Krásná elfka - čtyřicátá devátá kapitola - Pevnost

Treisy se dívala jak se před ní velká černá brána otevírá.Samým napětím zadržela dech a pozorovala budovy,které se rýsovaly ve stínu skály.
Za chvíli byla mezera mezi křídly tak velká že mohli oba dva projet dovnitř.
"Osud..."zašeptala a hrdě pohlédla před sebe.
Ocitli se na pustém nádvoří dlážděném černými a bílými žulovými kameny.
Budovy jak viděli jiý z dálky byly postaveny z velkých nejspíše taky žulových kamenů.
Těch pár velkých budov co tam bylo mělo jen několik oken.Vlastně každá velká budova jich měla nanejvýš patnáct.Tedy kromě hradu.Ten jich měl mnoho,ale okna byla malá a proudilo jimi dovnitř jen minimum světla.
Její oči se teď právě,stejně jako ty Laraxovy,zastavily na okně ze,kterého koukala velká hlava bílého tygra.
Treisy teď byla zmatená a nejistá.Dívala se na něj a snažila se mu pohlédnout do očí.Sillar však za chvíli zalezl za zdi hradu.
Larax seskočil z Ogoxe a myslel si že je připraven na všechno.Plný sebejistoty pomohl Treisy z Briamových zad a pak pokračovali po ponuré dlážděné cestě k hradu.
Slabý vánek,který k nim nesl vůni krve jí čechral blonďaté vlasy a hladil její tváře.Treisy tohle a ani nic jiného nevnímala,vnímala jen pocit že za několik minut,hodin se naplní její osud...Oči jí zářily jako by se v nich usadily hvězdy.
A když s pomocí Laraxe otvírala vrata ze stříbrného kovu její pocity se násobyly.
Její myšlenky netušily co se bude dít,jak může být Moritex silný a jak zareaguje až uvidí svého tygra vedle jiného pána.Věděla že je silná,cítila se tak,přes to v sobě nenašla pocit jistoty.Nikdy neviděla Černého krále bojovat,nevěděla jak je silný,nevěděla jestli má vůbec šanci ho porazit...
Chtěla aby jí teď po boku stála Ismeni,aby jí její hlas dodal odvahy,aby jí povzbudil...Jenže Trei nevěděla jestli je Ismeni vůbec naživu...
Kráčeli temnou chodbou oken,jen po několika metrech byly na stěnách přeipevněny dohasínající pochodně.
Jejich potemnělá zář osvicovala malý prostor kolem nich.Mezerami mezi pochodněmi byla tma.
Šli celou cestu tiše,pořád rovně.Nezahýbali ani neotevírali dveře.Šli přímo.Ale pak se Treisy zeptala
"Proč jdeme přímo?Připadá mi jakoby si tu už někdy byl...Celou dobu mě vedeš...Já bych třeba zahla už tam vpravo"její hlas zněl tlumenou ozvěnou zatímco ona ukazovala na uličkou kterou právě míjeli.
Larax se zastavil a pohlédl na ni netrpělivým pohledem
"Jak znám toho zmetka myslím že ti už řekl o...."odmlčel se a nabral sílu aby jméno mohl vyslovit "o Ritě...."
pokývala hlavou
"Tak ta zemřela přesně v té samé místnosti kde je trůnní sál!A tam bezpochyby bude i Moritex!A ta síň je na konci téhle zpropadené chodby!"
"Promiň"pípla a šla rvnou za nosem.
Larax se na ni chvíli díval zoufalým pohledem jako by čekal útěchu,nebo aspoń vlídné slovo.Dočkal se však jenom ubohého promiň.Chvíli se za ní ještě díval a pak ji dohnal dlouhými kroky.
Šli ještě několik minut ponurou a neosvětlenou chodbou,pak se ze tmy vynořily velké zlaté dveře za kterými byly slyšet tři hlasy.
Dva už Treisy znala -jeden s ironickým přízvukem a druhý s klidný,vyrovnaný ale teď s náznakem obav.
Třetí hlas byl arogantní,ledový a nepříjemný.
Zastavili se asi tři kroky přede dveřmi a chvilku stáli,ani se nehýbali.
"Už jsou tady můj pane a vládče..."řekl Rhian
"Dobře..."řekl třetí hlas patřící Moritexovi
Treisy jakoby rázem skoprněla.Nemohla se hýbat,nemohla pohnout ani brvou.Jakoby zkameněla.
Larax ji chytil za předloktí a ukázal na zlaté dveře
"Dej se dohromady!"zasyčel
Přikývla a přinutila se pohnout.Vlastně teď když zjistila že Larax je s ní jí bylo mnohem lépe.Její strach z prohry náhle upadl.Ve tváři už nebyla tak bílá jako před chvílí ale měla svou zase svou přírodní barvu pleti a hrdý výraz ve tváři.Její oči teď opět zářili jako hvězdy...
Podívala se Laraxovi do očí a možná že už naposledy se v nich utápěla...
Za malou chvíli šla ke dveřím které pomocí kouzla otevřela a vešla do tmavého pokoje...