spolu s ním si sedla v kuchyni na židli a s drbáním za ušima jednoduše čekala. Měla o čem přemýšlet a tak jí čas plynul rychle.
Myslela na zítřek. Kdy má Harry a ostatní studenti v Bradavicích dostat volno a jít navštívit Prasinky. Jak to jen skončí? Brumbál měl už jistě přichystaný plán a i ostatní znali své pokyny.
Zajímalo by jí, co bude s ní. Doufala jen, že ji nenechají stát mimo. Byla přeci také členem a nejednou to dokázala.
Včera večer, když se konala po půlnoci rada, byla to ona, kdo je upozornil na nebezpečí, které měl přinést zítřek. Nebude stát mimo, zatímco půjde o její přátele. Mohla by být užitečná svou temnou silou.
Jak jen bylo to čekání na zítřek nesnesitelné!
A pak tady byl Snape.
To samo o sobě byl také dobrý námět k myšlenkám. Když byli v Chroptící chýši, byl okamžik, kdy chtěla něco udělat. Ale pak přeci jen se neodvážila. Co by ale udělala, kdyby tam Remus nepřišel?
V tom okamžiku ovšem zaplály zelené plameny krbu a ten, na kterého chtěla v myšlenkách zapomenout a představit si tu situaci bez něj, vyšel ven.
Usmál se na ni a ukázal zářivou obálku od přátel.
Vyskočila a přiběhla k němu. „Od nich?“ ptala se nedočkavě.
„Ano, Max i Blanca ti posílají odpověď. Tvůj dar vzbudil velkou radost.“
„Ale proč ti to tak trvalo?“ zeptala se ještě.
„Po cestě zpátky jsem se stavil u Artura a Molly v doupěti.“ Vysvětlil jednoduše.
„Ach tak.“
„Nepřečteš si to?“ vybídl jí rukou, aby jí znovu připomněl tem dopis.
„Já…myslím, že teď ne. Nemůžu se soustředit.“ Přiznala.
„Děláš si starosti s tím zítřkem?“ zeptal se moudře.
Přikývla. „Děsí mě, co všechno by se mohlo stát,“ trochu se zachvěla při tom pomyšlení.
„Prostě se bojím.“ Špitla a sklonila hlavu.
„Budeme tam.“ Odpověděl a právě v těchto dvou jednoduchých slovech, jí vyjádřil vše, co chtěla slyšet. Nemusel sáhodlouze vysvětlovat, že strach je zbytečný. Každý se bál, ale jak řekl on. Budou tam.
„Myslíš, že tam bude i-.“ Nedopověděla, protože je přerušil Brumbál, který za nimi přišel.
Joe úplně zapomněla, že měl přijít, aby je někam odvedl.
„Albusi,“ přivítal jej vlkodlak. A podobným způsobem potom i dívka.
Ředitel si jí dlouze prohlédl hodnotícíma očima a naplno jej uspokojilo to, co viděl. Už nepochyboval o ničem, co se jí týkalo. I on na ní byl pyšný a až přijde čas, postará se o to, aby jí vše oplatil. Zatím ještě ne, ještě je čekal zítřejší den.
„Remusi, Joe.“ Odpověděl na pozdrav a usmál se. „Mám pro vás práci.“

Ještě týž večer přicestoval do kouzelnické vesnice mladý manželský pár.
Ubytovali se u Tří košťat a společně trávili spoustu času výlety po okolí. Tedy alespoň tak to vnímali zdejší obyvatelé a hosté.
Pan Anthony Rowl byl muž ve středních letech. Byl vysoký a sportovně založený, vyzařovala z něho neustále dobrá nálada a energie. Byl to podle všeho dobrák od kosti a všem připadal tak trochu jako moula. Ovšem to, že byl pohledný, mu bylo jen ku prospěchu.
Byl to světlovlasý muž, který nosil dlouhé vlasy sepnuté v culíku. Nebyl oblečený nijak honosně, spíš naopak. Byl prostého vzezření.
Zato jeho žena mu byla jako klenot. V její společnosti ztrácel cosi ze svého moulovstí. Všem připadali, jako ideální pár.
Ona byla středně vysoká a také velmi milá.
Mnoho toho ale nenamluvila. Spíš její oči hovořily za vše. Tak krásnou hnědou a příjemnou barvu už dlouho nikdo nespatřil. Smála se jen občas a hlavně v přítomnosti svého muže.
Nebyla nijak vyzývavá, ale pohled na ni potěšil lidské oko.
Měla dlouhé rudé vlasy, tato ohnivá barva jim přišla trochu podivná k očím, které měla, ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Bylo v ní totiž něco zvláštního.
Pohybovala se tak lehce, skoro jakoby plula, nebo tančila. A když vešla do části hostince, kde se setkávali s ostatními hosty tu a tam vzbudila tajný zájem.
Ovšem jako vdaná zůstávala pro ně pouze kráskou, kterou obdivovali potají.
Její jméno bylo stejně podivné, jako ona sama. Její muž jí říkal Airen.
Tak strávili svůj první den v Prasinkách po obchůzce okolí. V hostinci to vysvětlili tak, že Airen byla kdysi studentka Bradavic a zatoužila je ještě jednou vidět. On zase obdivoval historky, které se šířily kolem Chroptící chýše. Zkrátka a dobře, dělali dojen podivínských dobrodruhů.
Ještě aby ne, vždyť pan Rowl byl prý novinářem a jeho žena pracovala v kouzelnické bance.
Když se oba vrátili ze své toulky po okolí, bylo kolem deváté. Madam Rosmerta jim naštěstí schovala večeři a tak oba skromně pojedli a s hlasitým poděkováním se vzdálili do svého pokoje nahoře.
Jen mužské osazenstvo hostince si povzdechlo, když se jim ztratila z očí. Pak to ovšem zaplašili a s další sklenicí máslového ležáku, ohnivé whisky, nebo medoviny na to zapomněli.
Nikdo už si nevšiml, že zatímco večeřeli a ona šla ještě objednat pití, proklouzl zatím po schodech nahoru člověk v černém plášti.
Zkrátka všichni byli až příliš zaujatí mladou ženou, než aby se starali o to, kdo kam jde.

Snape nevěděl, jakou podobu jim nakonec Albus vybral. Jeho úkolem bylo jen dodat dostatečné množství mnoholičného lektvaru a to také splnil.
