Jméno máš jako měsíc, vlasy ti září jako paprsky Slunce.

Lví řev z klobouku Luny Lovegoodové se nesl po školních pozemcích až k hradu. Od kterého uháněl Neville Longbottom s velikým transparentem v náručí. Barevné listí, které zanesl na školní pozemky vít od Zapovězeného lesa, mu šustilo pod nohami. „GINNY WEASLEYOVÁ VSTŘELILA DRUHOU BRANKU! NEBELVÍR VEDE NAD ZMIJOZELEM DVACET KU NULE!“ ohlásil Lee Jordan. „Pospěš si Neville.“ Zavolala Hermiona, která ho netrpělivě očekávala u schodiště. Spolu s Lunou mu pomohla s transparentem. „Pojď!“ zakřičela Luna přes vřavu nebelvírských studentů a lva na svém klobouku. Podala Nevillovi ruku. „Díky,“ řekl Neville a celý zarudlý se posadil na prázdnou sedačku. Mezitím Hermiona s ostatními nebelvírskými studenty rozvinula plachtu, kterou předchozího večera vyrobili. Na ní bylo napsáno „Nebelvír vyhraje!“ a vedle lev, patron nebelvírské koleje požírající zmijozelského hada. Hermiona vytáhla hůlku a najednou se mezi studenty proháněl lev, který si pochutnával na hadovi. Ginny Weasleyová vstřelila další dvě branky. Zmijozelští halekali a hlasitě nadávali svým hráčům jaká jsou nemehla. „Pošlete po ní Potlouk!“ zakřičel Malfoy. Zatímco ostatní koleje uctivě fandili nebelvírským. „Harry Potter se prohání po hřišti jako vítr!“ To už i Lee spatřil zlatavý míček, který poletoval těsně před Harrym a snažil se mu uniknou z dosahu. V jedné chvíli všichni zadrželi dech a v druhé se nebelvírští, havraspárští i mrzimorští studenti radovali, objímali, točili svými šálami a provolávali slávu nebelvírskému famfrpálovému týmu. Luna zatočila svým kloboukem a vyhodila ho vysoko nad hlavy ostatních. Přistál blízko Nevilla, ten si ho nasadil na hlavu. Luna se usmála a odcházela s ostatními k hradu. „Luno!“ zavolal Neville a doběhl světlovlasou dívku. „Ne-ne-nechceš..“ oddychl si a dodal si odvahy. Luna čekala. „Nechcešsejítprojít!“ vyhrkl to ze sebe tak rychle jak jen to šlo. Luna vytřeštila své pomněnkově modré oči. „Já?“ otočila se, nevěřila vlastním uším. „Opravdu?“ Neville přikývl. Luna se malinko začervenala a přikývla. Mlčky procházeli po cestičce zasypané listím namířené k jezeru pod hradem. Tráva, která byla ještě před dvěma měsíci měkká a voňavá, vypadala teď, v půlce října zežloutle a posmutněle. Neville si utrhl jedno stéblo a žmoulal ho ve své ruce. Luna se s rozpaky usmála a posadila se na veliký balvan na břehu jezera. Neville usedl kousek vedle. Tenhle okamžik si představoval tak dlouho, že si ani nepamatoval kdy s ním přišel. Každopádně ho měl propracovaný do každičkého detailu. A teď když ta dlouho očekávaná chvíle přišla, nevěděl co udělat. Luna si kladla stejnou otázku. Setkali se očima a nepatrně se na sebe usmáli. „Luno?!…“ nakousl Neville a čekal na odpověď. „Ano?“ odpověděla Luna otázkou. Při tom se zadívala na křoví u břehu, když se otočila spatřila obličej chlapce, který jí doprovázel k jezeru. Luna zavřela oči a čekala co se stane, nebo nestane. Cítila Nevillův dech a hlasité bušení svého srdce, bála se že jí snad vyskočí do Nevillova obličeje. A najednou ucítila něco teplého a měkkého na svých rtech. Byly to Nevillovi rty. Tep se jí zvýšil a Luna cítila, jakoby jí chtělo snad srdce vyskočit z hrudníku a vykřičet tu lásku, kterou náhle pocítila. Lví klobouk na Nevillově hlavě zařval. „Miluji tě!“