Kethleen - Malá noční svatba

Kapitola 3. Malá noční svatba

Poslední velkou událostí společného léta Joe a Severuse Snapea bylo, že oba dostali pozvaní na svatbu Fleur a Billa Weaslyho.
Jako členové řádu, i jako jejich přátelé, nebo jen známí nemohli přeci chybět.
Krom Brumbála nikdo netušil, že Joe netráví léto tak opuštěně a osamoceně, jak mysleli ostatní. Také proto jí Molly, Billova matka, pozvala do Doupěte, aby poslední tři dny prázdnin a předsvatební horečky strávila u nich.
Měl přijet i Harry a Hermiona, takže sešlost neměla být rozhodně malá.
Rodina Fleur bydlela v nedaleké vesnici a držela se v přísném utajení. Pro ně byl domeček Weaslyových až příliš malinký.
A tak Joe musela pozvání přijmout. Ne snad, že by se jí až tak nechtělo z útulného domečku, přeci jen, dva měsíce strávila na jednom místě a to byl u ní docela i výkon. Přesto si nestěžovala, měla to velmi ráda a navíc, nebyla tam sama. Už to byl důvod k radosti a přetrpění takového detailu, jako je stále stejné místo.
Snape byl pozvaný až na samotný obřad, tak jako většina členů Řádu.
Tak probíhalo malé balení a poslední přípravy. Joe už se neměla vrátit. Hned po obřadu a posledních oslav se od všech odpojí a půjde plnit svou tajnou misi pro profesora Brumbála a také pro Harryho, který o tom neměl ani zdání.
Další věc, kterou vědělo jen pár zasvěcených osob.
„Vlastně jsem na něco zapomněla.“ Řekla a vykoukla zpoza rohu svého pokoje.
Snape přecházel po vedlejší místnosti a tvářil se podivně roztržitě. Joe tušila, že je v tom něco, týkajícího se Voldemorta.
Sice jeho znamení vnitřně zmrazila, ale i tak jej pořád cítil a když jeho „Pán“ volal, poznal to. Poslední den, vlastně i hodinu byl čím dál roztěkanější. Znamení jen mírně žhnulo.
Byl to důkaz o tom, že brzy přijde zavolání.
Věděli to oba, ale Severus se to snažil prozatím odsunout stranou. Byl to poslední večer, který stráví s Joe společně. Poslední před jejich velkým úkolem. Nechtěl, aby jej promeškal tím, že bude někde na smrtijedské radě. Jenže čím blíž byl večer, tím víc to bylo zřejmé.
Tak i jeho nálada byla velmi nevyzpytatelná.
„Hm..asi se ti to nebude líbit.“ Dodala poněkud měkčeji. Vážně netušila, jestli jí to projde.
„O co jde?“ zeptal se, ale myšlenkami byl jinde a moc ji nevnímal.
„Spíš o koho.“ Pípla nesměle a pohlédla směrem k mourovatému nadělení, pohodlně spícího na stole. „Nemůžu si ho vzít sebou.“
Mistr lektvarů se vzdálil od svých úvah a také se podíval směrem, kterým se dívala ona.
Pak mu to došlo.
„Cože?“
„Říkala jsem právě, že ho nemůžu mít sebou.“ Zopakovala lehce provokativně a pak zase poněkud střízlivě. „Myslela jsem, že ti nevadí.“
Jenže Snape jen mávl rukou a zase se k nim otočil zády. Další signál, co ho dohonil mu zkřivil tvář. Nechtěl, aby to viděla.
Avšak někomu, kdy byl tak bystrý jako Joe, to mohlo jen stěží uniknout. Nechala tedy stranou starosti s kočkodlakem a daleko víc se začala zabývat tím reálnějším problémem. Tolik jí blízkým.
Povzdechla si a na posledních pár minut zmizela v pokoji. Rychlostí blesku vše dokončila a zabalila i poslední věci. Musela se vzdát většiny svých oblíbených maličkostí.
Dokonce zde musela zanechat i fotografii rodičů. S novou identito by to bylo nebezpečné.
Ještě štěstí, že Snape slíbil, že se postará o uložení všech věcí po dobu, co tu ona nebude.
