Tunel

Tunel

Tisková zpráva agentury Press Com ze dne 13.6.2006

V nově dokončeném tunelu mezi Rakouskem a Německem zmizel beze stopy testovací vlak úřadu pro dohled nad železniční dopravou. Až do odvolání byl vydán zákaz k dalšímu provozu díla.

Byt Joopa van Velde – hlavního lékaře města Antverpy
6.srpna 1635 18:30

Ozvalo se decentní zaklepání.
Ve dveřích se objevil Albert, můj komorník.
Hlasem plným neskrývaných omluv řekl: ,,Promiňte pane. Je zde nějaká žena a naléhavě s Vámi musí mluvit v neodkladné záležitosti.“
Co mi asi chce.Teď v podvečer, ale přijmout ji musím.
Albert nečekal na to jak zareaguji a ženu uvedl.
Do místnosti vstoupila žena asi čtyřicetiletá . Oblečená na městský způsob. Na jejím šatu i tváři bylo znát, že už je delší dobu na cestě.
Po uctivém pozdravu mi vyjevila co jí přivádí:,,Velevážený pane, mé jméno je Anna Valerie Schützová a již sedm let pracuji jako hospodyně Vašeho bratra, pana Josta.“
Tak jí posílá můj bratr.
Kolik je to už let, co o sobě nedal vědět?
Sedm nebo osm. Co se stal malířem a odešel do Norimberku jako by pro mě i pro rodiče zemřel. A teď se zase vynořil.
Žena dál líčila co jí přivádí: ,,Potřebuji pomoc. Ne pro sebe, ale pro svého pána. Zdá se,že těžce onemocněl. Nikdo v Norimberku mu není schopen pomoci.“
To snad nemyslí vážně?
To mám jet přes půl Německa léčit bratra, který o sobě nedal vědět tolik let?
No ovšem!
Pojedu, jednoduše musím. Po smrti ženy , rodičů i sestry je Jost jediným pro mě blízkým člověkem. Nemůžu ho opustit.
S úlevou ve tváři vyslechla mojí odpověď, ale mé pozvání k jídlu a noclehu odmítla slovy: ,,Prosím, vyrašme na cestu hned!“
Vše působilo velmi podivně, ale já se rozhodl vyhovět. Několik slov k Albertovi a za hodinu bylo vše připraveno k odjezdu.
Povoz, kterým žena dorazila jsme vyměnili za můj kočár a se začínajícím soumrakem zůstali Antverpy za námi. Naše cesta ubíhala jako voda. Jen nejnutnější přestávky na oddech.
Přes Brusel, Namur, Trier a Heidelberg jsme se přiblížily k cíli naší cesty.
Při poslední zastávce mi Anna Valerie sdělila jak se nemoc Josta projevuje a z čeho počala.
Řekla mi toto: ,,Celé neštěstí začalo tím, že pan Jost dostal zakázku od Jakoba Galaruse.“
Jakmile vyslovila to jméno , celý šenk formanské hospody ztichl. Každý znal nejobávanějšího židovského lichváře v Německu ba i v celé Evropě. Svými peněžními obchody dokázal zruinovat nejednoho hraběte, ale i vévodu i samotného krále.
Jak se proboha Jost dostal do společnosti tak děsivého muže?
Další větou zodpověděla mojí nevyslovenou otázku: ,,Galarus odkoupil směnky mého pána a ten pak musel splnit co si ten zloduch poručil.“
Byla plná zloby, ale po chvilce se částečně uklidnila a mohla pokračovat: ,,Hned z jara, můj pán musel odjet do hor na Bavorském pomezí a tam namalovat Galarusovi nějaký obraz. Vy to asi nevíte, ale Váš bratr je velmi váženým malířem portrétů a tak dost dobře nechápu proč zrovna on musel tomu lumpovi malovat horské údolí někde u Füssenu. Nevím, kde tam bydlel ani co se tam událo, ale zkraje léta se vrátil jako vyměněný. Měl plný skicář náčrtů nějaké hory a pořád se snažil pracovat na obrazu pro Galaruse. Nebyl schopen malovat nic jiného. Ať začal cokoli, vždy z toho vyšla hora a ten podivný symbol.“
,,Jaký symbol?“ Tato otázka z mých úst utnula její vyprávění.
Klidně odpověděla: ,,Vyčkejte. To se prostě nedá popsat slovy. To musíte vidět na vlastní oči.“
