Memento Mori

- I -

Archon vedle mě pomalu pocucával černé pivo a klepal se. Ne zimou – zapadající slunce si našlo malou skulinku v okenním pletivu a bodalo ho úzkým proužkem do zad.
„Hele Bílej, já nejsem žádný velký řečník. Jak to jen říct.“
„Co? Chceš po mě zaplatit to pivo?“
„To ne. Jde o Cheeverse. Věc se má tak, že… prostě je mrtvej.“
Vlasatý černoch sebou nervózně ošíval na kulaté židli a potil se a smrděl ještě více než je obvyklé.
„Vážně?“
„Houbař ho zastřelil. Byl jsem u toho.“
„Houbař…“

Nějakou chvíli bylo hrobové ticho. Jako by celý lokál čekal, co bude a jestli se bude tasit. Tady na předměstí LA jsou podobné manýry víceméně na denním pořádku. V takové chvíli je nejlepší přemýšlet a počítat; počítat, ke komu se přidat, aby kulka nakonec neprolítla i mým tělem. Taková už je smutná pravda o našem vrtkavém poválečném společenství.

„Víš, nechováš se moc jako někdo, komu zrovna odpravili otce.“
„Byl to můj otčím,“ řekl jsem mu a típnul cigaretu o lem stolu. „Kromto netvrdím, že mě to těší.“
„Ty, Bílej, mě to fakt mrzí ze všech nejvíc…“
„Co je kurva zač ten Houbař.“
„Houbař je jedno tlustý hovno. Plešoun, dost vysoký vrásčitý čelo, dost tupý, taky arognatní. Svým způsobem je Houbař hnusný sadista, ale záleží na tom, jak to bereš. Většinou kšeftuje s houbama, ale příležitostně handluje s informacemi, donáší, vydírá. Jde mu to docela dobře, zmrdovi. A Cheevers byl zřejmě dost blbej na to, aby se mu vpletl do cesty.“
„No jo. Tak už to u ne moc chytrých lidí bejvá.“
„Prostě průůůser, vždyť to říkám…“
„On kšeftuje s houbama?“
„S Žampióny. Aby bylo jasno, to jsou ty jedlý. Když takovou věc dobře připravíš, zažene to hlad, když extra dobře, způsobí ti řádný delirium.“

Položil jsem si překříženě nohy na stůl a obral negra o další vzácný kus tabáku. Pokud mě Cheevers před smrtí stihl něčemu naučit, pak to bylo to, že se dá cosi vytřískat z každý situace. Jsem přesvědčen, že i v těch nohách na stolku byl kus psychologie.

„Řekni mi, Černej. Kolikrát sis střelil?“
„Jak to myslíš? Ani jednou!“ Černej sypal nějak rychle. Čert ví, možná už ho to v lokále přestávalo bavit.
„Jak myslíš. Nebudu se tě ptát třikrát.“
„Fajn, něco tam padlo. Ale počkej, do mrtvýho! Tím jsem si jist! Jinak bych měl dávno prdel na prkně, na Houbařově prkně. Ty sám to určitě víš nejlíp.“
„Jo, jo. Já tě za to střílet nebudu.“
Archon se uklidnil, vykulené žluté oči se mu pomalu vrátily do původní velikosti. Ne že by v Pohřebišti nebyly výhružky smrtí na denním pořádku, ale věřte, stejně je to divný pocit. Kdysi se mu nejspíš říkalo pud sebezáchovy.
„Hele Bílej, Houbař mě brzy bude shánět. Věř mi, umí být nevrlej jak žencká v přechodu. Řekni, je tady ještě něco, co bych pro tebe mohl…“
„Vyrovnej můj účet. A přestaň mi sakra říkat Bílej.“

Típnul jsem druhou Morleyku a pomalu zmizel jeho očím. Ten den nikdo nikomu nic neustřelil. Nenapadal mě totiž jediný důvod, proč by Archonovi záleželo na „tátově“ smrti. Je přece jedním z nás.

Řekl bych, že nikdo nemá rád změny. Co ale teprv, když přijde jedna veliká. Se smrtí Cheeverse se nejen můj svět začal od základu měnit. Víte, ty negrovy řeči se mnou skutečně moc nehly. Moje matka byla zřejmě prostitutka, každou chvíli se vracela domů zbitá. Otce oddělali, když mi bylo asi sedm. Pořádný průser pro tak malého smrkáče, řek bych. Pochopil jsem, že nemá smysl si nalhávat, že se mě Cheevers ujal rád. Určitě si o mě on a tři otcovi kumpáni tahali širky nebo tak něco. Pamatuju si, jak si mě jednoho rána prostě vyzvedl zamčeného doma a normálně se jelo po starých kolejích, jako by se houby co stalo. Lepší částí mého dětství byl fakt, že mě občas i nakrmil, pokud měl z čeho, a výjimečně i přestal mlátit a blbě u toho žvanit. Tou horší bylo to, že taková situace nastala jen zřídkakdy. Život v týhle části Kalifornie je zkrátka stereotyp a zase stereotyp. A tohle, tohle byl můj stereotyp…

Jedno ale Cheeversovi nikdy nezapomenu – přivedl mě do styku s lovci cenností. Sám se vždycky za jednoho z nich považoval, ale nikdo soudný v jeho okolí by za to koule do ohně asi nedal. Soudě podle vlastních vzpomínek bych neřekl, že by kdy objevil co cenného. Lovci cenností jsou takové šedé eminence pustiny. Říká se nám taky lovci pokladů, zlatokopové, cetkáři podělaní sběrači; často jsme prostě jen „ty zasraně líný blázni“. Pravdou je, že pátrání po nejrůznějších cetkách je jedna z mála možností, jak vyjít s prachama, pokud nechcete pracně farmařit nebo si to nechat od někoho pumpovat do zadku. Venku je vám často vedro, pak zase zima, sem tam máte neuvěřitelnou žízeň a může vás tam v šeru cokoli zabít, jelikož ale Bratrstvo a jiné technofilní organizace platí navýsost dobře, je tahle cena vlastně docela snesitelná. Pro pár dobrodruhů určitě.

Traduje se, že v začátcích Bratrové Oceli tyhle lidi stříleli, protože viděli a věděli příliš mnoho, ale pak údajně přišli na to, že nás tyhle mrňavé poklady nejenže zpravidla vůbec nezajímají, ale že je můžou získat za velice dobrou cenu, a tak se prý celá tahle blbá situace úplně obrátila. Ale ono se vykládá věcí…

Dá se říct, že tihle lovci mají za sebou i nějakou historii a otec mého otce prý patřil k první průkopnické generaci. Od roku 2100 po dnešek žilo po celém území LA v určitém okamžiku něco mezi dvaceti a padesáti chlapy tohohle ražení. Někteří z úspěšných se časem převekslovali v malé bossy vydržující si ve svém panství – obvykle postačil nějaký relativně zachovalý mrakodrap – bandu mlaďasů. Mezi bossy pak vznikl určitý druh pouta. Z hledačů cenností se nestali vyloženě bratři ve zbrani, nicméně pustina je naučila se zavzájem respektovat, ne podrážet.

