Cvalík

Karel Poláček neměl žádné kamarády. Ač byl ve škole šťasten, starší kluci ho topili v umyvadle a brali mu svačiny. Domů chodíval se západem slunce a domácí úkoly poctivě řešil sám. Zrzavé vlasy skrýval pod pruhovanou čepicí s barevnou vrtulkou která se ve větru zuřivě točila. Rád si četl obrázkové knížky, sledoval z okna déšť a v něm spěchající lidi a trhal pavoučkům nožičky. Malý Karlík uvnitř nebyl zlý. To jen špatná výchova jeho věčně zaneprázdněné matky a absence tvrdé otcovy ruky stvořila chlapce, jež vnímal dobro z trocha odlišné strany. Starým lidem pomáhal, vynášel smetí a skládal si košile. Na druhou stranu týral zvířátka, rozkopával muchomůrky a čmáral uhlíkem na zeď. Karel Poláček vždycky snil o kamarádech, o lidech, kteří by ho měli rádi a kočkách, které by tak neškrábaly když se jim pokoušel na ocas uvázat změť plechovek. Přemýšlel o spolužácích, kteří by ho schválně netrápili a o otci, ke kterému by mohl upřít svůj zrak jakožto ke vzoru hodného následování. Zdávalo se mu o lásce, setkával se však jen s ponížením.
Na sklonku září se stmívalo o něco dříve než bylo obvyklé. Karlík se vracel z jedné ze svých potulek po městě a na krátkých baculatých prstech počítal, koliko to dnes našel korunek. Občas se mu poštěstilo, že cestou domů našel nějaký ten třpytící se dukátek a koupil si za něho sáček cukroví, které tak miloval. Snad proto mu narostlo krásné zaoblené bříško, přesahující všechny ostatní rozměry ve třídě. Na svou přezdívku Cvalík byl náramně hrdý. S takovým pupíkem neměl konkurenta. Bral to jako malou výhru nad těmi zakrslými bastardy kteří mu vysávali chuť do života. Přeskočil jednu kaluž, druhou, třetí a vší silou kopl do popelnice. Ještě než dopadla na zem, cválal co nejrychleji vedlejší ulicí aby ho nikdo nechytil při činu. Jeden krok, dva a pomaličku zastavoval aby chytil dech. Jeden krok, dva a země pod nohama se mu ztratila. Jeden krok, dva a vše kolem zmizelo v záplavě hvězdiček.
První, co ho probudilo, byla intenzivní bolest zad. Tou druhou byla lahodná vůně čokolády. Ze zvědavosti otevřel jedno oko po druhém a místo šedé dlažby, kterou očekával, spatřil hnědavou cestou lepící na omak a, neodolal, výrazně chutnající. Zvedl se na rukách a rozhlédl se kolem. Na sucho údivem polkl. Všechno bylo z čokolády! Ulice, domy, popelnice i kočky, sic v menším provedení než na které byl zvyklý. Úplně všechno! Posadil se a ochutnal zábradlí mostu který vedl přes smetanovou řeku. Výbuch chuti zaútočil na jeho smyslové buňky. Lahodnější čokoládu ještě nikdy neměl. Oči se mu naplnily bezmezným štěstím a blahem. Naklonil se a mocně se napil z řeky. Právě dostal ukrutný hlad.
Dokonce i lidé byli z čokolády a neuvěřitelně malí, nešahali mu snad ani po kotníky. Obklíčilo ho snad celé město a i přesto byl schopen dohlédnout na konec řady. Cestu k němu si probíjelo hasičské auto, houkající, s mávajícími dobrovolníky a rozměrnějším pánem s šerpou přes hruď. Významně kynul ze strany na stranu a každý na něho mával projevujíc mu svou přízeň. Tolik radosti Karlíkovi kazilo chuť k jídlu. Vůz přijel až k němu a tlustý pán vystoupil, hluboce se uklonil a počal něco vykládat. Samo sebou, že mu Karlík vůbec nerozuměl. Nejenom, že ten pán mluvil strašně rychle a pískavě ale ani slovo snad nebylo v jeho rodném jazyce. A ještě k tomu se usmíval jako čerstvý adept do cirkusu. To Karlíka pobouřilo. Zdálo se mu, že se mu ten pán vysmívá a utahuje si z něho. Tohle neměl rád. Zlehka mávl rukou a auto zmizelo kdovíkde. A s ním i dobrý pan starosta. Karlíka velmi potěšilo jak jednoduše se s ním vypořádal. Okolní človíčci ztichli jako když utne. Přešlapovali z místa na místo a nechápavě zírali jeden na druhého. Údiv se dal krájet příborovým nožem. To se Karlíkovi velmi líbilo. Měl rád, když si ho lidé vážili. Líbilo se mu tady čím dál tím víc. Konečně našel svůj vysněný kraj. Převalil se na bok a chytil pár pokřikujících postaviček. Chvíli je žmoulal v ruce dokud neutichly a pak je spolknul. Zhluboka se zasmál. Jeho mysl zcela pohltila touha absolutní moci. Bylo načase se odrazit ode dna a trošku si užít.
Staří rádi vzpomínají. Vyprávějí o láskách, o dobrodružstvích, vyprávějí pohádky na dobrou noc a vzpomínají na dny, kdy jim bylo nejhůř. Starci z Kakaového města však nejvíce starší své vnoučátka příběhem o příchodu Zrzavého monstra, jež bez milosti ničilo jejich milované město. Drtilo dům za domem, polykalo auta, kamarády, hltalo smetanovou řeku a spávalo několik dní v kuse. Každý se bál, neměl odvahu se zrůdě postavit a raději trpěl, než aby vzdoroval. Až obchodník z Marcipánového města jim poradil jak na bestii vyzrát. Posíleni plánem a cukrovou kořalkou, několik nejstatečnějších se vydalo obra polapit. Počkali, až přestane se svým běsněním a usne. Pak ho opatrně svázali a dovlekli ke Smetanové řece. A tam ho utopili. Dodnes nikdo z nich nemůže zapomenout na ty oči plné nenávisti které se nechtěly vzdát života. Bojovaly, prosily a zabíjely. Nikdo z nich však nebyl ochoten přestat. Ještě stále měli čerstvé vzpomínky na zkázu a smrt kterou tento tvor přivodil. Setrvali. A uspěli. Tělo se vysmeklo a zvolna se ponořilo do řeky. Odplulo nebo je stále na dně? Nikdo nemůže s jistotou říct, co se onehdy opravdu stalo. Vyprávění z úst do uší je tak náchylné na úpravy, že se lze považovat za pravdivé jen jádro příběhu. Kdo ví, třeba bestie číhá až přijde její čas a začne zase ničit. A děti vždycky tak rychle usnou.
„Jestli se Karlík změnil? Ano, já myslím, že ano. Od té doby, co jsme ho našli vystrašeného a zbídačeného na břehu řeky se nám zdá být o něco klidnější. Děti se mu více vyhýbají a už ho dokonce ani nijak netrápí. Nevím, možná cítí něco víc než my. Mám takový pocit, že jsem ho i viděl jak krmí malé koťátko. Je to k popukání ale když si vzpomenete co jim dříve prováděl. Přiznám se, že sám nevím. Skoro jako by nám ho vyměnili. A když už jsme u těch zvláštností, viděli jste jeho oči? Podívejte se mu přímo do očí, ten kluk snad musel zažít opravdové peklo...“