Musím se přiznat, že mi nahnala strach, ale na delší úvahy nebylo kdy.
Pokračovala těmito slovy:,, Nakonec práci dokončil. Galarus mu vrátil směnky, ale obraz si neodnesl. Zůstal na zdi v pánově ateliéru. Čekala jsme, že se mu uleví, ale vše se naopak zhoršilo. Přestal vycházet z domu, odmítal jíst, nemohl spát. Maloval a maloval! Tři dny a tři noci bez přestání a pořád tu prokletou horu a ten šílený symbol. Nakonec se totálně zhroutil a já si vzpomněla na Vás. Než pán upadl do spárů Galaruse , dost mi vyprávěl o své rodině v Antverpách. A tak jsem vyrazila pro pomoc“.
Vše co zde zaznělo mi jasně ukazovalo na nemocného ducha. Já sám posuzoval tyto choroby stejně jako obvyklé nemoci těla, ale spousta kolegů i v našich tolerantních Flandrech se mnou nesouhlasilo. Co by asi čekalo Josta v tmářském Norimberku, kdyby jeho postižení vyšlo na povrch. V lepším případě by ho zavřeli do kobky s dalšími choromyslnými a v horším by ho upálili jako osobu posedlou ďáblem.
Další cesta pak pokračovala v napjatém očekávání.
Konečně Norimberk.
Bratrův dům nebyl ani výstavní ale ani chudobný. Musel si žít poměrně dobře.
Tak působil ,ale jen navenek. Vnitřek obydlí působil úplně jinak.
Hned jak Anna Valerie otevřela vchodové dveře , byl vidět obraz totální zkázy. Rozbitý nábytek, rozházené šatstvo a na každém kousku zdi prapodivný symbol. Jakási dvojitá smyčka nakreslená jedním tahem, jejíž podklad tvořila vždy stejná kamenná hora. V další místnosti to bylo obdobné, jen kresby po zdech a podlaze doplnili cáry papíru nesoucí stejný obraz. Dokonce i plátna na zdech byla překreslena tím hrozným symbolem.
Co to ale je ,že to bratra tak ničí?
A kde Jost je v tuto chvíli?
Najednou hrozné ticho domu protnul zděšený ženský výkřik. Běžím po zvuku a v místnosti , která byla ložnicí vidím, že vše je marné. Jost ležel v zakrváceném oděvu na lůžku.
Na první pohled bylo patrné, že zemřel ale kde se tu vzalo tolik krve?
Odhrnu noční košili a Anna Valerie znovu vykřikla. Stehna, břicho a dokonce i levá ruka.
No prostě ta místa kam člověk dosáhne , byla pokryta řeznými ranami znázorňující obraz hrůzné dvojité smyčky. Jak asi musel trpět, když si udělal takové rány. Je lepší, že zemřel zřejmě mu nebylo pomoci.
Najednou Anna Valerie přestala naříkat a odhodlaným hlasem řekla: ,,Zničím ten ďáblův obraz!“
I když jsem s ní bytostně souhlasil , nebylo možno takto postupovat. Odnesu ho majiteli Jakobu Galarusovi. Z hospodyně přímo sálal nesouhlas , ale neprotestovala a pomohla mi ten zvláštní obraz zabalit. Znázorňoval vysokou horu na vrcholku pokrytou sněhem. Vše působilo velmi reálně. Jost byl asi dobrý malíř. Vše bylo věrné, až na vkreslenou dvojitou smyčku v úpatí hory. Ten symbol bratrovi smrti ,byl plasticky vkreslen a budil dojem jakoby masou hory procházel. Co tím chtěl ubohý Jost sdělit , zůstane pro náš svět věčnou záhadou. Anna Valerie mi na rozloučenou popsala cestu k domu lichváře a já opustil dům smrti.
Po necelé hodině klepám na vrata výstavního domu v židovské čtvrti. Po dlouhé chvíli otevřel starý majordomus.
Uctivě vyslechl má slova a pak řekl: ,,Musím Vás zklamat. Pán Galarus už obraz Vašeho bratra nepotřebuje. Včera zrána zemřel.“
To je fakt podivné. I při ohledání Jostova těla mi vyšlo včerejší ráno jako čas smrti. Třeba skonali ve stejný čas. No to už není tak důležité.
Vrátím se domů i s obrazem.