Tyhle často velmi mrňavé předválečné krámy jdou dnes čím dál více na dračku. Neptám se sebe ani nikoho jiného, proč; dokud má práce nese, je mi to docela jedno. A přesně tohle napadlo i naše bossy, když si třeba vzájemně šermovali bouchačkama kolem hlavy.

Říká se, že každý chlap má svoji cenu. V našem případě bylo tou cenou 10 000 $ pravděpodobně nejvlivnějšího hajzla a největšího schizofrenika v Pohřebišti, Bergerona. Ten se rozhodl vyplatit velmi podobnou sumu tomu, kdo…

„…vystopuje a pronikne vně Pentagon bunkru, soukromého krytu posledního guvernéra státu Arizona. Najdi ho a buď do konce svého mizerného života ve vatě!“

Tak tohle na tom podělaným letáku vážně stálo. Do puntíku. Půlka mého já zkoumala, kde zase Bergeron tenhle typ informace odkoupil a ta druhá se hlasitě smála, nicméně jedno bylo jisté; tažení za takovou částkou jsem nemohl ponechat bez pozornosti.
Proč? Jsou to jednoduše velké peníze.
Ještě téhož dne jsem se vydal do nebezpečných trosek v centru, za Matkou.

Ajo, tohle ještě asi nevíte. „Matka“ je velmi stará překupnice zbraní, zcela určitě nejúspěšnější v celém LA. Jestli si myslíte, že podobný druh práce nemůže ženská pořádně dělat, tak jste na omylu, ona je guru. Chytrá a pohotová, s takřka rodinnou klientelou. Sem tam se objeví nýmand který se něžnému pohlaví v tomto kšeftu vysměje, ale na to sere pes. Ona handlovala s desert eagly, magnumy a berettami dříve než takový debil stihl vůbec tahat kačera po písku, takovej je prostě fakt.

Matka už léta trčí v suterénu nějaké zdemolované, zatraceně vysoké barabizny s omlácenou frčkou „Vault-Tec“, kdysi úspěšné stavařské společnosti, a říká se, že ho má celý podminovaný, kdyby se stal nějaký hodně vážný průser. Kouzlo spočívá v tom, že nikdo nemá ani páru, kde má detonátor. A víte co? Možná, že v tom žádný detonátor ani není.
I proto je Matka tak dobrá.

Zabušil jsem nezaměnitelným způsobem na kdysi moderní, od sebe se otevírající dveře z tvrzeného skla, které bylo tak zaneřáděné, že přes něj nešlo vidět víc než pohybující se siluety nějakých mužíků. Dva její po zuby vyzbrojení synové mě pustili dovnitř. Chodím sem léta, takže velmi pěknou pohádku o tom, co se stane s mým tělem, když osobě vedle v pokoji zkřivím vlásek, si už asi nikdy nevyslechnu. Zmuchlal jsem Bergeronův patřičně zažloutlý cár papíru do kapsy a zavčasu zapadnul do fronty (Matka si zve kupce po jednom – zvyk je asi železná košile). Kolik hledačů přede mnou tady dnes asi udělalo totéž…

„Áá, Irb. Posaď se.“
Malá, šedovlasá žena s dlouhým, podivně vyzáblým krkem vrátila svá čilá očka zpátky na papír. Určitě si vede účetnictví nebo tak něco.
„Jsem ráda, že mého klienta nezastřelili. Vrátil ses už nejmíň podeváté… začíná na tebe být spoleh.“
„Jsem z dobré party.“
„Obrali tě o bouchačky?“
„Ne. Tak hluboce nikdy nespím.“
„Došlo střelivo?“
„Už týdny jsem po ničem nevystřelil.“
„Aha. Já už týdny nedělala spoustu věcí. Když teda nechceš munici, tak tu budeš nejspíš kvůli zbraním. Hádám… hádám, že seš tady kvůli té Bergeronově jízdě. Jako všichni.“
„Budu potřebovat něco spolehlivého, asi Jackhammera.“
„Pokud mi nebudeš namlouvat, že mi mé zboží splatíš s Bergeronových desíti táců, přesuneme se támhle k tomu boxu. Je tam něco co nás bude v tuto chvíli zajímat…“

Vysypal jsem před Matku hromadu zbraní, krámů a cetek v přibližné hodnotě něco pod čtyři tisíce a odnesl si jen čtyřkilový Pancor Jackhammer a třicet kousků do jeho poloautomatické tlamy s tím, že asi čtyři stovky dohodím později – docela hezký obchod pro obě strany. Matka na takové věci obvykle přistoupí, jednak protože si to může dovolit, jednak protože ví, že nejsem šílený. A šílené by bylo ty prachy nevrátit.
Kdepak. Ještě jsem příliš mladý na to, aby mě na ulici ožírali supi.

Šoural jsem se tmou mezi torzy mrakodrapů, kilometry daleko. Při takových procházkách městem vám fantazie pracuje opravdu naplno. Povídá se, že po setmění patří kus LA zvířatům. Že se člověk nemá vzdálit z dosahu posledního lidského ohně. Že někteří hladoví psi dokážou trhat maso oběti zaživa. Ale ono se říká věcí… Nějaká předválečná Mexická sekta například tvrdila, že třetí světová nikdy nepřijde.
Nemyslete si, že na vás dělám chytrýho, nebo nedejbože že jsem chytrej. Nebýt rubu Bergeronova reklamního cáru, nikdy bych o žádné sektě nevěděl.

„Sssss…“
V díře v prvním patře zle pokrouceného domu s rozmlácenou výlohou, přímo nad mojí palicí, někdo nebo něco je. Většinou nezpanikařím, ale tohle je černé LA a já za tím zvukem bezhlavě – a za velkého rachotu - poslal jeden brok. Ten ale sestřelil nějakou pitomou reklamu na podpatky, která už předtím beztak držela jen na jedné příchytce.
Ale o tom ten stres celý je. Když ho pustíte přes práh, vezme si vás celého a vy se rozhodně netrefíte. Tentokrát jsem neobstál. Ďábel se teď v pekle nejspíš pořádně chechtá a značí si další čárku.
„Hej, střelče. Nemáš drobný do automatu?“
Zatracený feťák, zatracená lázeňská veverka. Mohl jsem mu taky jedním blbým šrapnelem ustřelit kebuli. Ale on je samý úsměv, huba od ucha k uchu.

