Městečkem: Hospodskou

Jako každý jiný den se mi vůbec nechtělo vstávat. Vyhrabání se z teplé a pohodlné postele a následná úprava zevnějšku, mě stálo každé ráno hodně přemlouvání. Ale přece jen jsem si sčesala dlouhé hnědé vlasy dozadu, svázala je koženým řemínkem, na oči jsem jemně nanesla barevný fialový prášek, který jsem si nedávno koupila od Firlose, elfa, který pravidelně jezdil do našeho městečka a prodával nejrůznější věci z Elfí země. Zbytek obličeje jsem poprášila rozemletým jemným práškem barvy kůže. Můj obličej pak vypadal více svěží, než tomu bylo doopravdy. Jistě, na obličeji se vždy dá něco upravit, ale když jsem pohládla dolů, vždy jsem si připadala tlustá. Tedy, břicho jsem měla poměrně ploché, ale ty nohy! A zadek! Kriticky jsem zakroutila hlavou a raději na sebe oblékla nějaké volnější oblečení. A poté konečně vyrazila do práce.

Vedla jsem hostinec „U Lasiry“. Lasira jsem byla samozřejmě já. Podnik jsem zdědila po otci, který ho po mě pojmenoval už když ho otevíral. Hostinec se rázem stal vyhlášeným podnikem, v této části Merijského království poměrně populárním. Ale to pominulo. Nyní většinou jen nalévám pivo místním štamgastům, kteří mě nikdy nezklamou a pravidelně hostinec navštěvují. Někteří hosté se občas u mě také ubytují, ale to se neděje nijak často. Prakticky vzato jsem závislá na obyvatelích našeho městečka.

Odemkla jsem hlavní dveře a vešla do šenku. Otevřít okenice u čtyř oken mi netrvalo moc dlouho, do místnosti se tak začínal dostávat čerstvý ranní vzduch. Ze stolů jsem sundala všechny židle a poté jsem zapálila v krbu. To kvůli světlu i atmosféře. Za bar pultem byly naskládané dřevěné půllitry a tupláky, do kterých se ihned mohlo začít čepovat pivo ze sudů za barem. Stačilo jen, aby přišli první hosté.

Ovšem první kdo přišel byl kuchař. „Ahoj Marku,“ pozdravila jsem.
„Ahoj,“ odpověděl a sedl si k baru. Nalila jsem mu čaj, který jsem před chvílí uvařila a spolu jsme ho začali upíjet.
„Vím, že bych to před tebou, jakožto před mojí šéfovou, neměl říkat, ale dneska se mi sem vůbec nechtělo,“ povzdechl si Marek. Docela se mi líbil, vysoký, poměrně svalnatý. Černé vlasy měl krátce zastřižené, v jeho hnědých očích se člověk snadno ztratil a pravidelně chodil neoholený, na tváři míval krátké strniště. Ale i po charakterové stránce to byl dobrý chlap. Slušný, žádný ožrala, férový. A také byl ženatý. Jeho ženu jsem měla docela ráda, i když jsme se viděly jen párkrát. Vždy na mě působila sympaticky.
„Mě se sem taky nikdy nechce. Jenže, peníze potřebujeme oba. A i když ne moc, tak tenhle podnik vydělává.“
„To máš pravdu,“ přikývl.
Do místnosti vešel první zákazník. Byl to pan Jerom, sedával u nás často. Jakmile jsem uviděla jeho malou postavu a šibalský úsměv na staré tváři, chopila jsem se korbelu a načepovala do něj pivo. Naštěstí, jeho teplota byla tak akorát. Pan Jerom si přisedl k baru.
„Zdravím vás,“ pozdravil a upil pěny. „Dneska vám to nějak sluší, slečno Lasiro,“ pokusil se o kompliment. Snažila jsem se ho odbýt typickou větou- „Ale jděte!“ Ale on si nedal říct. Tak jsem nakonec uznala, že mi to sluší.