Policejní služebna Füsen 14.6.2006

,,No jo, náš starý je důležitý ,jak ministr vnitra nejmíň v Mnichově, ale spíš v Berlíně.“
Tahle neuctívá slova mi pošeptal do ucha kolega Bert Alexandr. Měl ale do jisté míry pravdu. Šéf seděl v čele stolu a právě zahájil mimořádnou poradu slovy: ,,Takže vítám zde šéfa drážního úřadu ,pana Freitaga a zástupce stavební firmy Dorman ,pana Luka Dormana. Teď shrnu úvodem co víme. Včera v 8 hodin a šest minut vjel zkušební vlak číslo 8316 do tunelu číslo 1 – 666. Vlak se skládal z dieselové lokomotivy, měřícího vozu a vagonu určeného k testování profilu nového díla. Na palubě vlaku byl strojvůdce a pět techniků úřadu.
Přesně v 8 hodin 11 minut se přerušilo spojení a došlo k výpadku kamerového systému, který monitoruje celý 6156 metrů dlouhý tunel. Po 105 vteřinách byl provoz kamer obnoven ,ale vlak prostě zmizel i s posádkou.“
Šéf skončil a slova se ujal Luk Dorman: ,,Já ani nikdo od nás nechápe , jak mohl ten vlak zmizet. Tunel má dva portály. Jeden do Německa , druhý do Rakouska. Skládá se z velké dvojkolejné roury a malého servisního tubusu. V masivu po celé trase není ani jediná odbočka a ani jeden výstup na povrch. Ta souprava měla 39 tun a tyhle tuny železa se přece nemohli vypařit.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Nikdo nevěděl co by dodal. Byl tu vjezd do hory na kótě 811 metrů nad mořem, pak následoval dvoukolejný tunel, který hoře udělal obrat o 360 stupňů a po dalším obratu o 90 stupňů opustil horu po 6156 metrech o 98 metrů výše na kótě 909 metrů nad mořem.
Byl tu vlak, který vjel do podzemí, ale zpět na denní světlo se už nevrátil. To snad musí být vtip. I tento nápad zarezonoval v mé hlavě.
Nakonec ticho ukončil šéf policie s otázkou na doktora Freitaga: ,,Proč má ten tunel, tak neobvyklý profil?“
Vedoucí drážního úřadu odpověděl: ,,Hlavní potíž při stavbě byla v tom ,že trať na Německé straně bylo o 100 metrů níže než existující železnice v Rakousku. Přímá trasa přes horu měří jen 1485 metrů. Na takto krátkém úseku je nemožné překonat sto výškových metrů. Železniční inženýři tento oříšek nemohli rozlousknout skoro devafesát let , až nyní přišli s originálním nápadem. Vlak vjede do hory, tam ve stoupání opíše kruh a nabere výšku. Poté se otočí o dalších 90 stupňů a opustí masiv. Toto řešení je skutečný unikát.“
Šéf pana Freitaga vrátil na zem s další otázkou: ,,Ale ke je ten vlak?“
Doktor zmateně odvětil: ,,To netuším!“
Pak se slova opět ujal náš nadřízený: ,,Dobře. Ihned odjede k tunelu komisař Alexandr a komisařka Balcová.“
Jakmile zaznělo moje jméno bylo mi jasné, že jde o případ nepříjemný až nežádoucí.
Na našem oddělení bylo nepsaným pravidlem na takové věci nasazovat mne a Alexandra.
Já byla jediná žena na oddělení a Alexandr byl ze všech nejmladší.
Šéf pokračoval: ,,Proveďte průzkum tunelu ,ale jen pěšky. Až do odvolání nesmí na trať další vlak. Zprávu podejde v devatenáct hodin. Pokud to bude nutné , zítra za Vámi pošlu výjezdovou.“
Porada skončila a já chtěla vyrazit s Alexandrem k autu.
Ve dveřích nás zastavil Luk Dorman a řekl: ,,Přímo k tunelu Vám to autem bude trvat skoro dvě hodiny .Pokud máte zájem ,můžete použít náš pracovní vlak.“
Jeho návrh měl hlavu a patu a tak jsme ho s kolegou následovali na nedaleké nádraží. Zde už čekala lokomotiva k níž byl připojen jen jeden jediný vůz. Dorman otevřel dveře a nic už nestálo v cestě našemu odjezdu.
Jakmile se vlak rozjel Bert řekl: ,,Doufám,že nechcete projet tunelem.“
Dorman odvětil:,,Zůstaňte v klidu. Na celé stavbě není jediný muž, který by se toho odvážil. Mezi dělníky je tolik strachu,že si to ani neumíte představit. Povídají se hrozné věci.“
Zmlkl a já si v duchu pomyslela: ,,Teď nemám chuť poslouchat co se povídá!“
Po necelé půl hodině vlak zastavil a mi vystoupili.
Přímo před námi byl Německý portál tunelu. Dál byli vidět jen koleje vedoucí kamsi do tmy.