Ještě minimálně hodinu jsem pokračoval ve svižné chůzi na východ. Žádný drobný do automatu jsem mu samozřejmě nenechal. Taková hromová rána jistě přiláká nejen zvířenu a do rána toho sjetého blba něco sežere.
V LA je na denním pořádku vláčet své nalomené svědomí daleko za sebou.

Asi jsem vám ještě neřekl, kam že se to táhnu. Je to Lucky Seven, taková něžná brána do drsné pustiny.
V jeho útrobách se vždycky před delší cestou pořádně najím, spláchnu únavu a pronajmu nějakou šikovnou děvku, která vedle mě bude celou noc hovět, jako bych byl pro jeden zatracený den spokojeně ženatý. Taková slečna je působí před podobnou štrekou jako balzám na duši. Brzy ráno pak holčinu odšťouchnu bokem a vyrazím, co nejdřív.
Určitě z Lucky Seven nebudu vyrážet jediný.

Ty charakteristické růžové neony podniku jsou vidět stovky metrů pod kopcem, ještě mezi mrakodrapy. Jsou to hrozivé stavby. Jak je tlaková vlna, otřesy a zub času formovaly do těch nejbizarnějších tvarů a poloh, poodlamovaly se z nich různé kusy panelů, okenic a milióny dalšího bordelu, o který člověk v noci na každém metru zakopává. Nemůžete se tomu pohledu vyhnout, jsou po všech stranách, v kalužích za zemi pak jako odlesky. V některých oknech se ještě pohupovaly vyhaslé reklamní cedule a právě od nich se ta růžová pomalu ale jistě odrážela. Kýčovité? Možná; pro mě ale nádherné. A taky skoro jako nějaký bordel. No jo. On to možná taky je bordel.

Ten večer měla slečna Packa narváno. Musel jsem se spokojit s malým stolíkem, který zjevně okupoval energický vousáč kolem čtyřicítky. Pocucával nějaký tuplák.
„Já jsem Tony Adams. Buď hrdej anglán, říkával můj fotr, než přišel na to, že je Skot. Nejsem… zato ale rád piju. Copak piješ ty?“ bylo první, co řekl. Kousek od pravé paže, hezky nadosah, měl opřené obrovské indiánské kopí, které vypadalo spíš legračně než nebezpečně.
Je fajn sedět si tak jednou u stolu s vědomím, že jsem to já, kdo je tady relativně normální.
„Já jsem Ironbyte… Ale zkracují mě jako Irb. Co je tamto za divně naostřenou tyč…“
Pan Adams se ale nemínil bavit o jeho kopí.
„Seš napakovanej pořádně? Jo?? Venku budou umírat lidé, cejtím to v kostech.“

Ukázalo se, že je to zábavný a zcestovalý chlap. Vyprávěl mi o životě v Dirt Haven, jak sám říkal, „městě na mostě“. Za celý večer jsem nepochopil, co tím zatraceným městem na mostě vlastně myslí, ale zřejmě to tam měl rád. Pohřebiště je sice největší, ale rozhodně ne jediné místo, kde život běží dál svou vrtošivou cestou. Tony pořád sledoval nějaké tři chlápky někde za mojí hlavou. Ukázal jsem mu Bergeronovu vstupenku do bláznice a on na to „že se s nima eště určitě potkám“. Dodneška nevím, jestli mi vadil fakt, že mají kolem sebe tak strašně nakouřeno nebo jsem byl už příliš opilý, nebo mi hlavu zatemnily myšlenky na slečku Packu, která mi přislíbila půlnoční společnost, kdoví. Nějak jsem dění v lokále přestával sledovat.

Nahoru na pokoj jsem se vypařil hned po Tonym, ale Packa se neukázala, místo toho za sebe poslala nějakou střapatou Caroline. Bylo mi jasné, proč. Komu se více naslibuje, ten toho obyčejně taky více vypije, nemluvě o tom, že rozfofruje větší balík. Já Packu chápu – nemá prostě takové možnosti přežít jako třeba Matka.
Okolo půl jedné ráno se v úzké uličce mezi pokoji strhl nějaký bordel. Hádám, že se nějakému bažantovi nelíbilo, že mu to slečna Packa slíbila třikrát za noc a pak se zamkla v pracovně. Zažil jsem toho už dost na to, abych mě takové prkotiny znervózňovaly. A pak, čím vydatněji mi zbytkový alkohol stoupal do hlavy, tím víc jsem si říkal, že na slečnu Caroline není vůbec špatné pomyšlení.

Caroline samozřejmě věděla, že to velmi brzy přijde. Položil jsem ji s opileckou neohrabaností na sebe, rozhodil ty střapaté vlasy kolem ramen a užil si nejkrásnějších deset minut sobotní noci. Ne že by z toho ta holka krom pár drobných navíc něco měla.
Po sexu jsem se chystal ze sebe zpocenou krásku sundat a rozsvítit malou lampičku, ale Caroline mě energicky zadržela.
„To ne, kovboji…“
Tyhle holky ze zjevných důvodů dělají svou práci raději potmě. Usnul jsem s Caroline na sobě.
„Ty jsi dáma večera. Ať je po tvém.“

- II -

Probral jsem se před sedmou, probudil mě pouliční křik nějakého zapomenutého opilce. Trochu později než jsem si maloval, ale Caroline přesto ještě spala. Moje malá noční teorie se potvrdila, skutečně měla na bocích a na prsou několik kožních anomálií. Člověk si holt někdy nevybere. Ale nebylo tomu tak třeba vždy?
Později jsem si to cestou trochu zazlíval. Ta naivní představa střapaté holky s dokonalou postavou mi prostě chyběla.

Samozřejmě jsem nevyrazil bez plánu – jen totální hlupák by si mohl myslet, že jednoduše prošmejdí celou starou Kalifornii a Arizonu až k hranici s Mexikem, najde zlatý důl a vrátí se do LA na pivo, protože si mezitím udělal žízeň. Nejde jen o to, že vám každou chvíli hrozí nedostatek jídla, vody nebo ozáření. Do té doby vás zpravidla něco zabije. Ale možná se mýlím. Možná za to můžou ty báchorky; pár hledačů vyrukovalo – zřejmě nezávisle na sobě – s tím, že přišli do styku s obludou, která vypadala jako dospělý chlap obalený tlustou kupou slizu. A vzápětí bez obalu dodají, co všechno dokázala jeho kamarádům vymamlasit.
Zní to možná jako dokonalá pitomost, ale taková informace se rychle rozšíří. Snažíte se na to venku nemyslet, ale ono to opravdu hlodá, nespojit si takovou obludu třeba s támhletím záhadným šelestem v trávě. A co tuhlencten stín, co tu sakra pohledává, čí je? Nejhorší na tom je, že to v tom dnešním poválečném bengále nemůže nikdo s jistotou vyvrátit. Nebo budou „chlapíci ze slizu“ nuceni přijít až před práh LA, aby i ten největší skeptik uvěřil?
Uvidíme.