Večer se měl tajně zastavit v jejich hostinci a dojednat poslední záležitosti, týkající se zítřka. Vše totiž mělo mít svůj plán. Nehledě na to, že jim přinášel druhou várku jejich lektvaru. Díky usilovné práci prodloužil jeho účinek místo jedné hodiny na hodiny tři.
Nebylo to moc pohodlné ani tak, poskytlo to alespoň trochu větší alibi, kdyby někdo sledoval jejich zvyky. Tím, že nemuseli pít ten lektvar každou chvíli, byli více mimo podezření.
Jejich herecké schopnosti, pak už jen dotvořili dojem obyčejných kouzelníků.
Ovšem jaké překvapení to pro něho bylo, když o chvíli později se otevřeli dveře a do pokoje vešli Joe a Remus ve své „nové“ podobě.
Ale co Remus, ten mu přeci byl ukradený a navíc se od sebe mnoho nelišil. Snad jen v pár věcech.
To Joe byla ten, kdo mu vyrazil dech.
Nejprve neschopen slova, tak jako ti dole a pak dočista ochromený na ni hleděl. Věděl, že je to ona, ale přesto!
Nedokázala vydržet jeho pohled a tak se raději zadívala jinam.
Pokoj, ve kterém se nacházeli byl prostý. Nebyl ani velký, měl už jen koupelnu, ale to bylo vše. Většinu místa vyplňovala manželská postel a skříň. Byl tu také stůl a jedna židle. Na protější straně pak kanape, ale jinak tu bylo místa už jen po málu.
Pro Snapea se ovšem tento prostor nyní zvětšil tisíckrát. Tohle mu Brumbál neřekl, proč vybral zrovna tak podivnou podobu?
Vlasy měla stejně dlouhé jako jindy, a stejným způsobem jí splývaly po zádech, jen nebyly rudé. Byla i stejně vysoká a štíhlá. Jen nyní ještě o to víc podobná nějaké víle.
Ovšem oči byly pořád to, co nejvíc dokázalo upoutat.
Zkrátka řečeno i mistr lektvarů žasl nad tou podobou. Vše za hranicí své nitrobrany.
Když se konečně zmohl na slovo, předal vlkodlakovi lahvičky s lektvarem a pak jim vysvětlil, co budou zítra dělat.
Měli být celou dobu v hostinci.
Joe měla předstírat třeba nevolnost, nebo něco podobného, aby mohli zůstat ve vesnici. Jejím úkolem bylo ohlídat kouzelníky dole, zatímco Remus by mohl jít na to samé místo, ale do druhé krčmy, která byla v prasinkách. K prasečí hlavě.
I on měl hlídat vše podezřelé.
Ostatní budou podobně rozmístěni po celé vesnici a budou sledovat studenty a ostatní obyvatele. Kdyby hrozilo jakékoliv nebezpečí, byl připraven plán, jak dostat Harryho ihned pryč. Prozatím se mu nic neřeklo, tak si to alespoň přál Brumbál.
Ačkoliv jim celou situaci vysvětloval velmi chladně, nemohl si pomoci, aby jeho pozornost pořád nepřitahovala Joe, nebo lépe řečeno Airen. Dost se za to na sebe zlobil, ale nemohl přestat pátrat v jejím obličeji po jakékoliv podobě s její pravou totožností.
Byla ale jiná. Mnoholičný lektvar, který sám před časem připravil byla dokonalá práce. Snad jen jedinou věcí, kterou nedokázal potlačit, byly oči. Ty přes veškerý elixír dál zůstávaly tmavě hnědé a tedy stejné, jako ty, které měl tolik rád.
Vše tedy bylo připraveno a vyřízeno. Snape se naposledy podíval na dívku-ženu a pak se zvedl k odchodu.
Ovšem zastavila ho.
Protáhla se kolem něj dveřmi a řekla, že bude muset chvíli počkat. Nikdo jej neviděl přijít a tak by nebylo dobré, aby jej viděli odcházet. Sice chtěl namítnout něco v tom smyslu, že o to se už dokáže postarat sám, ale to už ona mizela na schodech.
Jen omámeně ji následoval. Mohly za to ty oči, když se na chvíli střetly.
V hostinci opět upoutala pozornost a tak mohl Mistr lektvarů nepozorovaně odejít.
Navíc začala realizovat svůj plán, když požádala madam Rosmertu o džbán vody s tím, že se necítí dobře. Vysvětlila to tím, že dlouhé cestování jí nesvědčí a že dnes jeli vlakem hodně dlouho. Rosmerta ji samozřejmě vyhověla obratem a tak mohla zase odejít nahoru, aby další den předstírala ještě větší nevolnost.
S Remusem ještě probrali jejich možnosti, aby je nikdo nepodezíral a pak se uložili k spánku.
Joe sice namítala, že na posteli se mohou vyspat pohodlně oba, ale on to galantně odmítl tím že jako vlkodlak spal už častokrát mnohem hůř než na nepohodlném gauči.
Tak zhasli světla se smíchem.
Jen Joe ještě dlouho ležela nehnutě a nedokázala pořádně usnout. Myslela na zítřek.

Další den už od rána Joe přecházela po pokoji sem a tam. Remus ještě spal a nevzbudil se její pochodem. Pohybovala se tak tiše…
Musela přemýšlet, hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Měla už zase svou podobu a cítila se víc jak ona sama. I jí mátlo, když se podívala do zrcadla a viděla tam někoho úplně jiného.
Snape se tam ukázal ještě jednou, když jim byl vyřídit Albusovi pokyny. Byl čas, aby se rozdělili. To už bylo ovšem po snídani.
Remuse našel dole, jak rozmlouval s madam Rosmertou o své „ženě“ a jen mu naznačil. Ihned pochopil a tak hovor nenuceně ukončil. Vydal se ven, kde předstíral, že jen tak bloumá po ulicích, nakonec vešel K prasečí hlavě.
Snape musel ještě vklouznou nahoru, kde našel Joe. Tentokrát měla svou vlastní podobu a vypadala notně rozčileně. Sice to nedávala znát, ale poznal to.
Tahle její podoba mu byla bližší.
Když vešel a zavřel za sebou dveře, podívala se na něj netrpělivě.
„Nějaké nové zprávy?“
Zavrtěl hlavou.