Přes oběd vždy bylo co dělat, Marek vařil jako o závod a já jako o závod hotová jídla roznášela a točila další piva. K odpoledni se práce zklidnila, seděli jsme s Markem na baru a tentokrát místo čaje popíjeli kávu, když do hostince vešel Derik, místní kovář.
Ten se mi líbil ještě více než Marek. Byl také vysoký, tmavé vlasy mu sahaly až ke krku, pravidelně měl oholenou tvář a samozřejmě, jelikož to byl kovář, měl docela pěknou postavu. Ale nic z toho by mě nelákalo, kdybych ho pořádně neznala. Byl to skvělý chlap. Ochotný, pracovitý, i když s prací to občas přeháněl. Byl milý a přátelský. Pamatuji si, že když se sem před nějakými devíti lety přistěhoval, myslela jsem si o něm, že to bude tichý a zatrpklý člověk, ale spletla jsem. Byl to úžasný muž. A byl svobodný.
„Ahoj Lasiro,“ pozdravil mě s úsměvem. Pozdrav jsem opětovala a zeptala se, jestli si něco dá. Požádal o kávu. Použila jsem horkou vodu, kterou jsem zalila kávu mojí a Markovu a jeden šálek připravila i Derikovi. Sedl si k baru.
„Dobrá káva,“ ohodnotil. „Od Firlose?“ zeptal se dodatečně. Přikývla jsem. Firlos tu byl známý, dodával zboží i Samuelovi, obchodníkovi s bylinkami, který měl krámek vedle Derikovy kovárny.
„Jak to dneska jde?“ zeptal se Derik.
„Vleče se to. Ale na výdělek si stěžovat nemůžeme, vždyť se podívej, štamgastů máme plnou hospodu.“ Zasmála jsem se. „A jak to jde u tebe?“
„Taky si nestěžuji. Zakázky jsou, práci zvládám jak je třeba. Jen málokdy zatoužím po nějakém pomocníkovi.“
„A co jinak?“ zeptala jsem se takřka nevinně. Byli jsme přátelé a říkali jsme si spoustu věcí, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, o Derikově osobním životě jsem toho moc nevěděla. A on o tom mém vlastně taky ne. I když, ono není co vědět.
„Pořád stejné. Práce, spánek, práce, spánek. Nedávno mě k sobě pozval Samuel. Margareta uvařila skvělou večeři. Ale jinak všechno při starém.“
Přikývla jsem.
„A co ty?“ zeptal se na oplátku. V tu chvíli se Marek lehce zasmál. Zamračeně jsem na něj pohlédla, on se s omluvným gestem vytratil do kuchyně. Věděl o tom, že se mi Derik líbí. A teď mě před ním ztrapnil.
„U mě také tak nějak. Práce, spánek. A mě na večeři nikdo nezve.“ Tu poznámku jsem myslela jako humornou narážku na to, že jeho zvou na večeře a já musím jíst sama doma. Měl to být vtip. Jenže mi vzápětí došlo, že to vyznělo tak, jako bych chtěla, aby mě pozval na večeři. A on to patrně také tak pochopil.
„Tak pojďme spolu. Dáme si na chvíli oraz, dlouho jsme si spolu pořádně nepopovídali,“ řekl možná až moc přátelsky. Alespoň, já v tom žádnou romantiku, nebo nervozitu z pozvání osoby, která se vám líbí na schůzku nezaslechla. Ale co bych vlastně chtěla, vždyť jsme byli jen přátelé.
„Beru!“ přijala jsem s úsměvem. „Máš pravdu, oraz potřebujeme oba.“