Jedno je ale jen těžko vyvratitelné – tyhle mýty jsou prostě zlé, protože vědí, že na vás leckdy bude stačit vaše vlastní představivost. Rozhodl jsem se proto zastavit se u chlápka jménem Kocur, který má v tomhle ohledu zřejmě pro strach uděláno. Přebývá totiž v takovém zatraceném sklepě uprostřed dokonale očesaných trosek penzionu, hodně daleko od bran města padlých andělů. Dorazil jsem tam až za šera. Tyhle malé, vysoko čnějící trosky prostě nejde přehlédnout.

Kocur, veselý držkatý páprda v pozdních středních letech, mi poklop otevřel rád. Není divu, náchylný člověk ze samoty zblbne raz dva. Ukázalo se, že mě dobré dvě míle od trosek sledoval dírou v zástavbě triedrem, tak moc jsou ty trosky očesané.

Byla to ale hodně tichá společnost. Většinou žvanil o „starejch dobrejch časech“ nebo si jen něco neurčitě mrmlal pod nosem, kdo jej kdy podvedl a tak, takový už ten chlap prostě byl. Strávil jsem hodně času u triedru, on zase u svých hojných zásob pití. Triedr, byť oprýskaný, vrzající a s prasklým levým sklíčkem, je bezpochyby skvělým výdobytkem staré civilizace. Umožní vám mít na svých cestách instinkty zvířete - jen ho tak někde najít. Dokud jsem nad tou věcičkou neusnul, dovolil mi za ten večer vidět smečku hladových psů, bílého vlka samotáře a taky Vikinga:

„Páni. Támhle de Viking.“
„Neříkej. Fakt je to on? Puč to sem! Puč to sem…!“
Kocur kolem mě a triedru poskakoval jako fretka, zřejmě je na šmírování skoro závislý.
„Vysoký, hubený lunt, přiblblá chůze, světlé vousy a vlasy, vzadu nejspíš spletené do copu. Jde sám, patrně osamělý jezdec. To musí bejt on.“
„Vím kurva kdo je Viking. Znal jsem jeho tatíka, ale to bylo před dlouhou dobou. Jednoho krásného dne dojel na to svý samotářství, vyrazil podél pohřeží a už se nevrátil. Traduje se, že po letech našli jeho boty. Fuj, představ si tu hrůzu. No a jeho syn je zřejmě po něm, takže se s ním moc nebratříčkuj. Dříve nebo později mu něco natrhne prdel a pro tebe by to byla jen další zasraná bolest navíc.“
„Jak to myslíš…“
„To je jednoduchý. Čím míň máš přátel, tím míň jich taky během života ztratíš, a to je dobře.“
„Hmm.“
Kocur vykládal a tvářil se při tom velmi přesvědčivě. Někoho, kdo se úspěšně dožil skoro padesátky, je vždycky třeba brát v potaz. A pokračoval.
„Ale to není všechno.“
„Ne?“
„Ne.“
„Ne?“
„Pár hodin předtím, než si mě poctil svou přítomností, se tudy mihnul i Tocchet s tou jeho sebevědomou děvkou. Byli docela hluční a měli napilno.“
„Versa není jen sebevědomá. Je i dobrá,“ dovolil jsem si trochu oponovat.
„Něco se tady děje, a ty víš, co. Pověz. Kampak jdeš, no?“
„Už je pozdě. Nejvyšší čas vypadnout. – Dík za fajn pohoštění.“

Prásknul jsem mu před nosem Bergeronovým letákem a pobral svých pět švestek. Za chvíli přečtený cár papíru prostě sroloval a hodil na stůl. Neřekl na to nic. Kocur dobře ví, že prostě není dobrý pořád o něčem žvanit.
Vyměnil jsem s ním malou provizorní pistoli za ten luxusní triedr, a že příšte mám prý přivést i nějakou lehkou holku. Jistě, puška má venku vyšší cenu, ale tenhle lišácký kus techniky ze mě udělá pořádně velký očko.
„Užij ho ve zdraví, Irbe. Hlídej si tu svou prdel dobře.“
„Ty o nic míň, starouši.“
Mám vysoce pragmatického Kocura docela rád…

Myslím, že jsem o tom mužíkovi na samotce tenkrát přemýšlel víc, než by bylo zdrávo. Vlekl jsem se mrtvou zemí spoustu nudných dní, možná deset, možná míň. Kdo by to měl zájem přesně počítat. Bílé dny se mi zdály pořád kratší a noci pořád delší, samotářská paranoia sílila (možná to nebyla jen paranoia). Většinu duševních sil jsem investoval do snahy udržet si jihovýchodní směr. Věděl jsem o pár dírách, někdy i pohostinných, které po cestě leží, ale neměl jsem štěstí ani na jednu z nich.
Vyhýbalo se mi všechno.

V den, kdy už jsem pomalu začínal pochybovat o konečnosti ameriky, jsem narazil na cosi, co připomínalo pracovní tábor. Obrovská plytká díra se táhla dobré půl míle na každou stranu, což je ale někomu, komu se u pasu pohupuje triedr, srdečně jedno.
Dole na ty desítky otroků nebyla moc hezká podívaná, dřeli tam dole jen pro vlastní smrt, jak jsem přesvědčen. Ani jsem neměl odvahu vstoupit.

Zajímavé bylo, že na opačné straně kráteru sledovala to samé dění dvojice muž a pes, v hnědém oblaku prachu dohromady tvořící bizarní siluetu. Stáhnul jsem se za hromadu suti a namířil triedr jejich směrem. Muž prozměnu civěl tím mým, psisko stejně tak. Teprve když tento směr přestal pána zdánlivě zajímat, otočil hlavu i ten pes. Neřekl bych, že mě mohl vidět, ale zvíře ano a z jeho chování jsem mohl být prozrazen. Před čím se ale podvědomě schovávám?
Čokl to nechal být, jen hrozitánským tónem zaštěkal, což si ten chlap nenechal líbit a přetáhnul ho přes záda velikánským řetězem, až se nebohé zvíře prohnulo. Slyšel jsem to já a slyšeli to i otroci dole.
Bylo to zvrhlým způsobem působivé. Tak takhle se vydobývá respekt.

Vybavuji si, že se mi hlavou honily myšlenky typu sakra, tyhle dva bych už nechtěl víckrát potkat.
Ale život je vrtošivá svině. Samozřejmě že jsem je ještě potkal.