Tunel číslo 1 – 666 14.6.2006

Majitel stavební firmy ukázal na dřevěnou stavbu napravo od kolejí. Byli to nejspíš šatny a kanceláře. Otevřel vstupní dveře a mi ho následovali do dlouhé chodby, která procházela celou budovou. Zastavil po malé chvíli a vstoupil do druhé místnosti pro pravé straně. Kancelář byla zařízena dost prostě. Pracovní stůl, počítač , fax , telefon , dlouhý stůl a řada židlí okolo. Stěny zdobili jen plány díla. Celou jednu boční stěnu pokrýval velký plán tunelu. Naproti pak vyseli různé detaily. Na hlavním nákresu byl velmi dobře patrný neobvyklý průchod hory. Ta smyčka v masivu byla skutečně zvláštní. Ještě lépe bylo vše vidět na monitoru počítače, kdy náš hostitel spustil virtuální trojrozměrné ztvárnění díla.
Nakonec se vrátil k nákresu na zdi a spustil: ,,Takže , jak vidíte, hlavní roura vede z kóty 811 na kotu 909. Měří přesně 6156 metrů . Servisní tunel proti zvyklostem nekopíruje hlavní rouru po celé délce, ale jen na 1956 metrech .V místě smyčky přesně zde.“
Po posledním slově ukázal jeden bod na nákresu a pokračoval: ,,Se mění ve svislou šachtu vysokou 74 metrů a vyúsťuje v prostoru horní části smyčky.“
Viděl naše nechápavé pohledy a tak se vrátil k monitoru a vše demonstroval na trojrozměrném zobrazení. A já byla konečně v obraze. Jednoduše ušetřili více než 3 kilometry ražby pomocného tunelu tím ,že spodní úroveň pod smyčkou propojili s horní úrovní nad ní svislou šachtou.
Po chvíli pokračoval ve svém výkladu: ,,V místech kde probíhají paralelně jsou obě díla propojeny vždy po padesáti metrech běžným průchodem o rozměru 1,80 x 0,80 metru.“ Protože už neměl co dodat odvedl nás do kontrolní místnosti s řadou obrazovek.
Představil nám směnového bezpečnostního operátora Jochena Bauera a odešel do své pracovny. Jochen Bauer byl asi třicetiletý muž, popelavé tváře a velmi vyplašeného pohledu. V několika větách shrnul vše co se událo.
13.6. v 8 hodin a 6 minut vlak vjíždí do tunelu. V 8 hodin a 11 minut výpadek všech systémů. Po 105 vteřinách systémy naskočí, ale vlak je pryč. Po tomto úvodu začal přehrávat záznam z různých kamer. Bylo třeba přiznat ,že všechny záběry byly označeny datumem, časem, číslem kamery a přesným místem kde se nachází .
Každý záznam se ukládal do centrálního počítače. Manipulace byla sice možná ,ale těžko proveditelná. Pak následovali tři hodiny snažení. Detailnímu zkoumání z naší strany neušel ani jeden záznam.
Po tomto promarněném čase Jochen Bauer řekl: ,,To je všechno marné. Já to samé dělám už asi po devadesáté. Tam prostě nic není. Vjeli dovnitř, nevyjeli ven a v tunelu nejsou.“
Po chvíli rezignovaně dodal: ,,Ted když stavba končí se stane takový malér. Dorman si myslí, že je to i moje chyba. Pokud se to nevysvětlí, tak mi nedá další zakázku.“
Tak to je nový pohled na celou věc, že by zde ležel motiv?
Chce snad někdo poškodit firmu Dorman?
Ale jak by to provedl?
Kolega byl naštěstí oběma nohama na zemi a položil doplňující otázku: ,,Dá se zjistit proč záznam vypadl právě na 105 vteřin?“
Bauer zoufale zalomil rukama a odvětil: ,,To právě nemůžu zjistit. Kamery fungovali , spojení také, ale obraz prostě nebyl. Jakoby v tunelu vše zmizelo.“
,,A Váš názor?“ To byla pro změnu moje otázka.
Vystrašeně se rozhlédl a tiše odvětil: ,,Vyprávějí se moc divné věci o tom co je nebo není v této hoře.“
Za normálních okolností by to bylo k smíchu, ale teď mi přišlo velmi podivné to co zde zaznělo. Muž vědy , počítačový operátor naznačil něco podobného jako před pár hodinami Dorman.
Použil skoro stejná slova: ,,Vyprávějí se divné věci.“
Co to znamená?
Vysvětlení přece musí být z našeho světa.
Vlak není Faust, kterého si odnesl čert dírou ve stropě. Bylo jasné ,že v kontrolní místnosti nic nového nenajdeme. Budeme muset do tunelu.
Šéf stavební firmy nám poskytl vybavení a jednu radu: ,,Je už dost pozdě. Pokud chcete vyrazit hned, projděte jenom servisní tunel a hlavní rouru nechte na zítra.“
Pak nás nechal ze své kanceláře podat telefonické hlášení policejnímu veliteli.
Tuhle povinnost jsem s radostí přenechala Bertovi.
Když zavěsil , jen stručně dodal.:,,Je pěkně napěněný, ale vcelku souhlasí s naším postupem.“ Poté si narazil na hlavu firemní helmu a popadl baterku, kterou nám také půjčil Dorman a řekl: ,, No tak jdeme!“
Já udělala to samé a nic mám nestálo v cestě.
