Městečkem: Kovářem

Ohlušující pravidelný kovový tlukot kladiva mi zněl v uších v rytmu, na který jsem byl již dlouhá léta zvyklý. Obrátil jsem čepel tvořeného meče a začal ji vyklepávat na druhé straně. Jiskry létaly okolo kovadliny, otřel jsem si hřbetem ruky čelo a ocel ponořil do kádě s vodou vedle mě. Zasyčelo to a stoupala pára. Miloval jsem ten zvuk. Hotovou čepel jsem položil na stůl a pořádně ji otřel do sucha velkým látkovým hadrem, nakonec jsem ji zasunul do pochvy na zdi sloužící právě na hotové čepele bez jílce.
Vyšel jsem před kovárnu a nasál vzduch pozdního večera obepínající naše městečko. Byla to ta nejhezčí vůně na světě. Alespoň jsem si to myslel a nikdo mi to nemohl vyvrátit.
„Ahoj Deriku.“pozdravil mě vysoký, hubený mladý muž. To byl Samuel, místní bylinkář. Měl obchod vedle mě. Právě ho zavíral uzavřením petlice pevným zámkem. „Jaký byl den?“ zeptal se.
„Pro mě den ještě neskončil,“ zasmál jsem se. Taky ho to rozesmálo.
„Zítra se uvidíme dřív, čekám bylinky z Elfí země, měl by přijet Firlos,“ sdělil mi ještě Samuel, než se vydal směrem ke svému domku. Naposledy jsem si prohlédl nízké dřevěné domky, širokou vydlážděnou cestu, která naším městečkem procházela a poté jsem se vrátil do kovárny nasazovat na čepele jílce.

Samuela jsem skutečně druhý den potkal brzy ráno, již byl v práci, když jsem přišel do kovárny. Pozval mě na speciální elfí čaj. V jeho obchodě to až nepříjemně vonělo všemi těmi různými bylinkami a rostlinkami. Samuel přede mně postavil šálek čaje. Byli jsme přátelé, myslím tím opravdoví přátelé. Když jsem sem přijel, jako první se mě „ujal“ a pomáhal mi se tu usadit. Bylo to už deset let, je hrozné, jak ten čas letí.
„Tak jak to jde v práci, Deriku? Dlouho jsme si nepopovídali,“ nadhodil téma Sam.
„Nemůžu si stěžovat, jde to dobře. Zvládám veškeré zakázky co dostávám, ale popravdě, nějaký učedník by se mi možná hodil,“povzdechl jsem si.
„Podle mě by nebyl problém, nějakého sehnat. Jsi známý kovář, mohl bych říct pár známým, ať se poptají,“ navrhl Sam a upil čaje. Přikývl jsem.
„To není špatný nápad. A co ty, přinesl ti Firlos všechno?“zeptal jsem se.
„Ale ano, na něj je spoleh. Teď je u nás doma, Margareta ho donutila ať si dá něco pořádného k jídlu,“ smál se Samuel. Ta představa mě také pobavila. Firlos totiž, jako každý jiný elf, nejedl maso, ale pokaždé když přijel sem, Samova žena ho donutila, aby nějaké přece jen snědl. Musel tak spořádat hovězí, skopové, nebo vepřové, ale nikdy nevypadal, že by mu nechutnalo. Margareta vařila skvěle, to jsem nejednou poznal i já.
„Máš štěstí, že máš takovou ženu,“prohodil jsem. Vážně přikývl. „To máš pravdu. Také by jsi nějakou mohl mít, žiješ tu dost dlouho, neříkej mi, že jsi měl nouzi o příležitost se s nějakou seznámit. Nebo nemáš touho, nebýt doma sám?“odlehčil téma Samuel.
„Ale mám touhu nebýt sám, ale ono to není tak snadné. Vždyť mě znáš, práce, práce, práce.“
„Znám. Ale život se musí také užívat. No, alespoň máš dobré přátele jako jsem já a Marg.“
Teď jsem přikývl já.