Odtáhnul jsem dál, ještě kus na jih. Nemyslete si – Mexická hranice je pěkná díra. Všímal jsem si ale čím dál většího černého kouře, který se za dne na obloze držel.
Co tohle kurva je? Obří splín matičky země?
Šel jsem za tím kouřem.
Mimoto jsem si připadal, že se vláčím odnikud nikam. Jsem unavený paranoidní a posedlý cestováním? Možná. Nepočítaje desítky občasných, zubem času ohlodaných trosek, jimiž je pustina tu a tam poseta, nic tady nežije. Nic tady neroste.
Nic tady není.

- III -

Třetího dne, kdy už se ten zatracený černý oblak stával nesnesitelným, jsem se doplazil k ruině dost bizarní kolonie.
Nebyla to ani tak kolonie jako spíš jeden podlouhlý plot, zakouřené černé zbytky důlního městečka plného nechutných sazí a především příšerně doutnající skalní masiv, z jehož prasklin se za přítomnosti krajně podezřelých zvuků valily nepravidelné mraky dýmu. Zvenčí celý komplex kopírovala zarostlá železnice s ještě zarostlejším nástupištěm a několika odstavenými uhelnými vagony, jejichž obsah pravděpodobně shořel už před lety.
Děsivé.
Decentně začouzené cedule říkají, že jsem právě navštívil Erebuské doly společnosti Poseidon Energy, ale těžko jim něco stoprocentně věřit, když je většina nápisů zasraná sazemi.

Nejistě jsem se vydal na několik důkladnějších prohlídek, ale nikdy jsem se neodvážil dál než k bráně. Něco mě drželo zpět – možná mě vyděsila ta páračí kostra v měkkém popílku, možná pud sebezáchovy. Chtělo se mi z toho vzduchu rozkašlat, ale neměl jsem na to dost odvahy, tak jsem byl zkoprnělý.
V jedné chvíli došlo někde uvnitř masivu k veliké explozi, hlasitě uvolňující další mrak černoty a tentokrát i páry.
Ve stejnou chvíli v železniční stanici kus za mými zády vyjekl ženský hlas a někdo další se zase rozkašlal. Tak sotva pár desítek yardů ode mě jsou lidi! To snad není pravda.
V momentě jsem byl na zemi.

Patrně jsem ale nebyl sám, kdo v ten okamžik něco slyšel. V městečku za bránou se z šera - jakoby odnikud - vynořili tři legrační chlápci a upalovali k epicentru hluku. Z jejich pohybu se dalo vyčíst, že v okolí znají každý krtinec, což je vždycky svým způsobem frustrující. Co tady znám já?
No a? … Říkal jsem si chlácholivě, ale moc to nepomáhalo. Tohle bude stejnak zakopávaná.

„De omnibus est dubitandum. Pazoury nahoru, zatracený turisti!“
Legrační prcek v kukle a svářečských brýlích se s tím nepáral, pravačku měl na nějakém drnu a mířil na skupinu narušitelů velkou bouchačkou, kterou jsem vinou šera a popílku v očích nemohl blíže určit. Chlápek s ní ale vypadal nabuzeně, jako by se každou sekundou chystal natropit pořádnou paseku.
Plížil jsem se směrem k nim, tak rychle, jak jen to v těch sračkách šlo. Nebo spíš brodil. A poslouchal cenné informace. Myslel jsem si, že mám kočičí sluch, ale stejně jsem neslyšel nic než malého, energického, pořádně hlučného „Svářeče“, zřejmě pana domácího.

Když jsem se jakžtakž uvelebil na nejbližším relativně bezpečném místě, chlápek zrovna trhal nějaký cár papíru.
„Kurva fix, já vám dám zlatej důl! Žádnej Pentagon tady není, jasný?! Nebo vám snad tahle hora uhelnejch sraček připadá jako azyl toho vašeho podělanýho guvernéra? Pryč, zmizte!“
Hlouček narušitelů byl nejspíš potichu nebo v řádném šoku. Něco ale odpovědět museli, protože se Svářeč rozhulákal znova.
„Naser si, blonďáčku! A radši uklidni tu svou krávu, nebo budeš hluboce litovat, žes ji sem tahal. Takže ještě jednou, blbouni blbý: jste v Mexiku, ne ve starý Americe, V MEXIKU. A teď se vraťe do těch vašich líbezných prdelákovů. Španělsky vám to říkat nebudu.“
Trio nějakých místních pomatenců nejspíš zmáčko rivalskou partu hledačů. Nebo už je míra nevraživosti mezi cizími cetkáři tak vysoká? Neměl jsem ani páru, co si o tom sakra myslet.
Sice jsem měl ty hrdličky jako na dlani, ale přes zeď železniční stanice jsem neviděl ani obrys, nic. Tak zchátralá stavba to zase nebyla.

Nakonec se přeci jen ztišili. Nervózní chlápek s motoristickou helmou na hlavě, který jej kryl, dal Svářeči nenápadné znamení, aby se stáhnul. Jak jsem se zmínil, byl tady nejspíš jako doma a patrně něco zpozoroval. Když takhle tyhle zvláštní lidi deset minut šmírujete v zaprášené vysoké trávě, je celkem jasný, podle koho se řídit a podle koho ne.
Svářeč se opravdu stáhnul aniž by přestal výhružně mlít na pantu.
„Zatracený lovci cetek. Zatracený cetkáři…“

Stanice s řádně schlazenými sběrači se ocitla ve víru pro mě jen velice neurčité debaty. Soustředil jsem se na kus chybějící zdi, která šla zřejmě pryč spolu s okenním rámem odvedle. Na kratičký okamžik se v něm mihla nějaká hlava, ale nic víc. V dané chvíli bych Kocurův triedr vyměnil spíš za vzdálený odposlech, který jsem někdy ve čtyřicátém doopravdy vlastnil.
Patrně zvažovali zbabělý útok na trio podivných chlápků, ale někde ve vzdáleném koutku duše jsem doufal, že tohle neudělají.
Že neudělají takovou pitomost.

Začal očima lovit trio útočníků. Nebylo po nich ani stopy. Nejspíš se vypařili zrovna tak jako prve vylezli – v bizarní zácloně z šera a kouře, které nerozumíte.
Připadal jsem si proti nim ztracen a taky jsem ztracen byl. Nebyla tahle štreka víc než co jiného neuvážená hloupost?