U východu z budovy stál Luk Dormam a vydal mám poslední pokyny:,,Celý servisní tunel je nasvícen.Baterky máte jen pro případ nouze.Jsou nabité na 100%.Minimální dobu svícení je šest hodin.Nejdřív půjdete do mírného kopce přesně 1011 metrů.Po levé ruce budete mít dvacet průchodů ke kolejím jsou číslovány od 1 do 20.Pak Vás čeká svislá šachta osazená 296 schody po obvodu.Je vysoká 74 m.Poté se dostanete do mírně stoupající chodby s délkou 871 metrů s průchody ke kolejím jako v dolní chodbě.Ty jsou číslovány 21-37.Pokud budete unaveni u horního portálu je ubytovna pro dělníky tam můžete přenocovat.Už o všem vědí.Máte na ten průchod dvě hodiny.Pokud nedorazíte včas spustím poplach.Zabloudit nemůžete, ale i tak buďte opatrní“
Pak se podíval velmi zvláštním pohledem a dodal:“ Tak hodně štěstí“.
Otevřel nám železná dvířka napravo od černé díry tunelu a já uviděla dlouhou předlouhou chodbu asi 1,9 metru vysokou a 1,5 metru širokou. Kam oko dohlédlo, svítila na stropě zdánlivě nekonečná řada zářivek. Kolega se postavil do čela a já šla za ním. Železné dveře za námi zaklaply a mi mohli jen vpřed. Krev mi divoce bouřila. Nevím co má přebujelá fantazie očekávala, ale zatím se nic nedělo.
Po malé chvilce Bert zastavil a řekl:“ Tak to je průchod jedna“.
Měl pravdu . Doleva v pravém úhlu odbočovala o něco nižší i užší chodba ta pak asi po pěti metrech ústila do obrovské temné prostory. Naše baterky nasvítily čtyři kolejnice ubíhající do tmy. Jen na straně k německému portálu byl vidět padesát metrů vzdálený paprsek denního světla. Tady nebylo nic pozoruhodného a naše pouť pokračovala. Do dalších spojek mezi tunely nahlédl jen kolega, ale po vlakové soupravě nebylo ani vidu ani slechu. Pojednou chodba končila a mi stáli na dně něčeho co nejvíc připomínalo velkou studnu. Po jejím obvodu vedly železné schody. Pokud stavitel nelhal, bylo jich 296. Výstup byl dost namáhavý, ale to se dalo čekat. Daleko překvapující bylo, že zde nepanovalo úplné ticho. Jakoby z dáli se přibližoval zvuk, který ze všeho nejvíc připomínal motor dieselové lokomotivy. Bert zastavil u jednoho z telefonů , které byly rozmístěny tak po sto schodech a zatočil klikou.
Ozvalo se zacinkání a pak kolegův hlas.,,Proč jste pustili do tunelu vlak?“
Chvíli poslouchal co říká ten na druhém konci drátu a na závěr rozhovoru dodal:,,Každopádně vše nahrávejte!“
Zavěsil a otočil se na mně:,,Do tunelu vlak nevjel ani od nás ani z Rakouska.“
To co řekl, nedávalo žádný smysl.
Vždyť ten rachot naplňuje celý prostor.
Omyl je vyloučen.
Je to zvuk motoru lokomotivy.
Bert po chvilkovém váhání vyrazil a já ho následovala.
V půlce schodiště zhasla bez varování světla. Já poprvé v životě zažila to, čemu se říká tma jako v pytli.
Zachvátil mě tak hrozný pocit strachu, že se mi nedařilo vyndat baterku z kapsy.
Bert Alexander se přece jen dokázal ovládnout a rozsvítil svoji baterku. Kužel světla mi dodal kuráž a i já dokázala spustit ruční svítilnu.
Právě včas.
Kolegova baterka třikrát blikla a dosvítila. Rychle se začal šacovat. Po malé chvíli se v jeho ruce objevil stříbrný zapalovač. Zatím ho nebylo třeba. Mé světlo fungovalo. Podařilo se nám zdolat padesát schodů. Zvuk jedoucího vlaku byl tak silný, že se skoro nedal vydržet a v tom zhasla má svítilna.
Bert na nic nečekal a škrtl zapalovačem .
Pak z jeho úst vyšlo jediné slovo:,,Rychle!“
Doslova vyrazil jako o závod do schodů.
Jednou rukou držel zapalovač a druhou stínil plamínek, aby ho průvan ne zhasl.
Byl to doslova běh o život. Hrůza a strach z temnoty mě popoháněl. Nebylo nic co by můj úprk za kolegou mohlo zastavit. Konečně poslední schod. Jakmile jsem opustili svislou část servisního tunelu zavládlo absolutní ticho a světla se rozsvítily.
Bolest v očích z přechodu ze tmy a velká úleva to byly mé první pocity.
Kolega se opřel o stěnu a hlasem plným neskrývaných obav vyslovil řečnickou otázku:,,Co se to tu děje“?
Pak se trochu uklidnil a naše pouť pokračovala v klidu mírně stoupajícím servisním tunelem. Po pár minutách byli vidět dva muži stojící ve dveřích.
Jeden z nich nám vyšel naproti a nazlobeným hlasem vyštěkl:,,Kde se proboha flákáte“? Nečekal na odpověď a do vysílačky zařval:,,Šéfe právě dorazili. Odvolejte poplach!“
Bert se konečně zmohl na odpověď:,,Vždyť jsme šli rovnou sem. Jen nás zdržel výpadek světel v té studni“.
Pak se podíval na hodinky a pokračoval:,,No trvalo nám to přesně sedmdesát pět minut. Tak co šílíte?“
Technik tunelu se koukl na kolegovo zápěstí a pak odvětil:,,Vždyť se Vám ty hodinky zastavily. Teď je už o hodinu víc“.
Bert se podíval a řekl:,,Vždyť jdou!“
Otočil se ke mně s otázkou:,,Ty máš kolik hodin?“
Jeden pohled stačil. Moje hodinky šly a ukazovaly stejný čas jako ty Bertovo. Mi byli na cestě sedmdesát pět minut, ale neskutečnosti uběhly dvě hodiny a patnáct minut. Šedesát minut se prostě ztratilo. Naše pohledy se protnuly s vyděšeným pohledem technika ze správy tunelu. Z jeho úst vyšla následující slova:,,Bůh nám pomáhej. Přeci jenom na těch pověstech něco pravdy bude“.

