Prolog k Bibli, knize knih

Tma. Nekonečná, neproniknutelná temnota. Mrazivá jako led, hluboká tak, že každá živá duše, která by sem vkročila by byla lapena do jejího objetí, pocítila by její moc, která dokázala svírat duši jako ocelová past. A pak to ticho, drásající sluch. Hlasy, pokud zde někdy mluvily, se mělnili při křiku jen na pouhé odumírající slabiky ozvěn, rychle mizícím v nekonečné prázdnotě. Temnota si nepřeje být rušena. I přes všechno prázdné nekonečno se v temnotě cosi pohnulo. Kdyby bylo něco takového možné, zdálo by se že nekonečnou tmou projelo zaleknutí. Ona byla první a jediná. A teď se po těch nekonečných miléniích prázdnoty a nicoty začne probouzet cosi, co v ní probouzí strach a nejistotu. Mělo to tak být, to v hloubi svého vědomí ví, nic není neomezené. Ale ona se nerada vzdává. Není to první probouzení se čehosi. Několikrát to již zahnala, ale teď se to zdálo jaksi mocnější, odhodlanější prorazit.
Temnota se stáhla k probouzející se bytosti. V místech kde se cizinec probouzel byla tma doslova hmatatelná. Napjaté ticho, které se zdálo být daleko více ohlušující než to před tím, mohlo trvat několik minut, nebo naopak mnoho stovek milénií.
Pak se v Temnotě objevili oči. Zdálo se že je v nich ukryta nekonečná moudrost, laskavost a naděje. V černých duhovkách a zornicích se zrcadlil třpyt malých světélek, která snad plála v jeho myšlenkách. Temnota, pokud by mohla mluvit, jistě by výhružně syčela. Jelikož v tomto prázdném nekonečnu ještě slova neexistovala, probíhal rozhovor mezi těmito dvěma entitami na jiné úrovni vnímání.
Oči se upřeli do temnoty, a jako by se rozzářili vnitřním světlem odrazu neexistujících galaxií.
„Co jsi?“ zeptala se Temnota.
„Špatně se ptáš, nekonečná, neumírající. Raději se zeptej ‚Kdo jsi‘?“ odvětil neznámý moudrým, takřka laskavým hlasem.
„Tedy, Kdo jsi? A odkud znáš mé pravé jméno?!“ otázala se Ona.
„Jsem ten, kdo byl vyslán, aby zapálil světlo.“ Odvětil Cizinec.
„A stvořil tak zkázu nekonečna? Pokud jsi byl vyslán Nejvyšším tak jistě víš, co se stane, světlo přivábí a stvoří nové bytosti. Ty je neovládneš.“ Zazněl posměšný hlas Temnoty.
„Dal mi dostatečnou moc, abych se s nimi dokázal v případě nutnosti vypořádat. Stvořím své posly, a ti budou vnášet světlo až do nezapadlejších koutů temnoty. A oni mi pomohou stvořit něco, na čem bude vzkvétat nejdokonalejší dílo Nejvyššího.“
Temnota se rozesmála. Záchvat smíchu trval bez mála milion pozemských dní. Cizinec stál bez hnutí a čekal až se Temnota přestane smát. „Konečnou zkázu!“ zařvala Temnota s poslední vlnou smíchu. „Ne, život. Dar Nejvyššího nekonečné noci.“ Odvětil Cizinec.
„Jen pokud mne porazíš, Cizinče.“ Zavrčela zle temnota „Jedině když mne zabiješ.“
„Sama víš, že jsi nekonečná, neumírající. Ne nezabiji tě. Budeš žít, ale zmenšená, oslabená. Nastává vláda Světla.“ Řekl hlas Cizince vítězně.
„Budu bojovat, mnozí z tvých prvních nakonec podlehnou a ti tví ‚živí‘ tvorové, podlehnou ještě snáz. Já jsem totiž nejmocnější z toho co Nejvyšší stvořil a stvoří.“ Řekla pohrdavě.
„Nic jiného bych ani nečekal. Však uvidíme, kdo zvítězí, bude mít možnost na vždy ovládat Prostor. Bereš?“ ozval se Cizinec. Temnota se rozesmála „Souhlasím, ale předem ti říkám, tvá práce je zbytečná!“ zasmála se ledově Temnota.
„Nikdy není žádná práce ani snaha zbytečná. Budeš bojovat z ústraní, a vím že tvá moc obrátí k tobě mnohé, i ty nejvěrnější přívržence. Ale teď udělám to co musím. Vykonám první krok.“ Ozval se mírný Cizincův hlas. Temnota se otřásla. Náhle jí samotné bylo chladno. Poprvé pocítila skutečný strach. „Co chceš dělat?!“ zasyčela Temnota, i přes největší snahu se jí to nepovedlo tak hrozivě jak by si přála.
„Fiat Lux!“ Zahřměl Cizinec.
„Nééééééé… To nesmíš!“ Zaječela zoufale Temnota.
Cizinec se v jiskřivém, prvním, a ještě mdlém světle usmál.
„Budiž Světlo!“ řekl Bůh…