Dítě zákonem: Dítě zákonem - druhá část

Dítě zákonem – druhá část

O práci jsem se doma moc nezmiňoval, ale Petra se samozřejmě dívala na zprávy, které byly v dnešní době zcela interaktivní, takže jste si dálkovým ovladačem nastavili jaké téma vás zajímá a vyslechli jste si reportáž, sledovali obrazový materiál nebo jste si nastavili automatický přísun informací v půlhodinovém bloku, který vás seznámil s tím nejdůležitějším. Mezitím samozřejmě nechyběla reportáž o zmasakrování křesťanského chrámu a zastřelení netěhotné ženy, což mělo zastrašit jí podobné, které by náhodou chtěly uprchnout před svým trestem. Trestem. Vlastně to zní docela absurdně trestat někoho, kdo nepočal dítě, ale takový byl dnešní svět. A lidi se museli přizpůsobit. A já byl jen malinkatý článek napomáhající k tomu, aby se tak dělo, aby se přizpůsobovali.
Dostal jsem týdenní volno. Toto týdenní volno jsme s Péťou prožili velmi aktivně, protože její třicáté narozeniny se blížily a do té doby musela počít dítě. Z milování se stal monotónní sled stejných poloh a nevychutnaných orgasmů, chvílemi jsem si připadal jako nějaký stroj, který za každou cenu musí zplodit dítě. A je jedno, že se tak z onoho procesu vytrácí veškerá rozkoš a láska, je jedno že si sex neužívám. Hlavně když se podaří to, o co se s Petrou snažíme už dlouhé roky.
Ten týden jsme si také hodně povídali, pokaždé když Petra najela na téma, že se dobrovolně včas přihlásí, změnil jsem téma rozhovoru nebo jsem jí ujistil, že ještě máme dost času. Dnešní medicína dokázala odhalit těhotenství i den po početí a zákon navíc čekal měsíc po třicátém roku ženy než jí začal uhánět a sledovat. Alespoň tak se to v něm psalo. Já ale z praxe věděl, že Péťu už musejí mít naše počítače v merku a nikdo o tom od nás nemluví pravděpodobně jen z úcty k mé osobě.

Po příchodu do práce mě ihned odchytl Michal a postěžoval si na netěhotnou, kterou musel chytit za mé nepřítomnosti.
„Ta svině mi normálně vrazila nůž do stehna! Chápeš to? Co se s těma ženskejma děje? Vypadá to, že Ochránců je víc a víc, protože ženský sou nějaký drsný. Možná bysme měli zvýšit naší brutalitu, netěhotný si začínaj dost dovolovat,“ rozčiloval se a upíjel kávu z kelímku.
„Myslím, že tvoje brutalita je už na dost vysoké úrovni,“ zasmál jsem se. „No řekni, co jsi tý ženský udělal, když ti vrazila kudlu do nohy?“
„Přetáhnul jsem jí obuškem a když se zmohla na útěk, střelil jsem do ní elektrickou pistolí.“ Michal byl šílenec. Věděl jsem to, ale svojí práci dělal dobře. Proto jsem jeho násilnické sklony trpěl. Jednou mě napadlo, co bych dělal, kdyby něco z toho, co dělal netěhotným ženám udělal Petře, ale došlo mi, že to se nikdy nestane. Petra do té doby musí otěhotnět.
„No a taky jsme vypátrali, kde mají Ochránci základnu. Pod Václavákem.“
Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. „Cože?“
„Slyšíš dobře, pátrací oddíl zjistil, že sou rozlezlí pod celým Václavákem, od koně až dolů.“
„To si tam jako vykopaly tunely nebo co?“ Představa, že skupina Ochránců se nachází jen několik metrů od největšího dění v Praze pro mě byla dost šokující.
„Asi jo. Jsou docela vychcaný a když si vemeš, jak museli makat, aby to všechny stihli během těch pár let…měli bysme je zarazit co nejdřív.“
Přikývl jsem. Konečně jsme měli možnost je dostat.
„Sakra, vždyť při tý minulý akci nás skoro dostali, že jo Karle? Přiznám se, že sem byl posranej až za ušima.“
„To já taky.“
Náš rozhovor přerušil kapitán, který právě vešel do mé kanceláře. Dle protokolu jsme se postavili, ale k žádnému salutování nedošlo, to dělali jenom vojáci.
„Vítám tě zpátky, Karle. Předpokládám, že Michal ti už všechno pověděl, během několika málo dnů na ně vlítneme a dostanem je. Chci se tě zeptat, jak se má Petra?“ Snažil jsem ve staré vrásčité tváři s bílým knírem a holou lebkou najít nějaký náznak toho, proč se kapitán na mojí ženu ptá. Kvůli její blížící se třicítce? Nebo prostě jen tak.
„Má se dobře, děkuji za optání.“
„Tak jí ode mě pozdravuj. A proč jsem vlastně přišel, před chvílí jsme dostali hlášení o další netěhotný. Zařiďte to.“

