Muž v černém: Bezdomovec

Byl chladný, přímo mrazivý prosincový večer.
Parta bezdomovců spěchala na nejbližší vlakové nádraží, aby unikli krutým mrazům. Za nimi se loudal Clyde. Byl zarostlý, špinavý a neskutečně páchl.
Na nádraží si dřepl na lavičku, popíjel pivo a pozoroval dav lidí, kteří se kolem rojili jako ve včelím úlu. Bylo jich tolik, že Clyde a ni neviděl na druhou stranu haly. Ještě jednou si přihnul piva a sklonil hlavu, aby se na ni podrbal. Když ji zvedl, bylo nádraží úplně vylidněno.
Clydea to moc nepřekvapilo, vlastně mu to bylo úplně jedno. Pokrčil rameny a znovu se napil piva.
Najednou světla zablikala a zhasla. To už však Clydeovi bylo divné. Seděl v úplné tmě a všude kolem vládlo obrovské ticho. V tu chvíli se ve tmě jakoby z dálky ozvaly kroky, které najednou utichly.
„Myslím, že byste to pivo neměl pít, Clyde,“ promluvil hlas.
„Co je vám – škyt – po tom – škyt – co piju – škyt!“ prohlásil opileckým tónem Clyde.
„Zničilo vám to život,“ mluvil dál muž.
„Jak vy můžete vědět – škyt – co mi zničilo život – škyt!“ zakymácel se Clyde. „Byla to jen obyčejná – škyt – smůla! Nic jiného!“
„Copak vy jste měl někdy smůlu?“ podivil se muž. „Nepovídejte! A co vaše dětství?“
Clyde se zamyslel.
Pravda, jeho dětství bylo celkem šťastné. Rodiče měli hodně peněz, bydleli ve velkém domě a měli všechno.
„A pak neříkejte, že jste neměl šťastné dětství,“ povídal muž. „Co by za to ostatní dali mít takový život!“
„Hm, dětství – snad jediná část mého života, která byla alespoň trochu šťastná…“ znova se napil piva.
„Nepovídejte!“ podivil se muž. „A když jste potkal vaši ženu, vaše svatba a narození dětí, to nebyly šťastné chvíle?“
„Je to jenom parta nevděčníků!“
„Proč tak soudíte?“
„Protože mě vykopli na ulici jako prašivého psa! Dal jsem jim všechno… Udělali to proto, že jsem přišel o peníze!“
„Myslíte?“
„Já nemyslím, já to vím!“
„Myslím, že záleží spíš na tom, proč jste o ty peníze přišel…“
„To je jednoduché! Zkrachoval jsem!“
„Ano, to taky. Ale vy jste je hlavně propil a možná i profetoval a prohrál na automatech…“
„Kdo jste, že můžete vědět všechno?“
„Vaše rodina vás neodstrčila proto, že jste zkrachoval, ale proto, že jste začal pít. A kdyby jim šlo jen o peníze, tak těch jste měli i tak pořád dost – měli jste úspory a ještě jste docela velkou sumu zdědil po otci. A to všechno jste stačil propít za pár měsíců. Vaší ženě došla trpělivost, nemohla tu ostudu už dál snášet…“
„Prostě mě ten krach vzal, no. A tak jsem se párkrát napil, no. To je toho…“
„A propil celé jmění!“
„Blbost!“
„Měl byste s tím pitím přestat, dát se do pořádku a najít si práci. Kdyby vaše žena viděla, že je z vás pořádný člověk, vzala by vás zpátky a zase byste mohl vést hodnotný život!“
„Blbost!“ prohlásil znovu Clyde. „Jde jí jen o peníze a ty já nemám! A těm mizerným spratkům taky!“
„Jsou ještě malí, nevědí o co jde!“
„Víte co, dejte mi pokoj! Co se vůbec pletete do mých záležitostí?“ řekl Clyde nakvašeně a loudal se pryč.
„Dejte na moji radu,“ promluvil muž. „Všichni nemyslí jenom na peníze jako vy. Jestli mě poslechnete, čeká vás ještě hodně šťastný život…“
„Dejte mi pokoj! Držte hubu a neotravujte mě! Já si budu dělat co sám chci!“ zrychlil krok, vyběhl po schodech a byl pryč.
Ani ne za pár vteřin se ozvala hromová rána.
Venku se kolem stojícího auta sbíhali lidé a někteří vybíhali i z nádraží.
„Já za to nemůžu,“ bránil se řidič. „Ten chlap mi tam vlít jako splašený, nemohl jsem nic dělat!“
Lidé stáli v kruhu a zírali na bezdomovce, který nehybně ležel na zemi v louži krve. Jak Clyde vyběhl rozčilen ven, nevšiml si, že jede auto a tak mu skočil přímo do cesty. Ucítil jen prudký náraz a víc už ne.