Muž v černém: Duch

I.
Richard se vracel z práce. Byl už večer a stmívalo se. Bydlel v jedné čtvrti, která sice byla plná domů, ale chodilo tamtudy hodně málo lidí. Tento večer byla obzvláště prázdná, což prozrazovaly pouze pouliční lampy, které svým světlem ukazovaly prázdné chodníky. Richard už zdálky viděl světla jeho domu a zdálo se mu, že v oknech vidí obrys jeho manželky. Jmenovala se Alice a Richard ji měl moc rád. Už se na ni těšil. Koupil ji kytici růží a nemohl se dočkat, až jí je předá. Byly to její oblíbené květiny.
Najednou se Richard zastavil. Měl nepříjemné tušení, že ho někdo sleduje. Otočil se. Nikde nikdo. Jen pár metrů od něj stálo černé auto se zhasnutými světly. Richard si nepamatoval, že by ho míjel. Dal se znovu do pochodu, ale po pár metrech se znovu otočil. Automobil tam opět stál.
To auto mě sleduje, pomyslel si Richard, musím si to ověřit. Dlouho se nerozmýšlel a zahnul do vedlejší ulice. Auto mu bylo stále v patách. Richard ještě chvilku kličkoval mezi ulicemi a auto stále za ním. Nakonec se Richard dopálil. Šel k autu a zaklepal na okýnko.
S mírným bzučením sjelo dolů. V autě byla úplná tma a ticho. Najednou se stalo něco, co Richard nečekal. Z okénka se vysunula hlaveň a ozval se tlumený výstřel. Richard ucouvl několik metrů dozadu a kytice mu vypadla z ruky do bláta. A za ní se tam poroučel i on.

II.
Ráno se Richard probral. Posadil se chvíli na to chodníku seděl, aby si odpočinul a trochu se vzpamatoval. Neměl tušení, co se stalo. Ohlédl se po kytce, ale ta ležela zašlapána v blátě. Vstal. Překvapilo ho, že je kolem spousta lidí. Ale když se rozhlédl, věděl proč je tam tolik čumilů. O kousek dál odnášeli dva chlapi velkou černou rakev do pohřebního vozu. Asi někdo umřel, pomyslel si a šel blíže. Pak si to ale rozmyslel. Rozhodl se, že půjde radši rovnou domů. Alice ho už určitě čeká a má jistě strach, že nepřišel domů.
Vydal se ke svému domovu. Cestou přemýšlel o příhodě s autem. Nakonec došel k závěru, že se mu to jenom zdálo.
Už byl blízko, když spatřil, jak z domu vycházejí dva policisté. Za nimi vyšla Alice a zdálo se, že brečí. Richard si pospíšil a ještě než Alice zaklapla , vklouzl dovnitř. Alice si ho ani nevšimla. Otřela si oči a odešla do kuchyně. Tam si sedla na židli. Richard zasedl naproti ní. Pokoušel se s ní mluvit, ale dělala jako že neslyší. Po chvíli vzala telefon, vytočila číslo a čekala až to někdo zvedne.
„Richard je mrtvý!“ spustila okamžitě do sluchátka.
V Richardovi hrklo. Já že jsem mrtvý? pomyslel si. To nemůže být možné! Tak proto mě nevidí! Ještě jednou se na ni pokusil promluvit, ale nic. Pak zkoušel vzít do ruky nějaký předmět, ale nešlo to. Panebože, já jsem opravdu mrtvý!
„Už jsme se ho konečně zbavili!“ pokračovala Alice do telefonu. (Richard vůbec nechápal, o čem to mluví teď). „Ti lidi, co jsme je najali, tu práci udělali skvěle. Voddělali ho včera večer. Ano, konečně je Richard mrtvý! Jistě, cukrouši, můžeš přijít dneska večer! Oslavíme to! Tak zatím pa, cukrouši, těším se na tebe, pa!“ položila sluchátko.
V Richardovi znovu hrklo. Tak to už je vrchol, pomyslel si. Taková zrada! Cukrouši! Ta děvka! A já ji tolik miloval a ona mě nechá s tím svým cukroušem zabít! Ta mrcha!
Richard byl celý vzteky bez sebe. Ve vteřině se rozhodl pomstít. Jeho ženě i tomu jejímu cukrouši. A čím dřív, tím líp!