„Zjistil jste něco vy?“ pokračovala netrpělivě.
Opět záporná odpověď.
Úzkostně si povzdechla a zase začala přecházet sem a tam. „Tohle čekání!“ mluvila roztrpčeně.
Jízlivě se ušklíbl. „Máte neobvyklý zájem o osud pana Pottera.“
Znovu přešla po pokuji sem a tam a skorem nevnímala co řekl. Snape znovu překřížil ruce a chvíli jí pozoroval na jejím pochodu. „Jak dojemné.“ Procedil stroze.
Zarazila se a až teď si uvědomila, že na ní vlastně mluvil. Jen nevěděla, co to vlastně řekl.
Byla roztržitá.
„Už je čas? Zeptala se po chvíli.“
Přikývl.
Tak odešla do koupelny, kde vypila svou dávku mnoholičného lektvaru. Když opět vyšla ven, byla zase ta euforická bytost.
Tím, že byla tolik napnutá, podporovala jen dojem, že se necítí dobře, aby mohla doprovázet svého „muže“.
„Kde budete vy?“ zeptala se nesměle.
Snape jen mávl rukou a ona pochopila, že někde poblíž. Než ale otevřel dveře, ještě jednou ho zarazila.
„Co vaše znamení?“ zeptala se s podivným světlem v očích.
Nejdřív nechápal, ale pak se zatvářil podrážděně. „Jestli myslíte váš idiotský pokus s křížením magie, tak na to nebudu odpovídat.“
Zatvářila se zkroušeně. „Jen mě to tak napadlo.“
Zlostné probodnutí pohledem a vzteklé zavrčení. „Necítím ho, když to musíte vědět.“ Řekl nakvašeně.
„Cože?“ nechápala.
Pustil kliku dveří a otočil se na ní. Vyděšeně se dívala, jak se tváří čím dál tím víc vražedně.
„Zničila jste jednu jeho část, takže sice poznám, když plane, ale necítím ho!“
„Aha.“ Vykoktala, „ale není to vlastně dobře?“
„Ne! Tím vaším pokusem, jste mohla zničit daleko víc, než jen znamení. Kdyby se to obrátilo proti vám, nezbyl by z vás víc, než koktající idiot.“
„Jo tak.“ Špitla a sklopila pohled.
Zase ho vytočila, tohle byl pořád ten její způsob, jak ho dokonale naštvat, asi jako tenkrát, když mu měla posílat ty zprávy…
Tak jen rozčileně otevřel dveře a pustil ji ven. Když procházela kolem něj, ještě se zastavila a špitla jedno rychlé „promiňte“ a zmizela.
Jenže na schodech na něj přeci jen ještě počkala a když ji došel, značně pobouřený, naposledy se na něj otočila.
„Kdyby se stalo něco zlého, řeknete mi to?“
„Co jako?“
„Harrymu, nebo tak..“
„Potter!“ zavrčel a pak prošel kolem ní. Tentokrát skutečně vytočený na nejvyšší míru. Už si nevšiml toho, jak se za ním dívá.
Smutně a potemněle.
Něco divného cítila ve vzduchu, jen nevěděla co a to ji činilo nervózní. Bála se, ale ne o sebe…

Harry, Ron a Hermiona a Giny strávili obvyklý den v Prasinkách. Pro ně už tu nebylo až tolik překvapení.
Nejdříve zašli do medového ráje, kde si koupili něco dobrého a Hermiona pak menší zásobu zuby samočisticích vláknopastilek pro rodiče.
Dále se toulali po Prasinkách a zašli i k Chroptící chýši. Nakonec zapadli ke Třem košťatům, kde se posadili do kouta a nerušeně si vyprávěli.
Na celém výletě jim nepřišlo nic podezřelého, ani divného. Jen je trochu udivovalo, že skoro na všech místech potkávali někoho z profesorů. Kratiknota v Medovém ráji a McGonagallovou u Tří košťat. Ale i oni měli volno, takže nad tím zbytečně nebloumali.
Ron k Hermioninu opovržení nejdříve sledoval jako vždy zálibně madam Rosmertu, ale brzy se jeho pozornost přetočila k někomu jinému.
Tak jako zbytek osazenstva hostince i jeho pozornost upoutala žena, sedící u jednoho ze stolů.
Podle všeho si četla a dlouhé, ohnivě rudé vlasy jí splývaly přes obličej.
Jen tu a tam pohlédla vzhůru a pohodila majestátně hlavou. Byla trochu bledá a vždy když prohlédla celý lokál, znovu se začetla.
Měla před sebou hrnek s jakousi kouřící se tekutinou.
Madam Rosmerta za ní tu a tam přišla, aby si vyměnily pár přátelských slov. Když se žena zeptala, zda-li už se objevil Anthonio, dostalo se jí záporné odpovědi.
Hermiona také obrátila pozornost k této bytosti a začala žárlit ještě o to víc. Ron na ni nepokrytě zíral.
„Vypadá jako víla.“ Zasípal.
„Takový nesmysl Ronalde!“ odsekla mu.
Harry a Ginny, kteří si všímali převážně sebe, se také podívali, po kom to Ron pokukuje.
Žena zaregistrovala, že si jí všimli a tak se snažila dělat, že je nevidí. Zaryla se obličejem hlouběji do knihy a vlasy nechala spadnou po obličeji dolů.
„Kdo to asi je.“ Zašeptala Giny Harrymu.
„Je to anděl.“ Zanaříkal Ron. Hermiona ho popuzeně kopla pod stolem, ale on si toho nevšímal.
Joe se musela zasmát, to co si říkali jí bohužel neuniklo. O to horší bylo udržet vážnou tvář.
„Myslíte, že je odsud?“ zeptal se Harry.
„Určitě ne.“ Zhodnotila to ihned Hermiona. „Přece by jsme jí znali.“ Vysvětlila ještě.
„To je přeci jedno. Ať je odkudkoliv, vypadá jako anděl. Takhle si anděla představuju.“ Koktal zase Ron.
„Ale Ron se nám zakoukal do ohnivého anděla.“ Popichovala ho Giny.
