Dítě zákonem: Dítě zákonem - první část

Dítě zákonem – první část

Stál jsem v chodbě obchodního centra a sledoval blonďatou ženu vkládající svůj nákup do igelitové tašky. Michal stojící vedle mě už netrpělivě přešlapoval a pomalu se připravoval na akci.
„Tak co šéfe, na co čekáme?“ ptal se. Bylo mu dvacet a byl do akce celý žhavý. Tady ale šlo hlavně o to nevyplašit cíl. To že se dobrovolně nepřihlásila znamenalo, že se pravděpodobně pokusí o útěk. Proto jsem měl skupinu v samoobsluze i u druhého východu z centra.
„Počkáme až bude mít zboží v těch taškách. Trpělivost přináší růže,“ zklidnil jsem ho.
„Jen aby,“ prohodil a dál merčil ženu soustředěným pohledem.
Blondýna mezitím uklidila svůj nákup a zaplatila u pokladnu přiložením zápěstního čipu nad čtečku. Rozloučila se a vyrazila k východu. Přitáhl jsem si mikrofon vysílačky připevněné na helmě a zahlásil do ní: „Tým dva a tři, podezřelá žena odchází od pokladny číslo deset. Akce začíná.“
Vyšli jsme směrem k ní. Zaregistrovala nás a splašeně se rozhlédla. V tu chvíli se už k ní blížili další čtyři policajti. Byla obklíčena. Se strachem v očích se podívala na mně, poznala ve mně velitele, díky rudé barvě mojí helmy.
„Zdravím vás, madam. Potřebuji vás identifikovat, doufám, že nebudete dělat žádné problémy,“ zahlásil jsem důležitě a bez ptaní jsem chytil její pravé zápěstí, tašku s nákupem pustila na zem. Přiložil jsem její zápěstí ke kapesní čtečče, kterou jsem již měl připravenou. Zařízení píplo a na malé obrazovce se objevily osobní údaje ženy přede mnou.
Irena Malá , 31 let, stav : zadaná, oplodnění : negativní
„Unikáte zákonu, víte o tom, slečno?“ Pohlédl jsem jí do modrých očí.
„Vím,“ zašeptala.
„A proč? Znáte zákon?“
„Ano, znám,“ přiznala.
„Tak vidíte, je vám třicet jedna a dosud jste nepočala dítě. Už přes rok tak unikáte spravedlnosti. Proč jste se nenechala uměle oplodnit?“ ptal jsem se dál, celý náš dialog nahrávala čtečka čipů automaticky.
„Mám přítele a doufali jsme, že stihneme počít děťátko…než…než…“ Už začala natahovat.
„Než na vás přijdem, je to tak? Takže jste vědomě unikala před spravedlností. Víte jaký bude váš postih?“
„Prosím, ne…“ žadonila a propukla v pláč. Lidi okolo se začali o náš zásah zajímat až moc, proto jsem byl nucen zavelet kolegům, aby je uklidnili a rozehnali.
„Slečno Malá, nyní budete odvedena do cely předběžného zadržení kde proběhne krátký soud v souladu se zákonem České republiky hlava devět paragraf tři druhý odstavec. Soud vás pravděpodobně shledá vinnou a poté nařídí buď umělé oplodnění nebo uvěznění do Státní věznice pro netěhotné ženy.“
Tenhle monolog jsem řekl už tolikrát…Michal se už s radostí ujal zatčené a právě jí nasazoval elektrická pouta, když se žena nečekaně vytrhla, praštila Michala loktem do nosu a rozeběhla s k východu z centra.
„Do prdele!“ zařval jsem a zavolal na podřízené. Všichni jsme se za ní rozeběhli včetně nadávajícího Michala s krvácejícím nosem.

