Muž v černém: Zrcadlo

I.
„Jistě sháníte něco výjimečného?“ ptal se s podlézavým tónem starožitník.
„Ano, to sháníme…“ pravila zamyšleně Jana a obcházela kolem vystavených předmětů. „Mělo by to být něco na zeď. Koupili jsme totiž nový dům a je tam jedna velice krásná stěna, hodně velká. Jako stvořená pro něco starého a krásného…“
„Jistě, jistě… něco starého…“ zamumlal starožitník.
„To jsou ale krásné obrazy!“ zvolala Jana od kupy maleb na stěně. „Pojď sem, Petře! Podívej se!“
Její muž okamžitě přispěchal.
„Co říkáš na tuhle krajinku?“ ptala se Jana nadšeně.
„Úžasný!“ promluvil Petr.
„Jestli můžu…“ vetřel se do toho starožitník, „tohle nic není, vážení. Pojďte se mnou, něco vám ukážu.“
Zavedl je do jedné místnosti za pultem. Uprostřed zdi viselo na zdi ohromné zrcadlo ve zlatém rámu.
„To je krásné!“ povzdechla Jana. „Nádhera!“
„Úplný skvost,“ prohlásil starožitník, „že ano? A pánovi se také jistě velice líbí, že mám pravdu?“
„Neskutečné!“ prohlásil Petr a přistoupil blíže.
„Berem! Ať to stojí co chce!“ řekla Jana a plácla svého muže přes paži. „Co říkáš?“
Petr se probral ze sna.
„Jo, jistě!“ prohlásil trochu zamlženým hlasem. „To musíme mít!“

II.
Zrcadlo vyvěsili na prázdnou zeď v jejich domě. Celá rodina i známí ho chodili obdivovat. Zdálo se však, že nejvíce si ho oblíbil Petr.
Od té doby, co ho pověsili, stál jen u něho. Trávil u něj veškerý svůj volný čas. Dokonce ani fotbal ho nezajímal, pořád jenom zíral do lesklého skla zrcadla. Došlo to tak daleko, že odmítal i chodit do práce a nic ho nedokázalo donutit. Nechtěl už ani jíst. A k dovršení všeho nechtěl už ani spát. Prostě pořád jen zíral do zrcadla. Jeho žena už toho měla taky dost, ale byla ticho, protože kdykoliv na něj promluvila, dělal jako když neslyší.
Jednou v noci zuřila příšerná bouře. Blesky křižovaly oblohu a do toho duněl hrom. Petr už zase stál u zrcadla a s vykulenýma očima do něj zíral. Byl v úplné tmě. Sem tam ho ozářil blesk.
„Proč pořád koukáte do toho zrcadla?“ ozval se za ním hlas. Petr ho nepoznával, patřil někomu, koho neznal. Chtěl se otočit, ale nakonec to neudělal.
„Petře? Ptal jsem se vás, proč pořád koukáte do toho zrcadla,“ řekl znova muž.
„Co?“ tentokrát se Petr otočil. Za ním stál vysoký muž v černém, kterému nebylo vidět do obličeje.
„Neměl byste to dělat,“ promluvil znovu muž.
„Nejde se na to nedívat! Je to tak krásné!“ odpověděl Petr a otočil se zpátky k zrcadlu. „Copak to nevidíte?“
„Já naštěstí mám to štěstí, že to nevidím…“
„To snad nemyslíte vážně?“ pohoršil se Petr. „Taková nádhera! Ty krásné zářivé barvy! Jak se prolínají, rotují a víří!“
„Neměl byste to dělat,“ opakoval znovu muž. „Tohle zrcadlo není z tohoto světa! Je velmi nebezpečné!“
„A tak nádherné!“ řekl zasněně Petr.
Muž tomu však nevěnoval pozornost. Pokračoval:
„Je velmi nebezpečné! Říká se, že v patnáctém století ho nechal vyrobit sám ďábel! A to je taky pravda. Celé zrcadlo je vyrobeno v největších pecích pekla. Proto se mu říká Satanovo zrcadlo nebo také Ďáblův odraz. Ďábel ho prý nechal vyrobit, protože lidé v těchto dobách měli velkou pokoru a víru v boha a do pekla přicházelo jen velice málo duší.
Satanovo zrcadlo se dostalo až na tento svět. Skoro každý, kdo se do něj podíval, skončil v pekle. Nikdo neví, jak je to možné, ale je to tak.
Lidé se ho léta pokoušeli zničit, ale žádný k tomu neměl dost síly, každého to zrcadlo okouzlilo.
Traduje se, že ho dokáže zničit opravdu jen čistá duše, která ho bude skutečně nenávidět a bude si ze srdce přát jeho konec (většinu jen zajímalo, co tam ostatní vidí).
Každopádně ten starožitník věděl, co je tohle zač a tak se ho neváhal zbavit…
Zapomeňte na něj! Je to moc nebezpečné! Dejte na moji radu!“
Zdálo se však, že ho Petr moc nevnímá.
„Je mi jedno, kdo to nechal vyrobit a co to je! Je to nádhera! Tak krásná věc! Úplně jsem se do něj zamiloval!“ promluvil Petr nadšeně a vzápětí podrážděně dodal: „Nechtě mě na pokoji! Vypadněte odtud! Rušíte a otravujete mě!“
„Dobrá, je to vaše rozhodnutí!“ pravil muž. „Ale myslete na má slova!“ a zmizel.

III.
Petr však zůstal. Dál čučel do vířivých barev. Stál pořád v neproniknutelné tmě, ale jemu se zdálo, že vidí dobře, neboť místnost ozařovalo pro jiné neviditelné světlo vycházející ze zrcadla. Pozoroval jasné barvy, jak se prolínají a najednou mu připadalo, že se formují do nějakého tvaru. Vypadalo to jako ženská postava. Petr zaostřil. Byla to opravdu žena.
Za malý okamžik už si ji mohl dobře prohlédnout celou. Stála v zrcadle. Pak však natáhla nohu a její špičkou se dotkla podlahy. Nakonec celá ze zrcadla vystoupila. Petr vykulil oči. Teprve teď si pořádně všiml, že ta dívka nemá nic na sobě, zakrývaly ji jenom dlouhé a husté vlasy. Byla neskutečně krásná a Petra okouzlila snad ještě více než zrcadlo. Dívka natáhla ruku. Petr se dlouho nerozmýšlel a uchopil ji za ni. Dívka se jen usmála a vstoupila zpět do zrcadla. Petr ji následoval. Za malý okamžik zmizel v zářivých barvách.
Ráno se Jana probudila. Zamířila rovnou do kuchyně, kudy se šlo kolem zrcadla. Tam se zarazila. Očekávala, že tam Petr bude zírat do zrcadla, ale místnost byla prázdná.
„Děti! Neviděly jste tatínka?“ zvolala.
Děti se okamžitě přihnaly a hlásily, že ho nikde neviděly.
Dobře, pomyslela si Jana a odešla. Vrátila se asi za dvě minuty. V ruce nesla kladivo. U zrcadla bylo pořád prázdno.
„Tak ty hnusnej kráme, cos mi ukradl manžela! Teď ti to vrátím! Na!“ rozpřáhla se a za malý okamžik už místnost naplnil břinkot rozbíjejícího se skla.. střepy se rozsypaly po zemi a rudě žhnuly. Do vteřiny naplnil pokoj hrozný řev. Vycházel ze střepů. Jana hrůzou pustila kladivo a šla blíže. Z každého střepu na ni hleděla tvář jejího manžela s vykulenýma očima a plná děsu a hrůzy.