Z víru pesimisticky orientovaných myšlenek mě vytrhla exploze kouřového granátu, který dopadnul zhruba do míst nástupiště, čímž se už tak mizerná viditelnost dostala víceméně k nule. Teď už v troskách kašlali všichni.
S pořádně zvýšeným tepem jsem sledoval zakaboněný horizont, odkud se kdo zase vynoří. Pod kolenem mi přešlápnutím vleže křupla nějaká deathlclawí kost. Brr, v přírodě není mnoho věcí, které dokážou zabít zvíře jako je párač.
Popílek se lepil na zpocené čelo…

Někde zpoza mých zad, z míst, kde jsem to absolutně nečkal, vyrazil do akce muž a jeho pes. Oba jako by nic proběhli prakticky kolem mě a já se cítil zase děsivě bezmocný. Měl jsem ale štěstí.
Nebyl jsem to já, kdo podivnou dvojici zabijáků onoho šedivého odpoledne zajímal.

Rozhodně to nebyla rutinní akce. Ano, zpočátku byly slyšet hlavně kulky, sem tam se zavrtávající do masa, sem tam do zdi. O pár okamžiků později se půlka stanice otřásla, ozval se zvuk plechu, důvěrně známý, hnusný zvuk praskajících kostí a především smrtelným ženský výkřik, který se dokázal zarýt opravdu hluboko. Ještě teď ho někdy slyším.
Pak už bylo chválabohu ticho, jen tu a tam narušované psím trháním a vrčením. O vítězi brutální šarvátky celkem nebylo pochyb.
Nemohl jsem se tím směrem dál dívat, ale do černé trávy jsem zírat taky nechtěl. Nechtěl jsem zírat nikam.

Když jsem bolavou hlavu opět zvednul, viděl jsem siluetu muže a psa, jak mizí šerem směrem do pouště. Jako by se na řetězech muže a psích chlupech leskla krev – jak jinak. Doufaje, že se jedná jen o jakousi formu škodolibé představivosti nakost vydrážděného člověka, sáhnul jsem po triedru, ale můj malý rezavý kamarád nikde – musel jsem ho ve víru událostí ztratit a tady ho jen těžko najdu. Chvíli jsem je na jejich krvavé pouti doprovázel v improvizovaném hledáčku Jackhammera, ale o nějakém střeleckém úspěchu jsem si v těchto podmínkách mohl tak leda nechat zdát hezkej sen.
Co jsem to říkal o chladné hlavě v krizových situacích?

Když mě to přemítání v opravdu nechutné kaši z popílku a páračích zbytků přestalo bavit, pokradmu jsem se přesunul k obětem Erebuského krvavého dobrodružství.

Myslím, že už jsem na cestách viděl a zažil spoustu hnusu. Sebevraždu, mord ve vlastní rodině, roztrhané ženy, děti, taky pár znásilnění. Tenhle pohled byl ale nejhorší.
Tři chudáky ze čtyř jsem v tratolišti krve dokázal celkem rychle identifikovat – svůj život tu nechal Viking, Tocchet a taky jeho poslední úlovek, Versa. Versa byla bizarně připíchlá ke zdi na nějakou ohnutou tyč a plech za ní byl pokryt spoustou krvavých obrazců. Ač byla pravděpodobně ihned po smrti, brutálně krvácela, krev se rychle řinula prachem až k mým nohám. Ženský výkřik mi opět projel rozbolenou palicí.
Šprýmař a velký dobrodruh Tocchet na tom nebyl o moc líp – dokonce se zdálo, že si kus Toccheta vzalo psisko tajemného cizince na cestu. Třetí do party – mě neznámý mladý chlapík – na tom byl velmi podobně. Viking ležel zapadlý v hoře suti a ještě chroptěl. Myslím, že měl čistý průstřel krku a probodnutou plíci.

„Doprdele… Irb… Co ty tady …“
Vytáhl jsem z kapsy Kocurem zmuchlaný Bergeronův leták. Vždycky když ho někde ukazuju, začíná mi být trochu trapně.
Vikinga to rozesmálo tak, že začal vykašlávat husté chomáče krve.
„Je to zrada…“
“Zrada?“
„Bergeronova zrada, krutá a odporná. Chtěl se nás zbavit do jednoho, proto na nás ušil tohle svinstvo. Proto vyslal zabijáky… Krásně to zapadá do sebe, co říkáš? Úplná balada.“
„A tajemný bunkr?“
Viking se usmál a zavrtěl hlavou. Myslím, že už se mu pomalu stmívalo před očima. „Ne.“
„Ne?!“
„Ne. Hovno a ne taj… tajemný…“
„Tohle se mu vymstí. Tentokrát to přesral.“
„Kéž by.“
„Já… Vracím se domů. S tebou to ale vypadá blbě.“
„Zasraná práce. Skončím úplně stejně jako můj fotr.“
„…a Kocur shrábne v hospodě mých padesát babek.“
„Kocur je sráč…“

Neřekl jsem nic.
On už ostatně taky ne. Nejsem felčař, ale jeho krvavá díra v krku byla zřejmě vážnější, než jsem počítal. Viking ani nestihl zavřít oči, nic, prostě mi tady chcípl s nadávkou na jazyku. Zapálil jsem si a šel dál.
Čas se na cestách vleče jako šnek…

Nejvíc mi hlavou hučel ten podivný atlet s ještě divnějším čoklem – jako bych anomálií neviděl prodnešek dost. Čím víc jsem se blížil pobřeží Pacifiku, tím víc jsem si byl jist, že jsem měl tu čest s Oběšencem.
Aha… Vy toho neřáda nejspíš neznáte.

Oběšenec sedí do společnosti asi jako obří škraloup v brahmíním mlíku. O něm a jeho psisku se traduje spousta špatností, které dítku před spaním určitě vykládat nebudete. Všimnul jsem si, že obyčejná chátra LA má trochu vítr z nájezdníků a různých „novodobých podnikatelů“. A tihle lidé se zase bojí Oběšence. Nic moc se o něm neví. Ví se jen, že je to pořádná vyžle, což vás může šeredně zmást. Nože, pistole, granáty – on je zmákne všechny. Říká se, že vraždí protože věří ne proto, že ho to baví nebo tak něco, ale proto, že věří, že nemá jinou možnost. Údajně před každou vraždou pronese něco jako „asi bych tě neměl zabíjet“, „vždyť je to jen další nesmyslná smrt“, „Bůh se pro své ovečky jistě vrátí“ a podobné řečičky – a neskončí, dokud jeden z vás není mrtvej. Zvláštní, to bezesporu.
Ze všeho nejdřív se mu říkalo Kočičí muž – to proto, že ze všeho nějakým záhadným způsobem vyváznul. Poprvé jsem o týhle hrůzu nahánějící postavičce slyšel, když se jej někde dokonce pokoušeli upálit - dodnes nosí po těle nejrůznější obvazy jako krutou památku. Nějakou dobu se mu pak říkalo Opálenec nebo Popálený muž. Před pěti nebo šesti lety jej ve Waters, když snad sabotoval nějakou malou elektrárnu – beztak to jediné, co dané město vůbec mělo – chtěli prozměnu pověsit, ale nezdařilo se. Nějaký čurák mu v noci přeříz pouta. Pěkná kravina.
Technicky vzato, ani se Bergeronovi nedivím, že si Oběšence najal. Nevím, jak se mu ho k čertu podařilo kontaktovat, ale získat si pro prácičku takového psychopata bylo tou nejlepší pojistkou jak zůstat naživu.