Vděčně se pousmála, ale pak radost vystřídal smutek.
Jednu věc si sebou chtěl vzít určitě a to stůj, co stůj. Jenže prsten, který dostala, se jí ztratil. Nenašla jej a velmi jí to rmoutilo.
Snapovi o tom už znovu raději neřekla. Od chvíle, kdy přiznala, že jej ztratila, nevypadal příliš nadšeně. Ačkoliv nevěděla, jestli je to způsobenu skutečně tím, co se jí přihodilo, nebo spíš Voldemortovým voláním.
V těchto posledních hodinách byl mistr lektvarů pln podivných nálad.
Když konečně zaklapla sponu cestovního vaku a odložila i zbylé věci do kufru, vyšla z pokoje, aby se plně mohla věnovat svému příteli.
Usadila se pohodlně do křesla pod oknem a tak, jak to často viděla u Brumbála, spojila prsty špičkami k sobě.
„Kdy tě vlastně zavolá určitě?“ nevydržela to. Houstnoucí atmosféra začínala být nesnesitelnou.
Jenže Snape jí neodpověděl.
Nechala tedy toho gesta a jednoduše se zaklubala dál do křesla. Přitáhla si k sobě nohy a hlavu pohodlně opřela o okraj. S očima poněkud rozšířenýma, ale stále jiskrnýma a živýma na něj hleděla a mlčela.
Opět si pomyslila, jaká je škoda, že nemá svůj prsten.

Pozdě v noci se Snape vrátil.
Joe na něj chtěla počkat, jenže z nějakého podivného popudu usnula s křesle, kde jej mnoho hodin sledovala. A tak ji našel opět spící.
Už si na tuto podivnou tradici celkem zvykl.
Měl trochu času, aby se vzpamatoval ze setkání. Ještě pak sepsal dlouhý dopis pro Brumbála a ještě ten večer, nebo spíše noc, jej odeslal. Pak už ho čekal poslední úkol.
Vzbudit Joe.
Byla tak klidná a hezká, skoro až roztomilá když spala. Oproti bdělému stavu to byl celkem zázrak. Její tvář byla uvolněná a spokojená. Usmívala se letmo i teď.
Přistoupil tedy k ní a lehce se dotkl jejího ramene. Jak čekal, probudila se okamžitě. Bylo to ten podivný reflex, kterého si občas všiml.
Spala hluboce a když chtěla, nemohl jí probudit žádný hluk, ale stačilo, aby na ní někdo promluvil. Zatřásl jí a nebo se jen letmo dotkl a byla hned vzhůru. Občas to mohlo být i děsivé.
Zamžourala do světla lampy.
„Kolik je hodin?“ zeptala se.
„Ráno.“
„Hmh,... ale proč spím v křesle?“ zeptala se nesmyslně rozespale.
„Nemám ponětí, co duchaplného tě k tomu vedlo.“
Jenže to už byla dívka zcela vzhůru. Pokusila se normálně posadit. Ale přesto si nedopustila trochu se na něj ušklíbnout.
„Vtipné.“ Vrátila mu to jeho slovo. „Jak dopadla schůze?“ zeptala se ovšem naprosto čile a okamžitě.
Snape se jen ušklíbl a odešel si sednout na pohovku. „Jako vždy.“ Řekl pouze.
Mohla čekat jak dlouho chtěla, ale jinou odpověď nedostala.
„Byl tam Lucius?“ zeptala se po chvíli.
Přikývl.
„Vlastně, proč by nebyl.“ Zamručela si po chvíli.
„Máš už zabaleno.“ Řekl mistr lektvarů a pokývl hlavou směrem ke dveřím do jejího pokoje, kde stála taška. Bylo to jen zkonstatování.
„Mám.“ Pípla smutně.
Další vlna mlčení. Připomnělo jim to jejich první společné chvíle, kdy také mlčeli. Jenže teď měla tolik věcí, co by mu ráda pověděla. Přesto nemohla.
Tak jednoduše vstala a přešla k němu.
Jako minulou noc, i teď se opřela o něj a na chvíli zavřela oči. Rytmické bušení srdce, bylo jí uklidňující. Bylo prosté a hlásalo obyčejnou pravdu - žiji.
