Malá fialka

Dívka šla. Nevěděla kam a vlastně ani odkud jde. Byla utrmácená a šla nehostinnou krajinou. Všude byla tma, nikde žádný strom či květina. Ani potok někde poblíž. Jen kameny a tma. V hlavě jí hučelo a nevěděla co s tím. Jediné co věděla je, že se nesmí zastavit nebo by se jí stalo něco hrozného.
Po dlouhé době lopotné cesty začalo svítat. Slunce prozářilo neutěšenou krajinu a ona šla. V hlavě měla chaos a fádní krajina ji uspávala. Najednou si všimla, že málem zašlápla malou fialku.
Fialka byla droboučká, měla dva maličké lístečky a krásně okvětní lístky. Dívka se zastavila a zadívala na malou, málem zašlápnutou fialku. Dřepla si k ní a pozorovala ji. Jak může v tak fádním a nehostinném světě růst něco tak něžného a nádherného? Ptala dívka se sama sebe. Mám ji utrhnout nebo ne? Už se shýbala a už ji i uchopila, ale v poslední vteřině si to rozmyslela a místo utrhnutí se fialce dostalo pohlazení. Ve chvíli kdy ji dívka pohladila, nastala s okolím změna. Všude vyrazila tráva a statné stromy. Stromy s nádhernými korunami a listy. Dívka se rozesmála na celé kolo a byla šťastná. Došla svého cíle. Fialku neutrhla, starala se o ni, aby se jí nic nestalo a užívala si nádherného lesa. Fialka jí totiž dala mnohem víc než je krásná a pohostinná krajina. Ukázala jí, že i mezi lidmi kteří jsou jako ta pustá krajina je nějaká fialka s kouzelnou mocí. Fialka jí ukázala, že to krásné může být nenápadné a přitom mocné a že, když takovou fialku neutrhnem, ale povzbudíme ji tak dokáže s okolní krajinou čaromocné divy. Tess