Jenže pro mě, pro mě to teď znamenalo mít oči i na zadku.

- IV -

Po dnech fyzicky i psychicky namáhavé pouti jsem se doplazil do Pohřebiště, ovšem kýžená úleva se nekonala. Bylo to jen pár mizerných týdnů, ale za těch pár týdnů se město neskutečně změnilo. Staré Pohřebiště umřelo, bylo to zlé. Viděl jsem Bergeronovu čistku čerstvě a bez příkras.
Všichni mí přátelé sběrači, nevyzpytatelní potulní bohémové, museli podle pana Bergerona vyklidit prostor tupé, jednoduché obchodní strategii jakou alkohol, kurvičky a omamné látky bezesporu jsou, masakr nemasakr. Samozvaný boss LA věděl, že příště může libovolný cetkáři najít kdovíco a prodat to kdoví komu, a ten kdoví kdo si na něj mohl klidně začít vyskakovat – a to se přece nesmělo stát; ne v Bergeronově světě. Nedej bože, aby profitoval někdo jiný!

Ukryl jsem se v relativně odlehlém sídle Následovníků Apokalypsy, brlohu podivného mírumilovného kultu, který se snažil kázat o nebezpečí některých starých chyb, a – ať už za to nebezpečí bylo považováno cokoliv – dělali to opravdu do posledního dechu. Cestou k nim jsem paranoidně sledoval každý metru, možná centimetr kolem sebe. Tito lidé jsou výjimeční – dokonce pro mě riskovali svou vlastní bezpečnost i bezpečnost ztráty své práce. Pro dokonale neznámého člověka.
Pro jednoho mizerného sběrače krámů.

Nevím přesně, kolik času jsem mezi těmi knihomoly a mírotvůrci strávil, život v jejich sídle ubíhal velmi rychle… přesněji řečeno, čas v jejich knihovnách ubíhal velmi rychle. Naučil jsem se, že ani sebeintelektuálnější životní intermezzo životu obyčejného burana z ruin nikdy neuškodí. Což nevíte, dokud se vám to nepřihodí.

Brzy jsem poznal, že nejsem sám, kdo v otázce sběračské čistky uvažoval podobně. Z jednoho kapucáka v knihovnách se vyklubal Desperado, známý také jako Desp, jeden s nejvýše postavených sběračů. Nepoznal mne, ale já jeho samozřejmě ano. Chudák, asi se trochu vyděsil. Četl zrovna nějakého Huga.
„Pshaw! Musíme zmizet, musíme zmizet, než našim ochráncům zaděláme na tisíc průserů, ano, rozhodně musíme zmizet. Hub, Southwall, San Francisco, Dirt Haven, cokoliv.“
A tohle opakoval den co den, od rána do večera, vlastně až do doby, než se mu podařilo mě přesvědčit. Ne, že by to trvalo tak dlouho.
S párdenním předstihem jsme to oznámili svým přátelům jako hotovou věc. Naši chlebodárci snad nikdy proti ničemu ani slůvkem neprotestovali. Desperado si byl jistý, že je tady dříve nebo později zákonitě něco zabije.

Tu noc před odchodem jsem měl dost hnusný sen o Oběšenci. Nevím ani pořádně proč, ale utíkal jsem před ním uvnitř torza nějakého mrakodrapu co vypadal, že byl místní, vždycky až tak vysoko, jak jen to šlo. Bez rozmýšlení jsem v nejvyšším patře – tedy v nejvyšším, které se ještě nezřítilo – vyskočil z okna, jenže Oběšenec vždycky udělal nějakou hloupost; jednou mě zachytil na zemi, podruhé dokázal zpomalit a nakonec úplně zastavit můj pád a potřetí jsem se probudil přibližně v půlce harakiri.
„Co je? Vypadáš blbě.“
„Jen hnusnej sen.“
„Hnusnej sen je to, co nás čeká, hehe. Alespoň dokud se nedomrcasíme do Dirt Haven.“
„Dirt co?“
„Nevím jak ty, ale já rozhodně JDU do Dirt Haven.“
„Dobrý, předpokládejme že ano... A důvod?“
„Dejme tomu že sen… plný napětí… vzrušení… a opravdu hodně spoře oděných kurev…“
Nesmál jsem se. Najednou jsem si uvědomil, že mi bylo s Následovníky moc fajn a že je nechci opustit. Naneštěstí se život někdy neptá.
„Trochu mi dělá vrásky vybavení. Pár našich přítelíčků se bude muset uskrovnit, ne-li přímo sušit hubu. Jen kvůli nám,“ dodal jsem přestože jsem věděl, že si to Desp uvědomuje stejně dobře jako já. Shánění věcí teď mohlo vzbudit nežádoucí podezření. „Možná bychom měli risknout cestu za Matkou.“
„Irbe, po tom nám je hovno, když už vypadnem, budem prostě vypadlí a basta. Žádný výčitky. Určitě ne žádný výčitky. Matka? Pche – Matka může být taky mrtvá.“
„Seš enfant terrible.“
„No to mě poser! To tě naučili oni? Ale notáák, stejně jako já jsi četl jenom proto, aby ses těm samaritánskejm knihomolům zalíbil. A opovaž se to zapřít! Až budem venku, rozumíš, ani slovo v cizím jazyce.“
„Hmm…“
„Tahle sranda, pozor, ona… je nebezpečná. První to musíme zvládnout, musíme zvládnout zmizet. Budem mrtví, abychom mohli žít.“
„To zvládnem. Vždycky se něco dobrého stane.“
To jsme si alespoň mysleli.

Vyrazili jsme přesně tam, kam si vrchní sběrač poručil. Ne že by byl Desperado mým vysněným cestovním společníkem – ve skutečnosti nebyl ani průměrný – ale co už, boží mlýny jsou někdy vrtošivé a vydávat se jen tak z trucu na vlastní pěst úplně opačním směrem je přinejmenším neuváženost. Osud se mi ho stejně chystal sebrat a vypadalo to, že s tím nadělám úplné hovno.

