Muž v černém: Bludičky

I.
„Nazdar chlapi!“ Renda se vrhnul do hospody jako velká voda. „Co je nového?“ ptal se sotva si sundal kabát a sedl si na židli.
„Celkem nic!“ ozvalo se odněkud z rohu.
„Výborně! Jedno pivo!“ zvolal Renda na servírku, která se motala kolem protějšího stolu, a otočil se na vedle sedícího kamaráda: „Tak co, Karlíku, co to zase čteš? Zase nějakou záhadu, co? Takový slátaniny!“ přihnul si piva, které zatím servírka s klepnutím položila na stůl.
„Co jiného by taky Karlík měl číst, co myslíš?“
Po hospodě se ozval hurónský smích.
„Náhodou je to moc zajímavé,“ za novinami vykoukla brýlatá tvář.
„Tak copak nám píšou dneska? Zase nějací draci, duchové nebo UFO?“ ptal se znova Renda.
„Náhodou píšou o bludičkách...“
„Bludičky? To je pro mimina!“
„Náhodou, je to moc zajímavý...“
„Nepovídej... a nebo povídej...“
Karlík zazářil radostí a spustil:
„Píšou tady, že nedaleko odtud v lese spatřilo už několik lidí nějaká zvláštní světýlka, prý žluté, zelené a modré barvy. Poletovala mezi stromy a když ti lidé přišli blíž, začala prý na ně útočit. Ti lidé prý měli štěstí, že utekli... A pak jsou tady ještě vypsané ještě nějaké případy z minulosti... bla bla bla...“
„To je ale blbost!“ poznamenal Renda.
Chlapi jenom souhlasně zamručeli.
„Moment, moment!“ zvolal Karlík. „Tady píšou ještě něco moc zajímavého... Tady v těch novinách vypsali odměnu 50 000 tomu, kdo přivede bludičku!“
Renda najednou ožil.
„Nekecej! Ukaž!“ vytrhl Karlíkovi noviny z ruky. „Kde? Kde to je?“
Karlík se k němu naklonil a ukázal prstem na část článku, který se táhl skoro přes celou stránku.
„Ty vole! Fakt! Padesát hadrů! To musím mít!“
„Myslel jsem, že na ty hlouposti nevěříš!“ ozvalo se od protějšího stolu.
Renda se zarazil.
„Jo, to je pravda! Ale padesát táců za to stojí... A alespoň dokážu, že to jsou všechno nesmysly!“
Ozvalo se souhlasné zamručení.
„Zítra v noci jdu do lesa!“ řekl Renda rozhodně a bouchl pěstí do stolu.

II.
Druhého dne večer si Renda sbalil věci a vypravil se do nedalekého lesa. Vzal si s sebou necky, pušku a samozřejmě ještě pytel. V lese byl asi za půl hodiny. Našel si tam vhodné místečko, hodil necky na zem a zalezl pod ně.
Čekal asi tři hodiny. Mezitím se setmělo a přihnala se prudká bouře. Blesky křižovaly oblohu a duněl hrom. Renda slyšel, jak fičí vítr a kapky deště pleskají na dřevo.
Najednou všechno utichlo. Někdo nadzdvihl necky. Renda pevně sevřel svoji zbraň. Před ním stál muž celý v černém. Renda vstal a namířil na něj puškou.
„Tu pušku klidně dejte pryč. Neublížím vám,“ promluvil muž klidným hlasem.
Renda ji však nesklonil.
„Kdo jste? Chcete mi ukrást mých padesát táců?“
„Nebojte se, nic vám nechci ukrást,“ sáhl na hlaveň a pomalu ji sklonil. „Chci vám jen poradit.“
„Fakt? To je moc milé! Tak co mi chcete?“
„Sbalte se a rychle odsud vypadněte! Je to nebezpečné…“
„Pch! Vy toho tak víte! To vaše nebezpečí bych chtěl vidět! A i kdyby… těch padesát tisíc za to stojí. Co muže být tak nebezpečného na nějakých malých pitomých světýlkách? Pokud vůbec existují…“
„Takových případů už se stalo, že lidé zemřeli na popáleniny způsobené bludičkou…“
„Blbost! Pch!“
„Dobře, nebudu vás přemlouvat, nemám to v popisu práce… Takže tady zůstanete?“
„Nenechám tady přece jen tak válet těch padesát litrů!“
„Dobře tedy, zůstaňte si tady. Ale alespoň zalezte zpátky pod ty necky a zůstaňte tam a ani se nehněte!“
„Jasně!“ odbyl ho Renda. „A teď už zmizte! Akorát mi je vyplašíte!“ a zalezl zpátky pod necky. Malinko je nadzdvihl a pozoroval, jak muž mizí v mlze.

III.
Znova se rozpršelo. Renda došel k závěru, že ten muž byl jen pouhý přelud. Než se však stačil vytrhnout z přemýšlení, spatřil, jak se mezi stromy nedaleko od něj vznáší houf světýlek. Bylo jich asi pět. Kroužila kolem stromů a stále více se blížila k neckám.
Renda vzrušeně nadzdvihl necky ještě víc a pevně sevřel pytel. Tak ony přece jen existují! pomyslel si. Když už světýlka byla na krok od něj, rychle vyskočil a začal kolem sebe mávat pytlem. Jedno se mu podařilo chytit.
„A mám tě!“ prohlásil vítězně.
Pevně zauzloval pytel, shýbl se pro pušku a pro necky a chtěl odejít. Než se však stačil narovnat, už kolem něj zbývající světélka kroužila a vztekle prskala. Když začala dorážet, upustil zděšeně pytel. Chycené světélko si v pytlovině propálilo díru a připojilo se k ostatním.
Začala být ještě vzteklejší. Začala prudce nalétávat Rendovi do obličeje. Ten se snažil chránit se rukama. Pak se pokusil najít ve tmě pušku. Podařilo se. Několikrát proti světélkům vystřelil, ale žádný účinek to nemělo, jen ten, že je rozčertil ještě více. Ruce už mu nepomáhaly, měl je celé oteklé a hrozně ho pálily. Byly tak spálené, že z nich začínala téct krev.
Dal se na útěk. Proplétal se mezi stromy a přeskakoval kořeny. Pořád se ohlížel a pořád viděl, jak se světélka ženou za ním. Byl už skoro venku, když zakopl o kořen a svalil se na zem. Světýlka ho dohnala a vrhla se na něj. Útočila na každou část jeho těla. Už se ani nebránil, pouze se snažil odplížit do bezpečí. Měl úplně propálené šaty a obrovské popáleniny silně krvácely.
Nakonec se mu podařilo dostat se z lesa. Měl štěstí, protože sotva se světélka dostala na okraj, otočila se a zamířila zpátky do lesa. Renda chvilku oddechoval, pak se vyškrábal na nohy a zamířil zpátky k vesnici.
Po hodinovém úsilí se konečně doplazil do vesnice. Celé tělo ho bolelo a pálilo. Lesklé rány měl i v obličeji. Sotva pletl nohama, když došel na okraj dědiny. Jeho přátelé ho už netrpělivě vyhlíželi z okna. Když ho spatřili a vyběhli ven, už se jenom plazil. Kamarádi dorazili až k němu a chtěli mu pomoct. Zvedl hlavu a zadíval se na ně očima podlitýma krví.
„Ony existují! Jsou tam v lese! Já je viděl! Ony existují!“ zasípal a hlava mu klesla do prachu.
Už nevstal.