Docela jsem se bál toho, že tahle netěhotná bude také dělat problémy, ale naštěstí se moc nebránila. Souhlasila s umělým odpoledním a popravdě, ta asi jinou šanci na otěhotnění neměla. Byla hnusná jako prdel.

Po práci jsem v Ultrii vyrazil domů a pustil si rádio Rockáč. Právě dneska měli speciální program písniček z počátku století. Drtivou většinu jsem ani neznal, jména jako Evanescence, Blink 182 nebo Green day mi vůbec nic neříkala, o Madonně jsem už slyšel, i když to byl jenom nějaký pop a zbytek písní jsem moc nevnímal, uvažoval jsem spíše o mé situaci. Za týden bude Petře třicet. Za měsíc se na ní pověsí a zavřou jí a donutí ji k umělému oplodnění. Asi to nestihneme, asi ne. Nechtěl jsem v to uvěřit, ale bylo tomu tak. Když se Petra nepřihlásí, budou jí štvát a při zatýkání jí mohou ublížit a to bych nechtěl. A pokud se přihlásí, vloží do ní sperma nějakýho cizího chlapa a já potom budu muset vychovávat cizího syna.
Od té doby, co jsem nastoupil k policii jsem svojí práci dělal svědomitě a s lidmi porušující zákon jsem zacházel bez milosti. Byli to prakticky trestuhodní obyvatelé stejně jako třeba zloději. Tak jsem to vždycky bral, jenže to jsem v té době ještě věřil v to, že do té doby Petra otěhotní. Ovšem to jsem se zmýlil.

Přiložil jsem zápěstí ke čtecímu zařízení u našich dveří a vstoupil dovnitř. Dům byl uklizený, nikde žádné smítko, automatický vysavač právě jezdil po vstupní hale. Překročil jsem ho a vešel do obýváku, kde se Petra dívala na televizi. Nějaký skoro sto let starý film. Patrně nějaká romantická komedie, nějaký mladík držel slečnu za ruce, stáli spolu na zábradlí lodi a on se jí ptal, jestli mu věří. Já bych mu tedy nevěřil. Pozdravil jsem Petru a políbil jí na tvář. Nádherně voněla nějakým silně aromatickým mýdlem.
Sedla si naproti mně a stopla film.
„Přihlásím se.“ Řekla to s naprosto kamenným výrazem.
„V žádném případě,“ odvětil jsem pevně a sundal si neprůstřelnou vestu a kalhoty.
„Musím. To ty přece víš.“
„Máš ještě čas. Přihlásíš se, až bude definitivní, že nebudeme mít vlastní dítě.“
„Už to je definitivní, Kájo.“ Dívala se na mě a byla krásná, strašně krásná. Přisedl jsem si k ní. „Nechci vychovávat dítě cizího chlapa.“
„Jinak to nejde, takový je zákon. Vždyť denně vidíš, co se děje s netěhotnými, které se nepřihlásí.“
Povzdechl jsem si. „Počkáme.“
Odešel jsem do kuchyně, z lednice vytáhl steak a vložil ho do trouby. Nastavil jsem termostat na „střední propečení“ a brambory hodil do kuchyňského robota.
„Nevěděla jsem, že chceš jídlo, udělala bych ti ho,“ přišla Petra za mnou s omluvou v hlase.
„To nevadí. Prosím tě, nepřihlašuj se, ano? A už o tom nebudeme mluvit.“ Myslel jsem, že ještě něco řekne, ale mlčela. V duchu jsem jí za to poděkoval.