O dva dny později u dveří od kovárny zaťukal učedník, nějaký sedmnáctiletý chlapec z vedlejšího města. Byl poměrně svalnatý a působil jako slušný člověk. Líbil se mi a vzal jsem ho na zkoušku. Šlo mu to. S ocelí zacházel senzačně a ladně, jako by k ní přirostl. Bylo mi jasné, že kovařinu již někdy zkoušel, ale neptal jsem se ho na to. Nebyl moc výmluvný. Já jsem byl při práci koneckonců stejný. Ale ke konci směny se přeci jen na něco zeptal.
„Pane mistr, baví vás tahle práce?“
Odložil jsem kladivo a usmál se. „Baví Milusi. Hodně mě to baví.“
Také se usmál. „Víte, já ještě nevím, co budu jednou dělat, ale tohle se mi zdá jako dobrá práce. Jde jen o zručnost, nemůžete se z ničeho vylhat, nemusíte nic hrát, nemusíte se nikomu podřizovat. Pracujete jen na svém jménu, pokud jsou s vámi lidé spokojeni, jsou spokojeni. Pokud ne, vykašlou se na vás a najdou si jiného kováře,“ pověděl velmi moudře blonďatý chlapec, který stál přede mnou. V jedné větě vysvětlil, proč je tuhle práci tak snadné zbožňovat. Líbil se mi.
„Ale ještě jedna věc na této práci zajímavá,“ řekl jsem. „Když poté někam jedeš a uvidíš někoho se zbraní, kterou jsi pro něj vyrobil, je to skvělý pocit.“

Následující měsíc utekl jako voda. V kovárně to šlo jako po másle, Milus byl jedinečný pomocník. Práce ho bavila a já se ho snažil platit tak, aby z ní i něco měl. Něco hmotného. Samozřejmě záleželo na zakázkách, které jsme dostávali.
Když se jaro překulilo v léto, vešel do mé kovárny člověk, který ten den obrátil můj život takřka naruby. Byl vysoký, měl černé vlasy i oči, v té dlouhé róbě a kroužkové košili mu muselo být horko. Vešel otevřenými dveřmi a uklonil se.
„Vy jste Derik?“ byla jeho první otázka.
„Ano,“ potvrdil jsem. Sáhl do pouzdra u pasu a vytáhl z něj listinu. Předal mi ji. „Jsem vyslanec krále Merijského království. Má pro vás zakázku, která vám může vynést spoustu peněz,“ řekl stručně. V tu chvíli mě napadlo, že jsem docela rád, že tu ještě není Milus. Nevím proč.
Pomalu jsem listinu pročítal. Jednou, dvakrát, pětkrát. Král mi nabízel obchod, který ze mě mohl udělat bohatého člověka. Hodně bohatého. Pohlédl jsem na vyslance. „To je žert?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Ne,“ řekl s kamennou tváří.
„V tom případě vyřiďte králi, že přijímám.“

Navzdory radosti, kterou jsem cítil, mi přišlo zvláštní, proč si král vybral zrovna mě. Jistě, byl jsem známým kovářem, ale těch musely být po Meriji stovky. Neustále jsem nad pergamenem kroutil hlavou. Nabízel mi dvacet tisíc zlatých. A chtěl za to deset tisíc mečů. Do jednoho roku. V rychlosti jsem to propočetl a zjistil jsem, že když rok má přibližně čtyři sta dní, musím každý den vyrobit dvacet pět mečů. Jistě, bylo to náročné, velmi náročné, ale stihnout se to dalo. Možná. Ale sám to nezvládnu. Potřeboval jsem pomoct. Stačilo, aby Milus udělal každý den pět mečů, já bych ty ostatní už sám nějak zvládl. Zároveň jsem však nechtěl učedníkovi o tak velké zakázce říkat. Už tenkrát jsem začínal pociťovat, že si chci sobecky nechat většinu peněz od krále pro sebe. Koupil bych si veliký dům, pracoval bych dál, ale už bych se tak nepřemáhal jako dříve. Ta vidina byla lákavá. A celého mě v té době ovládla.

„Ano, potřebuji, abys pro mě každý den vyrobil pět mečů. Čepel i jílec, kvalitní kusy. Pokud to budeš stíhat, každý den dostaneš pět zlatých.“
Milus rychle zamrkal očima. „A co když jich stihnu udělat víc?“zeptal se chtivě. Myslím, že i jeho v tu chvíli ovládla vidina bohatství. A i když menšího, než tomu tak bylo u mě, musela mu ta nabídka přijít takřka snová.
„Neměl by jsi se přeceňovat. Vyrobit pět mečů zabere spoustu času. Pokud to budeš stíhat, možná ti i přidám. Ale vážně chci po tobě, abys pracoval každý den.“
Horlivě přikývl a začal pomalu rozpalovat první ocel.