Večer v práci probíhal tak jako každý jiný. Když se setmělo, do lokálu přišlo několik dalších pravidelných návštěvníků. Marek mi pomohl vyměnit dřevěný sud s pivem a já tak mohla čepovat bez přestání. Ten večer jsme se docela zapotili, když Marek neměl co na práci v kuchyni, pomáhal mi roznášet piva a kořalky, které si také lidé objednávali. Poslední opilec odešel až dlouho po půlnoci. Zavřela jsem dveře a začala pomalu uklízet. Marek mi pomáhal.
„Tak co, jak to šlo s Derikem?“ zeptal se. Nemělo cenu zastírat své city poznámkami typu: „Co by?“ nebo „Jak to myslíš?“ Tak jsem řekla pravdu.
„Domluvili jsme se na večeři, ale spíše to vypadá na přátelské posezení, než nějakou romantickou schůzku.“
„No, co ty víš? Třeba se mu taky líbíš, jako on tobě.“
„To pochybuji. Ale mě stačí, že jsme přátelé. Hodně jsem o tom uvažovala. Ono to je možná lepší. On je skvělý chlap a mít za kamaráda skvělého chlapa není špatné,“ řekla jsem.
Marek se pousmál. „Jednoho pořádného chlapa za kamaráda už máš. Mě.“
„Já to tak nemyslela…“ chtěla jsem se omluvit, ale on s úsměvem zavrtěl hlavou. „Já taky ne. Myslím to tak, že když už za kamaráda jednoho pořádného chlapa máš, tak můžeš mít i pořádného chlapa jako milence.“
„Uvidíme,“ povzdechla jsem a raději se soustředila na vytírání podlahy.

S Markem jsme poklidili a vydali se k domovům. Dnes byl náročný den. V pokladně přibylo sice spoustu mincí, ale v příštích dnech bylo nutné koupit pivo a potraviny. Pivo jsme odebírali z pivovaru z vedlejšího města a maso jsme kupovali od místního řezníka, Soloma. Samozřejmě, v našem městečku bylo řezníků víc, ale Solom měl podle mě nejlepší maso. A naši zákazníci si nikdy nestěžovali. Ještě bylo třeba nakoupit zeleninu, ale v tomhle ročním období jen stačilo udělat si chvíli čas dojít na tržiště nějakou koupit. Hostinec fungoval celý týden, kromě pondělka. Ten byl pozítří. A zítra jsme šli s Derikem na večeři.

Docela jsem se na následující den těšila, ale to jsem nevěděla, co uvidím až přijdu do svého hostince. Vykradli mě.
Veškeré sudy s pivem byly pryč, všechno maso ze spižírny, svícny i pár židlí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stála jsem uprostřed šenku a pozorovala to prázdné místo po sudech s pivem. Až teď mi došlo, že se musím podívat do pokladny. Rychle jsem zaběhla za barový pult a vytřeštila oči na uvolněný trám v podlaze. Sáhla jsem do skulinky skrývající se pod ním. Právě sem jsem schovávala pokladničku. Nebyla tam.

Marek mě utěšoval a objímal mě. Já plakala a stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Vykradli mě. Nějací sprostí zloději, kteří věděli, kde ukrývám peníze. Královská stráž si prohlížela můj hostinec a snažila se najít něco, co by jim pomohlo ve hledání pachatelů. Vyslýchali sousedy, kteří ale prý v noci nic neslyšeli. Nechápala jsem to, dveře byly vypáčené, museli nadělat spoustu hluku, když nakládali ukradené sudy s pivem a židle. Proklínala jsem ty šmejdy. Člověk dře celé dny, aby měl na živobytí a oni ho okradou. Měla jsem nějaké peníze a Marek také, ale bude trvat dlouho, než nastřádáme tolik, kolik bylo v pokladně. Byla jsem hloupá, že jsem si výdělek nebrala denně domů. Byla jsem hloupá.

Celý den jsem obcházela veškeré známé. Potřebovala jsem peníze. Na nákup piva, jídla, masa, zeleniny. Později jsem musela dokoupit i ukradené židle. Byla jsem u všech, se kterými jsem se přátelila. Kromě Derika. Jeho jsem o nic prosit nechtěla, přišlo mi to hloupé. Ostatní přátelé mi půjčili a nakonec jsem dohromady dala potřebnou sumu, abych mohla hostinec znovu otevřít. Na večeři s Derikem jsem ani nepomyslela. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, že dneska je neděle, že dneska večer jsem s ním měla někam jít.