Vyběhli jsme z centra a zabočili doprava, kde se rozkládalo hnusné a špinavé sídliště. Ženská zaběhla mezi baráky, náš tým se rozdělil a já jí s Michalem nabíhal zprava. Obkroužili jsme jeden panelák, proběhli podchodem a celý zadýchaní na ní narazili. Michal jí surově srazil na tvrdý chodník a kopl jí do břicha. Žena zakřičela bolestí.
„Čubko!“ zařval agresivně a vytáhl zpoza opasku obušek a praštil jím ženu do ramene, potom do hlavy.
„Svině jedna!“ zakřičel ještě jednou a naposled jí kopl. Potom se uklidnil.
Došel jsem k nim, žena se s obličejem od krve choulila na zemi a naříkala, z úst jí vytékala krev, u nosu se tvořily růžové bublinky.
„Proč jsi jí tak zřídil? Víš kolik stojí ubytování jednoho člověka na ošetřovně?“ zeptal jsem se ho. Michal byl prostě rapl.
„Zasloužila si to, svině. Přerazila mi nos, kráva!“
„Především sis na ní měl dát bacha.“ V tu chvíli už přiběhl zbytek týmu, ženu jsme zajali a odvezli do Státní věznice pro netěhotné. Potom jsem se vrátil na stanici, omyl si obličej a posadil se do křesla. Vyplňování protokolů jsem nesnášel.

Jakožto velitel zásahové jednotky pro zajímaní netěhotných žen jsem měl dost vysoký plat a řadu výhod. Proto jsme si s mojí ženou Petrou mohli dovolit krásný rodinný domek na okraji Prahy s velikou zahradou a malým počtem sousedů. Služební auto navíc mělo dovoleno jet rychleji než běžnou povolenou rychlostí a magnetické stěny navíc zabraňovaly tomu, aby se auto vybouralo. Vůbec bouračky už nebyly moc k vidění, protože každé auto bylo vybaveno speciálními magnetickými nárazníky, které zabraňovalo jak nabourání do jiného auta, tak i před vyjetím z vozovky. Samozřejmě, pokud jste to přehnali s rychlostí, mohlo vás to vymrštit a potom vás nezachránili ani ty magnetické stěny.
Petra už pro mě měla připravenou večeři, dušeného pštrosa s bramborami a k tomu jsme si nalili nějaké francouzské víno. Celou dobu večeře se tvářila až moc ztrápeně a já jsem se obával toho, že vím proč. Už dlouho jsme se pokoušeli o miminko. A stále se nám to nedařilo. A Petře už bylo dvacet devět.
„Pořád nic,“ řekla náhle a odložila vidličku na talíř.
„Neboj se. Časem se to určitě povede,“ uklidňoval jsem ji. Nepřipouštěl jsem si, že by se Petře mohlo stát to samé, co se dělo těm ženám, které jsem každý den chytal a pátral po nich. Musela by se dobrovolně přihlásit a nechat se uměle oplodnit. Takový byl zákon. Ovšem umělé oplodnění probíhalo tak, že otec s tím neměl vůbec nic společného, vybrali by vzorek od nějakého anonymního dárce a tím mojí ženu oplodnili, protože vyšetření plodnosti partnera by vládu stálo příliš peněz. Proto se automaticky přistupovalo k tomuto řešení. A pokud se oplodnění nepovedlo, znamenalo to, že je chyba na straně ženy. Takové ženy byly zavřeny do Ústavu pro netěhotné.
Jenže celá tahle problematika byla o dost komplikovanější. První verze zákona, že žena do třiceti let musí počít dítě, byla navrhnuta v roce 2069. Stalo se tak na základě biologických změn, které lidstvo z neznámých důvodů prodělalo a lidé začali umírat v relativně nízkém věku, padesáti šedesáti let. V Evropě to řešili různými způsoby, přes drahé léčby a pobyty v lázních až po složité operace. Jenže poté se zjistilo, že věk úmrtí se bude rok od roku snižovat a než se přijde na to, čím to je, je nutné, aby se lidstvo rozmnožovalo dál. Lidé, kteří například měli děti až v pětatřiceti už neměli dostatek času na vychování svých ratolestí, když v padesáti zemřeli.
A proto bylo třeba snížit věk rodičů. Jistě, před takovými sto lety se lidé brali už v osmnácti a děti měli v jednadvaceti, jenže teď to bylo úplně jinak. Lidé se brali nejdříve ve třiceti a v pětatřiceti se ženám začaly rodit první děti. Jenže potom přišla ta záhadná úmrtnost lidí před důchodovým věkem a nikdo nevěděl co s tím.
V Londýně se zákon o povinném těhotenství objevil jako první, a to v roce 2067, a vyvolal vlnu demonstrací a protestů, nakonec i atentátů. Ale situace se po čase uklidnila a k podobnému řešení se uchýlila většina Evropské unie. Amerika si řešila problémy po svém a její nejlepší vědci zkoumali lék na to, co postihlo celý svět.
U nás se zákon schválil v roce 2070 s tím, že ženy musí dítě počít do třiceti let. V té době mi bylo dvacet, už dva roky jsem chodil s Petrou. Vzali jsme se v pětadvaceti a ani nás nenapadlo, že bychom do třiceti let nepočali dítě.
„Víš, říkám si, jestli to nemám nahlásit.“ Řekla to zcela vážně. Podíval jsem se jí do hnědých očí a našel v nich určitý druh odhodlání a pocitu spravedlnosti.
„Ne. Máme ještě čas.“
„Dva měsíce.“
„Ano, já vím. Nikomu nic neříkej, ano? Zatím do toho nikomu nic není, neporušujeme žádný zákon.“ Chtěl jsem se uklidnit, ale měl jsem trochu strach. „Bude to dobrý.“