Ubytovna pro zaměstnance firmy Dorman u horního portálu tunelu 1-666
Noc ze 14-15.6.2006

Venku se mezitím setmělo a náš nový hostitel nás odvedl do našeho dočasného azylu.
Když se chystal odejít, zastavila jsem ho otázkou:,, Prosím Vás, vysvětlete mi co se to tu vlastně děje? Každý říká, že se tady dějí hrozné věci, ale nikdo nám to nevysvětlil“.
Chvilku se ošíval a pak řekl:,,Pošlu Vám starého Kurta, ten je odsud a ví asi o tomto místě nejvíc“.
Kolega mezi tím zavolal Luka Dormana. Požádal ho o odvoz na ráno pro nás dva a důrazně na něho apeloval, aby v žádném případě nikoho do hory nepouštěl. Pak přinesl z jídelny večeři a po jídle se rozhostilo ticho. Bylo o čem přemýšlet. Klid ukončilo rázné zaklepání. Bert otevřel a do pokoje vstoupil asi padesátiletý velmi statný muž.
Krátce se představil:,,Já se jmenuji Kurt Müler, ale pro každého jen Kurt. Posílá mě šéf, že prý chcete něco říct o tomhle tunelu.“
Bert ukázal na židli ,ale bylo na něm na první pohled vidět, že neví jak začít. Pro policejního komisaře je těžko myslitelné, ptát se v rámci vyšetřování na věci za hranicemi našeho vnímání.
Abych mu pomohla , začala jsem tenhle podivný výslech sama otázkou:,,Pane Mülere,“
Hned mě přerušil slovy:,,Prosím jen Kurte“
Dobře ať je po jeho:,,Pane Kurte. Co nám můžete povědět k tomu co se zde děje?“
Pohodlně se usadil a pak začal vyprávět typickou bavorskou němčinou:,,Moje rodina žije v údolí pod touhle horou už od pradávna. A po celé generace si moji předci předávají pověsti o hrůzách v ní skrytých. I když v mapách má jiné jméno, tady se jí říká Čertova hora. Zlobivé děti se straší ďáblem, který si pro ně přijde právě z této hory. Po mnoho a mnoho let nebyl ve vesnici člověk, která by šel sen nahoru. S novým časem se o toto místo začali zajímat i velmi divní lidé.Můj děda pomáhal nosit do sedla vybavení pro expedici hlavního okultisty třetí říše Rolanda von Stoler. V padesátých i šedesátých letech tady bádali další záhadologové a moderní vyznavači černé magie. Nevím co našli, ale je fakt, že jich zde několik našlo smrt. Za posledních třicet let zahynulo při výstupu na vrchol nejméně sedmnáct lidí a to jsou jen ti co o nich vím. Vzhledem k tomu ,že se nejedná o horolezecky přitažlivý terén je to podivné.“
,,Promiňte Kurte, ale to jsou jen báchorky.“ Důrazně přerušil mužovo vyprávění Bert.
Kurt se na něj podíval zvláštním pohledem a pokračoval: ,,Dobře! Tak tedy poslouchejte dál. Vím bezpečně ,že ten Belgičan co tunel navrhl nikdy u nás nebyl. Jak mohl, tak velikou stavbu zasadit do terénu, když ani neviděl kde ji má neprojektovat. Ta smyčka v hoře a svislá část servisního tunelu je udělána úplně nesmyslně. Každý stavař by navrhl konstrukčně snazší řešení, ale tady se to staví právě takhle. Navíc už při stavbě byli právě tam největší problémy. Ve smyčce zemřelo šest dělníků a při dokončovacích pracích pořád vypadával proud. To že čas tam a tady běží jiným tempem není žádná novinka. Nejste první komu se to stalo. Ukažte mi dělníka, která by rád dělal zadarmo déle než je pracovní doba.“
Na závěr svého zlobného monologu vyslovil prorockou větu: ,,Ten ztracený vlak se možná objeví, ale tunel je tak , jako tak prokletý. Už tím v jaké hoře se nachází a jako ho ten podivný architekt namaloval.“
Muž se uklidnil a pak rozloučil.
Bert poté co za Kurtem zaklapli dveře řekl: ,,Budeme muset navštívit toho architekta. Dorman musí vědět o koho se jedná.“
Jeho nápad byl dobrý,ale co nám na to poví náš šéf , to nevím. Pak už následoval jen spánek po událostmi nabytém dni.
Velmi brzo ráno nás probudilo klepání na dveře.
Byl to Luk Dorman.
Přijel pro nás osobně svým terénním mercedesem. Jízda k dolnímu portálu trvala přes hodinu a půl. Bert stručně popsal naše zážitky z tunelu. Stavbyvedoucí sice kroutil hlavou, ale bylo na první pohled jasné ,že podobné problémy už asi zažil.
Na naši otázku, kdo je vlastně architektem odpovědným za projekt odpověděl: ,,Je to belgická firma z Antverp. Jmenuje se ,,Atelier armagedon.To co Vám řekl starý Kurt zní jako báchorka, ale berte to vážně. Má pravdu v tom ,že nikdo od té firmy nikdy nenavštívil tento kraj ani v době přípravy projektu ani v době výstavby.“
V hlavě mi hlodala ještě jedna otázka , která musela být položena: ,,A co si myslíte tom, že ta výstavba smyčky a svislé šachty byla zbytečně drahá?“
Teď se Dorman zachmuřil a po chvíli odvětil: ,,Jen mezi námi. Já bych ten tunel také raději stavěl jinak, ale investorem byl drážní úřad a jeho rozhodnutí musím respektovat.Každopádně to co zde bylo vybudováno je naprosto jedinečné. Jestli je to i účelné musíte posoudit sami.“ Pak už bylo ticho.
Od dolního portálu tunelu se podařilo kolegovi navázat spojení s naším šéfem. K mému úžasu souhlasil s cestou do Antverp a obratem zavolal jméno belgického styčného důstojníka ,který nám bude k ruce. Byl to Adam van Hoken. Služební vůz i s řidičem bude připraven u nádraží. Luk Dorman nám laskavě půjčil pracovní vlak a krátce po deváté jsme přesedli do služebního vozu a vyrazili směr Antverpy.