III.
Do večera měl Richard svůj plán vymyšlený. Promýšlel ho, zatímco jeho žena lítala po domě a uklízela. Když šla večer připravit ložnici, seděl v klidu v obýváku na gauči a vyčkával. Asi v devět hodin se ozval dole u dveří zvonek. A! Cukrouš! pomyslel si Richard.
„Už letím!“ zavřeštěla Alice a vyřítila se z kuchyně. Za malý okamžik už přiváděla svého cukrouše do obýváku.
Pro Richarda nastal další šok. Když se k němu muž otočil, zjistil, že je to jeho nejlepší přítel Jack. Další zrada! blesklo Richardovi hlavou. Můj nejlepší přítel! Ten hajzl!
Alice odklusala do kuchyně. Jack si sedl naproti Richardovi, který ho nenávistně pozoroval. Za malý okamžik se ale Jack zvedl a šel za Alicí do kuchyně. Richard plný vzteku se vypravil za ním.
Jack objal zezadu Alici. Ta se otočila.
„Kam tak spěcháš? Máme času dost! Nikdo už nás nebude rušit,“ pronesla.
„Jo, to máš pravdu! Jak sis ho vůbec mohla vzít?“
„Měl prachy,“ pokrčila rameny.
V tu chvíli Richard vypěnil úplně. Tak ona mě nikdy nemilovala! pomyslel si. Ten vztek v něm vyvolal takovou vůli, že byl schopen uchopit nůž, který ležel na lince.
V tu chvíli Alice zvedla oči a uviděla, jak ve vzduchu pluje nůž. Vykřikla.
Richard byl tak zabraný do pomsty, že si ani nevšiml, že Alice najednou ztuhla a všechno kolem také. Světla zablikala a zhasla. Ve tmě Richard perleťově zářil.
Nechápal, co se děje. Najednou se za ním ozval hlas:
„Proč to děláte, Richarde?“
„Co? Kdo jste? Vy mě vidíte?“ Richard se prudce otočil.
„Proč to děláte, Richarde?“ ptal se hlas znova. Patři vysokému muži, který byl oděn v černém a nebylo mu vidět do obličeje.
„Ona,“ Richard ukázal bledým prstem na Alici, „a ten její cukrouš, můj nejlepší přítel, mě nechali úkladně zabít! Chci se jen pomstít! Mám na to právo!“
„Pomstíte se tak, že je zabijete? Slyšel jste už někdy o pekle?“
„Peklo sem teď netahejte!“
„Peklo sem budu tahat, protože když je zabijete, půjdete do pekla. A věřte mi, není to nic příjemného! Neměl byste to dělat!“
„Je mi jedno, jestli půjdu do pekla! Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! Vypadněte z mého domu!“
„Dobře,“ řekl chladně muž, „je to vaše rozhodnutí. Ale varoval jsem vás!“ a zmizel.

IV.
Světla se znovu rozsvítila. Jack se prudce otočil, ale téměř okamžitě klesl k zemi. V hrudníku měl několik krvavých ran. Alice zděšeně nacouvala k oknu. Nůž se k ní blížil stále více.
Richard se napřáhl k ráně, ale Alice rychle popadla ze stolu stříbrný tác a včas ránu odrazila.
Richard ji však tác vyrazil z ruky. Než se však nadál, někdo ho zezadu chytil za krk a odtáhl ho. Byl odhozen tak prudce, že prolétl zdí a ocitl se v ložnici. Nůž se při průletu zachytil o zeď, proto teď neměl žádnou zbraň. Rychle hrábl do dřevěné skříně. Vytáhl z ní svoji pistoli. Na(ne)štěstí byla nabitá.
Najednou se ze zdi vynořil Jack. Byl také perleťově průhledný.
„Myslel jsem, že jsme se tě konečně zbavili, ale ty nedáš pokoj ani po smrti!“ řekl Jack.
„Jak jsi mohl? Byl jsi můj nejlepší přítel!“ odpověděl Richard.
Jack se jen ušklíbl.
„Alice se ani nedotkneš!“ řekl.
„A kdo mi v tom zabrání?“ prohlásil Richard a vypravil se do kuchyně.
Alice klečela nad Jackovým mrtvým tělem, když tam Richard dorazil. Dlouho se nerozmýšlel a skočil k ní. Prudce ji chytil po krkem a přiložil ji pistoli k spánku. Začala kolem sebe mávat rukama. Nechápala, co se děje. Prostě ji něco hrozně škrtilo a pomalu zvedalo do vzduchu. Richard si to chtěl pořádně vychutnat a tak nikam nespěchal.
Najednou se ze zdi skokem vynořil Jackův perleťový duch a srazil Richarda k zemi. Pozdě. Richard už stačil zmáčknout spoušť. Alice se sesunula k zemi.
Tam zatím probíhal souboj mezi Richardem a Jackem. Richard seděl na Jackovi a dával mu, co se do něj vešlo. Ten se snažil jeho útok odrazit tím, že mu pevně svíral krk. V tu chvíli je však od sebe někdo odtrhl. Každý odletěl na jednu stranu a zůstal sedět v koutě s vykulenýma očima. Mezi nimi stála Alice. Také z ní byl duch. Tvářila se úplně stejně jako Jack a Richardem. Světla zhasla, ale stěny rudě svítily, jako od ohně.
„Já jsem vás varoval, Richarde,“ zazněl z temného kouta hlas. Za chvíli se z rohu vynořil muž v černém.
Stěny byly stále rudější. Kolem se začaly rojit tmavé stíny. Bylo jich čím dál více. Alice, Richard a Jack se stáhli blíže k sobě.
„Co tak koukáte?“ zavřeštěl Richard. „Pomozte nám přece!“
„Už je pozdě! Svoji šanci jste už propásl! Už si pro vás jdou!“ odpověděl muž a zmizel.
Stíny vystoupily ze stěn a pomalu se sápaly po Alici, Richardovi a Jackovi. Ti se bránili jak nejvíc mohli, ale proti skupině rohatých nic nezmohli. Za malý okamžik už všichni zmizeli pod zemí. Stěny už byly opět bílé a všude vládlo ticho a tma.