Na cestě

Byl chladný večer, slunce se pomalu sklánělo k obzoru a na krajinu padal stín. Zane¬dlouho, aniž bychom to byli předem tušili, sestoupil ten temný plíživý strašák i do našich duší. Jako každý podzim jsme my, mladá krev vesnice Mien, seděli u ohně, zahřívali se navzájem a čekali, kdo vhodí do éteru lepší téma pro diskutování. Nemuseli jsme lovit v pamětech dlouho, na vysoký pařez se totiž přisedl muž, jehož tvář nebyla ve vesnici spatřena po několik let. Za mých dětských časů se šuškalo o jeho podivném zmizení, teď už na něj všichni dávno zapomněli. Mohli ho zajmout vojáci, sežrat vlci, anebo mohl umrznout v horách. Truchlit ve zdejších tvrdých podmínkách není na místě. Postarší tmavovlasý muž s vypěstovanými vousy se pohodlně usadil, podíval se zpříma do našich dychtivých očí a jal se vypravovat na několik dalších nočních hodin.
,,Toho podzimu, když jsem zmizel, se událo několik převratných událostí, které navždy
změnily můj život. Nikdy se nebudu moct vrátit do těch let předešlých, žít, jako by se nic nestalo. Už nejsem člověkem, ocitám se na půli cesty… Rád jsem poznával okolní drsné končiny, hlubiny hustých lesů, zvěř pasoucí se na zelené trávě, proto mi nic nebránilo vydat se někam dál, kam mé kroky ještě nedošly. Zaměřil jsem se na západní končiny a byl zvědav, jaké nové divy se mi vryjí do paměti. Několik dní mi trvalo, než jsem přešel Trevorský les. Mnozí z vás ho jistě znají, avšak jen okrajovou část. není vůbec tak dě¬sivý, jak se zdá, jen je prostě jiný než ostatní nám známé lesy. Čím hlouběji jsem šel, doléhal na mě podivný pocit. Cítil jsem se volně i svázaně zároveň, chtěl zvědět všechny tajuplnosti, jež okolní stromy skrývaly. Něco v nich bylo, jen přijít na to co. Užíral jsem se svou nevýchodnou situací celou cestu, proto jsem si ani nevšiml jiných pochybných věcí. Tráva zelenala intenzivnější barvou, kůra stromů zjemněla, lesní zvířena se klidně pro¬háněla kolem, jako by si snad myslela, že jí nehrozí žádné nebezpečí, které člověk všem představuje. Srnky se ke mně bez ostychu přiblížily na několik kroků, pak se vítr obrátil, pocítily můj pach a polekaně odběhly. Dlouho jsem nad tím dumal, ale nic nevymyslel, pokračoval jsem dál tím podivným místem.
Celé dny jsem pochodoval a poznával, v nocích spal na provizorních lůžkách z kapradin, listů, trávy. I přes sžíravý pocit něčeho nenormálního ke mně sny přicházely nerušeny. A vězte, že se mi po mnohá léta sny nezdály. Ráno jsem se cítil odpočinutý, jako bych ne¬cestoval již několik dnů jedním rozlehlým měnicím se lesem. Až po týdnu skrytu pod ko¬runami stromů se mé tělo začalo dožadovat pořádného denního světla. V hlavě mi blikalo varování, abych se odtamtud už konečně vymotal. Jenomže vylézt na strom mi nepo¬mohlo, dívat se do neexistující mapy také ne, musel jsem spoléhat na vlastní instinkt, jež mne snad vedl správným směrem přes kopce poseté listím.
Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím, když se les začal rozestupovat a sluneční pa¬prsky s vervou prorážely ponuré stíny stromů. Přestože na mne sedla únava, zrychlil jsem krok a pospíchal na volné prostranství. Poslední strom se kolem mne jen mihl. Za¬stavil jsem na prosluněné louce, chvíli se šťastně točil kolem a pak strnul. Nadšení vy¬střídalo zděšení, nebo úžas? Více jak sedm dní jsem se potýkal s listy a jehličím, nyní na mě čekala voda jako vykoupení za všechny ty dny. Rozlehlé jezero s průzračně čistou vodou, které mě k sobě lákalo jako myš hladovou kočku. Sundal jsem ze sebe plášť za¬prášený z cest, odhodil brašnu s jídlem a přistoupil k okraji, kde se jemný písek nechal unášet něžnými vlnkami. Smočil jsem v hřejivé vodě prst, blažený oddych rozlévající se mi po těle, vystřídal chlad. Ztuhnul jsem na místě, polekaně vytáhl palec z vody a spad¬nul do písku. Něco jako by mne tím jediným dotykem vyděsilo, přimrazilo. Zíral jsem před sebe, neschopen jakéhokoliv pohybu. Vůbec jsem sobě nerozuměl. Mysl se odplavila s posledními kapkami vody na mém palci a já zůstal naprosto prázdný. Zmrazený muž bez duše.“ Starý muž se odmlčel, pročistil si hrdlo a pokračoval dál.
,,Netuším, jak dlouho jsem tam seděl. Vnímal jsem jen zvětšující se stíny na klidné hla¬dině jezera. Takhle vůbec nevypadala nebezpečně.pak do ticha zašramotila suchá vět¬vička. Pomalu jsem otočil hlavou a myslel si, že mě teď už nemůže nic překvapit, ovšem to jsem se mýlil. Z lesa vystoupili dva muži odlišní od člověka. Dlouhé hnědé vlasy jim upraveně splývaly po zádech, které halil zelený plášť. Jejich oči se na mne upíraly, víc jsem z šera nepoznal. Jeden z nich na mne ukázal a pokynul mi, abych je následoval do lesa. Nechtělo se mi, leč něco mě přinutilo vstát a změnit svůj názor. Blížil jsem se k nim pomalu a jediné, co mi vytanulo na mysli, byla stále se opakující myšlenka, že ti dva přede mnou jsou elfové. Nevěděl jsem, jak jsem to poznal, avšak byl jsem si svou do¬mněnkou stoprocentně jistý. Vzali mě přátelsky kolem ramen a já šel. Šel s nimi do hlu¬bin lesa…“ a tam skončil. Víc nám starý muž ke svému příběhu neřekl.
Vstal s námahou od již vyhaslého ohně, protáhl si zdřevěnělé nohy a naposledy pro¬mluvil: „Už nemohu žít mezi vámi. Víckrát mne neuvidíte.“ Dořekl potichu, ale všechny z jeho hlasu zamrazilo. Pak se otočil, vykročil pryč a
navždy zmizel ve tmě.