„Nebuď blbá.“ Osopil se její bratr. „Jen se na ni podívej.“
„Vždyť jí všichni vidíme Rone pokud vím, anděla vidí jen ten, komu jsou určení.“
„Ty nic nechápeš.“ Odbyl ji. „No nic, jdu pro pití, dáte si všichni ležák?“
Když zbylí tři přikývly, Ron jako ve snách vstal a šel k pultu, kde už ho neoslňovaly tolik tvary madam Rosmerty. Snažil se pořádně zahlédnout tvář rudovlasé ženy.
Ta to vycítila a když neodolala vzhlédla k němu od knihy.
Ron nic nepoznal, takže mohla být v klidu. Jen Hermiona, které je pozorovala popuzeně se zarazila. Kdo to kdy viděl? Rudovlasá žena má hnědé oči.
A tak podivné.
Bylo možné, že by ji skutečně znala.
Joe okamžitě sklopila oči k zemi. Pak se urychleně zvedla a odešla na záchody.
Ron se zklamaně vrátil.
Hermioně to nedalo a šla se podívat za ní. Počkala si, dokud nevyšla a pak se střetly.
Žena se jí zadívala do očí, ale víc už jí neregistrovala.
„Promiňte,“ oslovila ji Hermiona. „Vy jste odsud?“
Žena se chladně otočila a pak jen zavrtěla hlavou.
Dívka se nedala odbít a ještě ji zatarasila cestu. „Ale já mám pocit, že vás odněkud znám.“
„Asi se mýlíte. S manželem jsme přicestovali až dnes.“
Hermiona to tedy vzdala a poděkoval, ačkoliv už nebylo komu. Žena odešla z místnůstky pryč. Jenže nebelvírce byla i tak podivná.
Vrátila se ke kamarádům a pořád se tím zaobírala. Ron po zbytek času pokukoval nesměle po té „vílí“ bytosti a ona ho jen napomínala.
Ron a Giny si jich nevšímali.
Kolem třetí hodiny se pak všichni zvedli, zaplatili a odcházeli pryč.
Žena je vyprovodila zamyšleným pohledem a letmým úsměvem. Tolik si oddechla. Nic se tedy nestalo. Teď se jen vrátí do hradu a bude po všem.
Proč ale nic neudělali? Smrtijedi tu měli být. Vždyť jednou tady dokonce zahlédla Luciuse.
Ale jen tudy prošel a pak zase zmizel.
No konečně teď bylo po všem.
Malfoy přeci říkal, že útok bude plánovaný na poledne a ani v tu dobu se nic nestalo.
Úlevně se vzdálila do svého pokoje a hostinské řekla, že je unavená.
Její časový limit na mnoholičný lektvar vyprchal po chvíli. V tom časovém rozmezí se dostavil i Remus. Usedl k ní na starý gauč a jen počkal, dokud se oba nepřeměnili zpět.
„Je po všem.“ Řekla zářivě a úlevně.
Přikývl a i jeho obličej se roztáhl ve šťastné grimase.
„Jak to šlo?“ zeptal se.
„Docela dobře.“ Uculila se už vesele a pak mu vyprávěla o jejím setkání s Hermionou a o Ronovi. Zasmáli se tomuto setkání a pak jí on krátce vysvětlil, co se dělo u Prasečí hlavy.
Musel předstírat, že je novinář v utajení a že píše nějaký článek. Pak se také zapojil do nějaké kouzelnické debaty a nakonec i do hry.
Místní ho chtěli vyzkoušet a tak trochu ho obrali o pár zlatých, které měl. Ale úkol splnil a to bylo hlavní. Ještě ke všemu se dověděl nějaké věci kolem vesnice. Kdo kam přišel a že Smrtijedy tu ve vesnici už neměli od první války.
Zkrátka nic podezřelého.
Ještě chvíli pak spolu rozmlouvali, když se Remus zase zvedl s tím, že je čas, aby odešli.
Vypili lektvar s hodinovou účinností a vypočítali svůj odchod tak, aby látka přestala fungovat kousek za Prasinkami, kde už je nikdo neměl potkat ani vidět.
Odlišná podoba jim oběma moc nesvědčila. Ale to asi jako každému, kdo se musí dlouhodobě vydávat za někoho úplně jiného.
Madam Rosmertě vysvětlili, že Airen není dobře a že se raději vrátí. Důvěrně jí pak pošeptal, že je totiž možné, že bude čekat své první dítě a tak se o tom chtějí ujistit.
Nadšeně jim pogratulovala a popřála, aby jim to vyšlo. Tento podivný párek byl skutečně neobvyklí.
Tak muži naposledy zavzdychali, když navždy opustila hostinec U Tří košťat a snivě se za ní dívali. I jim připadala často jako anděl.
S Remusem se tomu ještě naposledy zasmáli a vydali se pryč. Bylo už kolem čtvrté a oni zamířili na kopec, kde byla Chroptící chýše.
Přes obličej si přehodili kápě a tak nikdo nepostřehl, že už to dávno nejdou manželé Anthonio a Airen Rowlovi, nýbrž jen Remus Lupin a Jocelyn.
Jenže jejich osud byl jiný a v tuhle chvíli až příliš temný a nejistý.

Belatrix upozornila Voldemorta, co se stalo v Luciusově domě. Měla pravdu, když řekla, že přímo zuřil, když se to dověděl a že si to Lucius i odnesl.
Navíc plán, který chystal se změnil.
Nyní byl cíl i poslání jiné.
Dřív než Pottera, dostane někoho jiného.
Vždyť to bylo tak prosté. Díky té holce všichni budou čekat, že zaútočí na Prasinky a zmocní se, nebo se o to pokusí, Harryho.
Omyl, snad jen Brumbál to předvídal.
Ale nikdo nečekal, že to proběhne právě tak.

Ve chvíli, kdy dva lidé stoupali do mírného kopečka k jakési polorozpadlé a strašidelné stavbě se daleko od nich uskutečnil útok Smrtijedů.
Nečekaný, zuřivý a zcela neopodstatněný.
Všichni, kdo tomu mohli zabránit, byli v Prasinkách. Bystrozoři se tam začali okamžitě valit a tak se to dověděli i členové. Téměř všichni se tam ihned přemístili.
Bojovali tvrdě a brzy to vypadalo, že mají vyhráno. Jenže to byl účel.
Ti, co zaútočili na Příčné ulici, za bílého dne, byli jen podřadní Smrtijedi, kterých se Voldemort tímto způsobem zbavil.
Ve skutečnosti se on sám a ti nejdůležitější přenesli jinam.