Pohladil jí po vlasech a pak si zhluboka povzdechl.
„Asi si ho budu muset vzít k sobě.“
„Cože?“ odtáhla se a podívala se na něj nechápavě.
„Stingweho.“ Vysvětlil.
„Takže ty jsi mě poslouchal.“ Lehce se usmála.
Snape se na to zatvářil tak, jako že to dělá vždycky, pokud si toho ještě nevšimla.
„Ale nebude ti vadit, že je no….rozmazlený?“ nadhodila vesele.
„Když jsem přežil tebe, jedno pitomé zvíře zvládnu taky.“
Joe se pobouřeně odvrátila.
Praštěnej netopýr.
„Bude mi to chybět.“ Řekla ještě.
„A to?“ zeptal se.
„Víš, ten prsten a tak. Zvykla jsem si na něj. Jenže mi musel někde spadnout.“ Řekla smutně.
Snape ji k sobě zase trochu přitáhl a objal, neviděla výraz jeho tváře ani teď. A možná to bylo dobře.
Nechtěl jí přiznat, že ho velmi zklamalo, když zjistil, že ho nemá. Myslel si, že se jí bude líbit a že bude ráda, když jej bude mít. Ani nevěděl proč, ale na pár chvil zaváhal, když jej vyndal z křesla, kam zapadl.
Takže ho přeci jen chtěla. Bál se toho, že se po něm už nikdy nezeptá. Byl by to jen důkaz toho, že ho nechtěla, že se jí nelíbil, nebo bůhví co ještě. Takhle cítil neskutečnou úlevu.
Jednou už jí ho věnoval, podruhé to už udělat nechtěl. Ona si o něj ovšem řekla sama.
Už si skoro myslil, že si ani nevzpomene.
Jak tak tedy společně odpočívali na pohovce, chopil se její ruky a opatrně do ní vložil důvěrně známý kroužek.
Joe byla nadšená. Dlouze ho políbila a pak s vděčností pohladila matný kroužek.
Tedy ho opět měla u sebe.
„Našel jsi ho.“ Řekla šťastně.

Poslední přípravy na svatbu byly skutečně zmatečné.
Fleur nikdy nebyla ten typ nevěsty, který by musel mít vše dokonalé. Nebyla ani náročná, přesto však poslední úpravy a malé detaily způsobovaly hotové pozdvižení.
Poslední večer nebyl klidný ani Bill.
Přespával mimo dům, to kvůli tradici, že nesměl být pod jednou střechou s nevěstou.
Na Joe tedy přišel druhý, poslední a nejtěžší úkol.
Vzala si na starosti Kouzlo.
Byla to jedna z magických tradic, kdy nevěsta byla oblečena do jednoduchého bílého roucha a spolu s ní ještě další dívky, který si přála mít u sebe. Ty potom společně vyšli ven, kde na vybraném místě, obřadně vybaveném a nebo jen naprosto obyčejném, vytvořily přání.
Nevěsta stála uprostřed a dívky kolem ní v kruhu. Postupně vyjadřovaly zpěvem, co jí která přeje v nadcházejícím manželství. Tyto písně, prastaré a přitom krásné a kouzelné pak vytvořili jedno velké přání, které se zhmotnilo v kámen.
Ten si pak nevěsta vzala na sebe ve svatební den.
Byl to skutečně velkolepý obřad, který měl sblížit všechna děvčata. Byla to už tradice a přesně to samé zamýšlela udělat Joe pro Fleur.

Poslední večer před svatbou se tedy všechny dívky podivně vytratily do pokoje Fleur. Tam se společně oblékly do připravených čistých a téměř zářivých šatů. Byly prosté, bez veškerého zdobení. Ale přesně takové, které se hodily na obřad Kouzla.
Společně jich tedy všech pět seběhlo dolů a se smíchem proběhly kuchyní, kde na ně nepřítomně zůstali všichni zírat.
Venku pak následovaly Joe, která lehkým a svěžím krokem zamířila do malého lesíka.
Byl osvětlený loučemi, ale ne moc. Koruny stromů se tiše pohupovaly sem a tam a vítr jim zlehka cuchal vlasy. Bylo teplo.