V pondělí ráno jsem se probudila s hrozným pocitem. Zapomněla jsem na něj! Bez líčidel a bez úpravy vlasů jsem se oblékla do prvního oblečení, které se u mně doma povalovalo a vzápětí jsem již běžela směrem k Derikově kovárně. Otevřela jsem dveře a vpadla do místnosti plné dýmu a horka. Derik už byl v plné práci, na kovadlině těžkým kladivem právě opracovával nějaký kus oceli, svaly mu nabíhaly, jak těžký nástroj zvedal a bouchal s ním do železa. Jindy by se mi ten pohled líbil, ale dnes ne. Všimla jsem si totiž jeho výrazu. Ani se na mně nepodíval.
„Omlouvám se,“ řekla jsem nahlas, abych překřičela zvonění oceli. Derik totiž pracovat nepřestal.
„To nevadí,“ řekl jen.
„Vadí. Omlouvám se, úplně jsem na to zapomněla.“
„To je jedno. Vždyť můžeme jít jindy. Ale myslel jsem, že když ses nechala pozvat, že i přijdeš,“ řekl hruběji, než bych to od něj čekala. V tu chvíli jsem pocítila lítost. Nad ním, ale i nad sebou. A taky jsem začínala být trochu naštvaná.
„Ale já za to nemůžu, Deriku!“ Začalo mi být horko. Nevím jestli kvůli teplotě, jaká v místnosti vládla, nebo kvůli tomu, že jsem byla rozčílená.
„Aha,“ poznamenal. To mě dožralo.
„Kdybys netrávil veškerý čas v té pitomé kovárně, tak bys možná věděl, že mi vykradli hostinec! A já tak měla podstatnější věci na práci, než chodit s kamarádem na večeři! Zvlášť když ten kamarád…“ chtěla jsem říct něco v tom smyslu, že s kamarádem chodit na večeři je blbost, pokud z toho nevznikne něco víc, ale zarazila jsem se. Prakticky vzápětí jsem litovala toho, co jsem řekla.
„To jsem nevěděl,“ řekl smutně. Konečně přestal mlátit do té oceli.
„Neptal ses,“ řekla jsem ostře. Měla jsem podezření již dříve, ale až teď jsem si to dokázala přiznat. Milovala jsem ho.
Naposledy jsem na něj pohlédla a poté jsem raději vyrazila rychle pryč z kovárny, protože se v mé hlavě objevil takový zmatek, že jsem musela utéct.

Tu noc jsem se moc nevyspala. Špatnou náladu jsem měla i následující den v práci. Odnesl to nejen Marek, ale i kočí vozu, který nám přivezl pivo. Aby toho nebylo málo, byla jsem nepříjemná i na hosty. Pan Jerom se tvářil takřka zklamaně, když jsem mu po jeho dalším komplimentu odsekla takovým způsobem, až jsem se zastyděla. Nazvat starého a poměrně sympatického pána za bezmocného chlípníka bylo dost hrubé. Nevěděla jsem, co to se mnou je. Kdyby se takhle choval Marek, domluvila bych mu. Takhle musel domluvit on mně.
„Co je to s tebou?“ zeptal se. „nemáš náhodou…“naznačil otázku, po které bych mu nejraději vyškrábala oči.
„Co si to dovoluješ?“ ohradila jsem se na něj. „Na to se muž ženy ptát přece nemá!“ poučila jsem ho a rozzlobeně jsem natočila pivo do dalšího půllitráku.
„No ale něco ti je, to musíš uznat i ty,“ nenechal se odbýt. Vzdychla jsem. „Vím, že jsem na všechny hrubá, ale pokud se mě budeš vyptávat, bude to ještě horší. A omlouvám se za to, ale dneska se prostě potřebuju vyřvat. Nějaký šmejdi mi vykradli hostinec a jak to tak vypadá, jsem zamilovaná do člověka, kterej mě bere jako kamarádku, takže skončím sama, jako stará a nemocná a budu umírat v prázdný a šedivý místnosti…“ poslední dvě slova mi snad Marek ani nemohl rozumnět, protože jsem propukla v takřka hysterický a jistojistě bezdůvodný pláč. Už podruhé za dva dny mě Marek utěšoval.