První dva dny jsem si myslel, že to budu zvládat. Milus stačil udělat dvanáct mečů, já čtyřicet. Pracoval jsem od rána, kdy ještě nevyšlo slunce a chodil spát dlouho poté, co zapadlo. Samotnému spánku jsem dal jen pár hodin. Od Samuela jsem si koupil pytlík čaje na povzbuzení, kterého jsem si vždy ráno navařil plný kotlík a celý den ho potom upíjel. Milus se mě samozřejmě vyptával, proč děláme tolik mečů, nemohl jsem mu úplně lhát, tak jsem jen řekl, že to požaduje jeden vlivný obchodník, který nám za jejich zhotovení zaplatí slušné peníze. Myslím že dvanáct zlatých, které si v minulých dvou dnech vydělal, ho dostatečně motivovalo i k práci po další dny.
Avšak třetí den jsem na něm zpozoroval vyčerpání. A na sobě také. Práce nám šla méně od ruky a já se bál, že nám tempo dlouho nevydrží. Za další dva dny mi došlo, že jsem měl pravdu.
Ruce mě bolely od toho ustavičného tempa, bušení kladivem, tvarování těžké a tvrdé čepele, zatloukání do jílce a následné broušení. Mé paže byly úplně nateklé a bolavé, po týdnu mi dělalo problém uzvednout meč. Opřel jsem se o teplou kovadlinu a na chvíli jsem nic nedělal. Třásl jsem se, nohy se mi klepaly jako kdybych trpěl horečkou, hlava se mi točila. Milus právě zhotovil pátý meč a zasunul ho do stojanu. Pohlédl na mně. Z toho blonďatého sympatického chlapce jsem během týdne udělal vyčerpaného a zuboženého učedníka, kterému z očí zmizela radost z práce. Zastyděl jsem se. Ale stále jsem měl pocit, že tu zakázku musím stihnout. Po týdnu jsme měli hotovo přes sto padesát mečů. Avšak stálo nás to spoustu sil.
„Běž domů. Peníze ti dám zítra, neboj,“ řekl jsem učedníkovi. Ta úleva na něm byla viditelná. „Naschle zítra,“pozdravil unaveně. Několikrát jsem se nadechl a poté zamířil ke kotlíku, odkud jsem se napil čaje. Začal mi docházet. Vyšel jsem tedy z kovárny a zamířil k Samuelovi.
„Deriku, ty vypadáš hrozně!“ zvolal, když jsem shrbený a zmožený vešel do jeho obchůdku. Lehce jsem se usmál. „Děkuji.“
„Já to tak nemyslel, jen…měl by jsi možná na chvíli přestat pracovat.“
„Nemůžu, Same. Potřeboval bych od tebe další čaj. Ale pokud možno, nějaký silnější, než byl ten minulý. Nějaký, co mě udrží déle vzhůru a déle vitálního,“ sdělil jsem mu svůj požadavek.
Starostlivě na mě pohlédl, ale pravděpodobně mu došlo, že by se mnou nehnul. Rezignovaně pokrčil rameny a sáhl do jedné z polic. Vytáhl hnědý pytlík, který mi podal. „Podle Firlose je to ten nejlepší prostředek, pokud chce někdo vydržet být čilí celou noc a den. Ale nesmíš to s ním přehánět. Jen šálek denně!“ upozornil mě Sam.
„Neboj,“ řekl jsem. S díky a o stříbrňák lehčí jsem vyšel ze Samova obchodu a zamířil znovu do své kovárny.

Dny a týdny plynuly. Milus dál chodil a vyráběl minimálně pět mečů denně. Moc mi pomáhal, často jsem míval černé svědomí z toho, že ho nezasvěcuji do toho, proč se takhle musíme přemáhat, ale s tím jsem se časem vyrovnal. Veškeré další objednávky jsem musel odmítat, na nic jiného než zakázku pro krále nebyl čas. Pracoval jsem jako nikdy. Každý den, dvacet mečů. Od rána do rána jsem stál u kovadliny, čichal výpary z výhně, z neustálého sledování jisker mě bolely oči a hlava. Naštěstí jsem měl čaj, který mi prodal Samuel. Pil jsem ho ale jen tak, jak mi Sam říkal. Jeden šálek denně. A jeden si dával i Milus.