Uprostřed malé mýtiny stál opuštěný kámen, obalený nánosem mechu a také značně poznamenaný stářím. Uprostřed něho byla vyhloubená malá jamka.
Tam Joe položila poslední artefakt jejich společného daru pro Fleur. Kámen nevěsty, která už měla po svatbě.
Všeobecně bylo těžké takový kámen získat, neboť každá nevěsta si jej chránila a téměř nikdo jej nepůjčoval. To byla další strast, kterou musela podstoupit tak, která pořádala obřad.
Joe si naštěstí věděla rady a tak teď položila safírový kámen na své místo.
Fleur si stoupla k němu a položila na něj ruce.
Hermiona, Ginny, Joe a Fleuřina sestra Gabriela se postavily kolem. Měly dost místa a jak se ukázalo, bylo to zapotřebí.
Začaly se scházet další.
Fleur jen hleděla na to vše a poprvé neměla co k tomu říci. Byly tam některé její kamarádky a další dívky. Všechny ty, které sice nemohla pozvat na svatbu a nebo které většinou nemohly přijít na obřad. Zkrátka všechny, které měla ráda.
Tak tedy začal nevěstin obřad Kouzla a byla to nádhera.
Z dívek vycházely prastaré tony a slova, která ani nevěděla že umí. Stačilo jen myslet na to, co přejí té, která se zítra vdá a bylo to.
Zpívaly…
Některé krátké, ale plné a nádherné melodie. Ostatní třeba delší, nebo plynulejší, ale všechny od srdce a s nadějí. Hřejivé tóny hlasů a slov, kterým všechny rozuměly, ačkoliv je slyšely a zpívaly poprvé v životě.
A tak přešlo světlo, jakýsi podivný bílý plamen do těla Fleur a naplnil jí tím, co jí dívky přály.
Pak společně tančily a veselily se. Nevěsta byla centrem toho dění a nikdo neviděl krásnější dívku.
Její kámen nabyl barvy rudé, teplý odstín, plný štěstí. Majestátní krása, která se třpytila ve světle pochodní.

Fleur měla na sobě jednoduché bílé šaty a vlasy úhledně sčesané.
Plamen, který v ní dívky předešlé noci probudily a dovolily jej vidět i ostatním, se stále krásně leskl. Rudý kámen, nepříliš velký měla zavěšený na krku.
Byla skutečně nádherná a všem přecházel zrak kolem.
Bill byl jistě nejšťastnějším ženichem a tak spolu stanuli před oltářem.
Obřad byl tedy prostý, ale o to více rodinný.
Paní Weaslyová byla stále usměvavá a milá. A ostatní Billovi sourozenci byli vážní. Jak jen to v takové chvíli jde.
Jak příjemné bylo i pro Joe toto vše sledovat. Zapomnělo se na válku a zapomnělo se i na smrt tam venku. Teď nic z toho neexistovalo. Žádná zloba, nebo nenávist. Prostě podivná síla lásky, která spojila Fleur a Billa dohromady.
Mladý manželský pár si pro sebe a ostatní ukradl malý zlomek času, který přetékal a překypoval radostí.
Svatba byla krásná a noční obřad skutečně kouzelný.
Ještě nikdy hvězdy nezářily tak jasně, ačkoliv se to mohlo zdát jen jako shoda okolností a nebo přílišné vypití alkoholu.
I oslava byla bujará.
Místo, kde se konal obřad bylo přeměněno na taneční parket, kterého někteří rádi využili.
Joe se na chvíli ovšem vzdálila. Odpojila se od oslav, aby mohla být chvíli sama.
Neměla ráda tanec, ne snad, že by to neuměla, ale poslední dobou jí už nepřipadal lákavý.
Tak vyšla sama podál plotu, kde ze tmy pozorovala usměvavé tváře.
Připadalo jí to podivně vzdálené i když krásné.
Tetička Muriel seděla nabručeně u jednoho stolu. Ron se jí pokoušel vyhýbat, nebyl zrovna rád, že je jejím oblíbencem. Pošuk Moody seděl naproti a poklepával si rukou na koleno.