Další den přišla ke mně do podniku královská stráž o dvou členech. „Překvapivě“ mi sdělili, že po zlodějích nezůstaly žádné stopy, které by vojákům napomohly pachatele vypátrat. Jediné co mi řekli bylo, to mě koneckonců také napadlo, že bezpečně o té pokladnici museli vědět. Takže se nemůže vyloučit, že jim o umístění pokladnice řekl někdo z mého okolí. Problém byl v tom, že o jejím umístění jsem věděla jen já a Marek. A ani já ani Marek bychom nikomu nic neřekli.

Následující dny jsem se začala uklidňovat. V hostinci šlo všechno v pořádku, dokonce se u mě ubytoval na týden nějaký pár. Samozřejmě, k mé veliké radosti, jsem je vídala každý den a sledovala jejich láskyplná obětí a polibky. Díky jejich přítomnosti jsem navíc buďto já, nebo Marek museli v hostinci přespávat, abychom jim ráno připravili snídani a podobně. Na začátku zimy začalo být více práce, proto nám chodila pomáhat děvečka Zakira. Byla docela šikovná a rychlá, naneštěstí pro mě za ní občas přišel její milenec. Jistě, měla bych být povznesená nad láskou dvou osmnáctiletých, když já sama jsem již zralá třicetiletá žena, ale nebylo to snadné. Neustále jsem přemýšlela o Derikovi. A neustále jsem si hubovala za to, jak jsem na něj křičela. Hysterka jedna!

Uprostřed zimy se strhla v mém hostinci rvačka. Zakiřin chlapec hájil její…jak to říct…pozadí. Jeden ze štamgastů totiž poplácal dívku po zadku. Ta na takové projevy chlípnosti byla poměrně zvyklá a já sama jsem se snažila naše hosty co nejvíce usměrňovat, ale jak je známo, chlapi mají na všechno svojí metodu. Zakiřin chlapec tak praštil onoho štamgasta, čímž samozřejmě rozčílil i ty ostatní. Naštěstí ještě nebyli moc opilí a chlapce tak za jeho troufalost pouze vyhodili ven do hlubokého sněhu. Podstatné na tomto večeru bylo hlavně to, že Zakira ten den u nás pracovala naposledy.

Blížil se Svátek nového roku. Ten den se v Merijském království vůbec nepracovalo, všichni byli se svojí rodinou, se svými přáteli a užívali si jídla a pití a pohody. Tedy, hlavní myšlenka toho dne byla ta, že končil starý rok a začínal nový. A já ten den mívala ráda. Ale letos jsem se na něj moc netěšila. S Derikem jsem se od té hádky neviděla a to mi na náladě nepřidávalo. Nepotřebovala jsem, aby se objevil v mých dveřích se smutným výrazem a aby mi řekl, že mě miluje a chce být se mnou do konce život. Stačilo by mi, abychom se usmířili.

„Tak já jdu, Lasiro,“ oznámil s úsměvem Marek a objal mě. „A jak jsem říkal, kdyby sis to rozmyslela, já i Melisa tě rádi pohostíme, pokud by jsi k nám zítra chtěla přijít. Přece nebudeš na Svátek nového ruku sama doma.“
„Mě to nevadí. Alespoň si odpočinu,“ řekla jsem a vlastně jsem to myslela vážně. Marek pokrčil rameny a odešel z hostince. Uklidila jsem poslední půllitry a poté jsem také vyšla vstříc domovu. Ale v tom mi došlo, že tam nechci. Přemýšlela jsem o tom celý den a došla jsem k závěru, že pokud chci, aby se věci mezi mnou a Derikem urovnaly, musím pro to něco udělat. Vyčetla jsem mu, že je zavřený v kovárně, ale vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že já jsem zase celou dobu zavřená v hostinci. Každý se musí nějak uživit a pokud žijete sami, je to ještě těžší. Život je náročnější a i když se člověk cítí sám doma pohodlně, občas zatouží po někom dalším. Po další osobě, která mu bude oporou, když vy jste vyčerpáni ať už z práce nebo z čehokoliv jiného. A ve dny, jako bude ten zítřejší to platí dvojnásob. Nechtěla jsem ho strávit sama. A i když jsem věděla, že Derika k sobě pozvali Samuel a Margaret, byla jsem si jistá, že jejich pozvání odmítl stejně, jako já Markovo. Zamířila jsem tedy k Derikově kovárně. Chtěla jsem to vyzkoušet nejdříve tam a až poté bych šla za ním domů. Ale nemusela jsem dorazit ani k té kovárně.