Nad LA přicházel další krvavý den, ale to už jsme Pohřebiště opouštěli po jedné z nadzemních výpadovek. Opouštěli jsme to hnusné město, které pro mě pětatřicet let znamenalo život. Desperado strávil většinu onoho rána žvaněním bůhví o čem, neposlouchal jsem ho. Pohřebiště je tak neskutečně špinavé město, že z vás za každé situace smyje všechny hříchy, takže už se nikdy více nezajímáte o žádná jiná místa k žití. Opouštět jej jinak než za sběrem cetek je tolik obtížné…

Když jsme tady s panem Desperadem opakovaně unikli Oběšenci, neuvědomili jsme si, že tento člověk nemůže prohrát válku, aniž by zemřel. Dokud dejchá pro tento svět, bude se snažit dodržet sebešílenější kontrakt. No a to se taky stalo.

Počkal si na nás tam, kde se dálnice převažovala a chystala se klesnout až na samotnou zem. Oběšenec dřepěl nad jednou z tisíců prasklin, kterými je mnohakilometrový nadjezd doslova poset. Čokl ležel po jeho levé ruce a když se zvednul, jen to zachrastilo. Muž psa držel na mohutném zkorodovaném řetězu, připevněném na ozubeném železném opasku, který nebohé zvíře všude tahalo s sebou jako otrok. Posledně tolik zelené psí oči byly dnes mdlé. Pokud je Oběšenec takové emoce schopen, mám za to, že se určitě v duchu chechtal na celé kolo.
Tři muži a pes stáli, bylo ticho.
Legrační ticho.

Pak Oběšenec otevřel hubu. Páni, jeho hlas byl o několik oktáv níže, než ten můj, a to mě děsilo.
„Desperado?“
„A… ano?“
„Deset kroků vpřed.“
„Eh…?“
„Deset“.
Bylo to posledních deset kroků v životě vykutáleného cetkáře, který se vypracoval skoro z ničeho, cetkáře, který si život uměl užívat. Deset zatraceně těžkých kroků. Viděl a cítil jsem, jak se ten chlap potí. Je zatraceně mnoho způsobů, jak vás ten člověk může zmáknout a tady Desperado to dobře věděl. Panečku, ten byl posranej…
Oběšenec se podíval na mě, zase ten jeho zasranej pohled, vždycky jako by probodával. Kopnul do psa a pak do nějaké krabičky na zemi. Kus dálnice vyletěl do povětří, přesně pod Despem. Hrozná rána. Jeden z odlétnuvším šutrů mě trefil do pravého oka, skoro jsem to oko ztratil.
Byla tma.
Možná jsem bojoval o život, možná jen spal, možná hovořil s Oběšencem. Zdálo se mi o dvouhlavém psisku na řetězu a popáleném hubeném muži co probodává pohledem.

„To je tvůj pes?“
„Ano. To je MŮJ pes.“
„Kdes ho sebral? Ukrad? Převychoval v monstrum?“
„Je to ĎÁBLŮV PES. Daroval mi ho jeden velký dobrodruh. Prý ho sebral nějakým indiánům. Tvrdil, že pes byl tak zlej, že se o něj prali.“
„Proč? Proč už nechodí s velkým dobrodruhem?“
„Povídá se, že tento pes zkazí jakoukoli osobnost. Ten muž chtěl pomáhat, a ne vraždit. On byl přesně ten dar, který jsem byl připraven přijmout. Totiž… byl jsem dávno zkaženej dost.“
„Já bych to odmít!“
„Já ne, ten dobrodruh mě zachránil od oprátky.“
Pozvednul horní ret a pomalu a velmi názorně obkroužil ukazovákem hlavu. Okroužil svou bizarní, ohořelou kebuli.
„Někdo tě oddělá. Vás oba.“
„Mnohem později jsem dostal velmi zajímavou nabídku, která zahrnovala odstranění pár klientů, mezi nimi i toho dobrodruha. Bylo to poprvé, co jsem podobnou nabídku odmít. Nerad zabíjím někoho, koho ani neznám jménem. Často musíte nejdřív zabít jméno a pak jeho nositele. Jeho jméno nebylo žádné a tím bylo dokonale nesmrtelné.“
„Vždyť je to hloupost.“
„A proto ten muž stále žije.“
„Určitě lžeš!“
Oběšenec začal recitovat něco řecky nebo snad latinsky, kdoví, každopádně jsem nerozumněl ani slovo. Hominem te esse memento! Měl nade mnou vrch.

„Proč ještě žiju já…“
„Ty nejsi na seznamu. Ale do LA se nevracej, přestože jsou supi za poslední dni přežraní. Mohlo by ti tam být poněkud… těsno.“
„Ty znáš moje jméno?“
„Ne. Ale všichni na tom seznamu jsou nyní mrtví.“
„To ty? Všechny??“
„Už to tak bude.“
„Já teď vstanu, jo? Pojď, podej mi ruku…“
„Sbohem.“

Začal jsem přicházet k sobě, ale nikde nikdo. Jen trocha jídla a vody ležela na rozpálené cestě. Z místa exploze se pořád ještě kouřilo a prášilo, ale nějak jsem postrádal prostředky i žaludek na to hledat Desperadovo naporcované tělo. Z mého nadočnicového oblouku se řinula teplá rudá krev. Krev se dá aspoň pít, je přece sladká…

Sedmého dne zoufalé chůze jsem dolezl k bráně, která odděluje Dirt Haven od světa. Můj krátkodobý parťák z Lucky Seven nelhal, budiž mu země lehká. To město opravdu žilo na mostě – a všude vonělo něco jako tequila. Všichni patrně věděli, odkud se táhnu, a škodolibě se na mě chechtali. Nezbývalo mi než ten den pozorovat Dirt Haven levým okem.

Za další tři dny jsem na jednom z vystlaných pilířů narazil na Matku – ale ne, že by mě to nějak udivilo. Zřejmě jí začalo být LA taky těsné, tak se přesunula sem a postupem času se vrátila k tomu, co jí šlo nejlíp na světě – dýlování zbraní. Neříkal jsem, že je ta stará babizna prostě dobrá?

Jsem tady už dobrej půlrok a oko se s přispěním pár rádoby bezbolestných felčařů překvapivě uzdravilo. Dobře, do nejdelší smrti už nebudu stoprocentně vidět, ale na sledování pozemského hnusu mi to bohatě stačí. Tak trochu jsem se tu usadil a bojuju. V noci často špatně spím, zdají se mi hrozný sny o Popáleném muži, jak před ním padám a tak. Nemluvě o tom, že je to tu takové uzavřené, sakra jak já miloval tu nebezpečnou volnost. Asi se mi po Pohřebišti prostě stejská... Jistě, mohl jsem Oběšence neuposlechnout a dát si čelem vzad, namlouvat si, že je ten nechutně popálený člověk smrtelný... Nějak se mi nechce žít mimo rodný brloh.

Ale pokud nechcete umřít jako Viking nebo Desperado, tak to uděláte, ne?