Brumbál byl ve společnosti Artura a dalších. Harry a Ginny, spolu s Ronem a Hermionou trávili také čas podle sebe.Tonksová stála také kousek opodál a v ruce měla sklenici s podivnou modrou tekutinou. A další a další byli zaujati tancem, hovorem, rošťárnami (jako Fred a Goerge). Snape byl také zaměstnán hovorem s nějakým člověkem.
Bylo to podivné. Ostatní nevěděli, že jsou spolu a tak museli zachovávat tyto své „role“ a tvářit se skorem tak, že se neznají.
Joe se vytratila ještě dál, stále se ovšem držela v bezpečí Doupěte. Mimo ně to nebylo až tak bezpečné.
Vyšla si tedy osamoceně pod hvězdami a myšlenky nechala toulat všemi směry. Od obyčejných záležitostí, až po ty druhé, vážnější.
Nějak na ní dopadla tíha toho všeho, tak byla ráda, že má kolem sebe vzduch a prostor. Byla teď ráda, že je sama. Ráda se toulala sem a tam.
I v tom byla její častá změna místa pobytu užitečná. Jenže teď bude opět vázaná jinde a to na celý tok. Jak jen to vydrží? A jaký to bude rok…
Došla až na samý konec zahrady a zastavila se.
Večernice mlčky poblikávala.
„Taky nemáš ráda hlučné oslavy?“ ozval se někde vedle ní hlas. Až skorem nadskočila.
Ohlédla se po něm a strnula.
Setkala se s tím nejpodivnějším člověkem, kterého kdy poznala.
„Ani mi nevadí, jen jsem chtěla chvíli…..klidu.“ řekla prostě.
Žena, se kterou mluvila byla podivná.
Měla na sobě tmavou kápy, dokonce přehozenou přes obličej, jenže posazenou dozadu, takže jasně viděla obličej i vlasy. Dokonce i šaty.
Skutečně divná. Ale tak… tajemně.
„Jsem Siwan.“ Řekla s úsměvem žena.
„Joe.“ Odpověděla dívka.
Pak se odmlčely a i žena zvedla hlavu ke hvězdám. „Jsou tak krásné.“ Zašeptala spíš pro sebe.
„Hvězdy?“ zeptala se.
„Ano, jako kapky rosy.“ Jak podivná Siwan byla.
Měla tmavé, zelené oči. Hluboké a záhadné, jako ona sama, přesto zase ihned černé a chladné, stejně tak jako veselé.
Též měla tmavé vlasy, dlouhé do pasu, sepnuté malými copánky po stranách a stříbrnou sponou vzadu.
Její tvář byla mladá a velmi pěkný. Jemné rysy, tvořící měkké linie a stejně tak tvrdé, jako by byla, kdyby se rozhněvala.
Joe ani nevěděla proč, ale pocítila podivnou úctu a bázeň. Ta žena vedle ní, nebyla jen tak obyčejná, ani jen tak nějaká kouzelnice. Měla v sobě něco hlubokého, ale neprohlédnutelného. Byl to jako čistý a jasný tón, plynulý.
Byla jako Joe když používala temné síly. Jenže s tím rozdílem, že Siwan sama byla temná síla. Takový dojem na ni dělala. A byla skutečně úžasná.
„Kdo jste?“ zeptala se Joe.
Siwan se odtrhla od oblohy a podívala se s úsměvem na ni. „Cítím z tebe tvou temnou sílu.“ Odpověděla nepřímo. „možná máme něco společného.“ Řekla záhadně.
„Vy také?“ byla otázka.
Jenže Siwan se jen zasmála. Melodicky a jemně, nikterak urážlivě. „Možná že ano, ale vlastně ne.“
Tomu nebylo rozumět. „Nechápu.“
„Nemusíš.“ Řekla ještě. Pak se však otočila a pobídla dívku, aby šla také.
Byl čas, aby se vrátily, ačkoliv Joe nechápala proč.
Došli společně zpět. Brumbál si jich všimnul a nebyl sám, přišel k nim.
Siwan se mu mírně poklonila.
„Joe,“ oslovil pak dívku, „jsem rád, že vás opět vidím.“
„Já také, pane profesore.“ Odpověděla tiše a její oči postřehly na malý okamžik, že jí sledoval někdo další. Zlehka se dotkla prstenu a vyslala odpověď.
Jak jen byla ráda, že jej může mít…