Antverpy – Belgie . Sídlo společnosti Ateliér Armagedon
15.- 16. 6. 2006

Cesta se trochu vlekla v napjatém očekávání,ale po sedmnácté hodině nás uvítalo výstavní flanderské město Antverpy. Po dalších dvaceti minutách jízdy zatavil náš řidič na parkovišti policejního prezidia. Službu konající policista vyslechl naše přání a pak chvíli telefonoval. Neuběhlo ani pět minut a ze schodů sešel asi třicetiletý muž snědé pleti. Vypadal spíš jako Ital než jako Belgičan,ale na podobné úvahy nebyl čas.
Na uvítanou řekl: ,,Vítejte v Antverpách, já se jmenuji van Hoken. Co pro Vás může udělat?“ Bert nás stručně představil a pak vyslovil naší žádost. ,,Potřebujeme najít společnost která si říká Ateliér Armagedon.“
Jakmile kolega vyslovil název firmy. Van Holan zbledl jako stěna. Ten barevný kontrast vynikl i díky jeho snědé pleti.
Chvilku nebyl schopen slova, ale nakonec řekl: ,,Půjdeme přímo k městskému veliteli. Tato žádost je mimo mojí kompetenci.“
Zavedl nás o patro výš a sám vstoupil do jedněch z celé řady dveří. Po malé chvilce nás uvedl do kanceláře a rychle se rozloučil.
Městský velitel policie se jmenoval Theodor Wild. Velmi pozorně vyslechl o co nám jde. Bertovi se povedlo naše pátrání popsat velmi decentně. Vlak zmizel a mi se chceme zeptat architekta , zda by nám nemohl poradit s pátráním. Vše co by mohlo budit dojem nadpřirozena raději vynechal.
Hostitel zamyšleně pokýval hlavou a pak začal telefonovat.
Po malé chvilce nám oznámil výsledek svého snažení. ,,V té firmě nás přijmou ještě teď večer. Pojedete se mnou.“
Před budovou stál vůz našeho průvodce, stačilo nasednou a vyrazit. Cesta trvala jen patnáct minut a skončila u velkého domu v samém centru města. Nalevo od dveří byla stříbrná deska s černým nápisem Ateliér Armagedon.
Theodor Wild zazvonil a do domu nás uvedl snad sedmdesátiletý komorník.
Musím přiznat , že mě interiér domu zarazil. Žádné počítače, kreslířské stoly, hory papíru , architekti malující plány. No prostě nic , co by si člověk představil v ateliéru architektonické firmy.
Tady jako by se čas zastavil v sedmnáctém. století. Komorník otevřel dveře a ohlásil nás. Pak nás nechal vejít a uctivě zavřel.
Zpoza obrovského dubového stolu se zvedl starý muž ostře řezané tváře a řekl: ,,Já jsem Joop van Velde. Co Vás přivádí?“
Bert podruhé během necelé hodiny stručně vylíčil o co se snažíme. Já ho, ale neposlouchala. Mojí pozornost zaujala olejomalba visící na zdi za stolem pana van Veldeho.
Pro úplnost je třeba říci, že jsem před absolvováním policejní akademie studovala čtyři roky dějiny umění a restaurátorství na univerzitě v Mnichově.
Ale zpět k tomu co byla na zdi. Ten obraz byla krásná práce s rukopisem vlámské malířské školy. Tak šestnácté nebo sedmnácté století. To by v Antverpách nebylo nic šokujícího, ale ten námět ano.
Bylo to horská krajina a mimo jakýkoliv pochyb zachycovala naší horu. Slovy Kurta Mülera to byla Čertova hora. To plátno bylo jako magnet a já k němu přistoupila ,abych provedla detailní průzkum.
Kolega se pohoršeně podíval co to vyvádím, ale jakmile uviděl obraz , překvapením mu došla řeč.
Ale ten největší šok teprve přišel. Přímo v olejomalbě ze sedmnáctého století byl zakreslen náš tunel. Ta podivuhodná smyčka procházela horou jakoby ji tam autor před pár set lety viděl. Stačil jeden detailní pohled a bylo mi jasné ,že smyčka není dokreslená dodatečně. Vrstvení barvy a splývající odstíny to vylučovali. Navíc vrstva ochranného nátěru byla netknutá a stará nejméně čtyřicet let ale spíše více.
Po chvíli se mi podařilo zformulovat alespoň jednu otázku: ,,Co to má všechno znamenat?“ Joop van Velde byl absolutně klidný a po malé chvilce řekl: ,,Ten obraz namaloval jeden z členů mé rodiny pro člověka zlem posedlého. Byl to muž, tak zlý, že chtěl ovládnout i peklo a proto vzniklo i toto dílo. Teď už víte co zatím vším stojí a můžete odejít.“
Tohle vysvětlení nám nestačilo a tak Bert důrazně oponoval a žádal další vysvětlení: ,,A co ten vlak? A co ti lidé v něm?“
Náš hostitel odvětil: ,,Věřím ,že vlak dostanete zpět. A ti muži jsou dalšími mrtvými ve věčném boji dobra a zla.“
Dál se nedostal , protože Bert křičel: ,,Já Vás obviním že šestinásobné vraždy!“
Ani tato hloupá poznámka mého kolegy, starce nerozhodila a klidným hlasem ukončil návštěvu slovy: ,,Ach nerozvážní mladí. Milí Theo odveď své přátele a vysvětli jim co mohou a nemohou.“
Pak se objevil komorník a vyvedl nás před dům.
V autě pak policejní šéf města Antverpy zhodnotil naši návštěvu slovy: ,,Teda kolego! To
byl ,ale přešlap. Opravdu chcete nejváženějšího muže města obvinit z vraždy s pomocí tunelu do pekla?“
Ani nečekal na odpověď a pokračoval: ,,Odvezu Vás k autu a raději hned jeďte domů.“
Stalo se jak řekl a v půl druhé ráno zůstali Antverpy za našimi zády.