Do Prasinek.

Remus a Joe to zjistili až když už byli skoro u Chýše.
Z vesnice se ozývalo zoufalé a bolestné volání. Ta trocha členů řádu, kteří tam byli, čelili přesile a co víc. Někomu, kdo neměl slitování.
Naštěstí, ještě všichni žili.
Joe, konečně ve své podobě nevnímala nic. Jen Remuse, stojícího vedle ní a tu spoušť pod svýma nohama.
„Ne.“ Hlesla a rozběhla se z kopce dolů.
Vlkodlak ji nestačil zadržet. Vždyť to, co udělala, bylo naprosté šílenství. Běžela přímo k nim!
„Joe!“ zavolal, ale bylo pozdě.
Běžel za ní.
Měla naštěstí tolik rozumu, že pod kopcem zmírnila tempo a vyhnula se jim oklikou. Vzala to postraními uličkami a obešla Smrtijedy na stranu, kde bojovali její přátelé.
Jen zběžně si uvědomovala, že jich tu moc není. A naštěstí tam není ani Snape.
Neměla plášť, ten ztratila po cestě a tak vytáhle bez zaváhání hůlku. Postavila se k Tonksové a společně se vrhli do víru boje.
Bylo to nejzuřivější, co kdy zažila. Voldemort ale zůstával stranou.
Co víc, on zastavil běsnění Smrtijedů a pak poprvé oslovil ji.
Všichni je sledovali. Lidé v okolních domcích rychle opouštěli toto okolí, dokud byl čas.
Jen někde se ještě bojovalo.
Remus je také doběhl a byl tam i Brumbál a Snape.
Všichni ovšem sledovali Voldemorta a Joe, stáli proti sobě. On v zástupu svých věrných.
Dívali se na sebe a byl to němí souboj.
Pak promluvil on. Mluvil chladně a posměšně.
„Konečně se potkáváme.“
I ona se pohnula, jakoby se vytrhla z obrazu. Zvedla hlavu. Byla to neuvěřitelná podívaná.
Ona mu vzdorovala.
„Mám se snad uklonit?“ odpověděla.
Voldemort se zle usmál. „Nezměnila ses.“
„Pro tebe nikdy.“ Šeptla, ale bylo to slyšet jako rána biče.
Pobaveně se zasmál. „Za tvou drzost bych tě mohl i zabít, ale proč přebíhat. Víš, proč jsem tady. Přidej se ke mně a nech ty ubožáky být. Stejně je zabiju.“
Dívka chvíli mlčela a pak udělala pět váhavých kroků dopředu. Dostala se před ostatní a stála teď otevřeně před ním.
„Ty víš kdo jsem.“ Řekla trochu podivně, což ostatním nedávalo přímo smysl.
Pán zla se opět krátce zasmál. „Ach ano, vím. Tvoji rodiče. Měl jsem tu čest poznat oboje.“
„A?“ zeptala se bezvýrazně.
„Troufám si říct, že byli stejně pošetilí, jako ty. Rozvaž si dobře na čí stranu se přidáš.“
Natáhl k ní volnou ruku, vábil jí k sobě a všichni sledovali jako u vytržení co udělá.
„Když to udělám, jednoho dne mě zabiješ stejně jako je.“ Zavrtěla pomalu hlavou.
Bylo to podivné, protože neměla důvod k pláči, ale jediná osamělá slza jí skanula z oka. Dopadla tiše na zem, kde ji žíznivě přijala země.
Nebyla to obyčejná slza.
„Nebo také zbytek života strávím tím, že se mnou budeš manipulovat. Nechci jít s tebou.“
Voldemort stáhl ruku zpět a v očích se mu zablesklo.
„Pak je to poslední volba, která se ti dostala. S někým tě seznámím.“
Mávl rukou a z davu za ním vyšel muž v tmavé kápy. Viděla jeho oči a rysy tváře.
Tolik živelné a hrůzu nahánějící. Chtěla ucouvnout, ale zjistila, že se nemůže pohnout.
Voldemort a jeho člověk mlčeli. Ona také, jen se na něj dívala a cítila sílu, která jím prochází.
Pálila a mučila, zabíjela a trýznila.
„Pyro.“ Vydechla.
Voldemort se zasmál, krátce a řezavě, zatrnulo jí v žilách.
Tak tohle má být její osud? Takhle to má být?
„Vidím, že se znáte.“ Vyštěkl pochvíli. „Dávám ti poslední šanci, už nikdy jí nezopakuji.“
Za Joeinými zády to zašumělo. Brumbál je sledoval a stejně tak i Remus a Snape.
Každý z těch, co tam byli vycítili velkou sílu a beznaděj.
Cítili se oslabeni a na malý okamžik se jich zmocnil živelný strach.
„Pak mě neznáš tolik, jak si myslíš.“ Byla její odpověď.
Na nic dalšího se nečekalo.
Smrtijedi se vrhli do boje v celé své síle a stejně tak i Pyro a Joe.
Ti okolo nich však nemohli bojovat dlouho, protože se pod nimi zachvěla zem. Všechno kolem se začalo otřásat, jen slabě. Ale i tak ostatní ztráceli rovnováho.
Voldemort stál a sledoval je. Brumbál dělal to samé.
Pyro byl první, kdo zaútočil. Byl skutečně mocný a silný.
Joe měla pravdu, když z něho cítila horkost. On byl oheň!
Ve své hlavě pocítila jeho přítomnost. Dívali se jeden druhému do očí a on do ní bušil z plné síly. Byl to jako úder rozžhavené kovadliny. Poprvé její pevné ocelové pláty zaskřípěly.
Jeho oči se počali měnit, v šedé barvě, kterou měly normálně se objevili krvavé žilky. On byl skutečně jako věčný plamen, nespoutaný a živelný. Zaplál vnitřně tak mocně, že se dívka zapotácela. Zasténala, ale zatím ještě vyčkávala.
Pyro byl jako plný síly a udeřil velmi mocně. Joe odrazila ale jeho útok.
Celé to vše se dělo jen a jen v jejich mysli. Oni nebojovali tak, jako kouzelníci. Oni bojovali jinak.
Zem pod jejich nohama se chvěla a když útočil, vytryskly z ní plameny ohně a horkosti, jako když se probouzí sopka. Bořilo to domy a zapalovalo vše ze dřeva. Byl to jako příliv lávy, žhavý a ničící.
