Krásná elfka - čtyřicátá první kapitola - Těžké slzy bolesti

Daltarn se posadil na postel vedle Treisy a díval se jí do hlubokých očí.
Treisy však pohled odvracela.Teď už jí bylo jasné že k ní necítí jen pouhé přátelství.Vlastně si byla jistá že je to jako s Laraxem,jenže Laraxe měla ráda,Daltarna ne.Tedy nebyla do něj zamilovaná.
Daltarn viděl v jejích očích pohybnosti a nejistotu
"Děje se něco?"zeptal se
zakroutila hlavou a pak vstala a šla k oknu.Odtamtud na něj pohlédla a zeptala se
"Proč jsi přišel?"
Daltarn se usmál a odpověděl
"Protože jsem tě chtěl vidět!"
Treisy se opřela o parapet
"Jenom?"
přikývl a díval se na ní uhrančivým pohledem.
"Nedívej se na mě tak..."sykla nervozně a podívala se na něj rozčíleným pohledem
"No..jo promiň!"sykl a dodal "Raději půjdu,máš dneska krásnou náladu!Uvidíme se na večeři..."
Treisy se otočila a podívala se z okna.Dole na předměstí si právě děti hrály na honěnou.
Zavzpomínala na časy,kdy si hrávaly s Okamaru a tygry na honěnou.Vždycky byla nejpomalejší a nikdy nemohla nikoho chytit.Při této vzpomínce se musela pousmát.Připadalo jí směšné že s nimi hrála na babu a oni jí po několika letech zradili...
Stmívalo se a byl nejvyšší čas na večeři.Věděla že tam bude jako jedna z prvních,ale nechtělo se jí zůstávat v pokoji sama.
"Takhle budu aspoň mezi lidmi..."řekla si když otevírala dveře.
Za chvíli se objevila ve velké místnosti,která byla plná stolů a židlí.Mnoho lidí tam nebylo,ale ona někde na druhém konci zahlédla Laraxe a chtěla se ho zeptat jak se má.
Prodírala se tedy malými mezerami mezi stoly až na druhý konec místnosti.
Larax se zrovna díval kolem sebe a když ji spatřil,nechtěl s ní mluvit.Cítil v sobě spoustu pocitů jak se mísí v jeden - ve vztek.Měl ji rád,ale přes to ji nechtěl ani vidět.Čekal že se za jejími zády objeví ten černovlasý elf,kterého ze srdce nesnášel.Daltarn se ale neobjevil.Což ho potěšilo,ovšem pořád měl zlost.Chtěl jí taky pořádně ublížit,aby věděla jak se asi cítí.
Zrovna kolem něj procházela nějaká dívka.Zastavila se,aby se podívala jestli před ní opravdu stojí králův syn.A toho on využil.
Ještě se podíval jestli na něj Treisy stále kouká a pak dívku popadl a políbil jí.
Treisy se zastavil a pootevřela pusu,chtěla z ní cosi vypustit,ale zůstala jako opařená.Do srdce jakoby se jí zaryl nůž.Jako by právě zkaměnělo.Do očí se jí draly zoufalé slzy,které hned potom ztekly potvářích a kapaly na bílou halenu.Připadalo jí že se jí právě zhroutil svět,chtěla něco udělat.Ale nechtěla udělat žádnou scénu,otočila se a s tlumenými vzlyky utíkala pryč...

Dívka se na Laraxe podívala tázavým pohledem,ale on jí jen řekl
"Díky..." pak se vzdálil a usadil se k největšímu stolu.
Treisy doběhla až na balkon.Byla už neprostupná tma,ale jí to jen vyhovovalo.Les pod ní vypadal tajemně a strašidelně.
Shroutila se do rohu zábradlí a vzlykala.Bylo jí hrozně na nic.Nevěděla co má dělat a nevěděla pro jí to udělal.Pak jí to vlastně došlo...Larax žárlil na Daltarna...
Zmocnila se jí ještě větší zoufalost.Přitáhla si kolena k sobě a zaryla do nich svůj obličej.Plakala...

Židle vedle Ismeni,byla prázdná.Larax se začínal bát.Večeře už byla v plném proudu a ona nikde.Nejspíš si neuvědomoval jak jí ublížil,ale pořád se jen těšil tím že jí nemohl ublížit tak,jako ona jemu.
Ismeni měla svůj neutrální,ale cítila že se něco děje.Tohle byla formální večeře,na které by měla Treisy být a za normálních okolností by tu určitě byla...Vrtalo jí hlavou kde je.Ale nakonec díky diskusi s Oniusovým velitelem hlavního vojska na to zapomněla.
Daltarn se díval na prázdnou židli a přemýšelel kde Treisy je.Když viděl Laraxův kyselý výraz,řekl si že on bude určitě důvodem proč tu Trei není.