Na konci podzimu přijel králův vyslanec zkontrolovat práci. Miluse jsem poslal pryč, aby nic nezjistil. Vyslance jsem zavedl do sklepení, ve kterém byly uskladněné hotové zbraně. Muž se usmál.
„Jste velmi produktivní, král bude mít radost. Kolik vám jich zbývá?“ zeptal se mě.
„Ještě hodně. A popravdě, nepotřebuji, aby mě cokoliv, nebo kdokoliv zdržovali,“ řekl jsem poněkud podrážděně. Vyslanec pravděpodobně moji poznámku pochopil, protože pokýval hlavou a odešel. Ještě ten den jsem dodělal tři meče.
Když jsem konečně zase jednou odcházel z kovárny, město dávno spalo. Byla zima, mlha, na oknech se začínala objevovat první námraza. Letos bude tuhá zima, to mi bylo jasné. Pomalu jsem kráčel směrem k mému domu a tak jako každé ráno jsem si musel připomínat, proč se takhle mořím. Dvacet tisíc zlatých. Mínus výdaje pro Miluse. Ale našetřeno jsem měl dost, abych z toho mohl pokrýt Milusovu výplatu. A navíc jsem se rozhodl, že zvýším produktivitu práce. Přestal jsem pít jen jeden šálek čaje, ale denně jsem pil dva až tři. Během jednoho dne jsem vyrobil až třicet mečů. Milus stále vyráběl po pěti a mě to stačilo, hodně mi ulehčoval práci, mladík jeden.

Po asi tříhodinovém spánku jsem se probudil. Nechtělo se mi vstávat ani pracovat. Celé tělo mě bolelo a bylo ztuhlé, svaly se nepohybovaly tak jak jsem chtěl, v oku jsem začínal mít tik. Již dlouho jsem se neholil, moji tvář tak pokrýval hustý a neupravený plnovous, vlasy jsem si začal vázat do culíku. Jedl jsem vždy před spaním, ale včera jsem zjistil, že ve spíži mi moc potravin nezbývá. Začínal jsem hubnout a v obličeji jsem také vypadal hrozně. V teplém kožichu jsem vyšel z domu a zamířil ke kovárně. Sněžilo.
V kovárně byla zima, ztuhlými prsty jsem zatopil v peci na výheň, připravil si ocel, ze které jsem se chystal vyrábět meče tento den. Bylo jich čtyřicet. Chtěl jsem jich dneska udělat čtyřicet. Místnost se začínala pomalu vytápět a já si uvařil čaj. Vypil jsem půlku šálku a začal jsem rozpalovat první ocel. Jenže přesně v tuhle chvíli mě mé tělo přestalo poslouchat. Klepal jsem se, úplně jsem se roztřásl. Zuby drkotaly, prsty sebou škubaly, nohy se mi podlamovaly. Upustil jsem ocel do výhně a upadl na zem. Svět se mi míhal před očima. Začal se mi zvedat žaludek. V ústech jsem cítil pachuť zvratek, začal jsem se dusit. Kašlal jsem a prskal okolo sebe. Bolelo mě břicho, krk. Poté jsem ztratil vědomí.