Tunel 1 – 666
16.6.2006

Bylo krátce po polední , když nás pracovní vlak firmy Dorman vysadil u německého portálu prokletého tunelu.
Cesta s Belgie do jižního Bavorska proběhla ve znamení spánku a vzrůstající skepse.
Co vlastně teď máme dělat?
Teď se pokusíme dát dohromady zprávu ,ale co do ní napíšeme to netuším.
Jakmile jsme s Bertem dorazili ke kancelářské budově. Vyběhli proti nám čtyři muži, v čele běžel operátor bezpečnosti Jochen Bauer , za nám dva neznámí a jako poslední Luk Dorman.
Ten na nás křikl: ,,Před chvílí vypadli všechny kamery v tunelu. Po 105 vteřinách vše zase naskočilo a teď jede něco tunelem směrem k nám.“
Všichni jsme zastavili u spodního portálu a zírali do tmy. Zatím nebyl slyšet motor lokomotivy, ale údery ocelových kol o kolejnice ano. Rachot sílil a pak byl vidět i jeho zdroj. Byla to lokomotiva a dva vagony. Celá souprava vyjela na denní světlo a její nárazníky udeřili do nárazníků lokomotivy pracovního vlaku. Tam se zastavila a zavládlo hrobové ticho.
To ukončil Jochen Bauer, když zamyšleným hlasem řekl: ,,Kde se, ale otočili.“
Po mém nic nechápajícím pohledu pokračoval: ,,No když 13. vjeli do tunelu jela lokomotiva první a vagony za ní. Teď vyjeli a lokomotiva je zase první. Museli se někde otočit a to v tunelu nejde.“
Jeho výklad utnul Dorman slovy: ,,Ale koukněte se. Celý vlak je spálený. Zbylo jen železo. Kde vlastně byli?“
,,Oni byli v pekle!“ To promluvil Kurt Muler, který zrovna vyšel z budovy.
Vypadalo to jako vtip. On ale nežertoval a nikoho ani nenapadlo se zasmát.
Skutečností bylo, že vlak byl zpět,ale jeho posádka nikoli. Joop van Velde nelhal, hora vrátila lokomotivu a vagony,ale muži jsou pryč.
Všem nám bylo jasné, že tento verdikt je neměnný. Chvilku rozjímání ukončil přílet dvou vrtulníků. Vystoupilo z nich deset mužů v černých uniformách.
Jejich velitel k nám přišel a hlasem vylučujícím jakýkoliv odpor rozkázal: ,,Všichni hned nastupte do vlaku.Tento prostor je z bezpečnostních důvodů uzavřen.“
Bert se vytasil s policejním průkazem a chtěl protestovat. Pohled do ústí dvou samopalů ho vrátil do reality.
Nahnali nás do vlaku a ten se pomalu rozjel směrem do tunelu. V tu chvíli byla ve mně malá dušička, Ale zbytečně. Asi po sto metrech vlak zastavil a začal pomalu couvat za světlem. Teď mi vše došlo. To podivné komando potřebovalo ohořelou soupravu zatlačit do tunelu. Ale proč?
Jakmile jsme odjeli z dohledu ozbrojenců vytočil Bert telefonní číslo našeho šéfa. Chvilku s ním mluvil a pak nám rezignovaně sdělil co zjistil: ,,Vše je v pořádku. Ten tým patří ke speciálním silám“.
Dál se nedostal, kdesi za námi se ozval dunivý výbuch a úpatí hory zahalil hustý mrak.

Tisková zpráva agentury Press Com ze dne 16.6.2006

Při obrovském horském otřesu v prostoru právě dokončeného tunelu 1 -666 došlo k totální destrukci hlavního tubusu. Neštěstí si vyžádalo šest lidských životů. Šlo o muže z uvězněného testovacího vlaku úřadu pro dohled nad železniční dopravou.
Který uvízl v podzemí dne 13.6. 2006 Jak nám oznámil šéf úřadu, doktor Freitag . Oprava a zprovoznění tunelu nepřipadá v úvahu. Dále nám sdělil že o pozůstalé po mrtvých bude řádně postaráno.

P.S. Kde je asi pravda?
Kdo ji najde?
Zajímá vůbec něhoto?