Jiskry šlehaly všude kolem.
Všichni zaváhali, Joe totiž nic nedělala. Byla jen klidná a stála na svém místě, upřená do jeho pohledu. Křik za ní svědčil o tom, že oheň zasáhl nějakého člověka.
Její zrak nabyl dojmu diamantu. Byl tvrdý, řezal a studil.
Probudila svou temnou sílu a vracela mu úder.
Kolem se ochladilo, začal vát severní mrazivý vítr, gejzíry ohně byly pohlceny a uhašeny. Plameny a jiskry se utlumily a zanikly. Její vlasy zaplály a vznášely se kolem ní, stejně tak jako jeho vzezření bylo hrozivé. Na jeho straně ničivý a sžíravý oheň. Rudá barva krve a ničení, ona přesto stála dál a rozpoutala kolem sebe chlad, který všechny ochromil. Jenže nebodal a nemrazil nikoho, krom Smrtijedů a Pyra.
Ti se prohýbali pod prudkým větrem, který procházel kolem.
Byl to souboj, na který nikdo z přítomných do konce svého života nezapomene. Cítili mocnou energii vystupující ze země, vzduchu a hlavně z těch dvou. Oni byli dva co stáli proti sobě, v jejich mysli to začalo.
Byla to hudba.
Oni skutečně vnitřně zpívaly a vydávali tóny, které se vydraly na povrch a ostatní je uslyšeli.
On zpíval o bolesti, krutosti. Byla to černokněžná píseň, sžírající duši, stín i kosti. Nezanechávalo nic, byl to úder blesku a krupobití ohnivých kamenů a příval lávy. Byl to otřes sopky a nitro zemně.
Ona měla jinou melodii.
Zprvu jí všichni vnímali jako slabý tok vody. Proudila jim pod nohama a hledala místa, která hasila. Tato voda klokotala a bublala všude kolem, přinášel jí ozvěnou vítr a šeptaly jí mraky, které se vprostřed té bitvy a dne nad nimi stáhla. Byla černá a halila celé okolí do tmy.
Pramínek vody se změnil v potůček, řeku a nakonec v jezero. Ocelové a neproniknutelné.
Zamrzal a pálil. Rozrušoval rány a kůži pokrýval ledem.
Ona zaplála zplna proti Pyrovi a nenechala si nic pro sebe. Tak jako on předtím málem zahubil jí svou plnou silou, teď ona mu oplatila úder.
Mocný a pocházející z celého těla, za každé částečky.
Její zpěv vyprávěl o ledu a temnotě. Vyprávěl o nicotě, jíž ona vládne a je já součástí. Vyprávěl o chladu ,který cítí z celé své bytosti a nakonec o řezné bolesti, kterou způsobil.
Jejich hudba se vydrala na povrch a slyšeli jí všichni. Byla tak neobyčejná.
Střídavě pociťovali horkost a plameny, které ona vzápětí hasila a hojila. Naopak ledová vzpoura ho hubila.
Z mraků nad jejich hlavami padal sníh. Byl červen a sněžilo.
Vločky se snášely k zemi a jejich hudba se střetávala, byl to neuvěřitelný zápas, teď už nezpívali vnitřně, zpívali nahlas a z plných sil. Byla to živočišná magie, pohlcujíc všechno kolem.
Pyro měl drsný hlas, tolik podobný uhlíkům a řeřavě bodavý, jako právě skutý meč.
Joe byla melodie, zpěvná a plynulá. Lahodící uším, byl to její hlas, co utišil bouři kolem nich.
On pěl o beznaději o temné nicotě, ona o životě a síle, kterou pociťují ti, co jej mají, o daru a naději.
Oba došli na konec svých sil.
A ve chvíli, kdy Pyro byl poražen jí – dívkou ledu, pronikla do jeho mysli. Byla jako ledový nůž, kterým zahubila napřed jeho hlavu a pak se zmocnila jeho srdce.
Roztrhla jej ve dví a navždy umlčila oheň, kterým zabíjel.
Bylo po něm.
Padl na zem a už se nezvedl. Jeho tělo vzplálo a shořelo černým plamenem. Popel rozfoukal vítr. Tak odešel jeden z těch, kteří obdrželi magickou moc. Poražen vlastní mocí a se srdcem roztrženým na dvě poloviny.
Joe byla živá.
Vše kolem, co vytvořili naráz zaniklo. Jen sníh se dál snášel k zemi, dokud se jeho oblaka neodnesly pryč.
Voldemort prudce zakřičel, když Pyro padl. Byl rozzuřený na nejvyšší míru a co víc, naštvaný tím, že ho porazila.
Ostatní se opět vrhli do boje, teď už nečekali na nic, členové řádu jim to opláceli. Teď přišli zpět někteří další, co byli na Příčné ulici.
Voldemort pochopil, že bez Pyra teď nemá smysl vytrvávat dál v tomto boji. Ale ještě předtím, než zavelel k ústupu, vrhl se na Joe.
Byla vyčerpaná a po boji, nedokáže mu přeci vzdorovat. A tak bojovali ti dva spolu.
Další neuvěřitelný souboj, protože dívka pořád ještě byla skvělá čarodějka. Za ten čas se naučila hodně. Navíc neměla slitování, teď už ne. Porazit Voldemorta ovšem nemohla.
Stejně tak, jako on ji nedokázal zabít, ani získat na sou stranu, což ho neuvěřitelně vytočilo.
Nakonec, když už byl i jejich boje nesmyslný, poručil všem ,aby se stáhli.
Belatrix ještě ze vzteku vypálila po ní několik kleteb, ale ona se jim vyhnula, nebo je zablokovala. Co víc, ona poslala jednu na ni. Belatrix zaječela, když jí projel příliv ledu a zasáhl ruku. Pravou.
Přesně tak, jako kdysi ona ublížila Joe.
V tu samou chvíli ovšem Voldemort použil poslední kletbu.
Kletbu smrti.
Joe vnímala to, že po pravé straně se mihl Severus.
Najednou pochopila, co se má stát. Viděla Voldemortovi v rudých očích ten odlesk smrti a strašně se vylekala. Strach jí projel celým srdce, stejně tak jako bolest.
Byl to pocit, který jí proběhl nitrem a zmobilizoval vše. Vycházel ale z centra její hrudi a z něčeho víc, co v sobě ukrývala tak hrozně dlouho.