Zasněženou ulicí se ke mně pomalu blížil. Usmála jsem se a on také. I když jsem chtěla víc, nesmírně jsem si vážila toho, že jsme přátelé. A i když se mi při pohledu na něj rozbušilo srdce a šimralo mě v břiše, doufala jsem v to, že budeme přátelé dál. Milovala jsem ho, ale přátelství by mi bohatě stačilo.
„Ahoj,“ pozdravil mě první.
„Ahoj.“
„Pokud zítra nic nemáš, napadlo mě, že bych mohl doma něco připravit a pozvat tě na večeři. Když nám to nevyšlo na podzim, tak by to mohlo vyjít v zimě.“ Usmíval se. Byl krásný. A milý.
„Přijímám, ačkoliv, chtěla jsem ti nabídnout to samé,“ pokrčila jsem žertovně rameny. Na oko se zamyslel.
„Tak co kdybys přišla ke mně na oběd a já k tobě potom na večeři. Nebo naopak?“
„Takhle to bude bezvadné. Děkuji za pozvání,“ usmála jsem se.
„Já také,“ odpověděl.

Po dni Svátku nového roku jsem se poprvé po dlouhé době těšila do práce. Předešlý den byl bezvadný, s Derikem jsme si povídali snad o všem možném a jediné, v čem jsem mu lhala, byly mé city. Ale zjistila jsem, že je to tak lepší. Nebudu ničit to přátelství, které mezi námi je.
Marek byl takřka vyděšen z toho, jak jsem byla nadšená. Neustále nemohl uvěřit tomu, že jsem s Derikem ten den nic neměla.
„A z čeho jsi potom tak nadšená?“ ptal se neustále dokola, dokud jsem ho nemusela poslat do kuchyně, aby vařil pro nově příchozí hosty. Dokonce přišel po dlouhé době i pan Jerom.
„Dneska mě doufám neurazíte,“ řekl místo pozdravu.
„Moc se vám omlouvám, pane Jerome. Měla jsem jen špatnou náladu, neměla jsem si to vylívat na svého nejvěrnějšího a nejgalantnějšího hosta,“usmála jsem se a postavila před něj korbel piva. Muž se usmál.
„Tak to jsem rád, slečno Lasiro. Bojím se to říct, ale dneska vám to vážně moc sluší.“
Zasmála jsem se. „A víte, že dneska vám to i věřím.“

Následující dny jsem se cítila spokojená a šťastná. S Derikem jsme se nevídali sice tak často, jak bych si přála, oba jsme museli pracovat, ale já se cítila skvěle. Hostinci se dařilo dobře a i když ty lupiče nedopadli, uloupené finance jsem si vydělaly zpátky. Splatila jsem svým přátelům veškeré druhy a až teď si uvědomovala, jaké to mám štěstí, že takové přátele mám. Ale abych řekla pravdu, nadšení mi vydrželo pár dní a poté jsem zase bojovala s ranní nechutí vstát do práce. Můj život se sice víceméně odehrával v těch samých kolejích, ale já se teď cítila lépe. Byl to dobrý pocit. A také mě těšilo to, že šťastná jsem nejen já, ale i lidé okolo mě. Markova žena Melisa čekala miminko.