Liath 6. část

Liath bez dechu běžela chodbou. Doufala, že konečně najde cestu, ale již přestávala věřit, když v tom zahlédla na konci chodby záblesk světla. Sebrala poslední síly a rozběhla je vstříc naději na záchranu.
Avšak hlas, který najednou zaslechla, ji donutil zpozornět a přemýšlet. Hlas tak důvěrně známí, ale přesto si jej nedokázala nikam zařadit.
Běžela dále,.. až tam, na konci chodby, jemně zářila, těžko říci jestli se vznášela či ležela na nějakém podstavci..
Kniha ztěžklá stářím, vázaná v černé kůži.
Volala ji k sobě, věděla, že ji musí získat, avšak najednou se nemohla pohnout.. Jakoby ji nohy vrostly do země.
Pohltila ji tma a chodbu zaplnil její zoufalý křik.

° ° °

Aneta se vzbudila a její oblečení bylo nasáklé potem.
Když začala psát příběh o Liath, dělala to pouze pro zábavu. Avšak teď se celý příběh stával den o de dne reálnější. Nebylo to poprvé co se ji o Liath zdálo, občas jako, by příběh pokračoval bez ní. Někdy, když na psaní neměla tolik času, její fantazie za ní příběh Liath tvořila a psala sama.. Bylo to možné ? Nebo měla Aneta opravdu tak bujnou fantazii, že si i tohle představovala ?
Stávala se vězněm své vlastní fantazie,.. Byly dny, kdy ji její matka nebyla schopná probudit a Aneta prospala celé dny.
Někdy měla chuť celý příběh zničit a roztrhat, ale po té ji vždy přišla do hlavy myšlenka, že by snad ani sama bez Nissienu nemohla žít.
Celé dny byla zasněná a v posledních dnech nevnímala nic jiného než svou fantazii.
Neuvědomovala si, že pouze sní. Ve své mysli s potulovala po Nissienu a tento svět ji naprosto pohltil.

° ° °

Liath nevěděla kde je ani jak se tam dostala. Myslela si, že tohle vše je jen sen, dokud se neprobudila na kamenné podlaze komnaty, která vůbec nevypadal,a přívětivě. Chlad z kamenů v podlaze pomalu prostupoval jejím tělem a její mysl byla otupená.
Vzduch byl prosycen sírou. Co by dala za trochu světla ?! Byla zesláblá a každý její pohyb ji způsoboval bolest.
Měla strach.
Komnatou se ozvaly kroky. Podlaha byla mokrá a přesto na ni plášť nově příchozího šustil jako na pěšině pokryté spadaný listím.
Liath vyčerpaně zvedla hlavu, ve snaze pohlédnout nově příchozímu do tváře. Uviděla však jen záblesk rudého světla.
„Ellathane, pomoz mi..“ stihla ještě zamumlat něž upadla do hlubokého spánku.

* * *

Ellathan přecházel po místnosti a zběsile přemýšlel. Když uslyšel její hlas, měl chuť se za ní hned vypravit.
Ovšem, nebylo by to poprvé, co by nepřátelé nevyužili jeho slabosti pro jeho pokoru. I když.. její hlas zněl tak skutečně, za žádnou cenu nesměl ohrozit Nissien. Avšak, uvědomil si, pokud-li znali její hlas, už věděli kdo princezna je a kde se nachází.
Dnešní den, měl být s Liath, měl ji hlídat, ale zklamal. A nepřátelé toho využili již první den její dospělosti.
V Nissienu je hranice dospělosti 17 let, v tomto věku se většinou projevuje magická moc a síla vůle.
Ellathan vyběhl z místnosti a šel oznámit královu poradci své pochybnosti.

* * *

„Ellathane, to nemůžeme, nemůžeme ohrozit Nissien. Není možné, aby byla Liath v nebezpečí-“ Nathaniel byl přerušen mužem, který ve spěchu bez zaklepání vtrhl do místnosti. Než jeho nevhodné chování stačili okomentovat, muž ze sebe pravil.
„Nathanieli, královna s vámi chce nutně mluvit!“
„Královna je tady ?“ zeptal se překvapeně Ellathan.
Odpovědí mu byla Evanna, jenž rozrazila dveře a vlasy ji rozčíleně vlály kolem obličeje.
Nissien změní každého a Evanna Tmesis byla opět vílou.

* * *

„Má dcera byla unesena a vy si tady jen tak sedíte ! Jasně jsem vám řekla, Nathanieli, že si nepřeji, aby se má dcera do Nissienu vrátila. Vám nestačí, že jsem přišla o muže ?! Chcete mě ještě připravit o dceru..“ Skoro křičí rozběsněná Evanna se slzami v očích.
„Královno.. Uděláme co bude v našich silách, abychom princeznu zachránili. Věřte, že nás to zasáhlo stejně tak jako vás. Princezna Liath je pro náš svět jedinou záchranou.. –“
„Vás zajímá Liath pouze jako princezna, ale ona není věc, aby jste o ni mohli rozhodovat, já si nepřeji, aby se kdy do Nissienu vrátila. Je to nebezpečné a já si to nepřeji, chápete to ?! Prostě ne!“ Přerušila Evanna Nathaniela.
Avšak Nathaniel se pouze smutně usmál..
„Evanno, tady nejde jen o tvou dceru, ale o celý náš svět.. Nemůžeš ho odsoudit k záhubě.. Zapomněla jsi snad, že tohle místo byl tvůj domov ? A že je zde nadále domov spousty bytostí, které si zaslouží nadále žít. Nikdo nemá právo je odsoudit k záhubě. Copak si nevzpomínáš na malé víly z tvého rodu ? Co by na to řekla tvá matka, která se zde narodila i zemřela.. Natožpak tvůj muž, drahý král, jenž pro tento svět obětoval svůj život..“
Evanna byla natolik zaslepená strachem o svou dceru, že na tuto skutečnost opravdu zapomněla,.. a tváře ji polil ruměnec.