Další den mě v práci zastihla zpráva, že jsme konečně na horké stopě skupině zvané Ochránci. Byla to společnost jedinců, kteří pomáhali netěhotným ženám nad třicet let utéct a schovat se před zákonem. Sledovali jsme je už několik let, jenže oni byli skutečně chytří a doupata měli bůhví kde. Několikrát jsme dokonce dostali pocit, že už jsme je vypátrali, jenže to byla mýlka. Pamatuju si Michalovu reakci, když tenkrát rozmlátil skleněný nábytek v místnosti, do které jsme tak vítězoslavně vtrhli.
Otevřel jsem si tedy mail od pátrací skupiny a dočetl se v něm, že Ochránci se pravděpodobně nachází přímo v centru Prahy, jenže přesně nevědí kde. No, alespoň něco. Jenže mojí hlavní pracovní náplní bylo sledování netěhotných žen nad třicet let. A tato povinnost se právě dostavila. Zazvonil mi mobil a v něm se ozval Michal, že máme chytit další cíl.

Moje pracovní policejní uniforma spočívala v rudé helmě se zabudovanou vysílačkou na drátu dlouhém až k mému uchu, neprůstřelné ultralehké vesty, kalhot ze speciálního materiálu, v opasku s pistolí na normální náboje, na elektrické náboje a elektrická pouta, která po zmáčknutím tlačítka na dálkovém ovládání dávaly mírné elektrické šoky, a ve kvalitních policejních botách.
Z firemní škodovky typu Ultria mohl člověk vytáhnou přes tři sta kilometrů za hodinu, ale povolená byla jenom dvoustovka, ovšem, jak už jsem se zmínil, služební auto má povoleno rychlost překročit. A to jsem právě udělal.
Řítil jsem se po silnice třistakilometrovou rychlostí, naváděcí systém Galileo plus mi ukazoval cestu a sledoval auta a lidi v nejbližším okolí. Magnetické pole okolo stěn a aut bránilo bouračkám a já tak s majáčkem na střeše mohl projet celou Prahou během několika minut. Ona netěhotná žena se nacházela na náměstí Míru. Vjel jsem až na náměstíčko před chrám a zastavil. Tady už stál Michal, po včerejší ráně, kterou mu uštědřila ta ženská, nebylo ani památky.
„Je to támhleta bruneta.“ Ukázal na ženu a já přikývl. Došel jsem až k ní, právě se dívala směrem ke vchodu do chrámu.
„Dobrý den madam, potřebuji vás identifikovat. Doufám, že nebudete klást odpor.“
Pohlédla na mě. Rychle se podívala i na Michala. Chytl jsem jí za zápěstí a přečetl čip. Po přečtení údajů jsem zopakoval běžný monolog o nedodržení zákonu. Celou dobu mlčela a pozorovala nás. Za svojí práci u policie jsem narazil na spoustu typů žen a každá řešila situaci jinak. Některé plakaly, jiné utíkaly, uplácely, nabízely se nebo se praly. Některé jsme museli dlouhé doby sledovat a hledat, jiné se nechaly chytit stejně snadno, jako tahleta bruneta.
Až teď jsem si ale všiml lidí na náměstíčku. Stálo tu šest chlapů. Najednou všichni jako jeden muž odněkud vytáhli pistole nebo samopaly a začali s palbou.