Pak oba naráz, Temný pán i Joe vypálili svá kouzlo.
„Avada Kedavra!“
„Luitha hyrm!“
Zelený paprsek smrti se vynořil proti ní a sním se nesl i závan chladu. Toho posledního.
Pán zla ještě viděl, co se stalo po tom, jenže pak se přemístil pryč a zuřil o to víc. Prohrál.
Joe měla pozvednutou ruku a naposledy se nadechla od plic, od srdce a cítila svou největší moc, jak jí prochází.
Byla jiná, než led, tahle příjemně hřála a působila mravenčení. Dala do toho vše, své srdce, svůj život a hlavně duši. Zplna věřila pak se to stalo.
Zelený paprsek zpomalil před jejím tělem až se úplně zastavil. Z očí jí opět vyhrkly slzy.
Cítila neskutečný příliv štěstí a zároveň euforii něčeho víc.
Kletba smrti se zastavila a navždy zmrazila. Její části se totiž proměnily v led, byly jak zdobné smaragdy, visící ve vzduchu a přesto podivná voda, když roztály.
Jako sníh se snesly k zemi, kde se vpily do půdy.
Bylo po všem.
Pak ten, kdo ji vyslal zmizel se všemi Smrtijedy a ta, jež ji zastavila chraplavě vydechla.
Tohle kouzlo bylo to poslední, co dnes udělala.
Zastavila smrt.
Pak ovšem se její oči zavřely a ona se svezla na zem. Už nemohla dál.
Soledo jí jednou vyprávěl, že jeden z jejích předchůdců zemřel, když přecenil své síly. I ona stála na jejich hranici. Byla v temnotě sebe sama.
Vyburcoval jí až hlas, který ji vrátil zpět.
Byl to Brumbál.
„Joe.“ Třásl jí. Slabě pootevřela oči a zahučela.
Vnímala, že se u ní sklání spousta lidí. Poznala ovšem jen Brumbála a na druhé straně Snapea, vše ostatní bylo rozmazané.
„Musela jsem.“ Zašeptala.
„To bylo neuvěřitelné.“ Zazněla odněkud Tonksová. „Ty jsi to zastavila, ale jak?“
Cítila, jak jí po tváři stéká další slza. „To kouzlo…šlo skrz mě …a…dál.“ Vysvětlovala.
„Cítila jsem…musela jsem...je“
„Ale jak?“ zeptala se ještě.
„Je založené na..na..na..“ nemohla to dopovědět. Byla slabá a slova bolela.
Brumbál ji podepřel hlavu a dal něčeho napít.
„Na lásce.“ Řekl prostě místo ní. Přikývla, ale nepostřehla, jak se jeho modré oči zářivě usmívají. Upadala zase do své temnoty. Chtěla spát.
„..pak je Harry šťastný člověk…“ slyšela, jak šeptá bystrozorka.
„To…nebyl…Harry.“ Řekla naposledy a pak se propadla daleko od nich.
Pryč, pryč a pryč.

Její bezvládně tělo přenesli na ošetřovnu, kde madam Pomfreyová naposledy v tomto školní roce měla možnost ji ošetřovat.
Joe nejevila jakoukoliv známku života. Jen její pravidelný dech ubezpečil všechny, že stále ještě žije.
Byla s nimi, i když daleko. Její duše se toulala ve světě Lurnak-yrl a tělo se nechávalo léčit zkušenou lékouzelnicí.
Všichni ostatní se rozešli.
Někteří zamířili domů, jiní za svými povinnostmi. Pár se jich také muselo podrobit léčení u madam Pomfreyové. Jediným štěstím bylo, že nikdo nepřišel o život.
Brumbál a Snape se od nich odloučili a odešli do ředitelovi pracovny.
Čekal je ještě vážný rozhovor, který byl určený pouze jim dvěma.
Brumbál vybídl svého mistra lektvarů, aby se posadil a on tak učinil.
Hodnou chvíli vládlo v místnosti naprosté ticho. Obrazy bývalých ředitelé, jako zázrakem všechny spaly a nemohlo je přerušit nic.
Pak přeci jen ředitel pokýval hlavou a konečně promluvil. Z událostí dnešního dne, byl spokojen. Joe byla živá a to bylo dobře, stejně tak, jako že Harry byl v pořádku. Co ho ovšem těšilo víc, že situace mezi dvěma jeho oblíbenými lidmi konečně ukázala naprosto svou pravou tvář. Dívka vyslovila to, co jemu bylo zjevné už dávno.
„Nuže, byl jsi u toho.“ Začal ředitel jemně. „Co o tom soudíš?“
Snape dál dlouho mlčel. „Takhle to být ale nemůže.“
„Vybrala si sama.“ Odvětil opět Albus.
„Proč?“ zeptal se.
Pomněnkové oči se pousmály. „Naše srdce jsou nejnevyzpytatelnější věcí, kterou máme. Někdy jsou jako hluboký oceán, plný záhad a jindy jako mělká voda, odhalující vše.“
„Takhle to nemůže být.“ Zopakoval Snape a unaveně si promnul spánky.
„Vybrala si tebe. Rozhodla se už dávno.“
„Nemůžu to tak nechat. Je to příliš…“ nedopověděl.
„Víš, v čem spočívalo její kouzlo?“ zeptal se ředitel znovu. Jeho hlas byl příjemný a uklidňující. „Ona tu kletbu dokázala zastavit jen tím, že obětovala sebe. Byla ochotná zemřít, protože milovala tebe. Tím, že jej vyřkla, povolala největší sílu, kterou můžeme vládnout.“
Chvíli se odmlčel.
„Lásku. Po vyřčení těch slov, je totiž nelze vrátit zpět, stejně tak, jako kletbu smrti.Když je vyslovíš, zavazuješ se tím, že kouzlo přejde skrz tvé srdce a pakliže tvá víra není dost silná, zabije tě. Ale nejen tebe. To kouzlo totiž dává všanc i toho, koho dotyčný člověk miluje nejvíc. A ona nemyslela Harryho.“
Snape jen mlčel a sledoval muže před sebou. Jen na okamžik se jeho vědomí chtělo zeptat koho, ale pak odpověď nalezl. Byla prostá.
Vědomí toho všeho na něj dopadlo. Konečně si jej našlo, právě teď, v ředitelově pracovně.