„Pane mistr!“ probral mě známý hlas. Ležel jsem na boku, Milus mně držel za rameno. „Co se vám stalo?“ ptal se mě s vyděšeným výrazem v očích. Když jsem se vzpamatoval, nenapadle mě lepší odpověď než: „Asi jsem něco špatného snědl.“ Nadále u mě dřepěl a tvářil se vyděšeně, tak jsem na něj trochu rozzlobeně vyštěkl: „No tak do práce! Nemáme času nazbyt.“ Evidentně ho to překvapilo, tak se raději vrátil ke své kovadlině. Po chvíli jsem se do práce pustil i já.
Pracovali jsme zase celý den. Milus vypadal den ode dne hůře a hůře. Míval jsem stále větší výčitky svědomí, že toho kluka takhle honím, ale na druhou stranu, i když jsem mu zamlčoval pravdu, zaplaceno dostával dost. A koneckonců, kdyby mě chtěl nechat na holičkách, nemůžu mu bránit. Celý den jsme spolu takřka nepromluvili. Po vyrobení pátého meče se sebral a odešel. Stihl by jich vyrobit víc, ale nepřepínal se. Narozdíl ode mě. Já byl v kovárně zase až do rána. Dokonce už vycházelo slunce, když jsem se vyrazil domů prospat. Z domků se začali trousit první lidé. Někteří mě sledovali lítostivým pohledem, samozřejmě každý okolo kovárny věděl, že pracuji dlouho do noci. Ale cestou domu jsem potkal jednu zásadní osobu. Lasiru.
Lasira vedla v našem městečku hostinec s příhodným názvem „U Lasiry“. Ale co bylo hlavní, byla jednou z mých přátel. A líbila se mi, moc se mi líbila.
„Deriku?“ zeptala se nevěřícně při pohledu na mě. Neviděli jsme se od jara. Kovárna se stala takřka jediným místem, kde jsem celé dny přebýval.
„Ahoj Lasiro,“ pozdravil jsem unaveně, ale snažil jsem se alespoň o úsměv. Její hnědé vlasy se jí nepatrně leskly od paprsků vycházejícího slunce, modré oči si mě takřka vyděšeně prohlížely. Musel jsem vypadat ještě hrozivěji, než jsem si myslel.
„Vypadáš hrozně ztrhaně,“ podotkla.
„Ano. Víš, pracoval jsem celou noc a teď jsi jdu domu na chvíli lehnout,“ vysvětlil jsem. Pousmála se.
„Tak víš co? Až se prospíš, přijď ke mně do hostince, máš to jen kousek, ta ocel na tebe počká.“ Jindy by mě tahle nabídka samozřejmě nesmírně potěšila, ale tentokrát, když jsem nemohl ztratit ani okamžik na výrobu zakázky, jsem se musel z Lasirininy nabídky vymluvit. Dělal jsem to nerad, ale jinak to nešla. Smutně pokrčila rameny, rozloučili jsme se a já se šel konečně vyspat.

Když jsem si byl po krátkém spánku koupit u Samuela další pytlík čaje, díval se na mě stejně ustaraně jako Lasira.
„Dlouho jsme se neviděli. Měl by jsi ubrat, kamaráde,“ řekl.
„Ještě pár měsíců, Samueli. Potom si dáchnu.“ Napadlo mě, že vlastně ani svému nejlepšímu příteli jsem neřekl o zakázce svého života. Možná jsem se trochu styděl. Nevěděl jsem proč, možná za to, že pro peníze ztrhávám nejenom sebe, ale i Miluse. Možná proto, že ačkoliv jsem si nikdy nestěžoval na nedostatek peněz, teď jsem byl ochoten pro ně přijít o zdravý rozum. Styděl jsem se sám před sebou. Ale těch peněz jsem se vzdát nemohl.

Za týden Milus nepřišel do kovárny. Musel jsem za něj vyrobit pět mečů, díky čemuž jsem vůbec nespal, ale čtyři šálky čaje mi naštěstí dopomohly k plné čilosti. Ovšem Milus nepřišel ani další den. Byl jsem na něj hrozně naštvaný. Nechal mě ve štychu! Copak jsem mu neplatil dost? Nevděčný zmetek!
Tři dny jsem nespal. Čaj stále účinkoval a já tak mohl nepřetržitě pracovat. Bolest rukou mě už netrápila, ani bolest hlavy. Pracoval jsem jako nějaký neúnavný blázen, který jen tvaruje, kove, chladí, nasazuje jílce a brousí. Když se začalo oteplovat, nechodil jsem ani spát domů a vždy jsem usnul v kovárně.

Seděl jsem. Seděl jsem. Seděl jsem. Všude okolo mě byly meče. Doslova tisíce mečů. Vlastně deset tisíc mečů přesně. Zvládl jsem to. Na zdech, na zemi, po celém sklepení se válely zbraně, které jsem poslední rok vyráběl. Unavený, vyčerpaný, podrážděný. Seděl jsem. Po roce ustavičné práci, kdy jsem takřka neviděl denní světlo, kdy jsem Samuela viděl jen zřídka a Lasiru takřka vůbec. Posledních pár měsíců jsem pracoval za Miluse, nespal jsem, takřka nejedl. Ale teď jsem konečně seděl.