„Kryj se!“ zařval jsem na Michala, ten bleskově vytáhl zpoza pasu zbraň a začal pálit po střelcích. Já udělal to samé, první jsem střelil ženu, která už se chtěla přidat ke svým kumpánům. Ustupovali jsme směrem ke chrámu, kryli se za masivní kamenné zábradlí, ze kterého díky dopadajícím kulkám odlétávaly kusy kamene.
„Hajzlové!“ řval Michal a po vystřílení zásobníků na sto ran ho vyměnil a střílel dál. To už jsme se dostali až k mohutným dvoukřídlým dveřím chrámu a vlezli do něj. Na dveře dopadlo několik kulek, ale ty tlustým kovem neprošly.
„To sou určitě Ochránci, zmrdi zasraný!“ Michal neváhal ani chvíli a ihned zabarikádoval dveře jednou z lavic v chrámu. Během okamžiku na ně začali z venku dorážet. Rychle jsem se rozhlédl po chrámu. Klasický křesťanský kostel, všude nějaké ty panny Marie a Ježíš, nikdy jsem nechápal, jak tahleta sekta mohla ještě před pár lety ovládat tak veliké množství lidí. Jenže teď jsem přemýšlel nad tím, jak se dostat z téhle situace.
„Tady velitel Vojtěch, Karel Vojtěch. Jsme na Míráku, museli jsme ustoupit před nepřátelskou skupinou neznámých střelců, pravděpodobně Ochránci. Potřebujeme posily!“ řval jsem do vysílačky a společně s Michalem držel vší silou lavici blokující dveře.
„Tady kapitán Bahník, slyším. Kolik proti vám stojí lidí?“
„Šest, možná sedm. Pošlete tak desítičlennou jednotku, možná utečou, když uslyšej houkačky!“ snažil jsem se ukončit rozhovor, Ochránci už přestali tolik dotírat.
„Rozumím a posílám jednotku,“ byla poslední kapitánova zpráva.
„To je dobře, hele, asi dali pokoj,“ řekl Michal. Ještě chvíli jsme stáli zapření o lavici, než jsme zaslechli tříštění skla. Z venku začali rozstřelovat barevná okna v chrámu. Střepy hrající nejrůznějšími odstíny všech druhů barev padaly na dlážděnou zem a dále se tříštily na menší kousky. Rozstřílené okenní tabule se během chvíle válely po zemi.
„Měli bysme se asi schovat,“ řekl jsem, ale dál jsem stál u dveří. Když vtom dovnitř okny vlétlo několik granátů.
„Ty sou nějak kurevsky vybavený!“ zakřičel Michal a běžel se schovat za kamenný sloup, stejně jakou já. Ucpal jsem si uši.
Ozvala se hrozivá rána znásobená počtem granátů a akustikou chrámu. Opatrně jsem vykoukl zpoza sloupu a prohlédl si tu spoušť. Některé lavice byly jen očmoudlé od výbuchu, některé se rozlomily, všechny sošky se roztříštily a na zemi ležel krucifix s Ježíšem, který ještě před chvílí visel na přední stěně chrámu. Vhodili sem další granáty. Zase ta ohromná rána.
Seděl jsem tam v tichu a ulevilo se mi, když ke mně dolehly zvuky houkaček policejních aut. Ještě asi pět minut jsme se krčili za sloupy a poslouchali nepravidelné padání omítky a kusů sádrových sošek. Celý jsem se třásl, ale věděl jsem, že to za chvíli přejde. Mohl jsem zemřít, tady a teď. Mohli mě zabít ti všiví Ochránci.

Na zbytek dne jsme dostali volno, tu brunetu, která byla jen jakousi volavkou, můj výstřel zabil. Takže úkol jsem prakticky splnil, zahynula při výkonu zatčení. I to se stává netěhotným ženám, i takové typy jsem ve své práci potkal.