O pár dní později se chystala razie na Ochránce. Já měl na starost pětičlenný tým. Celé komando, čítající deset policistů (kteří tu prakticky byli jen kvůli formalitě) a deset členů přepadové jednotky ve speciální uniformě s helmami s infračerveným i nočním viděním.
Nočním viděním jsme byli vybaveni i my, jelikož momentálně bylo po půl jedné ráno a veřejné osvětlení bylo na náš rozkaz vypnuto. Tým se rozdělil na dva a já se svojí skupinou následoval tým číslo jedna. Ten právě dorazil do jednoho starého domu u Václavského náměstí a sklepením se dostal do nějakého tunelu. Šli jsme za nimi, pistole připravené a pomalu jsme kráčeli tunelem.
„Kurva, to museli kopat pěkně dlouho,“ zhodnotil Michal a prohlížel si opracované stěny chodby a vmontované stropní osvětlení.
„To jo,“ potvrdil jsem a napadlo mě, jak to jejich doupě asi bude velké.
Pokračovali jsme dál, chodba sestupovala ještě o několik metrů hlouběji. „Jsme právě pod koněm,“ upozornil nás velitel přepadového týmu. Momentálně jsme se nacházeli ve veliké a prostorné místnosti, zdi byly pokryty kovovými, místy zrezivělými deskami, byly zde také kožené židle, staré počítače a z místnosti vedlo hned několik dveří.
Nevím, od koho přepadovka tu informaci o Ochráncích dostala, ale evidentně to byla bouda. Nikdo tu nebyl.
„Doprdele!“ zaklel velitel, ale hned nařídil svým lidem, aby prohledali místnost a další chodby. Já se také rozhlédl okolo sebe. Určitě tu někdy byli, to bylo evidentní. Informátor nás pravděpodobně nezavedl záměrně na špatnou stopu, ale Ochránci se o nás nějak dozvěděli a jednoduše zdrhli.
„Už sem si myslel, že je máme. Bastardi!“ stěžoval si Michal a naštvaně si prohlížel místnost. Když v tom se celá otřásla, osvětlení zablikalo a ze stropu se škvírami mezi kovovými pláty sypala hlína.
„Co to sakra,“ začal velitel, ale to se do místnosti dostala obrovská tlaková vlna, dveře z místnosti vyletěly z pantů a směrem k nám se vyvalil obrovský plamen ohně. Skoro všechny nás to odmrštilo pryč, já jsem skončil na jednom ze stolů.
„Týme jedna, hlaste se! Týme Jedna!“ řval velitel do vysílačky. „Sakra, tak týme jedna! Co to bylo za explozi?“ Žádná reakce.
Mezitím se z vedlejší chodby vrátil tým Dva. „Byly tam nastražený bomby, šéfe. My sme si jich všimli, ale týmu Jedna to asi uniklo,“ reportoval člen komanda. Takže to byla past.
„Najděte mi toho informátora, co nám řekl o tomhle místě a hoďte ho do vězení! Zařvalo tam mejch pět lidí! Sakra! Přísahám, že až jednou ty Ochránce dostanu, všechny do jednoho je zabiju!“
Opatrně jsem nakoukl do chodby, kde před chvílí vypukla ta exploze. Kovové pláty na zdech byly protrhané, osvětlení roztříštěné a dál, na konci chodby byla nějaká další místnost celá v plamenech.
„Veliteli Krčmáři, dostali jsme zprávu z dispečinku. Máme se vrátit zpátky, informátor se prý někam vypařil,“ oznámil veliteli komanda člen týmu Dvě.
„Fajn, tady už stejně nemáme důvod bejt.“
Ještě chvíli jsem zůstal v místnosti a prohlížel si jí. Pokud mohli vykopat tohle, můžou být skoro všude, pod celou Prahou. A může jich být mnohem víc, než si myslíme. Velitel přepadovky vyvedl svůj přeživší tým ven a já s tím svým zůstal dále v tomhle doupěti.
„Na co čekáme, veliteli?“ zeptal se mě jeden policajt, byl u nás asi půl roku.
„Chci se podívat do té vybuchlé místnosti. Kdo chce jít se mnou, může. Kdo ne, běžte ven a počkejte tam na mně.“ Než stačili nasadit vymlouvavé pohledy vešel jsem do chodby a pokračoval jí až k místnosti. Oheň tu poskakoval po stolech a po židlích, ale mezi hořícím nábytkem jsem v klidu mohl projít. Nevím, co jsem tu chtěl najít, ale přišlo mi to zvláštní. Něco mi tu přišlo zvláštní. A pak mi to došlo a až nepříjemně jsem si uvědomil, jaký jsem pitomec, že mě to nenapadlo hned. Nebyly tu žádné mrtvoly. Tým Jedna tu nebyl.