Vyslanec mě zprvu nepoznal. Už jsem nebyl vysoký, učesaný, upravený muž. Hrbil jsem se, paže jsem měl naběhlé k prasknutí, kdežto břicho bylo takřka prohloubené, jak jsem zhubl. Avšak usmál se, když shlédl zbraně ve sklepě. „Výborně, Deriku. Teď už jen dostat zbraně z vašeho sklepení. Každý den přijede několik vozů. Postupně tak odvezeme veškeré zbraně. Skvělá práce,“ poplácal mě vyslanec po bolavých zádech. „Zítra vám přivezeme truhlu. Král bude potěšen.“
Takřka jsem tomu ani nemohl uvěřit. Dokázal jsem to. Vyrobil jsem deset tisíc mečů a dostanu dvacet tisíc zlatých. Do smrti nebudu muset pracovat pro peníze. Dokázal jsem to! Štěstím a úlevou jsem se takřka rozbrečel.

Rok jsem byl zavřený v kovárně. Rok jsem dřel jako kůň. Možná jsem i nebyl daleko od absolutního vyčerpání. Ale teď jsem se díval na dřevěnou truhlu plnou zlatých mincí. Muži, kteří v ničem nepřipomínali královskou stráž, aby obyvatele našeho městečka nic nenapadlo, stěhovali mnou vyrobené zbraně do svých vozů. Takřka mi bylo líto toho, že se s nimi musím rozloučit. Trvalo jim necelý měsíc, než veškeré zbraně z mého sklepení zmizely.

Sledoval jsem prázdný sklep. Tedy, nebyl úplně prázdný, uprostřed ležela truhla plná zlaťáků. Byl jsem šťastný, hrozně šťastný.
Něco jsem zaslechl. Někdo vešel do kovárny, což bylo zvláštní, protože byla skoro noc. Vyšel jsem ze sklepa a pohlédl na nového příchozího. Byl to Milus. Blonďaté vlasy měl o něco delší, na tváři mu rašily vousy. Tvářil se tak, jak jsem ho nikdy neviděl. Rozzlobeně.
„Sledoval jsem vás, mistře. Celé měsíce, kdy jsem tu s vámi nepracoval, jsem vás sledoval,“ z jeho tónu mi běhal mráz po zádech. A z jeho výrazu také. „Podvedl jste mě. Viděl jsem tu truhlu. Proto jste tak dřel a já taky. Proto jste musel tak pracovat. Proto jsme pili ten čaj, abychom vydrželi déle práce schopný. Kvůli zlaťákům! A já za každý meč dostal jeden. To jste mě trochu podvedl, nemyslíte si to?“zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou.
„Neměl jsi odcházet, řekl bych ti to,“ zalhal jsem. On však nemohl tušit, že lžu. Styděl jsem se za to. Co se to se mnou stalo?
„Neřekl. Jste zmetek. Víte, vážil jsem si vás, ale teď jste pro mě jen ziskuchtivej sobeckej parchant!“ řekl hrubě a odešel z mojí kovárny. Nic po mě nechtěl. Ani peníze, ani mě nechtěl praštit. Jen mi přišel říct, že jsem pro něj šmejd a podvodník. Myslím, že to bylo to nejhorší, co mi mohl udělat.

Seděl jsem. Ale už ne šťastný a spokojený, ale zdrcený a sám sebou znechucený. Rok jsem měl zamlženou mysl. Vidina peněz mě ovládla, donutila myslet a jednat jinak. Svým přátelům jsem se rok nevěnoval, Lasiru jsem takřka rok neviděl, pořádně s ní nemluvil. Když jsem na sebe pohlédl do zrcadla, vyděsilo mně to. Vyhublý, špinavý, zarostlý obličej. Obrovské pytle pod očima jak nějaká noční příšera. Ale hlavně, podvedl jsem mladého kluka, který mi věřil, který pro mě dřel, abych já měl peníze. A neřekl mu o tom. Seděl jsem a styděl jsem se. A nenáviděl se.