Larax se zvedl ze židle a vzápětí vstal i Daltarn.Oba se upírali k hlavním dveřím sálu aby mohli jít pryč.
Larax vyšel ven a za ním za chvíli i Daltarn.
Daltarn se rozhlédl jestli nikdo není na chodbě a pak Laraxe doběhl a pevně ho chytil za rameno
"Tak kde je?"sykl
"Kdo zase?"odsekl naštvaně Larax
"Trisy!"
"Jak to mám proboha vědět?!"
"Hele!Musel si jí něco udělat protože jinak by tu byla!Tak kde sakra je!?"
"Udělal sem jí co si zasloužila!Nevim kde je,co dělá,jak se cítí!Je mi to úplně jedno!SLyšíš jedno!!!"zařval Larax a po tváři mu stekla slza,vztekle sundal Daltarnovu ruku a odešel.
Daltarn tam stál a zíral za ním s otevřenou pusou.Potom spěchal k pokojům.Zaklepal na Treisyiny dveře,ale nikdo neodpovídal.
Zneklidněl.Rozhodl se jít podíval na balkon.
Už když byl několik metrů od vchodu,slyšel nepatrné vzlyky.Oddychl si a prodloužil krok.
Jakmile vstoupil do tmy,kterou prostupoval jen svit měsíce a hvězd,uviděl obrys osoby schoulené v protějším rohu.
"Treisy...?"zašeptal
Vzlykot ustal.
"Běž pryč...potře...potřebuju být sama..."
Neodešel.Naopak šel k ní a sedl si k ní.Chytl jí ruku kterou měla položenou vedle sebe a mlčel.Pak se ve tmě ozval znovu její hlas
"Běž Daltarne...CHCI být sama!"vytrhla mu ruku a vztyčila hlavu a podívala se na něj,ikdyž přes tmu sotva zahlédla jeho oči.
"Když celou noc probrečíš,kvůli tomu,který ti za to ani nestojí,zítra nebudeš fit a to bude špatně!"
"Oddkdy ty hlídáš kdy chodím spát?"sykla
"Odteď..."zazněl rozhodný hlas.
Potom ji Daltarn vzal do náruče a pomalu ji nesl do jejího pokoje.I přes její protesty jí nakonec položil do postele a odešel.
Treisy byla ráda,ale přece jen by raději zůstala v zimě na balkoně.
Teď zaryla svůj opuchlý obličej do krajkového polštáře a plakala.Za chvíli však stejně usnula...

Ráno se probudila svěží,ale se srdcem bolavým a zraněným.
Posadila se na posteli a zjistila že Lissa už jí dávno přinesla snídani.Měla hlad jako vlk a tak se do toho hned pustila.
Pak se šla vykoupat a hned po tom přišla Lissa a pomohla jí s brněním.
"Díky..."řekla a šla pře zrcadlo,které vyselo v koupelně.Tam si svoje dlouhé blonďaté vlasy stáhla sponou dozadu,takže teď už by jí nikdo nemohl upřít její původ.Chtěla aby každý věděl co je zač a aby so každý na ni dával pozor.Když se vrátila do místnosti někdo zaklepal
"Dále!"sykla
do místnosti vstoupil Larax už taky připravený na odjezd
"Co chceš?"sykla nevrle
"Tady to sis zapomněla!"řekl tímtéž tonem a hodil jí meč.
"Hm...dík"řekla a víc se mu nevěnovala.
Zastrčila si meč do druhé pochvy a měla nejvyšší čas vydat se ke stájím.
Otevřela dveře a dlouhými kroky sešla až dolů ke stájím.Měla tvrdý,smířlivý a hrdý výraz.Ani nereagovala na poklony některých žen,které potkala.
Prošla stájemi jako by v nich byla sama,všimla si jen že spoustu koní už je pryč.
Došla k Briamovi.Zjistila že už se mu podařilo dát brnění na hrudník a na hlavu.Vypadal poněkud komicky,ale i nebezpečně.
Na hřbet mu dala bílou deku se vzorem svého rodu,kterou už jí přichystali a na to tmavěhnědé sedlo.
Chytila jeho opratě a vyváděla ho ven.Vanku už na ní čekala Ismeni se svým běloušem a usmívala se na ni
"Kde jsi včera byla?"zeptala se klidně
"To je moje věc..."odpověděla hrubě
Matka zkřivila obočí a přikývla.Pak ukázala na vojsko na bujných bělouších
"Tvůj oddíl!"
"Díky..."řekla klidně
"Jen...Jen nevím kde...Aha!Už ho vidím!"řekla a pak myšlenkami zavolala Laraxe k sobě "Takže Larax bude druhým velitelem tvého -"
"Cože?!"prskla "Já a on?No tak to teda ne!Už tak je mi zatěžko že sem s ním musela sdílet jeden hrad!A teď má být druhým velitelem!?Tak to ne!Odmítám!"vybouchla.
Laraxe její výbuch překvapil,netušil že jí to tolik vzalo.
"Tak to máš,ale smůlu už je rozhodnuto!"sykla královna,Treisy měla ještě námitky,ale ty okamžitě zavrhnula,když viděla matčin výraz.
"Dobře...fajn..."řekla uraženě a vyskočila na Briama.
Ismeni dávala ještě Laraxovi nějaké pokyny,ale jí to už nezajímalo.Jela si prohlídnout svoje bojovníky...