„A ona nezaváhala ani na chvíli, když na ní poslal smrt.“ Dopověděl konečně Albus.
Snape jen dál seděl na jeho židli a mlčky se díval na něho.
„Ale je to vůbec možné?“ zeptal se.
Bradavický ředitel se pousmál.
„Za svůj život, jsi dokázal mnoho. Možná víc, než by kdokoli jiný dokázal unést. A ona si vybrala tebe. Sám nejlépe víš, jaký život vedla. Jste si v mnoha věcech podobnější víc, než jste kdy tušili.“ Pak na něho pohlédl skrz své půlměsíčkové brýle a dodal:
„I ty by jsi měl zapomenout na minulost a začít žít. Nestačí jen prodlévat ve snách.“
„Joe.“ Zašeptal její jméno a Brumbál přikývl.
„Joe.“

Další den ráno se probudila.
Otevřela oči a chvíli přemýšlela, jestli se náhodou neocitla v nebi. Ranní světlo procházelo skrz sklo a malebně si hrálo po stěnách pokoje.
Blikalo a třpytilo se a zdravilo jí. Chtěla se usmát, ale zjistila, že ji bolí celé tělo.
Vzpomněla si na včerejší boj a vybavil se jí nejdřív Pyro. Takže ona ho zabila.
Teď u věděla jaké to je a posmutněla. Takže i ona je teď vražedkyně.
Pak si ale vzpomněla a to, že zachránila ostatní. Navíc zastavila kletbu smrti. Komu se tohle kdy vůbec povedlo?
Ach ano, možná někomu z těch skvělých kouzelníků, o kterých vždy četla. A teď k nim patřila také. Bylo to podivné, nikdy se nepovažovala za někoho, kdo by toto dokázal.
Nejspíš se o jejím souboji bude vyprávět ještě dlouho. Vidělo jej příliš mnoho lidí. Těch dobrých, i těch zlých. Pak zaplašila i tu představu, copak jí na něčem takovém záleží?
Teď je přeci v bradavicích a je v bezpečí. Navíc Harry je v bezpečí.
Takže přeci jen včera nešel po něm.
Byla to past. Ještě štěstí, že se nikomu nestalo nic vážného.
Alespoň to včera říkali, zatímco ona spala. Možná že mysleli, že je nevnímá, ale ona byla přítomná. Když však odešli, usnula.
Madam Pomfreyová se postarala o to, aby byla i po fyzické stránce v pořádku. Lurnak-yrl ji osvěžil a dodal potřebnou energii.
Pak se její mysl začala zaobírat něčím jiným.
Vzpomněla si na to, co včera řekla. O tom, pro koho to kouzlo bylo určené. Co bude dělat teď? Snape už to musel vědět. Co má tedy dělat?
Zaváhala.
Vážně chce znát odpověď?

Snape strávil většinu času mezitím, co se probudila, mimo Bradavice.
S Brumbálem ještě dlouze hovořili a stejně tak, jako předtím, se rozhodli, že bude dobré když Joe stráví prázdniny mimo Grimmauldovo náměstí.
Navíc Remuse už nechtěli pověřovat úkolem být s ní.
Brumbál jej poslal jinam. Navíc i on měl svůj vlastní život, který nemohl zanedbávat.
Riskovat to, že se jim ona zase někam ztratí sama také nechtěli, takže to vymysleli po svém.
Snape našel místo, kde by mohla bezpečně být tak dlouho, jak bude chtít.
Bylo spolehlivé a nikdo o jeho existenci nevěděl. Jen tři lidé.
Mistr lektvarů, Brumbál a Joe.
Byl to totiž ten domek, ve kterém kdysi přespávala. Těsně před tím, než se vydala pro dárek svému kmotřenci a než ji chytili. Bylo to předtím, než si oba něco uvědomili a co víc, než si to přiznali.
Tak zařídil vše potřebné a nachystal tento domek pro používání. Přenesl tam i její věci.
Zbývalo už jen jediné a možná to nejtěžší. Totiž, aby se setkali.
Vrátil se až kolem poledne a jeho první kroky vedly na ošetřovnu.
Zděšení, možná tak by se to dalo popsat, když otevřel dveře a místo známého pohledu, nešel jen prázdné lůžko a ošetřovatelku, která mu řekla, že Joe zmizela.
Nevěděla jak, nebo kdy, ale prý byla pryč.
Pak se ovšem opět dostavil vztek. Jak je to možné, že si jen tak zmizela?!

Asi o hodinu později se vrátil do své pracovny.
Nejdřív jí hledal všude, ale když ji nikde nenašel, vrátil se do svého kabinetu s tím, že zmizela. Už ji nechtěl hledat podruhé tak, jako předtím. I když stále více a více přemýšlel, kde by mohla být. Chtěl ji najít stejně tak, jako to nechtěl.
Dlouho přemýšlel, co si vlastně z toho přeje víc.
Pak to ale pochopil.
Tak jako už tolikrát předtím, i dnes ho pobouřila její drzost.
Ona si tu je tak spí!
Zanadával v duchu.
Joe totiž byla celou dobu v jeho pracovně a s odhodláním čekala, až se vrátí. Pohodlně usazená, nebo spíš stočená v křesle s kočkodlakem na klíně.
Byl to právě Stingwe, kdo vyřešil tu situaci, kdy mistr lektvarů váhal, co má vlastně udělat dál.
Kočkodlak otevřel oči a pak seskočil na zem. Protáhl se a podíval se od jednoho k druhému, když zjistil, že takhle to nepůjde, zamňoukal pronikavě.
Joe se s trhnutím probudila a trochu vykuleně hledala, co se to děje. Stingweho nějak přehlédla a zastavila se až u Snapea.
Dívali se na sebe a mlčeli.
Nebylo co říct, protože oba byli Zmijozel, některé věci si není potřeba říkat a tak to oba jen cítili.
„Půjdeme.“ Řekl jednoduše. A tím prolomil i tu poslední nejistotu, která jí zbývala.
Bylo to jako sen, protože Joe nemohla být šťastnější a udivenější zároveň. Stejně tak i on.
Pak jí pomohl vstát a dovedl ji ke krbu.
Ještě ji naposledy zarazil, když si nabírala hrst prášku. „Tentokrát půjdeme společně.“

Konec