Prokletí

SRPEN 1994:
Měsíc svítí daleko na černé noční obloze. Jeho stříbrné paprsky dopadají na potemnělou ulici a vlnky v řece si pohrávají s jejich odrazem.
Na to vše se dívám z okna pokoje. Hodiny ukazují čas 23:45, za chvíli přijde půlnoc. Nemůžu spát, sprnová noc, liduprázdná ulice. Nenapadne mě nic lepšího, než se převléknout z noční košile, tajně se vyplížit z domu a procházet se při úplňku. Automaticky naberu směr starý most. Znám to tu lépe, než vlastní boty, když tu bydlím už od narození.
Jsem opřená o zábradlí a kochám se pohledem na třpytivou, vlnící se hladinu, nechávám se unášet...
Po okolí se rozezní tiché tóny nějaké písně. Odkud to jde? Otáčím se doleva - nikde nic, doprava - ani živáček. Podívám se na řeku a ztuhnu. Na hladině řeky jako by to byl parket tančí průsvitné štíhlé ženy oděné do neobyčejně krásných šatů. Vypadají, že jsou vyrobené z větrů, vodních pěn a měsíčních paprsků. Jejich ladné pohyby... Víly! Něco tak překrásného jsem v životě neviděla.
Jako bych přimrzla k zemi! Nemohu se pohnout z místa! Co se to děje? Bože! Ony si mě všimly a běží směrem ke mě.
Uprostřed kruhu jsem skrčená.
Jedna z nich povídá: "Musíš zemřít!"
"Prosím ne!"
"Musíš zemřít, jinak bys mohla vyzdradit naše tajemství!"
"Jaké proboha?"
"Nedělej hloupou, lidská ženo. Myslíš, že chceme, aby se ostatní lidé dozvěděli o naší existenci?"
"Prosím nezabíjejte mě! Já za nic nemůžu!"
"Jednou za pět set let jsme viditelné pro lidské oči. Pokaždé nás někdo viděl, ale my ho nechaly žít. Vyzradil nás, a proto ho stihlo prokletí!"
Do hovoru se přidala další víla: "Bellio, proč bychom ji měly zabíjet. Stačí, když oněmí. Nebude to mít jak říct!"
"Aliandro, asi to tak bude lepší, než jí vzít život!" odpoví Bellia.
*****
Napsala lístek a vložila do deníku:
Nejsem schopna slova, ale ještě mohu psát a potřebuji to někomu sdělit. Ty, kdo možná čteš můj deník, chci abys věděl, proč jsem němá, protože po dopsání tohoto zápisu možná nebudu schopna pohybu. Bydlela jsem v tomto domě, ale jestli se stane, co očekávám, budu upoutaná na lůžku v nemocnici. E. P.
*****

"Nelez na tu půdu, Kláro! Pojď dolů!"
"Mami! Podívej, co jsem našla!" čtyřletá holčička v ruce drží popsaný sešit s posledním zápisem ze srpna 1994.
"Mě to nezajímá, Kláro, tak si do něj třeba kresli obrázky, ať mi pořád nebereš ze šuplíku papíry."
"Mami, ale tam je něco napsanýho!"
"Neštvi mě, Kláro, neotravuj!"
"Ale mami.... Néééééééé, nebel mi ten sešit"
*****
Skončil v ohni, tak to asi mělo být.