Přišel jsem k Samuelovi do obchodu. „Co se se mnou stane, když jsem denně pil i čtyři šálky toho čaje, co jsi mi prodal?“zeptal jsem se bez pozdravu. Pohlédl na mě tak, jako by tu otázku čekal.
„Už patrně nic, ale riskoval jsi, že omdlíš a možná jsi si pohrával s životem. Patrně máš štěstí,“ řekl stručně. Byl na mě naštvaný, to jsem poznal.
„Omlouvám se.“ řekl jsem. „Lhal jsem ti. Respektive, neřekl jsem ti pravdu.“ Na pult jsem položil měšec s penězi. Veliký, plný měšec. Tázavě na mě pohlédl.
„Je tam tisíc zlatých. Nalož s nimi jak chceš. Někdy ti všechno vysvětlím, ale teď ti jen povím, že lituji toho, jak jsem se během posledního roku choval. Ty peníze ti dávám proto, že si je ty a Marg zasloužíte stejně tak, vlastně ještě víc, než já.“
Samuel vůbec nic neříkal, jen nevěřícně pozoroval mamon před sebou.
„Ještě mi prosím řekni, kde bydlí Milus.“požádal jsem ho.

Zaklepal jsem na dveře a čekal. Po chvíli mi otevřel právě můj bývalý učedník. Nejdříve jsem neměl slov, ale poté jsem sebral odvahu a začal se kajícně omlouvat. Poslouchal mé omluvy, přikyvoval a nakonec se i usmál.
„Víte, mistře, vy jste dobrý člověk, opravdu. A nemáte se za co stydět, když jste chtěl zbohatnout. A já , sedmnáctiletý kluk bych vám ani nic vyčítat neměl, jen mě to zklamalo. Ale nezlobím se,“ řekl. To pro mě znamenalo hodně.
„Doufám, že přijmeš malý dárek. Protože váží docela hodně a já se sním táhnu až z města,“ zažertoval jsem a podal Milusovi truhličku s pěti tisíci zlatých. „A také doufám, že někdy zase přijdeš ke mně do kovárny. A ještě jednou se omlouvám.“
Chlapec se usmál. „Děkuji. Rodiče budou mít z těch peněz radost. A z vás taky. Nechcete jít dál?“

Ještě jednu osobu jsem toužil navštívit. Do hostince U Lasiry jsem přišel ještě než stačili dorazit první štamgasti. Lasira právě sundávala ze stolů židle. Přišel jsem k ní a sundal jednu z nich.
„Omluvám se, že jsem tenkrát nepřišel.“
„To nevadí,“ řekla smutně. „Měl jsi práci.“
„Ano, měl. Ale to neznamená, že bych měl zanedbávat své přátele. A lidi které mám rád,“ řekl jsem. Pohlédla na mě. Už neviděla unaveného muže, ale viděla muže upraveného, vyspalého a klidného. Celý rok jsem žil ve spěchu a ve stresu. Celý rok jsem si neužíval život. Celý rok jsem nemyslel na nic jiného než na peníze.
Pohlédl jsem do jejích modrých očí. Byla krásná. „Dáš si něco k pití?“zeptala se. „Třeba čaj?“
Vylekaně jsem heknul. „Raději kávu, pokud máš.“ O čaji jsem nechtěl ani slyšet.

Ohlušující pravidelný kovový tlukot kladiva mi zněl v uších v rytmu, na který jsem byl již dlouhá léta zvyklý. Ale poslední rok jsem ho vůbec nevnímal. Práce mě zase bavila. Veškeré peníze od krále jsem rozdal, nechal jsem si jen to nejnutnější. Teď jsem byl šťastný. Nebohatý, ale šťastný. Někdo vešel do kovárny. Zvedl jsem oči od kovadliny a pohlédl na vysokého blonďatého chlapce. Byl to Milus.
„Přišel jsem do práce, pane mistr!“ usmíval se.
„Rád tě vidím, chlapče,“ řekl jsem, pustil ocel a jal se Miluse obejmout. Poplácali jsme se po zádech. „Tvá kovadlina na tebe čeká,“ dodal jsem dojatě.
Být kovářem je skvělá práce, ale je to o mnoho lepší, když máte nějakého společníka.